Dědictví

Zbývalo něco málo přes týden do začátku školy. Ben s Manidou každou volnou chvíli probíral všechny své myšlenky ohledně kouzel a Bradavic a Manida se s ním ochotně dělila o své znalosti. Tím, že byli její rodiče čarodějové, měla pochopitelně náskok. Ale jak sama říkala, čarodějové v Sýrii je něco zcela jiného než čarodějové v Británii, proto i ona měla velké mezery v mnohých oblastech. „Víš, u nás doma se to pořád mnohem víc tají. Nejsou žádné oficiální spolky ani školy. Všechno se učí doma z učebnic z dovozu. I většina kouzelnických přísad a pomůcek je z ciziny.“ Ben byl neobyčejně vděčný, že Manidu měl.

Sestra se na něj unaveně podívala, ale její oči byly najednou bystré. „Jsem.“ Ben vyskočil ze židle a začal přecházet po pokoji. Vídával hrdiny různých filmů, jak dělají přesně to, co teď on, a říkal si, jak je to nepřirozené…

Bea hned po tom, co se rozloučila s Manidinými rodiči zjistila, že se její dva mladší svěřenci zašili na půdě a něco tam studují. Koneckonců, to bylo přesně to, co potřebovala. Potřebovala chviličku soukromí, aby mohla rozhodit sítě. Jen bylo ještě třeba zaopatřit oběd, aby ho náhodou nenapadlo se nějak znehodnotit. Navíc při tom, jak byl dům v tom horku otevřen dokořán, psi mohli kdykoliv podniknout na kuřecí čínu útok.

Toho dne se probudil neobvykle brzy. Jistě znáte ty dny, kdy nemůžete dospat, protože se na něco nebo na někoho až příliš těšíte. Ben si uklidil v pokoji, nakrmil psy a umyl po snídani nádobí, aniž by mu Bea musela něco z toho přikazovat (ostatně, ona nikdy nic nepřikazovala, na to byla expert máma, Bea se vždycky jen zmínila a nikdy nezapomněla na slovo „prosím“; v tom tkvěl ten hlavní rozdíl v plnění si povinností pod máminým a Beiným dohledem).

Bea vešla do domu a odložila klec s Geraldine vedle polic na boty. „Vynes ji nahoru a dej jí hodně čerstvé vody. Po té příšerné cestě vlakem si to zaslouží. A ty sám pak hned zapadni do koupelny. Zatím ti přichystám něco k večeři.“ Podívala se na hodiny. Půl šesté. Za půl hodiny dorazí Vlasovová. Tedy jestli dorazí.