Rozhodnutí

Carlisle:
Od toho útoku Jaspera na Bellu se s Edwardem něco dělo. Uzavřel se více do sebe a už nechodil ani za Bellou. Od Alice vím, že se rozhoduje, zda Bellu opustit nebo ne. Vždy se rozhodl pro jednu z možností, ale do několika minut zase své přesvědčení změnil. Trhalo mi srdce, když jsem viděl, jak se jeden z mých synů tak moc trápí. Nikdy bych to neřekl nahlas, ale Edward mi byl z mých synů nejblíže. Možná proto, že byl první v mé rodině.
Edward prošel kolem mě a ani o mě nezavadil pohledem. Ploužil se pomalu chodbou, dokud nezapadl do svého pokoje. Chtěl jsem mu pomoci, ale nevěděl jsem jak. Vešel jsem do ložnice, kde seděla Esmé na posteli. Byla tak krásná, stále jsem nevěřil, že patří jenom mně. Ale její utrápený výraz mě mučil. Nesnesl jsem pocit, že se trápí. Posadil jsem se vedle ní a objal ji. Tiše jsme tak nějakou chvíli zůstali.
„Řekni mu to,“ pošeptala mi tak, abych to slyšel jenom já. Nechápavě jsem se na ni podíval a v první chvíli jsem netušil, o čem anebo o kom mluví, ale za okamžik mi to došlo.
„Elizabeth,“ vydechl jsem a Esmé jen přikývla. O této ženě jsem nikomu jinému neřekl, jenom mé milované Esmé. Stiskla mi ruku a ústy mi naznačila, abych už šel. Obrnil jsem si mysl, aby Edward nevěděl, proč jsem přišel. Chtěl jsem mu to říct sám, aby to pochopil. Přemítal jsem nad různými nemocemi a přišel tak až k jeho dveřím. Na okamžik jsem zaváhal, zda mám zaklepat nebo vejít, ale pak jsem stiskl kliku od dveří. Stejně mě slyšel přicházet, tak nač otálet. Pootevřel jsem a uviděl Edwarda, který seděl na gauči s hlavou v dlaních. Nevěnoval mi jediný pohled, i když věděl, že jsem to já.
„Edwarde, chci ti něco říct,“ řekl jsem a pomalu si sedl k němu. Neodpověděl mi, jen tam stále seděl s nepřítomným pohledem. Opravdu jsem se začínal bát, že z toho zešílí.
„Synu, vím, že se trápíš, ale musím ti říct svůj příběh. Nevím, zda ti to pomůže ve tvém rozhodování, ale vyčítal bych si, kdybych si ho nechal jen pro sebe.“ Položil jsem mu ruku na záda a on se na mě konečně podíval. Jeho oči byly tmavé a téměř bez života.
„Když jsem byl ještě člověk, tak jsem měl nejlepší přítelkyni Elizabeth. Naši rodiče nás zasnoubili ještě, když byla v kolébce. Celé dětství jsem prožil s ní, takže když nastal čas, abych se oženil, tak jsem souhlasil. Věděl jsem, že ji nemiluji tak, jak bych měl, ale jí to stačilo. Chtěl jsem jen, aby byla šťastná, ale týden před naší svatbou se ze mě stal upír. Věděl jsem, že za ní takto nemůžu přijít. Nechtěl jsem jí ublížit, ale celý její život jsem ji potají sledoval. Chtěl jsem vědět, že bude v pořádku. Měl jsem za to, že jí to dlužím. Po nějaké době ji rodiče znovu zasnoubili. Vzala si toho muže, ale vždy se mi zdála smutná, ba co víc, chyběla jí ta jiskra života. Bůh ji obdařil jen jedním dítětem. Byla to holčička, ale Elizabeth ani přesto nebyla veselejší. Dítě umřelo v mladém věku na mor i s jejím manželem. Od té doby už opravdu nežila, jen přežívala. Bylo mi líto, že to všechno musela prožít. Když zestárla, posedávala na verandě a jen se dívala po okolí. Jednou, když nevyšla z domu už dva dny, jsem se rozhodl ji navštívit. Klepal jsem na dveře, ale nikdo mi neodpovídal, i když jsem slyšel její srdce, jak pomalu tluče. Věděl jsem, že je to její poslední hodinka, tak jsem neváhal a vešel dovnitř. Ležela v posteli v prvním patře, takže pro mě nebyl problém ji najít. Když mě uviděla, tak se jí oči rozzářily štěstím.
„Ach Carlisle, asi už mám halucinace, ale jsem šťastná, že tu jsi,“ řekla a usmála se na mě. Konečně, po tolika letech jsem ji viděl veselou a já ji nechal při tom, že jsem jen výplod její fantazie.
„Musím ti něco říct, po celý svůj život jsem milovala jenom tebe, a když jsi zemřel, přestala jsem mít pro co žít. Teď už umírám a ty tu jsi konečně se mnou. Miluju tě,“ zašeptala a zavřela oči. V ten okamžik jsem slyšel, jak se její srdce zastavilo. Celý svůj život vzpomínala na mě,“ dokončil jsem svůj příběh a díval se na Edwardovu reakci. Udiveně se na mě díval. Až nakonec zlomeně řekl: „Ale prožila si svůj život.“
„To právě ne, ona nežila, jenom přežívala ze dne na den. Pohled na ni mě ničil. Má nejlepší kamarádka byla tak zlomená. Pro mě Elizabeth byla a vždy bude mou nejlepší přítelkyní. Ale Bella je důvod tvé existence. Vždy, když je s tebou, jsi šťastný a já nechci, abys jí takhle zlomil srdce. Ty jí chceš věnovat lidský život, ale věř mi, že ona už ho bez tebe nedokáže prožít. Elizabeth je příklad lidí, kteří nezapomínají. Doufám, že to zvážíš, ale budeme při tobě stát, ať už se rozhodneš jakkoli.“
„Děkuji ti,“ řekl mi a odešel. Doufám jen, že se rozhodne správně.

Edward:
Když mi to Carlisle povyprávěl, nevěřil jsem svým uším. Nikdy jsem o této ženě neslyšel, až doteď. Byla vzpomínkou na jeho lidství a já se musel rozhodnout.
***
Přišel jsem k domu Swanových. Všude už byla zhasnutá světla, ale já slyšel Bellin přerývavý dech. Ona pláče? Musel jsem jít za ní a vše jí říct. Opatrně jsem zaťukal na okno a čekal, až mi otevře. Pootevřela okno a já okamžitě nasál její pach. Voněla tak krásně, na jednu stranu jsem se Jasperovi nedivil. Ještě se neuměl tak ovládat jako my, ale kdyby jí něco udělal, věděl jsem, že by zemřel. Bez ohledu na Alici. Bella počkala, až vejdu dovnitř a sedla si na postel. Objala si nohy a položila si hlavu na kolena.
„Vím, proč jsi přišel,“ zašeptala a její hlas byl tak zlomený, že až teď jsem si uvědomil, jak jsem jí ubližoval, když jsem se jí v poslední době stranil.
„Tak mi to řekni,“ zašeptal jsem a očekával, že uslyším to, na co jsem v poslední době myslel. I když jsem jí nemohl číst myšlenky, bylo mezi námi zvláštní pouto.
„Chceš se se mnou rozejít,“ vzlykla a odvrátila tvář na druhou stranu. Nechtěla, abych ji viděl plakat, ale já jsem nemohl odolat. Klekl jsem si před ni, opatrně ji vzal za bradu a jemně jsem ji donutil, aby se na mě podívala. Její tvář mě zděsila. Oči měla červené od pláče a nebyla v nich žádná jiskřička, po které jsem tak moc toužil. Konečně mi došla Carlisleho slova. Nemůžu odejít, aniž bych ji nezničil.
„A to se pleteš. Nebudu ti lhát, chtěl jsem, ale nedokážu to. Carlisle mě přesvědčil, že bys pak už nemohla normálně žít,“ řekl jsem jí a v ten okamžik v jejích očích zaplála jiskřička naděje. Věděl jsem, že má existence ji bude ohrožovat, ale taky, že ji před vším ochráním.
„Budeš žít s upířím monstrem?“ zeptal jsem se jí. V její tváři se rozlil krásný úsměv, po kterém jsem tolik prahnul.
„Budu žít se svým důvodem existence,“ zašeptala a nepatrně mě opravila. Okamžitě jsem ji vášnivě políbil a pevně ji přimkl ke svému tělu. Od této chvíle se začne psát nová kapitola našeho společného života…