Prolog + 1. kapitola

Prolog:
Proti mně stál ohromný černý vlk. Pomalu se ke mně přibližoval. Stála jsem na okraji malé loučky uprostřed lesa a vypadalo to, že mám zase práci. Udělala jsem krok vpřed a vlkodlak to bral jako výzvu. Vrhnul se na mne, ale to už jsem vyvolala poryv větru, který ho strhl zpátky. Vlk se na chvíli zastavil a koukal, co se děje. Využila jsem jeho zaváhání a luskla prsty. Pod velkými tlapami mu vyšlehl oheň. Chvíli se ho marně snažil uhasit, ale po nějaké době se složil mrtvý k zemi.

1. Kapitola
Dneska se stěhuju do Forks. Je to jakési město, které ani neznám, ale vycítila jsem tam vlkodlaka, když jsem byla u kamarádky v Seattlu. Asi bych to měla vysvětlit. Jsem člověk, nebo spíše bytost, která je na světě proto, aby zabíjela vlkodlaky. Nikdy jsem to pořádně nepochopila, ale když jsem se poprvé setkala s vlkodlakem, pocítila jsem velmi silnou potřebu nějak mu ublížit. Později se u mne projevily zvláštní dary. Můžu ovládat živly, proměnit se v jakékoliv zvíře a možná ještě nějaké další. Vzhledem k tomu, že je mi teprve sedmnáct, se ještě určitě nějaké projeví.

Zítra mám nastoupit na střední školu ve Forks. Rodiče nemám. Umřeli hned po mém narození a já vyrůstala u babičky, od které jsem však odešla ve svých patnácti letech. Od té doby jsem se často stěhovala podle potřeby tam, kde jsem vycítila vlkodlaky.

Zastavila jsem se svým dokonalým autem na příjezdové cestě k domu, kam se stěhuju. Mám Lamborghini Murcielago. Občas i pro někoho pracuju, takže peněz mám dost. Tady jsem si koupila obyčejný domek. Mohla jsem si sice koupit vilu, ale pro tentokrát mi bude stačit něco obyčejnějšího. Začala jsem hledat klíče. Nikde jsem je nemohla najít, ale to je můj trvalý problém. Věci jsou všude, jen ne tam, kde by měly být. Konečně jsem je našla a vyšla vstříc novému domu.

Když jsem otevřela dveře, podivila jsem se. Dům sice měl být vybavený, ale takhle? Byla tam luxusní kožená pohovka, stůl, který vypadal dost starožitně, a schodiště s vyřezávanými sloupky. Byla jsem překvapená. Ten dům byl poměrně levný, takže tohle bylo trochu zvláštní. No, teď už jsem nechtěla nic řešit. Už mě dostihly hodiny strávené v autě a kilometry za volantem. Vydala jsem se po schodech nahoru a otevřela nejbližší dveře. V pokoji byla velká manželská postel, noční stolek, na kterém byla lampička a šatník. Neřešila jsem už nic, padla na postel a usnula.

Ráno, když jsem se probudila, zjistila jsem, že mám pořád ještě na sobě oblečení ze včerejška. Koukla jsem na hodinky a zděsila se. Bylo půl osmé a škola začíná v osm. Kašlala jsem na převlékání, tohle ujde. Není to sice poslední model, ale já nikdy nebyla zrovna barbie. Popravdě řečeno jsem si už jako malá hrála radši s klukama. Teď už se sice s klukama nebavím, ale já se nebavím s nikým. Bez výjimek. Vzala jsem bundu a klíče a vyrazila do školy.

Ve škole jsem byla celkem rychle, díky svému dokonalému a překrásnému autíčku. Když jsem vystoupila, všechny zraky se upřely na mne. Podle ostatních křápů na parkovišti jsem usoudila, že je to kvůli mému autu. Vydala jsem se k budově a začala hledat kancelář, abych si vzala rozvrh a nějaké papíry.

V kanceláři mě pozdravila nějaká žena. Zřejmě už na mě čekali. No, je to tady dost malé, takže se to dá pochopit. Každý nový žák bude atrakcí.

Podívala jsem se, co mám první hodinu. Byla to matematika. Ta se mi v životě nehodí, leda bych chtěla vypočítat rychlost stříbrné střely vlkodlakovi do srdce. To však vůbec nefunguje, už jsem to zkoušela. Asi jsem ještě zapomněla něco říct. Často nemůžu použít živly. Buď jsou třeba někde lidi nebo tak něco. Proto s sebou pořád nosím několik zbraní. A to i do školy. Asi si říkáte, že jsem paranoidní, ale už se mě pokoušelo zabít tolik lidí, že je lepší být pořád ve střehu. Většinou s sebou nosím jenom tři zbraně. Pistoli-Browning v podpažním pouzdře a dva nože. Jeden připevněný na vnitřní straně předloktí a druhý na kotníku.

Vydala jsem se chodbou k učebně, kde měla matika probíhat. Jaké bylo mé potěšení, když jsem se dozvěděla, že jdeme na počítače. To se mi akorát hodí. Potřebuju si koupit ještě nějaké náboje do Browningu.

Sedla jsem si k jednomu počítači a objednala požadovanou položku. Chtěla jsem se ještě podívat na nějaké pistole. Přemýšlela jsem, že bych si koupila Firestar. Tak jsem uvažovala, dokud mě někdo nevyrušil.

„Máš ráda zbraně?" Otočila jsem se a tam stál nějaký kluk. Vypadal docela dobře, ale já jsem neměla zájem se tady s někým dávat dohromady.

„Hm. Docela jo. Proč?"

„Jen tak. Já jsem Mike," představil se mi a natáhl ke mně ruku. To já jsem nechtěla. Mohl by objevit nůž a já se tady opravdu nechci zaplést do problémů s policií. Takže když jsem nic nedělala, rozpačitě ruku stáhl.

„No, tak nic. Tak zatím ahoj," rozloučil se a odcházel. Vypadal jak nakopnuté štěně. Bylo mi ho sice trochu líto, ale já se s nikým přátelit nechci. Určitě o mně budou vykládat drby. Já už na to byla zvyklá, ale stejně mi to vadilo. No, uvidíme, jak se to tady vyvine.