Povídka HP

Belatrix vystřelila svazek rudého světla, ale minula. „No tak, snad se zmůžeš na něco lepšího!"dráždil ji Sirius a jeho hlas se ozvěnou nesl sálem. Druhý paprsek ho zasáhl přímo do hrudi. Úsměv mu z tváře úplně nezmizel, ale oči se mu rozšířily překvapením. Zdálo se, jako by Sirius padal celou věčnost; jeho tělo, prohnuté do oblouku, se pomalu ponořilo do potrhaného závoje, přikrývajícího kamenný oblouk.
Harry viděl výraz smíšeného strachu a překvapení na kdysi hezké, teď však vyhublé tváři svého kmotra, kdy padal skrz oblouk a ztratil se za závojem, který se na chvíli zvedl jako ve větru a pak zase spadl dolů.
Harry slyšel jak Belatrix Lestrangeová vítězoslavné vřískla, on ale viděl, že to nic neznamená - Sirius tím obloukem jen propadl, každou vteřinu se objeví na druhé straně, ale nestalo se tak.

Sirius se rozhlédl kolem. Nevěděl, co se stalo, netušil, co se událo. Nevzpomínal si, co v posledních hodinách dělal. Jen věděl, že tu určitě nemá co dělat, a že tu vlastně nemá být. Ale proč ? Co se tu vlastně stalo? Nebyl schopný si vzpomenout. Ještě jednou se porozhlédl. Byl ve svém domě, na Grimmauldově náměstí 12. Netušil, jak se sem dostal, něco tu nehrálo. Dům vypadal stále stejně, jen více zaprášený a bylo vidět, že ho nikdo pěkně dlouho nevyužíval. Byl vylidněný. Zarazil se. No tohle? Obraz jeho uječené matky byl pryč. Jak se to komu povedlo? Vždyť byl začarovaný tak, aby nešel sundat ze zdi. Stále tuhle situaci nechápal, ale nehodlal tu stát jako solný sloup. Zašel za roh: „Remusi, Molly, Arture?“ Kuchyň byla prázdná. Několik let nepoužívaná, jak bylo dost zřetelné. Kde jsou všichni? Vrtalo mu hlavou. Kde je Fénixův řád? Kde je Molly Weasleyová, Artur, Brumbál, Lupin, Moody a Tonksová? Kam se poděli?? Vždyť tento dům je přece centrem Fénixova řádu. Tak proč to tu vypadá, že tu nikdo pěknou řádku let nebyl? Co si teď počne? Nemůže nikam jít, vždyť by ho chytili. Je přece vyhledávaný vrah. Ale nemohl tu nečinně trčet.

Obrovský medvědovitý pes si to šinul skrz Příčnou ulici. Všechno tu bylo při starém. Žádné novinky, jen… Sirius si přečetl název:
Kratochvílné kouzelnické kejkle
Tenhle obchod přece zná. Patří Fredovi a Georgovi Weasleyovým, otevřeli si ho, jakmile opustili školu. Zajde se tam podívat. Měli by ho přece v psí podobě poznat. Štěstí mu však nepřálo.
„Z rodinných důvodů po dobu jednoho týdne zavřeno,“ hlásala cedulka visící na vstupních dveřích. Tak kam teď zajde? Co je vlastně za den? Mohl by navštívit Harryho, ale… kde se teď vlastně vyskytuje? V Bradavicích nebo u strýčka a tety v Zobí ulici? Popošel dál. Posadil se ke stolu u zmrzlinářství Floreana Fortescuea. Seděl tam jakýsi muž a četl Denního věštce. Na něm přece musí být datum. Stále si snažil vzpomenout, co dělal včera, ale nic. Naprosté černo. Určité datum sice neměl možnost z novin přečíst, ale když si k onu pánovi přisedla žena středního věku, tvrdila, že za pár dní jí přijede zase na prázdniny dcera z Bradavic. A chlubila se, že zvládla všechny zkoušky výtečně. Čili Sirius z toho usoudil, že musí být konec června, takže Harry ještě musí být v Bradavicích. Zajde tam, všechno se vysvětlí.
U krámku s potřebami pro famfrpál si povšimnul, že ve vitríně je nový typ koštěte. Dynamic 4000. To jsou mi věci, pomyslel si. Už na první pohled bylo to koště úžasné. Proutky mělo zastřižené do aerodynamického tvaru, aby zvládalo každou rychlost. Na konci mělo pohodlný posed. Celé zářilo. Bylo z naleštěného dubového dřeva a stříbrným písmem mělo vyryté název a pod ním řadovou značku výroby. Mělo neobvyklý tvar, který Sirius u koštěte ještě neviděl a na první pohled bylo jasné, že je koště lehoučké, akorát do ruky. Tohle by se Harrymu líbilo, pomyslel si. Ale co, Kulový blesk je skvělé koště a Harry není takový perfekcionista, jež musí mít každou novinku.
Zašel zpět domů. Rozhodl se, že se pořádně na Harryho počest upraví. Vousy si zastřihl do slušivé bradky. Mávnutím hůlky zařídil, že mu přebytečně dlouhé vlasy utvořily krátký šik střih. Oblékl si černý hábit. Naposledy se koukl do zrcadla. Málem by se nepoznal. Už neměl tak mrtvolně nažloutlou pleť, ani zuby. A takto krátké vlasy měl naposledy, když jel poprvé do Bradavic.

Jako čtyřnohý mazlíček se vkradl na pozemky Bradavické školy čar a kouzel. Tak, jak to dělal, když byl Harry ve třetím ročníku. Měl štěstí, když dorazil na pokraj Zapovězeného lesa, několik studentů si krátilo čas hraním famfrpálu. Podle hábitů poznal, že jsou to studenti Nebelvíru. Výborně, v tom případě mezi nimi musí být i Harry. Jak hledal, tak hledal, ale Harryho nikde nenašel. Na postu chytače byl někdo úplně jiný, ale Harry to rozhodně nebyl. No, třeba se Harrymu nechtělo hrát a post chytače jim nahradil někdo jiný. Však žádný zápas to nebyl, jen jakási exhibice mezi spolužáky. Rozhodl se, že počká do večera. Harry, Rona a Hermiona určitě půjdou navštívit Hagrida.
Slunce pomalu zacházelo za obzor, ale Siriusův kmotřenec nikde. Jak je to možné? Vždyť Harry by se před odjezdem šel s Hagridem určitě rozloučit. Neodešel by bez rozloučení. Něco tu nehraje !!!

Když už byla tma, rozhodl se Sirius, že se vrátí domů a popřemýšlí, co udělá. Zaběhl mimo bradavické pozemky a s hlasitým PRÁSK se přemístil zpět domů. Musí si to nechat projít hlavou. Uložil se do peřin. Obrovské vrstvy prachu šly dolů lehkým mávnutím hůlky.

Ráno vstal. Ať se děje, co se děje, zjistí, co je příčinou toho zmatku. Kdyby si jen vzpomněl, co se tu dělo před pár dny. Tehdy se musel stát ten zlom. Stalo se něco, co ovlivnilo dnešek.
Dnes by se měl vracet expresní vlak z Bradavic do Londýna. Počká tam.
Vlak právě přijížděl na nástupiště 9 a ľ. Davy studentů se hrnuly k východu.
„No tak Harry, no tak,“ šeptal si Sirius netrpělivě pro sebe, schovaný ve stínu, aby ho nebylo vidět. Harry však nedorazil.
„Co se to tu děje?“ poškrábal se na týle. Jediné, co mu teď zbývalo, je zajít se podívat na místa, kde by mohl potkat nějaké známé. Když se nikdo nezdržoval na Grimmauldově náměstí 12, mohl by zkusit dům Weasleyových. A TAKY!!! Proč ho to nenapadlo dřív? Taková spásná myšlenka. Řád se přece může zdržovat v Godrickově dole. Kdysi to přece bylo místo, kam se nikdo nedostal, pokud mu to nebylo dovoleno. On sám ale věděl, kde to je. Kéž by měl svou starou motorku, posteskl si. Jelikož to místo bylo vždy začarováno proti přemisťování, byl Sirius nucen se tam dopravit po svých.

„Ahoj drahoušku,“ jakási žena s rudými vlasy právě políbila ve dveřích nějaké muže s černou čupřinou. Neviděl jí však do tváře a neviděl ani tvář toho muže.
„Lily?“ špitl si pro sebe. Ale to nemohla být pravda. Lily je přece dávno mrtvá. Když však žena poodstoupila a poodhalila tak tvář onoho muže, Sirius naprosto zkoprněl. Ne, to není pravda. To není možné. To přece nejde. Jsou mrtví, oba dva. Pak to Siriusovi došlo. Co když se nějak vrátil časem? Prohlédl si dům. Byl stejný jako před lety. Siriusovi poskočilo srdce. Byl šťastný, nevadilo mu, že se vrátil časem, protože mohl opět po letech vidět své nejlepší přátelé. Může zabránit jejich smrti. Může zabránit tomu, že ho zavřou do Azkabanu a může jim vydat Petra. Musí tomu zabránit! Pak mu poklesla brada: „Ale to nemůžeš udělat,“řeklo mu jeho svědomí, „nesmíš změnit minulost. Navíc, díky Harrymu a Lilyiny lásky bude Lord Voldemort poražen. I kdybys měl kvůli toho obětovat sebe a už podruhé připravit Harryho o rodiče. Znemožnit Harrymu, aby je poznal.“
Sirius byl bezradný. Ale musel se na ně jí podívat zblízka, i když věděl, že tu někde pobíhá jeho minulé já. Teď si uvědomil, že do Azkabanu pošlou jeho minulé já a on přítomný bude volný. Nebude se muset Harrymu skrývat a už v útlém dětství mu může zopakovat celou pravdu. Bude muset sehnat Remuse Lupina. Co když mu to ale neuvěří? Co když ho nepozná? Teď se ale nebude prznit takovými myšlenkami. Teď je tady. Může zase vidět Lily a Jamese. Může s nimi strávit poslední chvíle jejich života. Ale na druhou stranu, bude si muset dát pozor, aby ho nevidělo jeho druhé já. Když si představil, jak moc se bude muset ovládat, přejel mu celým tělem mráz. Jak jsem se sem ale dostal? Vrátil se k původní myšlence, která ho trápila celou dobu. Neznal odpověď. Přistoupil k domu. Zavřel oči a zatáhl za zvonek. Slyšel, jak se ke dveřím někdo blíží. Srdce mu bušilo jako o závod: „Teď nebo nikdy!“
Dveře se otevřely, muž si Siriuse prohlédl: „Přejete si?“
„Jamesi!“ vzdychl Sirius a objal ho.
„Promiňte,“ odtrhl se muž, „s někým jste si mě musel splést. Je mi líto!“
Sirius se zamračil. A pak si toho všiml. Tak jasně zelené oči. Přesně takové, jaké měla Lily. Sirius byl šokován svým omylem. Nevrátil se do minulosti, nýbrž…
„Harry?!“ oba na sebe vyjeveně hleděli. Na Harrym bylo poznat, že mu Siriusova tvář něco říká, ale nemohl si vzpomenout. Svraštil oči. Svraštil oči: „My se známe? Mám ten dojem, ale…“
„Já si tě spletl s tvým otcem, Harry. Což mě ani nepřekvapuje, jsi celý on. To není možné, to je….. neskutečné. To jsem přece já, Harry!“
Harry vykulil oči, už tu tvář zařadil do patřičného šuplíku: „Pane bože!“ zařval, „to není možné! SIRIUSI!!“ pevně ho znovu objal, v očích měl slzy.

„Nechápu, jak je to možné. Stále tomu nemůžu uvěřit, ty jsi tady a ŽIVÝ!“
„Živý? Jak to myslíš, Harry?“ podivil se Sirius.
„No, když si tehdy přepadl za ten závěs na Odboru záhad, Brumbál, Lupin a všichni mi tvrdili, že jsi mrtvý,“ přivřel oči, „po celá ta dlouhá léta…. Už ses neukázal. Už jsem tě nikdy neviděl. Je to neskutečné. Stále si myslím, že je to nějaká má představivost ..“
Sirius sklopil oči k zemi. Najednou si to uvědomil. Jako by mu zapnul mozek, svitlo mu.
Myšlenky se mu jako den po dni vrátily zpět k onu osudnému dni, kdy bojoval se svou sestřenicí: Belatrix Lestrangeovou. Jak díky své nepozornosti ho Bela přelstila a on se propadl oním obloukem. A hned na to se objevil ve svém domě. Jistě, všechno to zapadalo. Oblouk ho zavedl o několik let dopředu. Harry byl už dospělý, téměř stejně starý jako je on sám, pomyslel si. A také měl….
„Strejdo, mohli bychom si se strejdou Remusem půjčit tvé staré koště?“ ten prcek nebyl jeho syn, ale říkal mu strejdo. Sirius vykulil oči.
„Jistě, Kulový blesk je v přístěnku,“ ohlédl se po šokovaném Siriusovi, „mnoho se toho změnilo. Tohle byl můj kmotřenec.“
„Remus je u tebe?“ „Ano. Vlastně, proč tu ještě stojíme, pojď dál. Ostatní tomu neuvěří. Panečku, ještě teď mi buší srdce,“ Harry kýval nevěřícně hlavou.

V obývacím pokoji sedělo plno lidí. Sirius mezi nimi rozpoznal Rona a Hermionu, o nějakých hezkých řádek let poznamenaných. Zdálo se, že jsou manželé, protože Ronovi se na levém prsteníčku blyštil prsten, držel Hermionu za ruku a ona právě okřikla jedno ze dvou dětí, jež byly v místnosti. Nejspíš jejich.
V rohu seděl muž začtený v novinách, jedno z dětí ho tahalo za rukáv a v ruce drželo Harryho Kulový blesk. Sirius tomu muži neviděl do tváře, ale podle ošuntělého lemu hábitu, který mu trčel, poznal, že se jedná o jeho dávného přítele, Remuse Lupina.
Vedle Rona seděla Ginny, ona dívka, kterou si Sirius spletl s Lily. Hned vedle ní nějaká krásná blonďatá žena. Když Sirius vstoupil do dveří, všichni vzhlédli očima, ale zdálo se, že nikdo v přítomných nechápal Harryho nadšení v očích. Nikdo, až na….
„Ooo můj milostivý bože, Ježíši Kriste, Panno Mario,“ Remusovi spadly noviny z rukou, Sirius věděl, že ho jako jediný poznal, „Tichošlápku!!“ Vždyť se znali tolik let. Přiběhl k němu a pevně ho objal.
To už Hermiona stála pevně na nohou: „Cože?“ kroutila nevěřícně hlavou, „Harry?“ obrátila se na něj. Ten přikývl, „chceš říct, že tohle… tohle..“
„Ano, Hermiono!! Je to on. Je zpátky!“
„Svatá dobroto!!“ pištěla Hermiona, Harry viděl, jak se jí do očí nahrnuly slzy. „Ale jak je to možné?“ Ronovi jakoby stále nedocházela pravdivost tohohle tvrzení. „To netuším,“ všichni se semkli kolem dokola Siriuse.
„Siriusi, jak?“ Na Hermioně šlo poznat, že neměla slov, „Vůbec ses nezměnil. Jsi pořád stejný. Jak je to možné?“
„Kde si celou tu dobu byl?“ Všichni ho zahrnovali otázkami. Jen jediný Remus si zachoval chladnou hlavu: „To ten oblouk, že mám pravdu?“ Sirius přikývl. Remus byl za ta léta naopak hodně poznamenaný. Vlasy měl téměř šedivé, obličej měl plný vrásek a působil dojmem člověka, který během krátké chvíle hodně zestárl. Bylo na něm poznat, že vypadá nepřirozeně staře. Ale jeho záře v očích působila stále mladicky a jeho úsměv dokázal zahřát u srdce.
„Mimochodem, Siriusi, tohle je moje přítelkyně, Lenka Láskorádová,“ představoval mu onu blonďatou ženu, kterou líbl na tvář.

Až do večera jim Sirius vykládal, jak to s ním celou dobu bylo. Vykládal, jak propadl tehdy tím obloukem, a že se právě včera vynořil zde, v této době, u sebe doma na Grimmauldově náměstí. Vůbec nezestárl a vůbec nevypadal, že by byl Harryho kmotr, ale spíš vypadal jako jeho vrstevník. „Takže, ten oblouk tě poslal sem? O dvacet let dopředu?“ zajímala se Hermiona.
„Ano.“
„Ale proč? Proč tě ale poslal ten oblouk zrovna do téhle doby?“ zajímalo Harryho a Rona zároveň.
„Netuším,“ přimhouřil oči Tichošlápek.
„Možná se má v tomto čase udát něco důležitého a v Siriusově cestě časem byl nějaký záměr,“ usoudil Remus.
„Možná. Ale taky je možné, že je ten oblouk tak nějak nastavený. O dvacetiletý posun.“ „Táta mi kdysi dávno říkal, že nikdo netuší, jakou má ten oblouk moc. Ono už mluví samo o sobě, na jakém místě je, nemyslíte? Odbor záhad. Je tam plno věcí, nad kterýma člověku zůstane hlava stát,“ Ron pracoval na Ministerstvu kouzel stejně jako Percy a jeho otec, který však položil život ve válce proti Voldemortovi.
„Nebo si prostě ten oblouk dělá, co chce a jen tak z legrace mě poslal tady. Taky se mohlo stát úplně něco jiného,“ usoudil nakonec Sirius.
„Jedno je ale jasné,“ dodal Harry, „ty tu vlastně vůbec nemáš být. Měl by ses vrátit v čase zpět, tam, kde jsi mě opustil. Tam, kde jsi přepadl, přišel si o nejlepší léta mého života. Ale taky nejhorší,“ řekl sklesle.
„Muselo to být strašné, Harry. Nemít mě v době, kdy jsi mě nejvíc potřeboval. To kvůli mé pošetilosti… já..omlouvám se,“ položil mu ruku na rameno.
„To už nemá cenu řešit,“ hryzl se do rtu Harry, „musíme obeznámit Brumbála. Třeba ti dokáže pomoci.“

Dny plynuly, z dní se staly týdny a z týdnů měsíce. Hermionin a Ronův syn jel poprvé do Bradavic, kde Hermiona učila obranu proti černé magii a Ginny Magické formule. Profesor Kratiknot totiž už byl také po smrti. Brumbál byl o všem spraven a snažil se dát zase všechno do pořádku. Spolu se skupinou největších expertů na záhadné jevy se pokusil zjistit podstatu kamenného oblouku na Odboru záhad. Však marně. Ani po měsících ustavičné námahy to nebylo nic platné.
Jednoho večera za Siriusem přišel osobně: „Obávám se, že tvá přítomnost zde má své opodstatnění. Není žádná možnost, aby ses vrátil zpět. Nemůžeme riskovat a nechat tě obloukem znovu projít, Siriusi. To jistě chápeš. Klidně by ses mohl octnout také v jiné dimenzi, v jiném paralelním světě nebo také klidně ve svém dětství. Nedá se nic dělat. Budeš tu muset zůstat.“ Sirius měl zvláštní pocit. Vlastně ho ani nezarmoutilo, že se nemůže vrátit. V tomhle světě byl očištěn. Posmrtně mu byl tehdy udělen Merlinův řád první třídy za oběť. Za boj proti Voldemortovi. Zde na tomhle místě měl vlastně vše tak, jak si to přál. Měl tu Harryho, i když teď už dospělého, samostatného a brzy téměř ženatého. Nikdy by ho nenapadlo, že se jeho kmotřenec bude ženit dříve než on. Měl vlastní dům, kde už nebyl ten starý uječený obraz jeho matky. Měl kolem sebe přátelé. I Remus tu byl. I když ho mrzela smrt Artura Weasleyho. Měl stále své bohatství v Gringotově bance. Byl stále mladý, sedmatřicetiletý zralý chlap. Nic mu nechybělo. Kdyby se vrátil do světa, odkud pocházel, vše by bylo při starém. I když přišel o dvacet Harryho let, měli před sebou ještě dlouhý život. Mohli teď při sobě stát ne jako kmotr a kmotřenec, ale jako sobě rovní přátelé. Vlastně bylo dobře, že přepadl přes ten oblouk, protože takhle šťastný ještě v životě nebyl. Život mu dal druhou šanci. A on ji hodlal náležitě využít !