Poslední sbohem

Světelný paprsek ho udeřil přímo do prsou. Jeho ústa zůstala ještě roztažena v posměšném úsměvu, ale oči se mu rozšířily ohromením. Tělo opsalo elegantní křivku, když po zádech klesal k roztřepenému závoji visícímu z kamenného oblouku. Ve vyzáblém a kdysi pohledném obličeji Siriuse Blacka byl výraz, v němž se mísil strach s překvapením. Pak Sirius propadl prastarým obloukem a zmizel za závojem, jenž se na okamžik rozechvěl jako v prudkém větru, a pak zůstal nehybně viset. Celou místností se ozval vítězoslavný vřískot Belatrix Lestrangeové.
„Siriusi!“ vyjekl Harry, „Siriusi!“ seskočil na podlahu a dech se z něj dral v bolestných, přerývavých vzlycích. Musí být hned za tím závěsem, vytáhne ho odtamtud ven… Když však seběhl dolů a tryskem vyrazil k pódiu, Lupin ho popadl kolem těla a zadržel ho.
„Nemůžeš nic dělat, Harry.“
„Musím ho vytáhnout, zachránit, vždyť jen propadl skrz!“
„Je pozdě, Harry.“
„Ještě ho můžeme vytáhnout!“ Harry se vztekle a divoce zmítal, Lupin ho však odmítal pustit.
„Harry!“
„Pusťte mě, říkám, že ještě žije!“ křičel Harry.
„Harry, to se ti zdá, slyšíš, je to jen sen!“ křičel nějaký chlapecký hlas.
„Ale on ještě nespadl!“ kroutil se Harry v posteli a chtěl se vymanit z Ronova sevření.
„Harry, to jsem já, Ron. Nikdo tu není!“ Harry otevřel oči, byl celý zpocený a těžce oddechoval. Před očima se mu rýsoval ustaraný Ronův obličej.
Ležel ve své posteli v bradavické ložnici a tma v potemnělém pokoji obklopovala oba chlapce. Zrzavý vytáhlý kluk si ustaraně prohlížel chlapce s havraními vlasy a nachovou jizvou ve tvaru blesku.
„Co se stalo?“ zeptal se Harry a posadil se.
„Křičel jsi ze spaní. Je všechno v pořádku?“ odpověděl Ron a napřímil se.
„Jo, můžeš klidně spát dál a promiň, že jsem tě probudil.“ Harry si utřel pot z čela a rozhlédl se po pokoji. „Vám se taky omlouvám, opravdu jsem vás nechtěl probudit,“ omlouval se a díval se na tři zvednuté hlavy představující Deana, Seamuse a Nevilla. Dean se Seamusem přikývli a zabořili hlavy do polštářů, Neville se na Harryho povzbudivě usmál a napodobil oba chlapce. Ron ještě Harryho poplácal po zádech a s posledním starostlivým pohledem šel také spát.

Ráno byl Harry první ve Velké síni a přemýšlel o svém chmurném snu. Po chvíli se v síni začala ukazovat další ranní ptáčata.
Už nežije, uvědom si to konečně, nabádal se v duchu, když si k němu přisedli Ron s Hermionou. Zrzek Harryho chvíli pozoroval, jak se nimrá v jídle, a na pozdrav oběma jen kývl hlavou.
„V kolik půjdeme do Prasinek?“ zeptala se Hermiona, která ho nespouštěla z očí, ničilo ji, když ho viděla úplně mimo uzavřeného do sebe, což teď po Siriusově smrti bylo častěji, než byla ochotna připustit.
Harry však neodpovídal a jen dál vidličkou převaloval vajíčka z jedné strany talíře na druhou. Ron zakroutil hlavou, tušil, že to nemá cenu.
„Harry!“
Jmenovaný nadskočil a tázavě pohlédl na Hermionu, která se na něj zamračila. „Promiň, co jsi říkala?“
„Ptala jsem se, v kolik chceš jít do Prasinek?“
„Asi nepůjdu, víc si to užijete beze mne.“

Otočila se, aby se ohlédla za Harrym, který je pozoroval od brány. Připomínalo jí to ten moment ve třetím ročníku, kdy neměl dovoleno do Prasinek chodit, protože mu Dursleyovi nepodepsali povolení. Co by dala za to, kdyby se tam znovu objevil pod neviditelným pláštěm jako tenkrát.
Naposledy jim zamával a otočil se, aby vešel zpět do hradu. Cítila, že by měla jít za ním, chtěla to udělat, ale Ron ji zatahal za rukáv a donutil ji rozejít se opačným směrem, pryč od něj. Ušla jen několik kroků, než na sobě ucítila jeho pohled. Musela se znovu otočit a uviděla ho stát přímo uprostřed brány. Hleděli si do očí jen pár vteřin, a přesto z nich vyčetla vše.
Harry o krok ustoupil, aby se brána mohla zavřít. Prostor mezi jednotlivými křídly se stále zmenšoval, už zbýval jen proužek, když se rozeběhla zpět k hradu. Něco nebylo v pořádku, něco v jeho pohledu jí říkalo sbohem.
Prudce vrazila do dřevěné brány, aby se hned otevřela, a vpadla do hradu. Přelétla celou síň pohledem, ale nikde Harryho neviděla.
Právě včas pohlédla vzhůru ke schodům, aby si všimla vysokého stínu mizejícího v patře. Okamžitě vyběhla za ním a schody brala po dvou, aby ho dohonila.
„Harry!“ vykřikla, jakmile ho uviděla na konci chodby.
„Hermiono,“ zašeptal a smutně se usmál.
Po tváři jí stekla první slza, když si toho úsměvu všimla a sledovala, jak dává sově, která mu seděla na rameni, pokyn, aby odletěla. Dopisu, který měla přivázaný na nožce, si ani nevšimla, protože se Harry otočil a odběhl pryč.
Hermiona se hned rozeběhla za ním, ale věděla, že nemá šanci ho dohnat. Tohle nemůže, nemůže jen tak zmizet, ne teď.
Doběhla na konec chodby a rozhlédla se ze strany na stranu, ale nikde ho neviděla. Zeptala se první osoby, kterou potkala, jestli ho neviděla, ale marně, po Harrym Potterovi se slehla zem. Snad jedině ta sova, která jí právě přistála na rameni.

Hermiono,
Tys byla vždy jediná, kdo ve mně dokázal znovu alespoň trochu probudit život. Vím, že jsem poslední dobou byl k ničemu. Nechápu, jak jsi se mnou mohla mít tu neustálou trpělivost, ale budu ti za do konce života vděčný.
Poté, co se stalo na ministerstvu, jsem měl u Dursleyových hodně času k přemýšlení. Spolu se mnou jsi zažila víc, než je v našem věku zdrávo, ale alespoň se tak díky tomu nyní už nebojím smrti, protože ta sama o sobě není zlá, je to jen další cesta, kam se společně vydáme. Budu na Tebe čekat, dokud nepřijde Tvůj čas.
Ničeho, co jsem udělal, nemůžu litovat. Dokonce ani dnešního dne ne. Jediné, čeho lituji, je něco, co jsem neudělal. Přestože jsem se několikrát postavil samotnému zlu, nikdy jsem nenašel dostatek odvahy, abych se před Tebou dostatečně vyjádřil. Pokaždé mi vyrazilo dech, když jsem ráno sešel do společenské místnosti a uviděl Tvůj úsměv, kdy se Ti na tvářích udělaly sotva viditelné důlky, v očích zajiskřilo nespočetně veselých jiskřiček a pramen vlasů, který Ti při čtení vypadl zpod ucha, sis zastrčila zpět. Poté, co jsem ztratil Siriuse, jsem si uvědomil, komu patří a vždy patřilo mé srdce. Tobě.
Vím, že není spravedlivé se to dozvědět takhle, neměli jsme ani trochu času, ale musím odejít a lituju toho, že nejsem pravý Nebelvír, který by sebral odvahu dřív. Miluji Tě, Hermiono.
Nepřestávej kvůli mně žít, slibuji, že se nakonec opět sejdeme, ale musíme být trpěliví. Odpusť mi zatím mou hloupost, prosím.
Navždy Tvůj
Harry

Po tvářích se jí kutálely slzy, už ho nikdy neuvidí. Nestihla mu říct, že ona cítí to samé k němu.
„Miluji tě, Harry,“ vydechla potichu, i když věděla, že už ji neuslyší.

O rok později
Harry stál uprostřed rozpoutané bitvy mezi členy řádu a Smrtijedy a proti němu stál sám Pán zla. Kroužili kolem dokola jako dravci připravující se k útoku, hroty dvou hůlek – sester – mířily na toho druhého a smaragdově zelené oči se zabodávaly do těch krvavě rudých.
Konečně přišlo to, na co celý kouzelnický svět čekal. Z obou hůlek vylétly křiklavě zelené paprsky, které se srazily přesně uprostřed mezi dvěma kouzelníky. Prostor okolo ozářilo bíle světlo vycházející ze spojení obou hůlek a další kouzelníci kolem samým údivem přestali bojovat. Nikdo z přítomných ještě nic podobného neviděl. Nebylo to jako obyčejné Prior incantato, bylo to mnohem mocnější a silnější propojení.
Harry cítil, jak z něj hůlka vysává pomalu všechnu energii. Nechápal, kde Voldemort bere takovou sílu, když mu zbyla už jen pouhá sedmina duše. V hlavě mu přelétla myšlenka o tom, jak bude svět vypadat, když ho ovládne zlo a nenávist. Něco takového nemohl dopustit, nevzdal se všeho, aby to tak dopadlo.
Chytl hůlku i druhou rukou a ze všech sil, které mu ještě zbyly, se Voldemortovi vzepřel. Vybavil si bradavický hrad, kde se poprvé v životě cítil jako doma. Famfrpálové hřiště, kde rád trávil tolik času, okamžik, kdy ho Hagrid odvedl od Dursleyových a kdy se ve vlaku poznal s Ronem a Hermionou. Cit, který k dívce choval, ho zaplnil blaženým pocitem.
Viděl, jak Voldemort zatíná zuby a snaží se nějak odvrátit kletby, které se k němu s každou Harryho vzpomínkou nezadržitelně blížily, ale nedařilo se mu to. Právě tehdy se Harrymu vybavila Brumbálova slova o lásce, která mu řekl už v prvním ročníku, když porazil Quirella.
Ticho kolem prořízl zvuk lámající se hůlky a magická síla Voldemorta odhodila několik metrů dozadu. Harry ani nevnímal, když členové řádu rychle odzbrojili Smrtijedy, kteří pozvedli své hůlky, aby ho zastavili, když se rozešel k jejich pánu. Pomalu došel k ležícímu tělu a věděl, co musí udělat. Připravoval se na tuhle chvíli dlouho, ovšem stále ještě připravený nebyl. Nechtěl to udělat, ale musel. Pro dobro lidstva.
Ve chvíli, kdy se z hrotu jeho hůlky již podruhé za krátkou dobu vydrala křiklavě zelená kletba, do Velké síně vtrhlo několik mladých čarodějů, kteří se nějakým způsobem vyhnuli evakuaci hradu.
Kletba se Voldemortovi vpila do hrudníku a rudé oči začaly postupně vyhasínat. V prvním okamžiku nebyl nikdo schopen pohybu, členové Fénixova řádu čekali, co se bude dít dál, a Smrtijedi nechtěli uvěřit tomu, že jejich mistr je opravdu mrtvý. Všichni čekali, že se postaví a stejně jako ve špatném filmu bude noční můra pokračovat. Vteřiny utíkaly jedna za druhou a stále se nic nedělo, až se nakonec ozvalo první přemístění následované mnoha dalšími, jak se přeživší Smrtijedi snažili zachránit.
Zvuk přemístění probral i Harryho, který se konečně otočil a všiml si několika běžících kamarádů, které tak dlouho neviděl. Měl by se radovat, konečně je to za ním a přežil, ale po roce, kdy hledal viteály a byl několikrát pronásledován, se naučil věřit svému instinktu, který právě teď křičel na poplach.
Rozhlédl se kolem sebe a hned si toho všiml. Ne každý Smrtijed se snažil dostat pryč, Belatrix chtěla pomstít smrt svého milovaného pána, bohužel si ji nikdo z řádu nevšímal. Rychle se ji snažil zastavit, ale bylo pozdě, stihla vyslat kouzlo za běžícími studenty.
Rozeběhl se jim naproti a ihned poznal, koho kletba zasáhne, když tomu nezabrání. Nesmíš se zastavit! přikázal si v duchu a snažil se co nejrychleji překonat tu vzdálenost mezi nimi.
Na nic nečekal, a když mu Hermiona vpadla do náruče, tak se otočil právě včas, aby kletba trefila jeho a ne ji.
Vydechl, když ucítil, jako by mu do zad zaryl drápy medvěd, a podíval se na Hermionu, která ho vyděšeně sledovala. Začala kroutit hlavou a oči se jí zalily slzami, když Harry padl na kolena.
Veškerý povyk v síni ustal, jakmile si přiklekla k němu a snažila se ho nějak šetrně položit na zem.
„Teď neumírej, slyšíš mě? Nesmíš umřít!“ naříkala Hermiona a rozhlédla se okolo sebe. „Kde jsou lékouzelníci? Zavolejte je někdo!“
„To bude dobrý, Hermiono,“ usmál se na ni.
„Já vím, zachráníme tě,“ přikývla a nedokázala zadržet slzy, které po jejím obličeji sklouzly až na jeho.
„Neplač,“ zašeptal a chtěl zvednout ruku, aby jí slzy setřel, ale ona mu to nedovolila.
„Lež klidně.“
„Dostala jsi můj dopis?“
„Ano,“ přikývla a vybavila si každé slovo, které do něj napsal. „Měl jsi mi to říct, měl jsi mi dát možnost tě zastavit.“
„Nemohl jsem,“ zakroutil hlavou.
„Proč?“
„Protože bys mě zastavila a já musel odejít,“ zamumlal a začal zavírat oči. Vyčerpávalo ho stále je držet otevřené.
„No tak, Harry, vydrž!“ zatřásla s ním jemně.
„Miluju tě, Hermiono.“
„Taky tě miluju, Harry,“ zašeptala a pohladila ho po vlasech.
Nikdo se neodvážil promluvit a na první pohled se zdálo, že v síni ani nikdo nedýchá, zatímco ty dva sledoval.
„Sbohem má lásko,“ vydechl z posledních sil a víčka jeho očí se zavřela navždy.