Posedlost

„Počkej, zastav!“

Řidič černé limuzíny prudce dupl na brzdy, až to zakvičelo. Michael otevřel dveře a vrátil se kousek zpátky. Čerstvě napadaný sníh mu křupal pod nohama. Pak spatřil to, kvůli čemu zastavili. Na zasněžené lavičce seděla dívka, s koleny přitaženými k bradě, a po tváři, na které měla pár modřin, jí tiše tekly slzy. Z rozbitého rtu kapala na zem krev, kde se ihned měnila v rudý led. Měla na sobě roztrhané jeansy a tričko s krátkými rukávy, z kterého jí vykukovaly promodralé paže. Netřásla se, nevzlykala, jen strnule zírala před sebe. Michael se postavil přímo před ní.
„Nepotřebuješ pomoct?“

Vzhlédla k němu.
„Myslím, že ne.“
Sundal si svůj teplý, vlněný kabát a přehodil jí ho přes ramena.
„Pojď, svezu tě domů. Mám tu auto.“
Nejistě svezla nohy dolů a postavila se, ale okamžitě se zapotácela. Michael ji podepřel a pomalu ji odváděl k autu.

Když dosedla na sedačku, vytáhl kostkovanou deku, kterou měl vždy při turné u sebe – často v autě přespával – a starostlivě do ní dívku zabalil. Teplo uvnitř vozu udělalo své. Začala se neovladatelně třást. Přitáhl ji k sobě do náruče a snažil se dát jí co nejvíce svého tepla.
„Zkus co nejvíc uvolnit svaly,“ šeptal jí do ucha. „Za chvíli to bude dobré, uvidíš.“
Po deseti minutách se opravdu pozvolna přestala klepat.
„No vidíš, už to bude jen a jen lepší,“ mile se usmál. „Tak kam tě mám odvézt?“
Pokrčila rameny, ale zároveň se k němu těsněji přitiskla. „Někde mě prostě vysaď. Nenapadá mne momentálně jediný místo na světě, kam bych mohla a chtěla momentálně jít.“
„Přece tě nevyhodím na ulici. Pojedeš se mnou do hotelu.“
Neptal se, oznamoval.
„Když tam bude teplo…“
„Neboj se, určitě bude. Mimochodem, já jsem Michael.“
„Já vím, kdo jsi,“ zamumlala ospala se zavřenýma očima.
„Jak se jmenuješ?“
„Sophie.“
A usnula. Vytáhl z kapsy čistý kapesník a přitiskl ho na poraněný ret.

Když dorazili před hotel, rozběhl se k auto naštvaný člen Mikovy ochranky.
„Se vší úctou, pane, sebrat se a hned po koncertu zmizet neznámo kam nám moc radosti neudělá.“
„Omlouvám se, Wayne, potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Po vystoupení jsem vždycky moc nadopovaný adrenalinem, abych mohl jít do hotelu. Potřeboval jsem se projet. Prosím, pomoz mi a vezmi ji na chvilku.“
Podával mu Sophii, která se mu stále choulila do náruče. Wayne překvapeně zamrkal, ale nakonec nic neřekl a dívku si od Michaela vzal. Jakmile ucítila, že se s ní hýbe, pootevřela oči a slabě zanaříkala. Mike rychle vyskočil a vzal si ji zpátky.
„To nic není, jsem zase u tebe,“ zašeptal jí. Jakmile se znovu stulila do zpěvákovy náruče, začala znovu klidně oddechovat.

Položil ji na svou velkou postel, stále zabalenou v dece, a ještě ji přikryl další dekou. Tentokrát se nevzbudila. Jen se víc zachumlala do peřiny a spala dál. Chvíli nad ní stál a mlčky ji pozoroval. I pod těmi modřinami bylo vidět, že je neobyčejně hezká. Neodolal a lehce ji políbil na tvář. Potom se otočil a vzdálil se do vedlejšího pokoje, kde se posadil na gauč. Měl by spát, druhý den ho čeká další koncert, ale cítil, jak mu v žilách koluje adrenalin, který mu nedovoluje zahmouřit oči. Zapnul si tedy alespoň televizi a melancholicky přepínal kanály ve snaze najít něco, co by se mu líbilo a ukrátilo tak čas, než se dostaví vytoužený spánek…

Prudce otevřela oči. Hleděla na strop, který nikdy neviděla. Posadila se na posteli a rozhlédla se. Vůbec si nedokázala vybavit, kde je. Promnula si prsty spánky a vzpomněla si. Jistě, přeci ji včera zachránil Michael Jackson. Lehce se pousmála. Ji, smolařku, vytáhne z bryndy nejslavnější (a nejhezčí, musela si říct s pousmáním) muž planety. Pak jí docházely podrobnosti. Nemohla tu zůstat. Michael by se mohl dostat do problémů. Opatrně otevřela dveře ložnice. Všude panovalo ticho. Pak ho spatřila. Spal na pohovce, schoulený do klubíčka. ‚Jak je sladký,‘ pomyslela si. Chvíli se dívala na jeho spící tvář a vychutnávala si pocit, za který by jistě nějaká jiná dívka dala život. Pak se prošla po pokoji ve snaze najít nějaký kousek papíru a tužku. S papírem problém neměla, všude se válela spousta papírů s načmáranými útržky textů. S tužkou už to bylo horší, ale nakonec na jednu šlápla. V rychlosti naškrábala pár vět – na vysvětlenou, aby nezmizela jen tak – a pak psaní položila na jídelní stůl. Jak nejtišeji mohla, otevřela vchodové dveře a málem narazila do vysokého černocha.
„Kampak slečno?“
„No, však víte. Ven, domů, a tak.“
„Tak na to zapomeňte. Pak Jackson by určitě nebyl rád, kdyby zjistil, že jste se vypařila. A navíc nejspíš s nějakým jeho majetkem, co?“
„A kam bych ten majetek asi dala, hm? Do kapsy kalhot? Přehlédl jste, že u sebe nemám žádný batoh? Pusťte mě ven. Pohostinnosti pana Jacksona už jsem využívala dost dlouho.“
„Zkoušejte to, jak chcete, nepustím vás.“
„Ale já musím pryč.“ V očích měla slzy beznaděje a vzteku. Začala uvažovat o tom, že se s černochem zkusí poprat, když bude muset. Ale už bylo pozdě…
„Copak se to tu děje?“
Prudce se otočila a zadívala se přímo do obrovských hnědých očích, v kterých to pobaveně jiskřilo.
„Chtěla vám vzít roha,“ zamumlal černoch.
„No, ale díky tobě se jí to nepodařilo. Děkuji, Wayne. Teď už si to zařídím sám.“ Jemně, ale rozhodně ji vzal za paži a odtáhl od dveří, které zavřel. Dovedl ji až k pohovce, na které ještě před chvílí spal. Posadili se.
„Nemusíš přede mnou utíkat. Nic ti neudělám.“
„Já vím, že ne. Ale přitahuju problémy.“
„Ale no tak. Občas mají lidi smůlu. To se stává, ale neznamená to, že hned vedeš do problému toho, kdo ti nabídne pomoc.“
„Mám své zkušenosti.“
„Tak zkusíme tu smůlu prolomit, hm? Pro začátek mi můžeš říct, co se ti stalo.“
Nevesele se ušklíbla: „Trocha domácího násilí. Nic zvláštního.“
Nechápal, jak o tom může mluvit s takovou lehkostí. Moc dobře věděl, jaké to je, dostávat rány bez důvodu. Ta bolest z ponížení.
„Chtěla ses k němu vrátit?“
„No to ani náhodou. Nenechám se zabít.“
„Máš někoho, ke komu můžeš jít? Přátele, rodinu?“
Sklopila zrak a zavrtěla hlavou.
„Rodina je mrtvá. Všichni. Přátele jsem ztratila kvůli němu, a nakonec i práci. Zakazoval mi chodit mezi lidi, na ulici. Žárlil. Říkal, že je v práci moc chlapů. Začali mu vadit i chlapi na ulici. Všichni byli pro něj potencionální milenci. Kdybych se tam vrátila, zabil by mne.“
„Takže jediný tvůj majetek je to, co máš na sobě, nemáš u sebe ani doklady, nemáš kam jít. Nemáš práci, nemáš co jíst, nemáš nikoho, kdo by ti pomohl.“
„To nejsou moc radostné vyhlídky, co? Ale tak – jsou na tom lidi ještě hůř. Musím se prostě jen trochu snažit, no.“
„Pomůžu ti.“
„Nemusíš mi pomáhat.“
„Já vím. Ale chci. Nikdo by neměl zůstat úplně sám. Bez rodiny, bez přátel. A jen proto, že natrefí na hňupa.“
Lehce se zasmála. „Na hňupa. Ano, natrefila jsem na hňupa.“
„Takže se do toho dáme, ne? Večer mám vystoupení, takže nemáme moc času. Můžeš se vykoupat, já nám zatím objednám snídani. Pak zajedeš s Waynem do svého bytu, kde si vezmeš všechny věci, co potřebuješ. Kdyby tvůj přítel dělal problémy, Wayne si s ním poradí.“
„Rád organizuješ lidem život, co?“
Namísto odpovědi se vesele zazubil a Sophie měla pocit, že se jí z toho úsměvu rozskočí srdce.

Při pohledu do zrcadla se zděsila. Spodní ret jí natekl do dvojnásobné velikosti a přes modřiny nebyla poznat původní barva pleti. Raději se od zrcadla odvrátila a rychle ze sebe shodila šaty a vlezla do sprchy.

„Půjčila jsem si tvůj hřeben, nevadí?“ Vyšla ze sprchy. Stále ve stejných věcech, stále s modřinami na tváři, ale rozhodně vypadala o mnoho lépe než ráno nebo než když ji našel na té lavičce.
„Samozřejmě, že nevadí. Pojď, posaď se. Moje kuchařka nám mezitím připravila něco k jídlu. Mimochodem – děkuji za dopis.“
Zase se pobaveně šklebil.
Zamyšleně se napila z pomerančového džusu. „Pořád tě ještě nepřešla chuť pomáhat holce, kterou vůbec neznáš?“
„Nemyslíš, že by si lidi měli pomáhat?“
„Ale ano, měli, ale… nebojíš se? Alespoň trochu? Jsi slavný. Víš, kolik by zaplatily noviny za jeden rozhovor s holkou, která strávila jednu noc v tvojí ložnici?“
Pronikavě se jí zadíval do očí: „Ale to ty neuděláš.“
Musela před tím pohledem sklopit oči: „Neudělám. Nemohla bych. Možná tak nevypadám, ale jsem opravdu vděčná, žes mě tam z té lavičky zvednul… Ty nejíš?“
Všimla si, že zatímco ona už měla svoji misku cereálií skoro snědenou, Mikova byla stále netknutá.
Zasmál se: „Nevzal jsem si tě sem proto, abys mi hlídala stravu. Na to stačí moje matka.“
Lehce se usmála, ale stále si trvala na svém: „Ale ona tady teď není, ne? Neříkal si, že máš dnes večer vystoupení? Není na to potřeba načerpat nějakou energii?“
„No jo, mami.“
Se smíchem si nabral plnou lžící, i když cítil, že jeho žaludek rozhodně jídlo nechce a nepotřebuje.

S obavami zmačkla zvonek u oprýskaných dveří bytu. Otevřel jí obrovský, neoholený chlap oblečený jen v tílku a trenýrkách – její přítel.
„No, s kym ses válela, ty děvko mizerná?“ zahulákal namísto pozdravu. Popadl ji za dlouhé vlasy ve snaze vtáhnout ji do bytu. Avšak Wayne mu ruku chytil a silným stiskem ho donutil Sophii pustit.
„Nevztáhneš na ni ruku, je ti to jasný?“ zavrčel mu do tváře.
„Přivedla sis kumšafta, co?“ každé slovo, jako by plival, ale chytit ji už se neodvážil. Soph rychle popadla velkou krosnu a začala do ní rychle házet věci, které jí padly do ruky. Když vešla do vedlejší místnosti, vykradl se její přítel nenápadně za ní. Wayne si toho všiml až příliš pozdě. Rozběhl se tam, když uslyšel bolestný výkřik. Vpadl tam a uviděl Sophii s krvácející tváří, kterou jí nejspíš roztrhl prsten, který měl její přítel na ruce, klečící na zemi a nad ní on, stojící jako bůh pomsty napřahující se k další ráně. Skočil po něm a srazil ho na zem. Překulil násilníka na břicho a zkroutil mu ruce za zády.
„Už to podruhé nezkoušej nebo tě zabiju! Slečno Sophie, dobalte se, pojedeme.“
„Už mám všechno, co potřebuju.“
Nevypadala, že by ji ten předchozí útok nějak vyvedl z míry. Wayne z muže vstal, pustil Sophii před sebe a odešli z bytu.

„Já… moc děkuju, Wayne. Sama bych se tam nikdy nemohla vrátit,“ řekla mu, když seděla vedle něj na předním sedadle auta.
„Měl bych se omluvit. Kdybych hlídal pořádně, nemusel vám udělat vůbec nic.“
„On je… lstivý, víte. Prohnaný, zlý. Nemáte se za co omlouvat.“

„Sakra, řekl jsem ti, že ji máš hlídat, ne ji nechat zmlátit!“
Nedokázala si představit, že by ten mírný Michael Jackson, kterého znala z televize, byl schopný řvát. O opaku se přesvědčila hned, jak spatřil její zakrvácenou tvář. Wayne tam jen tak stál a nechal na sebe křičet. Položila mu ruku smířlivě na rameno.
„On za to nemůže. Zachránil mi život. Neumíš si představit, jak to tam vypadalo. Důležité je, že se nic nestalo mně ani jemu a mám pár svých věcí, takže se už konečně můžu jít převlíknout.“
Svými dlouhými prsty ji uchopil za bradu a důkladně si ránu prohlédl.
„Nevypadá to na šití.“
Neubránila se při jeho doteku zachvění.
„Jasně že ne.“ Ustoupila o krok dozadu. „Ještě jednou moc děkuju, Wayne. Teď se jdu převlíct.“

Přiblížil se večer. Mike jí sice nabízel, aby s ním šla na jeho koncert, ale ona se ještě stále moc bála mezi lidi. Bála se, že ji bude hledat, že ji najde a pak s ní udělá něco mnohem horšího, než je pár ran pěstí. Namísto toho se pohodlně zahrabala do dek na pohovce a sledovala koncert z televize. Nemohla uvěřit, že ten muž, který na obrazovce zpívá a tančí jako bůh, jí ještě před chvílí byl na blízku…

Musela u televize usnout, protože ji probudila příjemná, kořenitá vůně parfému. „Hm,“ zamumlala spokojeně.
Lehký smích, na kterém začínala být závislá, ji probral. Zjistila, že leží v náručí Michaela, který ji nese do ložnice.
„To je fajn,“ zamumlala ospale a přitiskla se k němu víc.

Když ji položil na postel, chystal se odejít, ale ona se chytla jeho ruky a odmítala ho pustit.
„No tak, buď rozumná a spi.“
„Na tom gauči se nemůžeš vyspat. Postel je přece dost velká. Zůstaň tu se mnou.“
„Nehodí se to.“
„Slibuju, že ti nebudu dělat žádné neslušné návrhy.“
Stále napůl spala.
„Dobrá, jen si skočím do sprchy a přijdu, ano?“
„Slibuješ?“
„Slibuji.“
Už jen na pokraji vědomí vnímala, jak se vedle ní položil.

Probudila se schoulená v jeho náruči. Měl přes ni položenou ruku a ve spánku ji jemně přitahoval k sobě. Neodolala a jemně ho políbila na rty. Bohužel ho tím probudila. Lekla se. Bála se, že se na ni bude zlobit, že ji vyhodí na ulici. Asi zpozoroval zmatek v jejích očích, protože se na ni usmál a přitáhl ji blíž k sobě. Tentokrát byl polibek v jeho iniciativě a rozhodně to nebyl jen nevinný polibek jako ten její. Byla ráda, že leží na posteli, protože měla pocit, že její svaly už vůbec nejsou její. Roztékala se, vpíjela se do něj. Vklouzla k němu pod deku a vší silou se přitiskla k jeho pružnému tělu. Překulil si ji pod sebe, a zatímco ji nepřestával líbat, jeho ruce bloudily pod jejím tričkem, v kterém spala. Sophie tlumeně zasténala. Ještě chvilku a zblázní se. Najednou však doteky ustaly. Zklamaně otevřela oči. Mike na ní stále ležel, ale vážně se jí díval do obličeje.
„Tohle bychom neměli. Známe se sotva dva dny.“
Přitáhla si jeho hlavu blíže k sobě
„Komu na tom záleží?“
„Mělo by nám na tom záležet.“
Znovu ho políbila a cítila, jak se na ni víc položil.
„Zkus chvilku nemyslet.“
Poslechl ji. Nemyslel a nechal se ovládnout vášní…

„Tohle jsme asi neměli dělat,“ řekl jí zadýchaně, když ležel vedle ní. Sophie se zabalila do deky a zamířila do sprchy.
„Nemusíš z toho hned přeci vyvozovat nějaké důsledky. Tohle se přeci občas stává…“ a zabouchla za sebou dveře. Ze zrcadla se na ni díval její zpocený obličej a s nechutí si všimla, jak moc jí září oči. Rychle vlezla do sprchy a snažila se ze sebe smýt veškeré vzpomínky na to milování.

Uběhlo několik týdnů. Za tu dobu se přesunuli v rámci turné přes několik hotelů a Sophie se přestala bát, že ji její bývalý přítel najde. Dokonce začala chodit i na Michaelovy koncerty. Připadala si jako závislá. I když jí způsobovalo bolest vidět ho tak neuvěřitelně nabitého energií a vědět, že jí nikdy nebude patřit. Ano, zamilovala se jako bláznivá fanynka. Hloupá husa, ale nemohla si pomoci. Navenek se snažila tvářit, že je nad věcí, ale jestli se jí to dařilo, nedokázala s jistotou říct. Po tom, co se spolu vyspali, se Mike choval jako předtím. Přátelský, otevřený. Stále spolu spali v jedné místnosti, ale v dalších hotelech už měli vždycky připravené postele dvě, takže jejich společný tělesný kontakt se značně omezil. Kdyby to záleželo na ní, už dávno by odjela, ale on ji nechtěl pustit.
„Zůstaň se mnou po dobu turné, prosím. Když jsi tady, není tu taková nuda. Rád se s tebou směju. Až turné skončí, pomůžu ti najít práci a budeš moci odejít.“
Prosil, ale jeho tón hlasu prozrazoval, že není zvyklý, aby ho někdo neposlechl. I ona ho poslechla. Užívala si jeho bolestnou přítomnost, jeho smích, letmý dotek, obětí, kterých měl vždycky na rozdávání. Neprotestovala, že se musela schovávat. Mike ji chtěl uchránit před médii, před tím, aby ji někdo našel. Celou dobu byla zalezlá v pokoji a mohla vycházet pouze samostatně. Rozhodně se s ním nesměla ukazovat na veřejnosti. Chápala to, ale nejraději by mu byla stále nablízku…

Michael byl někde venku na nákupech, užíval si svých fanoušků. Sophie seděla na pohovce, dívala se na televizi, když telefon zazvonil. Zvedla ho.
„Prosím?“
„Vím, kde jsi. Snad sis nemyslela, že mi můžeš utýct?“
A položil telefon. Sophii zaplavila hrůza. Chvíli jen stála, ochromená, svírajíc sluchátko v rukách. Pak se probrala. Práskla s telefonem, tryskem se přehnala ke skříni, kde měla krosnu, a začala do ní zběsile házet své věci. Modlila se, ať to stihne, než se Michael vrátí. Ať může v klidu zmizet. Už měla batoh na zádech, když bouchly dveře.

Když ji spatřil, nic neříkal. Jen se díval na její uplakaný vyděšený obličej a čekal, co udělá. Myslel, že bude vysvětlovat, protestovat, naříkat, ale překvapila ho (pokolikáté už?). Prudce vyrazila vpřed ve snaze prosmýknout se kolem něj a utéct, ale vcelku bez problému ji chytil a sevřel do své náruče.
„Pusť mě, sakra. Pusť!“
Snažila se mu vytrhnout, bušila drobnými pěstmi do jeho hrudi a přitom plakala.
„Šššš, neplač. Bude to dobré. No tak…“
Utěšoval ji klidným hlasem, jako když tiší malé dítě. Sesunuli se spolu na zem, ona stále v jeho náručí, pomalu se uklidňovala. Lehce ji políbil na rty.
„Už je to dobré, hm?“
„Nikdy to nebude dobré.“
„Řekneš mi, co se stalo? Provedl jsem ti něco, že chceš utéct?“
„On, on mě našel. Volal do hotelu. Vyhrožoval. On si mě najde, Miku. Najde a zabije mě.“
„Jen vyhrožuje, do hotelu se neodváží.“
„Neznáš ho.“
„Znám tenhle typ lidí. Jsou to slaboši. Nikdy by ho do hotelu nepustili, když jsem tu já.“
„Jak se to mohl dozvědět, jak? Byli jsme přeci tak opatrní.“
Na místo odpovědi vytáhl Michael z kapsy složený kousek novin. K jejímu překvapení na nich byla vyfocená ona, na koncertu s VIP páskou na ruce. Pod její fotkou byl tučný titulek: „Věrná fanynka nebo milenka?!“
Znechuceně zmuchlala noviny v ruce. „Šmejdi.“¨
Michael ji přitáhl víc k sobě. „Stává se to… Oni… jsou všude. Museli si všimnout, že pokaždé bydlíš ve stejném hotelu, že jsi na všech koncertech, že občas jdeš po boku Wayna, jinak si to neumím vysvětlit.“
„Mám strach.“
Teď ji políbil doopravdy. Nebránila se.
„Nedovolím, aby se ti něco stalo.“
Polibek mu opětovala: „A co když se něco stane tobě?“
„O mne se neboj. Mám kolem sebe lidi, kteří mě chrání.“
Znovu se políbili. Hladově. Mike jí sundal batoh ze zad. S tlumeným žuchnutím dopadl na podlahu. Hladově se k němu tiskla, líbala ho, jako by jí šlo o život. Trochu ji od sebe odtáhl.
„Ty divoško,“ zasmál se zadýchaně. Lehce se pousmála, ale znovu ho k sobě přitáhla. Toužila po něm, až jí to někdy fyzicky bolelo, a teď ho konečně mohla mít. Milovali se přímo na podlaze…

Následujících pár dní si připadala Sophie jako v nebi. Michael změnil přístup z „nic se nestalo“ na zamilovaného blázna. Usoudil, že už není potřeba se skrývat, a tahal ji všude s sebou. Jezdila s ním po nákupech, mezi fanoušky, při koncertech sedávala v zákulisí. Někdy si říkala, jestli jí zavřené v hotelu nebylo lépe. Michael své fanoušky miloval. Podával si s nimi ruce, rozdával podpisy, ale ona se jich bála. Byli jako divá zvěř. Děsila se toho, kdy strhnou Mika mezi sebe a tam ho roztrhají na cucky. Ale on se jen smál: „Dělám to celý život a nikdy se mi nic vážného nestalo. Všechno, co dělají, dělají z lásky.“
„Já taky všechno, co s tebou dělám, dělám z lásky, ale nikdy u toho nehrozí nebezpečí úrazu.“
Podíval se na ni tak, že by z něho nejraději servala šaty hned v autě: „Někdy si tím nejsem tak jistý,“ a políbil ji. Lehce se začervenala.

„Chci, abys alespoň jednu písničku zazpívala se mnou na pódiu.“
„Jsi si jistý, žes něco nepožil? Umřela bych. Bojím se lidí. A navíc neumím zpívat.“
„Hloupost. Slyšel jsem tě. Zpíváš dobře.“
„Ne dost dobře, abych se s tebou mohla srovnávat.“
„Ale já chci, abys to udělala. Bude to krásné. Moci stát spolu na pódiu.“
Milovala ho. Strašně moc ho milovala, ale tuhle jeho stránku osobnosti nesnášela. Nebyl zvyklý si něco upírat. Bála se zazpívat i před jedním člověkem. Ale před tolika lidmi? Jenže věděla, že když se on pro něco rozhodně, nemá cenu odporovat.
„Budu se muset strašně moc opít,“ zasténala s panikou v hlase.
Přitiskl ji k sobě a políbil do vlasů. „To zvládneš. Co třeba Earth song?“

Stála v zákulisí s mikrofonem v ruce, bílá jako stěna. Samozřejmě, že si dala panáka. Pak pro jistotu ještě jednoho. Jenže ani to nedokázalo přebít nervozitu. Než se vzpamatovala, něčí ruce ji vytáhly na pódium. Najednou stála vedle Michaela, před sebou neuvěřitelně obrovský dav řvoucích lidí. Vzal ji přede všemi za ruku a políbil. Při tom polibku zapomněla, jak je na něj vlastně strašně moc naštvaná, na svůj strach i na ty lidi kolem, jejichž řev byl momentálně naprosto ohlušující.
„Miluju tě,“ zašeptala mu do ucha. Bylo to poprvé, co mu to řekla. Zářivě se usmál a s tím úsměvem se rozplynuly všechny její pochyby.
„Já miluji tebe.“
Políbil ji do vlasů a kývl na kapelu. Začala hrát první noty. Zadívala se mu upřeně do jiskřivých hnědých očí, vyzařujících při vystoupení naprosto jiné světlo než v soukromí.
„Neboj se,“ naznačil jí němě.
A tak zpívala. Zpívala o ptácích, dešti, květinách, o Zemi a všechno okolo ní přestalo existovat. Jen ona, její bolest ve zpěvu a Michael otočený k fanouškům, ale přesto stále hmatatelně s ní. Když dozpívali, měla v očích slzy. „Jen doufám, že to nebylo moc falešně. Prosím, prosím, ať mě nevysmějí.“
Bála se zbytečně. Publikum řvalo ze všech sil, skandovalo, tleskalo, dupalo nohama. Rychle se uklonila a utíkala se schovat do zákulisí, kde se schoulila v koutě a snažila se být neviditelná. Jestli do teď na sebe moc neupozorňovala, tak teď už se nemusí bát, že by ji někdo na ulici nepoznal. Zavřela oči a snažila se přestat klepat.
„Miláčku, už je po všem.“
Michael se nad ní skláněl, v očích hřejivé teplo. Políbil ji na obě víčka.
„Byla´s naprosto úžasná. Opravdu. Málem jsem se tam rozbrečel. Tohle bychom měli zkoušet častěji.“
„Prosím, už ne,“ zasténala.
Zasmál se. „Máš talent, proč ho nechceš využívat? Mohla bys něco dokázat. Nemusela bys hledat práci.“
Schoulila se mu v náručí: „Na tohle bych si asi nikdy nezvykla.“
„Jak myslíš. Ale děkuji ti za to. Bylo to opravdu něco nádherného.“

Probudila se, když zrovna svítalo, s akutním pocitem nevolnosti. Chvíli ještě ležela, přitisknutá k Michaelově nahému tělu, snažíc se ten pocit zaplašit spánkem, ale nešlo jí to. Nakonec musela z postele vyskočit a rychle utíkat na záchod. V hlavě jí začalo probublávat nepříjemné tušení. Neměla se, krucinál, spoléhat na žvásty novin, že je Mike neplodný. Teď je určitě v průšvihu.

„Jo, jsem v průšvihu,“ zamumlala si, sedíc na záchodové míse, pozorujíc dvě zrádné čárky na těhotenském testu. Měla štěstí, že hned vedle hotelu byla drogerie. Měla štěstí, že ochranka si zrovna někam odskočila a ona mohla proklouznout ven. Sice se dívali divně, když se vracela, ale jen se na ně zašklebila. Přemýšlela, co bude dělat. S Michaelem zůstat nemohla. Nešlo to. I když říkal, že ji miluje a ona mu chtěla věřit, nedokázala to. Možná ji měl rád, to ano. Ale milovat ji? A v každém případě by to dítě chtěl. Chtěl by ho jen pro sebe. Nakonec by musela odejít a dítě mu nechat. Přesvědčil by ji k tomu. Uměl to. Natolik ho znala, že si moc dobře dokázala v duchu vykreslit scénář. „Musím odsud zmizet,“ šeptala si, „nedá se nic dělat.“
Vrátila se k němu do postele a přitiskla se k jeho horkému tělu. Ve spánku se usmál, přitáhl si ji k sobě a políbil ji do vlasů. Snažila se nerozplakat. Tak moc ho milovala a smířit se s myšlenkou, že tohle jsou jejich poslední společné chvíle, bylo neskutečně těžké.

Ráno se s ním milovala s veškerým zoufalstvím, které v sobě měla. Když vedle sebe pak leželi a drželi se za ruce, tekly jí po tváři slzy, které nedokázala zastavit. Starostlivě se nad ní sklonil a slzy jí slíbával.
„Copak se děje, lásko? Kdo ti ublížil?“
„Už se nemůžeme vídat. Je konec. Ještě dnes odjedu.“
Ta slova ho zasáhla jak rozžhavený nůž. „Ale proč? Já to nechápu. Vždyť… přeci… Nic jsem ti snad neprovedl, nebo ano?“ Políbil ji. „Nechci se tě vzdát jen tak. Pro nic.“
„Já, já už tě nemiluju,“ při těch slovech se znovu rozplakala.
Kousek se od ní odtáhl: „Není to pravda. Vidím to na tobě. Nevím, co se stalo, ale když mi nevěříš, jdi si. Jdi, ale už nikdy, nikdy mi nechoď na oči, jasný?“ Vstal z postele. „Až se vrátím, nechci tě tu už vidět.“

Na balení svých věcích přes slzy skoro neviděla. Měla pocit, jako by jí umíralo srdce, ale i tak svoje rozhodnutí změnit nechtěla. Nemohla. Cítila, že je to tak nejlepší.

Opravdu se na ni snažil zapomenout. Ignoroval noviny, které nadšeně spekulovaly, co se se Sophií stalo. Některé si dokonce vymyslely, že ji zabil. Nechápal to. Když se tehdy vrátil do hotelu, nenechala jediný vzkaz, nic. Později ho napadlo, jestli díky němu neskončila na ulici, že jí možná měl nějak pomoci, a bylo mu ze sebe zle ještě víc než předtím. Zabral se co nejvíc do práce. Lidé si na něj začali ukazovat, protože díky tomu opět něco zhubl a jeho kosti mu ještě víc vystoupily z tváře. Znovu se vynořily spekulace o plastických operacích, které ho trápily. Snad kdyby zase začít pořádně jíst, méně pracovat… ale nemohl. Nechtěl. Zkoušel se vyspat s jinými ženami, aby zapomněl, ale nešlo to. Pořád ji měl před očima. Nechápal to. Proč ho zrovna takováhle obyčejná holka z ulice tolik pobláznila? Občas se díval na kazetu jejich společného duetu a plakal. Viděl, s jakou láskou se na něj dívá. Jejich polibek. Ty záběry ho ničily, ale přestat se na ně dívat nedokázal.

Uběhly dva roky a on vyjížděl na další turné. Říkal si, že třeba zapomene, čím víc bude pracovat. Jenže pak zkolaboval přímo na pódiu. Dehydratace, říkali. Obyčejná dehydratace, ale stejně ho museli odvézt do nemocnice, kde mu dělali všemožné testy a píchali mu hadičky s roztoky do žil. Využil toho alespoň k návštěvě dětského oddělení. K jediné radosti jeho života. Trošku rozzářit pár dětských očí. Než tam vůbec došel, potkal na chodbě malou holčičku s medovou pletí a obrovskýma hnědýma očima. Jen tam tak stála a upírala na něj své velké hnědé oči. Usmál se a vzal ji do náruče.
„Kdepak ses tady vzala, co, maličká?“
Ze všech sil se na něj usmála, ale neřekla nic.
„Tak pojď, vrátíme tě pěkně na pokoj, aby sestřičky neměli starost, a pak si spolu zahrajeme nějakou hru, ano?“
Dítě nadšeně přikyvovalo.
„Samantho, ty mne naprosto zničíš. Kde se zase touláš?“
Zvuk toho hlasu mu způsobil mrazení v zádech. Poznal by ho i po sto letech odloučení. Pomalu se otočil, holčičku stále svíraje v náručí.
I ona strnula. Skoro už zapomněla, udusala ty kousavé vzpomínky, a najednou stojí přímo před ní, v náručí svírá její, jejich dítě a tváří se zmateně, ukřivděně a nadšeně zároveň.
„Oh,“ řekla jen.
Postavil holčičku na zem: „Tohle je tvoje maminka?“ Přikývla. „Tak za ní utíkej, vidíš, měla o tebe starost.“
Malá Sam se rychle k mámě rozeběhla a schovala se za její nohu. Ovšem nadále zvědavě pokukovala po hodném pánovi, co jí slíbil hrát si s ní, ale namísto toho zírá na její maminku. A rozhodně už nevypadá na to, že by si chtěl hrát.
„Jak vidím, čas jsi nemarnila,“ utrousil nakonec uštěpačně. Cítil bolest. On si opravdu tenkrát myslel, že ho opouští, i přes to, že ho miluje. Nejspíš běžela za někým jiným. Otočil se, aby se vrátil zpátky na pokoj. Najednou ho přešla chuť kohokoliv vidět.

Viděla ho odcházet a strašně moc chtěla na něj zavolat. Říct mu, jak to opravdu bylo. Že Samantha je jeho. Ale nakonec to nedokázala. Dcerka byla jen její. Uchránila ji před celým světem, musela se protloukat, jak to šlo, žebrat o práci na odporných místech. Přece si ji teď nenechá vzít. Nechala ho odejít.

Po pár dnech ho konečně pustili. Pobyt v nemocnici byl pro něj muka. Nemohl nejít za dětmi, nerozdat jim trochu radosti, kterou tak zoufale potřebovali. Pokaždé, když ho Soph viděla přicházet mezi děti, zanechala dcerku mezi ostatními a sama se vytratila. Byl rád. Pohled na ni bolel. Byla ještě krásnější, než si ji pamatoval. Mateřství jí začervenilo tváře a přidalo ještě víc na kráse. Věděl, že celou dobu před nemocnicí postávají věrní fanoušci. Lidé, kteří ho neznají, a přesto se strachují o jeho zdraví. Musel se s nimi pozdravit, prohodit pár slov. Naštěstí tam nebyly davy. Nikdo nevynesl informaci, kdy ho vlastně propustí, takže jich tam postávalo asi jen deset. Vykročil do vchodu s úsměvem na tváři, když vrazil přímo do Sophie. V úleku pustila ručku malé Samanthy, která se jí s radostí vytrhla a rozeběhla se přímo k silnici. Oba, Sophie i Michael, v úleku vykřikli a vrhli se za ní. Když ji Michael chytil, byla už v silnici. Sevřel ji v náručí. Sophie, která byla už jen kousek za nimi, s úlevou vydechla. Zaskřípěly brzdy. Viděla, jak se na ni řítí auto. Viděla vyděšené oči řidiče za volantem. Mladý kluk. Pak ucítila náraz, prudkou bolest a kolem se rozlila tma.

Nic hroznějšího nikdy neviděl. Auto ji odhodilo kus stranou jako hadrovou panenku. Rozběhl se k ní. Sam postavil na zem a klekl si k Sophii, pod kterou se pomalu začala rozlévat kaluž krve.
„Ne, ne. To nesmíš. Rozumíš. Nesmíš umřít.“
Hladil ji po zkrvavené tváři. „Ne, prosím, Sophie, nedělej mi to. Udělám cokoliv, slibuji. Cokoliv, abys byla šťastná.“
Otevřela oči: „Sam… Samantho.“
„Je tady, neboj. Postarám se o ni, než se uzdravíš.“
„Je tvoje, lásko. Postarej se o ni. Nikoho jiného…“ nedořekla. Hlava jí klesla na zkrvavenou silnici.
Kolem se začali sbíhat zdravotníci. Někdo ho od ní odstrčil. Plakal, křičel, ať jí pomůžou. Nakonec ho nějaká žena vzala kolem ramen a odvedla do nemocnice.
„Teď jí nepomůžete. Můžete jen čekat, jestli ji zachrání.“
Posadila ho na plastikové sedačky a zanechala ho samotného. Složil obličej do dlaní a rozbrečel se. Najednou ucítil pohlazení po noze. Sam stála vedle něj. Nejspíš se ho celou dobu držela jako klíště. Neplakala, neptala se. Jen ho hladila po noze a vážně se mu dívala do obličeje. Vzal ji do náruče. Teprve nyní mu začalo docházet, co mu Sophie řekla. Jeho dítě. Jeho vlastní dceruška. Najednou věděl, proč tenkrát odešla. Věděl, ale nechápal to. Soph přece věděla, jak moc děti miluje. Že by jim nikdy kvůli tomu neublížil. Pohladil děvčátko do vlasů a políbil je.
„Víš, kdo jsem?“
Zavrtěla hlavou.
„Jsem tvůj táta.“
„Maminka říkala, že jednou přijdeš.“
„Víš, maminka je teď zraněná. Musíme být oba stateční a držet jí palce, aby se uzdravila, ano?“
Samantha vážně přikývla.
„Vydržíš tady se mnou čekat, nebo bys raději do školky?“
„Do školky,“ zaradovala se.

Ve školce byli moc milí. Řekli mu, že tam může zůstat, jak dlouho bude potřebovat. Dokonce poskytovali i možnost, aby děti ve školce v případě nutnosti přespávaly. A tohle byl rozhodně případ nutnosti. Bál se, že bude Sam plakat, ale očividně byla na kolektiv zvyklá, protože se hned připojila ke hře dvou malých holčiček a na Mika se už ani nepodívala.

Znovu si sedl na plastikovou židličku a čekal.
„Pane Jacksone. Pane Jacksone…“ někdo mu jemně třásl ramenem. Polekaně otevřel oči. Za okny už panovala noc. Nad ním stála mladá sestřička.
„Lékař by s vámi chtěl mluvit.“
Rychle vyskočil a nechal se vést dlouhou chodbou. Cestou se snažil ze sestry vymámit nějaké informace, ale omluvila se mu s tím, že nemá kompetence něco sdělovat.
„Pane Jacksone,“ lékař mu podal ruku, „paní je vaše žena?“
„Snoubenka,“ prohlásil bezmyšlenkovitě.
„Utrpěla rozsáhlá vnitřní poranění. Slezinu měla na padrť a museli jsme jí amputovat jednu ledvinu.“
„Je…“
„Je naživu, ale měla namále. Stále ještě nemáme vyhráno. Ale je mladá, musíme doufat.“
„Můžu ji vidět?“
„Ano, pojďte, zavedu vás k ní.“
Pohled na ni ho vyděsil. V puse měla plastovou trubičku a dýchal za ni přístroj. Všude kolem byly rozestavěné dávkovače – zelené krabičky, které přes injekční stříkačky dávkovaly léky. Nad ní pomalu odkapávala krevní transfuze. Monitor nad její hlavou tiše kreslil křivku tlukotu jejího srdce. Kolem postele byly zavěšené lahvičky a pytlíky od drénů plné krve. Byl rád, že má břicho zakryté prostěradlem. Nechtěl vidět ránu, z které se všechna ta krev valí. Opatrně ji vzal za ruku.
„Omlouvám se, že jsem tě tenkrát tak hnusně vyhodil. Mělas něco říct. Proč jsi jen utekla, proč? Teď už tě nenechám odejít. Nenechám. Můžeš křičet, kopat, nadávat, vztekat se, ale už ti to nedovolím.“

Následující dny mu přišly jeden jako druhý. Sam si vzal k sobě. Vždy přes den ji dal do školky a šel do nemocnice, kde si sedl k Sophii, držel ji za ruku a vyprávěl jí. Stále se neprobouzela a on se začínal bát, že se už nikdy neprobere. Doktoři ho uklidňovali. Prý ji přispávají, aby se organismus zregeneroval. Potom jí začnou utlumovat dýchací přístroj, aby se znovu naučila dýchat sama. To bude doba, kdy ji začnou probírat. Poslouchal je, ale přestával jim věřit. Turné zrušil. Jeho manažeři na něj křičeli, kolik ho to bude stát peněz, kolik žalob určitě padne na jeho hlavu, ale on nedbal.

Nakonec trvalo měsíc, než se doktoři rozhodli Sophii probudit. Zrovna u ní seděl a vyprávěl jí o své rodině, když otevřela oči. Nemohla mluvit, měla v krku tracheostomii, ale dívala se na něj vroucíma milujícíma očima. Radostí najednou nemohl mluvit. Sklonil se nad ní, aby ji políbil, ale setra, která stála poblíž, ho se smíchem odtáhla.
„Opatrně, pane Jacksone. Ať jí ještě neublížíte. Čeká nás ještě dlouhá cesta, než bude úplně zdravá.“

Dlouhá cesta to opravdu byla, ale on se radoval z každého krůčku vpřed, který udělala. Když ji poprvé odpojili na hodinu od přístroje, radoval se jako malé dítě. Když ji znovu připojili, nadšeně ji hladil po zpocené tváři. Když začala sama dýchat, přikryly dýchací přístroj látkou a on ji nadšeně líbal. Teď už mohl. Pak se společně učili chodit. Samanthu bral často s sebou a s dojetím sledoval, jak na sobě ty dvě lpí, jak se navzájem milují. Po půl roce ji pustili. Sophie obdivovala, že Michael vytrval. Celý ten půlrok byl u ní každý den. Když ji přesunuli z jednotky intenzivní péče na rehabilitaci, nosil jí celý den květiny (s kterými nezapomínal ani na zaměstnance nemocnice), rozmazloval ji jejími oblíbenými laskominami, hýčkal ji. Samanthu vodil často s sebou a děvčátko ho zbožňovalo. Říkala mu tatínku a snažila se mu být co nejvíc na blízku. Až Sophie někdy žárlila.
„Co s námi bude?“ zeptala se ho, když podepsala propouštěcí papíry.
„Pojedeš se mnou do Neverlandu. Snad si nemyslíš, že bych tě znovu nechal odejít? Tebe i s naší malou holčičkou.“
Neprotestovala, ale celou cestu byla podivně zamlklá.
„Sam hlídá teď Janet a my dnešní zbytek dne a celou noc máme jen pro sebe. Můžeme slavit, miláčku.“ Políbil ji na čelo.
Před hotelem ji vzal do náruče a nesl ji nahoru po schodech.
„Pamatuješ? Poprvé jsem tě taky takhle nesl. Byla jsi zabalená v dece, zmrzlá, nešťastná a samá modřina.“
„Tenkrát jsi měl pravdu,“ poznamenala zamyšleně, „jen se mě tenkrát snažil vyděsit. Mohl by mě najít, kdyby chtěl, ale už jsem o něm nikdy neslyšela. Bála jsem se zbytečně.“
Zamrazilo ho. Mohl ji najít, kdyby chtěl. I Michael by ji mohl najít, kdyby chtěl. Ale on nechtěl. Utekly jim dva společné roky života. Nebyl u toho, když se jeho malá holčička učila chodit, když jí vyrostl první zub, nemohl ji těšit, když plakala.

Položil Sophii na postel a něžně ji políbil. „Teď už mi vás nikdo nevezme. Musím nám vynahradit ztracené roky.“
„Ale nemůžeš mi ji vzít, Miku. Je naše, rozumíš. Ne jen tvoje, nebo moje. Já se svého dítěte nikdy nevzdám.“
Zaraženě se na ni díval. Nakonec se posadil na druhý konec postele. „Proto si ode mne utekla? Bála ses, že ti vezmu dítě a tebe vykopnu na ulici?“
Rozplakala se: „Nezlob se. Jsem hloupá, vím, ale nemohla jsem si pomoct. Já… miluji tě. Strašně moc. Tak moc, až to někdy bolí. Jsi úžasný táta, ale také jsi majetnický, kdyby ses někdy rozhodl, že mne máš už dost, nechtěla bych se o ni tahat po soudech. Nedala bych ti ji za nic na světě.“
Přisunul se k ní, vzal ji za ramena a podíval se jí do očí. Nervózně polkla. Tenhle pohled neznala. Byl vážný a tvrdý: „Poslouchej mne. Nejsem žádná zrůda. Děti miluji. Chci jich mít strašně moc. Ale nikdy, nikdy bych nedopustil, aby se tahalo po soudech a snášelo veškerou špínu, kterou dokážou soudy vyvolat. Jsme lidi a vždycky se dá nějak dohodnout. Já ti ji přece neseberu. Samantha není věc nebo hračka.“ Pohled ještě víc ztvrdnul. Sophii se vybavila léta utlačování a ran od jejího bývalého přítele a nervózně se schoulila.
„Ty se mne bojíš?“ zeptal se překvapeně. „Ach, Sophie, co si to o mně myslíš? Ne všichni chlapi jsou bídáci. Nikdy jsem nikoho neudeřil a neudělám to ani teď. Nemůžeš za to, že ti ublížili.“
Znovu se rozplakala. Objal ji a cítil, jak se chvěje. „Teď už bude dobře, víš. Nedokázal jsem na tebe zapomenout. I když jsem se opravdu moc snažil.“ Políbil ji a cítil, že poprvé od jejich druhého setkání mu polibek vrací s hladovou žádostivostí. Tiskla se k němu takřka zoufale. Líbala ho po celém těle.
‚K čertu se vším,‘ pomyslel si a šaty z ní serval.
Dívala se do bílého stropu. Ležela na Michaelově hrudi a poslouchala, jak měkce oddechuje. Milovala ho. Zatraceně moc ho milovala, a už by ho nedokázala opustit. Zavrtěla se a on ji pevně obemknul pažemi. Jako by se bál, že zmizí, uteče z jeho života. Ale to už neudělá. Kdo ví, co ji čeká. Kdo ví, jak se poperou, ona i Samantha, s popularitou, se všemi ženami v jeho životě. A jestli je opravdu někdy život rozdělí… Věřila mu. Věřila, že jí Sam nevezme.
Otevřel oči: „Ty nespíš?“
Vtiskla mu rychlý polibek na nahou hruď. „Přemýšlím o svém budoucím životě.“
Převrátil ji pod sebe a políbil: „O našem budoucím životě, zlatíčko.“