Epitaf - Malá smutná noční hudba

Vyprávět chtěl jsem vám pohádku,
však stala se z ní balada.
V mé hlavě se schyluje pro hádku,
sněžit krev dávno přestává.

Bílý sníh mění se v karmínový,
na nebi je Znamení.
Kdo zemřel? Kdopak to ví?
Jen vlčí soužení…

Zazpívat chtěl jsem vám písničku,
teď zpívám rekviem.
Hříšné ty naše ruce
od krve umyjem´.

Moře se barví, rudé je,
plave v něm Znamení.
Každý ví že zlo vyhraje!
Slyš! Vlčí modlení…

Připadala mi tak maličká! Tak bezbranná! Tak nádherná… Moje malá Aileen. Má makuji.
Visela dva metry nad zemí svázaná kouzlem. Mačkalo jí hruď a drtilo žebra, ale ona nekřičela. Jen na mě upírala své obrovské zlaté oči. Měla v nich prosbu. Myslel jsem si, že bude žádat o záchranu. Ale ona mne žádala, abych utekl. Z úst jí odkapávala krev a měnila bílý sníh pod ní v bohatství pravých rubínů.
Nemohl jsem se ani pohnout. Nevím, jak jsem jí našel. Možná to byla prostá intuice, možná mi podal tak vzácně svou pomocnou ruku Pán zla. Snad že věděl, co se stane, možná se chtěl jen pobavit. S určitostí však mohu říct, že to on mne dovedl k Aileen. A k jejímu vězniteli.
„Ty hajzle…“ zavrčel jsem ne nepodoben vlku, jehož podstatu do mě Makuji přenesla, když se naše těla poprvé setkala.
Samuel Bronz stál jen deset centimetrů přede mnou a drze se usmíval. Měl krysí rysy, dlouhý kožený plášť a širák. Dlouhé hnědé vlasy mu padaly až do půli zad. Jeho odporné rezavohnědé oči se vpíjely do mých s takovou impertinencí, že se mi z toho dělalo mdlo. Zazmítal jsem sebou, ale vyprostit se z kovového sevření dvou bystrozorů, Bronzových ochránců, se mi nepodařilo. Každý mě držel z jedné strany a ani jeden nehodlal povolit stisk.
„Copak, smrtijede? Nějak se nemůžeš pohnout, co?“ zapracoval s drzostí mířenou na mou osobu Bronz a odstoupil, abych měl na Aileen lepší výhled. „Tak chceš ji? Chceš tu holku smrtijede?!“
„Předtím ti chci něco říct, Bronzi.“ usmál jsem se klidně. V hlavě mi vyklíčil logicky chladný nápad. K jeho uskutečnění jsem ovšem potřeboval sebrat zbytky důstojnosti a klidu, zahodit obavy o Aileen.
Život je o umíraní. Celý život umíráme. Důležitý je pouze život…
Nechal jsem si ta tři hesla létat hlavou a zvedl jsem rozhodně obličej k Bronzovi. Zazubil jsem se: „Než mě pošleš do Azkabanu, Bronzi, a já vím, že ty mě toho neušetříš - že mi nedáš milost v podobě smrti, rozmysli se nad tou dívkou. Vy bystrozorové se prezentujete jako bojovníci dobra, jako poslové vyšší moci. Nás, smrtijedy, označujete za démony, vrahy a bezcitné zabijáky. Nech si své tvrzení o nás, jen si pamatuj tohle – chováte se stejně jako my. My zabíjíme za své ideály a představy o životě, vy zase za své. Když my chytíme mudlu nebo civilistu, zabijeme ho. A vy? Vy jste úplně stejní!“ rozesmál jsem se chladným smíchem. Bronz v obličeji bledl a byl čím dál tím víc rozzuřený. Bylo mi jasné, že ho ničí představa, že on by mohl být ten zlý. „ Ano Bronzi! Ty a já jsme naprosto stejní! Oba zabíjíme za své ideály! Oba si nebereme servítky! Oběma je nám fuk, jestli zabijeme mezi stovkou nepřátel i tisíc nevinných!“ teď už jsem se smál nepokrytě a hystericky. Ta pravda ničila i mě. Propadal jsem hysterii. Je to pravda… já a on… my a oni.
„Smrtijedi a Bystrozorové… jsme stejní. Všichni jsme bojovníci za pravdu. Za naši pravdu!“ zařval jsem mu ten fakt přímo do obličeje. Bronz zaječel. Pak začala chvíle, na kterou jsem se těšil nejvíc. Souboj. Oni tři a já…
Bronz se proti mně vrhnul s napřaženou magickou dýkou. Nemohl jsem uhnout a tak jsem využil stisku svých věznitelů, zapřel se o ně a vykopl jsem vpřed. Neodkopl jsem ale Bronze bez toho, abych ho nezneužil ke své výhodě. Odrazil jsem se od jeho obličeje a přemetem vzad jsem se vykroutil ze sevření strážců. Něco křuplo.
Oba padli do sněhu a já dopadl o pár metrů za ně. Zasténal jsem. Jeden z těch hajzlů mě asi držel moc pevně, vykloubil mi rameno. Vyskočil jsem na nohy právě v čas, abych vrazil zraněným ramenem do jednoho ze stromů a vrátil si ho tak do kloubu, a abych druhou rukou vyndal hůlku.
Namířil jsem na prvního strážce. Hnal se ke mně s neochvějnou touhou mě zničit. Byl příliš blízko na kletbu a tak jsem se odrazil a skočil přes něj. Ne moc vysoko, chytil jsem ho zezadu jednou rukou kolem krku. Mé tělo se pružně obtočilo kolem něho. Kolenem jsem ho zasáhl do obličeje, hůlku jsem mu vrazil do oka.
Zazmítal se, ječel a tiskl si dlaně na obličej. Z úst mu vystříkla rudá, několik jeho zubů splynulo ve své bělotě se sněhem. Z levého oka mu stříkala krev na všechny strany. Pohlédl jsem na svou hůlku a švihnutím jsem z ní s odporem odmrštil strážcovu oční bulvu, která na ní ulpěla. Otočil jsem se v poslední vteřině.
Druhý strážce mi vrazil ránu pěstí a rozehnal se k další. Zakolísal jsem, ale neupadl. Zaklonil jsem se na stranu, před jeho druhou ránou. Spolu s jeho rukou, která se s neúspěchem vracela na své místo, jsem já vykopl nohou. Zasáhl jsem ho ze strany do hlavy. Padl na zem a chvíli ležel. Pak se znova vymrštil, útočil hůlkou. Skokem jsem uhnul před jeho kletbou, doskočil jsem na jeho ramena a srazil jsem ho k zemi. Má hůlka zamířila nelítostně mezi jeho oči.
„Avada kedavra…“
Otočil jsem se od mrtvého ke zraněnému. Nějak se mu podařilo trochu se dostat ze své hysterie a teď na mě útočil kouzly a oboučepelní sekyrou. Před sekyrou se mi podařilo uhnout. Magie mě ale zasáhla a spálila mi bok. Vykřikl jsem a vztekle proti němu vyrazil. Sekeře se uhýbat nedalo. Svištěla rychle. Když se ale strážce rozmachoval k další ráně, trvalo vždy tak sekundu, než nabral správný švih. A to byla ta chvíle, kdy byl zranitelný.
Jeho čepel mě už dvakrát minula jen o vlásek. Jednou doslova, přesekla mi pramen vlasů kolem obličeje a jemně mi ostřím přejela po tváři pod okem.
Podruhé mi projela pláštěm a odsekla několik centimetrů. Potřetí jsem měl štěstí já.
Strážce se napřáhl, zvedl sekyru nad hlavu a zařval. Skočil jsem s dýkou druhého bystrozora vpřed.

Museli jsme vypadat jako sousoší míru. Z dálky to vypadalo, jako bychom se objímali. Jen kdyby někdo přišel blíž, viděl by, že strážcovi z širokých zad čouhá má ruka s dýkou. Jak jsem mu prohnal čepel břichem, vyrazila mu na druhé straně ven. Rukáv se mi z levačky shrnul a tak ruka, viditelná až po předloktí odhalovala i Znamení zla. Zasmál jsem se.
Teď už jen vyřídit toho sraba Bronze, někam se mi zašil.
Vytáhl jsem trhnutím ruku z rány a chtěl jsem od sebe mrtvého strážce odstrčit. Náhlý příval bolesti mě donutil strnout.
Záda… neměl jsem chráněná záda – prolétlo mi hlavou. On s tím počítal! Měl sekyru nad hlavou, věděl, že mu půjdu po nechráněném břiše! Obětoval se, aby mě zabil…

Zvedl jsem roztřeseně ruku a dotknul jsem se přes rameno svých zad. Mezi lopatkami, přesně uprostřed, jsem měl zabodnutou sekyru. Zachroptěl jsem, krev mi tekla mezi zuby, v chuchvalcích ulpívala na mém hábitu.
Důležitý je pouze život…
I přes bolest jsem od sebe strážce odstrčil. Odkročil jsem od něj dva kroky a padl jsem malátně na bok.
Důležitý je pouze život…
Natáhl jsem před sebe ruku, pokusil jsem se dotáhnout bezvládné tělo dál. Rozostřeně jsem sledoval, jak se k Aileen, stále visící ve vzduchu, blíží vysoká postava v hnědé. Rozevláté vlnité vlasy mi prozradili Bronze.
Aileen…
Zvedl k ní hůlku. Zaznamenal jsem škubnutí magie a pak její jekot. Slyšel jsem ho zkresleně, měl jsem zřejmě naseknutou míchu. Krev mi vytékala z úst, z nosu, z uší. Dusila mě…
Aileen. Vydrž. Neumírej!
Aileen sebou ve vzduchu škubala, ječela. Přestal jsem vnímat její jekot. Slyšel jsem ale jak její kosti praskají a šlachy se rvou. Slyšel jsem to v hlavě.
Aileen. Lásko! Makuji…
Bronz se musel smát. Pohled se mi zostřoval a znova rozostřoval, ale jeho škleb jsem viděl. Aileen se prohnula jako luk a pak se uvolnila. Bronz uvolnil sevření magie a vztekle vrkodlačici odhodil.
Dopadla jen kousek ode mne. Byla mrtvá, očividně. Její tvář byla otočená ke mně, z pootevřených úst vytékal temný pramínek krve. Vypadala neporušená a nezraněná.
Až na ty oči…
Její obrovské zlaté oči se vpíjely do mých. Vypadaly… ne, byly to dva kusy šperků vytesaných z jantaru a zasazených do tváře té nejkrásnější mrtvé sochy na světě…
Aileen mi mizela v rudé tmě, jak mi z očí začala vytékat krev a sjíždět místo slz po tvářích. Natáhnul jsem k ní ruku, chtěl jsem se jí naposledy dotknout.
Aileen…
Rudá mlha se měnila v černou tmu. A v té mi také Aileen zmizela navěky…

Nepamatuji si přesně, jak jsem se odtamtud tenkrát dostal. Vím, že přišel Malfoy. Vím, že jsem se probudil na smrtijedské ošetřovně. Všichni se mi snažili to úspěšně vysvětlit. A povedlo se jim říct mi všechno. Až na tři věci.
Za prvé. Když Malfoy přišel na místo činu, Samuel Bronz ležel na zemi mrtvý. Vypadal jako kdyby ho roztrhala smečka divokých vlků, v okolí ale nikdo vlky neviděl alespoň sto let.
Za druhé. Když jsem se na ošetřovně pod dozorem smrtijedského léčitele probudil naprosto zdravý a bez jediné známky následků, jaké by zanechala rána po sekyře a přeseknutá mícha, myslel jsem, že se jim prostě podařilo mě úspěšně vyléčit. Pak mi ale léčitel řekl, že krom trochy té energie a stresu a zřejmě i šoku na mě nenašel žádné další známky boje. Řekl, že když mě sem přivezl, měl jsem horečku a blouznil jsem, ale rozhodně jsem nebyl zraněný. Jediné, co mu nelezlo do hlavy byl fakt, že jsem měl hábit na zádech roztržený a krvavý. Že jsem měl od krve obličej a levou ruku a že mám na levé straně několik pramenů vlasů prostě o něco kratších.
A za třetí. Nikde nebylo ani stopy po Aileen. Smrtijedi našli jen pár vlčích chlupů a krev, která podle rozboru musela patřit vlkovi. Ale tělo nebo krev patnáctileté těžce zraněné dívky nenašel nikdo.

Nechápal jsem to. Měl jsem hodně času o tom přemýšlet, protože o tři roky později jsem zabil Brumbála, abych zachránil vlastní prašivý život, a o půl roku později mě dopadl ten příšerný Potter (který byl ovšem tentokrát zcela výjimečně v právu) a nechal mě zavřít do Azkabanu. Měl jsem tak na přemýšlení celý zbytek života.

Ptáte se, proč jsem zabil Brumbála? Nemá cenu objasňovat příčiny, ale důsledky mého chování. Když se vám podaří v jediné vteřině svého života ztratit vše, co jste měli a pro co jste žili, život vám už důležitý nepřijde. I já jsem si to myslel, když zemřela Aileen. Jeden moudrý muž mi ale řekl, že Aileen zemřela a díky ní žiju já. Že mi ten život dala a nepřeje si opak. Proto mi na mém životě tak záleží, proto jsem ochotný pro něj zabít Brumbála, proto jsem ochotný zničit pro něj celý svět. Ne pro můj život, ale pro život, který jsem dostal darem od Aileen. Pro Aileenin život.

O ŠEST LET POZDĚJI:
Znáte ten pocit, když do stereotypu a šedi vašeho života proklouzne drze jiskřička odlišnosti a štěstí? Je to, pravda, pocit nestálý. Jako odlesk slzy se nejistě rozhlédne vašima očima, ustrne v úžasu nad tím, že je někdo ochotný žít tak černý a smutný život. A pak si povzdechne a rozhodne se na chvíli vám tu trpkou, ale jistou usedlost rozčeřit. Na pár dní vám zpestří život svou nenucenou veselostí a barvitostí a vy máte pocit, že jste šťastní. Konečně doopravdy šťastní. Ale ten pocit, ač stále jasný a veselý, má jednu vážnou vadu. Je nestálý jako řeka. Tu víří v ohnivém tanci peřejí, tu klidně a pomalu plyne podél mělkých lučních břehů, a tu se promění ve vodopád. A v tom vodopádu nakonec zmizí i ta vaše krůpěj pocitu. Zmizí jako duha po dešti a už nikdy se nevrátí. Alespoň to si myslíte, protože štěstí je sice nestálé, ale také věrné…

Táhne mi na padesát. Jsem starý, ošklivý, zrádce a zavřený v Azkabanu. Když někdo čeká tak dlouho jako já, začne mu brzy připadat, že štěstí se skrývá i malých věcech.

Azkaban je umístěn na ostrůvku uprostřed moře a jediní jeho obyvatelé jsou mozkomoři a vězni. Já jsem jedním z vězňů. Proč jsem ještě neztratil hlavu je mým věznitelům záhadou. Jeden muž, Sirius Black, vždycky jsem ho nenáviděl, ale teď se v něm skrývá tajemství mého života. Když utekl z Azkabanu řekl, že tam nezešílel jen kvůli pocitu, že je nevinný. Já nevinný nejsem. Jsem zrádce a vrah. Mám ale jiný pocit. Pocit, že někde venku čeká jedna vlčí dívka, že stojí na břehu moře a čeká, až se i mě podaří osvobodit svou duši z tohoto těla a vrátit se k ní. Aileen.

Někdy ji vídám ve snech, někdy i když nespím. Často mívám pocit, že je snad opravdová, že není iluze. V poslední vteřině, když už se jí mohu dotknout, ji však mozkomoři vysají jako všechno kolem a já se znova propadám do apatie.

Sedím ve své kobce a zírám z okna do tmy. Jako vždy. Je mi to jedno. V hlavě mám prázdno, jen tyhle myšlenky mi v ní hnízdí. Byl jsem zvyklý psát si cosi jako deník. Teď už si ho psát nesmím, ze zvyku mi ale myšlenky létají hlavou stejně jako slova po papíře v přesně formulovaných větách. Jako teď.
Venku už je tma. Cela je tichá, stejně tak celé vězení. Občas někdo začne brečet nebo sténat, ale tyhle zvuky tady utichnou vždy stejně rychle jako přijdou. Mozkomoři si je berou sebou. Zvednu trochu ruku a vyhrnu si rukáv na levačce. Znamení zla.
Pán zla už padl, je mrtev. Všichni, kteří přežili válku jsou zde. Malfoy, Narcissa, Draco, já a mnoho další budeme trpět ještě mnoho let. Bellatrix, Avery a další už mají trápení za sebou a smaží se teď v očistci. Těžko říct, co je horší. Král je mrtev, ať žije král…
Pohled mi padá na mříže vedoucí na chodbu. Je tam stín. Na okamžik mám téměř pocit, že jsem zahlédl mezi mřížemi ve tmě jantarové vlčí oči. Asi to byla jen iluze. Náhle se ve stínu něco skutečně pohne! Obracím, už zcela probuzený, hlavu tím směrem a snažím se očima proniknout stíny.
Ozve se ťapání, něco se ke mně tmou blíží. Oči se mi rozšíří očekáváním a možná i strachem. Rozhlédnu se, nikde žádný mozkomor. Strach mě opouští.
Možná teď zemřu a ukončím své trápení. Možná se ještě dnes má duše přestěhuje z ledu vězení do ohně pekel.
Stíny se rozplývají, blíží se ke mně nevelké hubené a psu podobné stvoření. Tmou se ke mně přibližuje vysoký štíhlý vlk…
Strnu v úžasu. Vlk lehce protáhne úzké tělo mřížemi. Je teď jen pět metrů ode mne. Jak na něj padlo měsíční světlo, mám najednou pocit, že se jeho tělo mění v mlhu a mizí. Že se místo něj objevuje jiné. V očích se mi zabydluje odevzdání.
Vlk zmizel. Na jeho místě stojí nádherná žena. Není příliš vysoká, může jí být tak třicet a má na sobě nádherný druidský obřadní šat. V dlouhých hnědých vlasech má květiny, její velké žluté oči se podobají dvěma jantarům a přes obličej se jí táhnou nezřetelně tři jizvy. Vztáhne ke mně dlouhé štíhlé ruce a jde ke mně.
Je bosa.
Nejsem schopný se pohnout, jen čekám.
Zastaví se až u mě, poklekne a obejme mě.
„Severusi…“ šeptá mi do ucha. Strnu. Pak se uvolním a obejmu jí také. Opatrně, bojím se, že se rozplyne. Její tělo je ale pevné a překvapivě opravdové.
Cítím teplo její kůže, hedvábnou látku i tep jejího srdce. Stisknu jí pevněji, cítím jak mi po tvářích stékají horké slzy.
„Aileen…“

KONEC

AUTOR´S NOTE: Děkuji autorům knihy Vlci u dveří, díky nimž jsem získala jméno Makuji a ponětí o tom, jak nádherní vlci jsou. Také chci jako autor poděkovat Darrenovi Shanovi, který mě přivedl na cestu vlků a jejich soužití s bytostmi tmy.
Můj hlavní vděk ale náleží těmto lidem: Sabině a Mie za to, že nechtěly nechat Aileen zemřít takovou hloupou smrtí a že mě dohnaly k dopsání epitafu. Mému psovi Gweny, za to že se stala mou inspirací v chování Aileen a hlavně mým patronem. Všem fanouškům Snapea kteří přežili jeho ´zradu´, protože mezi ně patřím a obdivuji je za to. Všem ex-fanouškům Snapea, kteří jeho ´zradu´ neunesli a teď ho mají za (cenzura), protože je obdivuji za jejich jednotný pohled na svět a schopnost říct svůj názor a svou kritiku, což neumí každý.
J.K.Rowlingové, za to že mi Snapea těžko dala a lehko vzala, jak se zpívá v protivné české písničce Hvězdičko blýskavá. Chci poděkovat hrozně moc režisérovi filmu Pátý element, který mi přinesl heslo Důležitý je pouze život. Toto heslo mě několikrát zachránilo od sebevraždy a mnohokráte mi dalo sílu žít dál a nevzdávat to. A samozřejmě všem, kterým se mé povídky líbí a kteří je čtou, stejně jako těm, kterým se nelíbí, ale přesto mi napíší recenzi!
Díky všem!

(Epitaf je věnován Sabi a Mie, protože chtěly dát životy všech na ministerstvu výměnou za život Aileen a to je šlechtí…)