Epilog

Bylo krásné ráno. Naši přátelé seděli bok po boku pod jedlí v parku u DD. Všem třem sídlil na tváři výraz naprostého znechucení, jelikož byli celí modří, slizcí a péřoví (to jako pokryti peřím, ne jím vycpaní) a společně hleděli do bezkonkurenčně nejhnusnějšího rána v jejich dosavadním životě.

Asi by se hodilo objasnit zde několik detailů z předchozího večera. No, ukázalo se, že Malfoy na ně rozhodně pod tím stromem jen tak nečekal, nýbrž že zburcoval několik svých přátel a společně s nimi přichystal našim nebelvířanům malé „překvápko“, v jehož důsledku dopadli tak, jak zde již bylo popsáno.
„Příště bychom si měli dát větší pozor,“ poznamenala Hermiona. Harry na ni s překvapením pohlédl. Copak ona v tom chce ještě pokračovat?
„Snad to nechceš nechat jen tak.“
„Hermiona má pravdu, Harry,“ přidal se i Ron. „Musíme jim to oplatit. Bude to zase jak za starých dobrých časů v Bradavicích,“ dodal nadšeně.
Harry na oba ještě chvíli němě zíral, poté si však uvědomil, že mají pravdu. Malfoy je doběhl a oni mu to nemůžou nechat projít a stáhnout se do ustraní! To by bylo jako veřejně přiznat porážku, což Harry rozhodně nechtěl připustit. V hlavě se mu již pomalu ale jistě začal rýsovat smělý plán. Spokojeně se ušklíbl.
„Jako za starých dobrých časů…“

~ Pokračování příště ~