Dárce

Ruce jsem zaryla hluboko do kapes bundy, ale nepomáhalo to, zima mnou otřásala pořád.
Snažila jsem se přijít na jiné myšlenky a nemyslet na tu otřesnou zimu, která mnou lomcovala.
Začala jsem si všímat okolí. Večer byl krásný, hvězdy na obloze zářily jemným světlem, půlnoční zimní vítr mi šeptal do uší líbeznou melodii a malé, nepatrné vločky se snášely na zem. V dálce se blýskaly světla aut. Všechno okolo mne bylo tiché, město spalo. Obchodní domy byly zavřené, stejně jako restaurace. Domy okolo byly osvícené pouze pouličními lampami a vánoční výzdobou, visící v oknech. Koutky úst se mi vytáhly do malého úsměvu.
Vánoce pro mě nikdy neznamenaly nic důležitého, ale i přesto pro mne byly určitým způsobem kouzelné. Něco v sobě skrývaly, něco tajuplného, něco, co mě ohromovalo. Chtěla jsem znát to kouzlo, které se za tím vším skrývalo. Toužila jsem zjistit, proč jsou lidé najednou tak šťastní, proč už neřeší své problémy, ale hlavně jsem chtěla vědět, proč se dětské oči rozzáří pokaždé, když vidí na ulici Santu. Ani když jsem byla dítě, jsem Vánoce nijak neprožívala. S rodinou jsme je slavili, ale pro mne to byly pouhé dny. Nevýznamné, stejné jako ty předchozí.
Svraštila jsem obočí a snažila se nemyslet na dětství.
Nebylo špatné. Skoro. Jen jsem byla jiná a ostatní mě nepřijali, tak jak bych to chtěla. Pro ně jsem byla holka, co blázní a pořád si maluje. Holka, která má ve vlasech místo gumičky barevné pastelky, ta, která sedí v zadní lavici, zasněně se dívá přes orosená okna ven a sní. Sní o světě, který existuje někde daleko. Daleko až nad rámec našeho vnímání.
Ve škole jsem vždy byla dobrá, známky byly výborné, ale kamarády mi to nezískalo. Vlastně, měla jsem jen imaginární kamarády.
„Hej!“ křikl někdo a já udělala takovou chybu, že jsem se ohlédla.
Spatřila jsem před sebou dva potácející se muže. Oba dva se hlasitě smáli a nadávali. Jeden z nich byl vyšší, měl hubenou postavu a krátké vlasy. Ten druhý byl o poznání menší, i jeho postava se lišila od toho vysokého, byl mohutnější, zavalitější.
Nepříjemně jsem se zachvěla a kabelku přitiskla k tělu. V duchu jsem se modlila, aby tramvaj dorazila co nejrychleji.
„Zlatíčko!“ volal na mne jeden z mužů. Snažila jsem se je ignorovat a sledovat to, co mám před sebou. Detailně jsem zkoumala linii kolejí, kam vedou, jak jsou tenké, proč mají na konci spirálku. Z přemýšlení mě vytáhl hrubý mužský hlas: „Kotě, no tak. Pojď sem!“ volal a smál se při tom. Neotáčela jsem se, ale byla jsem si jistá, že ten hlas patří tomu menšímu. Jeho smích mi naháněl husí kůži.
Uvažovala jsem, jestli nemám utéct, ale můj běh by neměl cenu. Chodníky byly zledovatělé a běžet v podpatcích nebylo ideální. Modlila jsem se, ať mě ti dva minou a nechají být. Jenže nějaký hlásek uvnitř mne mě vybízel k panice.
V kapse bundy jsem nahmatala mobil a podívala se na jeho displej. Blikal a hlásil, že baterie je téměř vybitá.
„To ne,“ šeptla jsem si úzkostně, mobil strčila zpátky do kapsy a pevně semkla rty.

Vzpomněla jsem si, že v kabelce mám pepřový sprej, a pomalu jsem si vybavovala obrané manévry.
Pokud přijde útočník zezadu, ruce sepjaté v pěst se snažit loktem udeřit útočníka do břicha. Dupnout na nohu, otočit se, kopnout do slabin a prsty nejlépe zarýt útočníkovi do očí.
Jestli přijde útočník přímo, chytit za ohryzek nebo kopnout do slabin. Opakovala jsem si vše dokola a dokola, ale panika se stupňovala.
„Prdelko, snad se nás nebojíš?“ smáli se oba, „my ti neublížíme, jen si chceme promluvit,“ volali.
Bylo to nechutné, jak dokonale jsem slyšela ten zvrácený podtón.

Uteč, pomyslela jsem si, ale vzápětí jsem tuto myšlenku zahnala pryč. Ulice byly temné a nebezpečné. Nic mi nezaručovalo, že když teď uteču, že se nestane něco horšího. Pořád jsem v koutku duše doufala, že jsou příliš opilí na to, aby mi dokázali něco udělat.
Tramvaj tu bude za chvilku, uklidňovala jsem samu sebe, ale kroky vedle mne se nepříjemně přibližovaly.

„Pojď sem,“ šeptali oba najednou a mně se zkroutil žaludek. Bylo mi na zvracení, když jsem si pomyslela, co se může stát.

Nevědomky jsem vykročila, ale bylo pozdě. Ten vyšší muž stál přede mnou a bránil mi v dalším kroku. Byl nechutný, zanedbaný a alkohol z něj šel cítit snad na kilometr.
Rychle jsem se otočila, ale z druhé strany mi bránil ten menší muž. Srdce se mi rozběhlo neovladatelným tempem a mou mysl pomalu začala zahlcovat panika. Nemohla jsem si vzpomenout na nic.
„Nechte mě být!“ řekla jsem vzpurně a rukama jsem odstrčila toho menšího. Zapotácel se a o pár kroků ucouvl.
Rychle jsem ho obešla a šla rovně. „Neutíkej,“ zvolal ten odporný mužský hlas a já ucítila na temeni hlavy bolest. Někdo mě tahal za vlasy.
„Au!“ vypískla jsem a snažila se vymanit ze spárů toho odporného chlapa. Jednou rukou mě držel za vlasy a druhou mi přejížděl po stehně.
„Nech mě, ty prase!“ zakřičela jsem a doufala, že mě někdo uslyší.

Ruku, kterou mi přejížděl po stehně, mi přiložil k ústům a zmáčkl čelist. Bolestně jsem sykla, ale jeho to jen rozesmálo. Snažila jsem se ho odstrčit, ale čím víc jsem se snažila, tím hůř to šlo. Jednou rukou jsem si ho snažila držet od těla a druhou jsem nějakým zázrakem nahmatala v kabelce pepřový sprej.
„Pusť mě!“ křičela jsem, ale on se mi jen smál. Jeho oči zářily nedočkavostí. Vyžíval se v mé bolesti a v mém utrpení.
„Ale copak…“ zašeptal mi do ucha. Zvedl se mi žaludek a po zádech mi přeběhl mráz.
Rychle jsem protřepala sprej a přiložila mu ho ke tváři. Zmáčkla jsem červeně označenou plochu na lahvičce a okamžitě se ozvalo syčení.
„Ty malá čubko!“ křičel muž a konečně mě pustil ze sevření. Otočila jsem se, ale za mnou nikdo nestál. Ten vysoký muž byl pryč. Podívala jsem se zpět na toho muže, ale vzápětí jsem ucítila palčivou bolest na tváři.
Nebezpečně rychle jsem se přibližovala k betonu. Cítila jsem, jak se má tvář otírá o povrch betonu a štiplavou bolest, která nastala hned poté. Spánky mi začaly pulsovat a hlava se mi zmítala v bolestech. Pomalu jsem ztrácela vědomí. Cítila jsem několik kopanců na břiše a další bolest na temeni hlavy.
Nedokázala jsem se ani otočit.
„Ne…“ vydechla jsem, skoro neslyšně, ale on se mi jen smál. V dálce jsem slyšela kvílení brzd, ale vzápětí se mi zrak zamlžil a já upadla do tmy.
„Běžte od ní!“ křičel neznámý hlas. Byl jiný, krásný, ochranitelský.
Moje bdění se zcela vytratilo. Nedokázala jsem vnímat nic okolo sebe. Necítila jsem své tělo, neslyšela jsem žádné zvuky, ani tlukot srdce. Měla jsem jen své myšlenky.
Nebyla jsem si jistá, jestli jsem mrtvá. Neměla jsem ponětí, kde jsem. Pamatovala jsem si celý svůj život i své pravděpodobně poslední zážitky a pak nic. Jen tohle. Ticho. Byla tohle smrt? Je snad? A když ne, tak co teda?
Má mysl se toužila rozpomenout, ale nešlo jí to. Snažila jsem si vzpomenout, jak se dýchá, jak se vnímá, jak se pohybuje končetinami, ale nic. Jako bych to nikdy neuměla. V životě jsem se nevzdala, a pokud jsem na prahu smrti, nechci umřít. Ne teď.
Znova jsem si tedy snažila vzpomenout na malé detaily. Na to, jak se nadechnout, jak něco ucítit, jak vnímat.

Nadechla jsem se. Cítila jsem velký tlak na hrudníku, slyšela jsem zběsilý tlukot svého srdce a vnímala palčivou bolest po celém těle. Najednou jsem otevřela oči. Můj zrak se upjal na osobu přede mnou.
Mladý pohledný muž s dioptrickými brýlemi mi přidržoval čelo a tahal mi něco z krku.
„Snižte hladinu adrenalinu a vypojte ji,“ řekl rychle.
Jakmile mi dal ruku pryč z tváře, zalapala jsem po dechu. Tentokrát to bylo lehčí. Pálilo mě v krku, průdušnicích i v plicích.
„Uklidněte se,“ šeptl ten muž a já se ho snažila poslechnout.
Moje smysly už byly navráceny takřka zpět. Vnímala jsem zběsilý tlukot svého srdce, který se shodoval se zběsilým pípáním přístrojů.
„Jste v nemocnici. Vše je v pořádku. Jsem doktor Watson. Nebojte se, už to bude dobré, jen klidně dýchejte,“ uklidňoval mě.
„Sestři, sedativa!“
„Ne,“ zamumlala jsem, ale už bylo pozdě. Koutkem oka jsem si stihla všimnout mladíka, který stál v rohu místnosti. Jeho obličej byl strhaný bolestí, ale i přesto vypadal dokonale.
Byl překvapivě bledý, ale jeho rysy byly na člověka příliš dokonalé. Až moc se podobal přátelům z mých dětských představ. Jeho oči měly barvu tekutého karamelu, jenže v nich byla nesmírná bolest.
Už jsem nedokázala držet oči otevřené, a tak jsem zaplula do hlubokého spánku.
Probudila mě až sestřička, která mi přinesla snídani v podobě výživové tekutiny. Nevšímala si mého nechápavého pohledu a odešla.

Snažila jsem se zjistit, jak moc špatně na tom jsem. Zvedla jsem jednu ruku, překvapilo mě, jak těžké to bylo, a přiložila si ji ke tváři. Polštářky prstů jsem přešla po spánku, lícní kosti, rtu a bradě. Z koutku oka mi stekla první slza. Uvědomila jsem si, že moje pravá tvář je celá zjizvená. Což znamenalo…
Dveře nemocničního pokoje se otevřely a dovnitř vstoupil doktor, kterého jsem viděla minule. „Dobrý den,“ pozdravil, přešel pokoj až k mé posteli a cestou si vzal šedivé desky.
„Slečno Lecker,“ zašeptal tiše a já se na něj se zaujetím podívala.
„Dělala jste nám starosti,“ pronesl tiše a špičkou ukazováčku si přejel zamyšleně po bradě.
„Co,“ řekla jsem sípavě, „se stalo?“ Můj hlas zněl hrozně.
„Víte, byla jste sem převezena před šesti měsíci.“ Ztuhla jsem. Šest měsíců? To je hloupost. Tak dlouho jsem tu nemohla být.
Doktor nesměle pokračoval: „Přivezl vás sem pan Cullen, ten hoch, který tu byl včera. Možná jste ho stihla zahlédnout.“ Pokývla jsem hlavou. „On vás zachránil před jistým mužem, který vás napadl.“ Srdce se mi rozbušilo.
„Ale…“ řekla jsem nechápavě a snažila se utříbit myšlenky. Doktor mě zarazil gestem ruky a pokračoval.
„Ten útočník vás těžce zranil, několikrát vás udeřil do hlavy, břicha a nohou. Upadla jste do šoku a nebýt pana Cullena pravděpodobně… byste zemřela. Po převezení do nemocnice jsme konstatovali mnohočetné pohmožděniny, zlomeniny několika žeber a levé ruky a nakonec frakturu jednoho obratle. Nemohli jsme vyvrátit ani potvrdit, že je vaše mícha poškozená. Po konzultaci s chirurgem jsme vás uvedli do umělého spánku a provedli těžkou operaci páteře. Měla jste velké štěstí, i přestože bylo riziko obrovské, se vaše páteř zotavila.
Dvakrát jsme se snažili vás probudit, ale nereagovala jste. Ovšem po opakování testů jsme zjistili, že je vaše srdce trvale poškozené.“ Povzdechl si. „Byly tu dvě varianty. První byla, že se už nikdy neprobudíte, naštěstí je tomu jinak. A ta druhá byla, že pokud se probudíte, budeme muset najít vhodného dárce.“
Nevěděla jsem, co říct, tak jsem raději své další myšlenky polkla.
„Odpočiňte si,“ odvětil klidně a s lehkým úsměvem na tváři.
„Ale… pokud se dárce nenajde?“ špitla jsem.
„Je předčasné unáhlovat se,“ uklidňoval mě.
„Na to jsem se neptala. Chci vědět, jestli zemřu?“
Povzdychl si, šedé desky položil na noční stolek a promnul si kořen nosu.
„Pokud nenajdeme vhodného dárce, je tu osmdesátipěti procentní šance, že vaše srdce nátlak nevydrží.“
Mlčela jsem a pohledem těkala po pokoji, bylo mi jedno, jestli říká něco dalšího, přestala jsem vnímat. Čas mohl klidně plynout dál, ale já jsem se pořád nedokázala probudit, jako kdybych znova byla v kómatu. Povzdychla jsem si a uvědomila si, že je pryč, hledala jsem na protější zdi hodiny, ale nenašla jsem je. Zachumlala jsem se zpátky do peřiny a snažila se vypudit z hlavy hloupé a nesnesitelné pípání strojů. Rozhlédla jsem se okolo, další pípání přístrojů vycházelo od oddělovacího závěsu.
Pozorně jsem se zaposlouchala a utvrdila se, že tu nejsem sama.
Znovu se ozvalo vrzání a skřípaní dveří. Tentokrát dovnitř vstoupil ten kluk. Nemohlo mu být víc než osmnáct, ale i přesto vypadal líp než jakýkoliv přední model.
„Ahoj,“ odvětil tiše na pozdrav.

Nic jsem neříkala a pozorovala ho. Byl nádherný, ale to mě tak neuchvacovalo, jako to, že se nesmírně podobal mým dětským přátelům. Přesně takhle jsem si představovala své „kamarády“.
„Ahoj,“ odpověděla jsem po chvilce.
„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ řekl omluvně. Otočil se ke dveřím a chtěl odejít.
„Ne,“ pípla jsem „zůstaň, nevzbudil jsi mě.“
Rukama jsem se podepřela a vytáhla se do sedu.
„Jsem Marry.“
„Edward.“ Pozorovala jsem, jak pomalu přesouvá židli k modrému závěsu.
„Děkuju,“ řekla jsem bezmyšlenkovitě.
Na jeho čele se objevila nepatrná vráska. „Není za co,“ odsekl a já jsem se raději odmlčela.

Sledovala jsem jeho vážnou masku. Pro okolí byla jistě dokonalá, ale pro mne ne. Viděla jsem, jak se uvnitř trápí, jak moc ho sžírá nějaké utrpení.
„Omlouvám se,“ zašeptal a hlavu si položil do dlaní.
„Nemusíš,“ řekla jsem a podívala se z okna. Přes žaluzie jsem si všimla, že venku prší, ale nebyl to tak hlasitý déšť, aby dokázal přebít zvuky přístrojů. Bylo to jen slabé bubnování. „Smím se na něco zeptat?“
Pokrčil rameny a dál si držel hlavu v dlaních.
„Kdo leží vedle mne?“ zeptala jsem se a podívala směrem k modrému závěsu.
Viděla jsem jeho bolestný výraz a ucukla jsem před ním. Nebyla jsem si jistá, jestli tu otázku nemám odvolat, ale bylo už pozdě.
„Moje dívka,“ odpověděl s největší něhou v hlase.
„Je tu dlouho?“ zajímala jsem se. „Nemusíš mi nic říkat, vlastně se ani neznáme. Omlouvám se,“ řekla jsem rychle a raději se dívala jinam.
„Je tu rok a půl,“ odvětil.
„Co se stalo?“ Podíval se na mne nechápavým pohledem.
„Pohádali jsme se, chtěla odjet na letiště, ale nedovolil jsem jí to. Jel jsem za ní. Měli jsme se sejít v jednom hotelu, ale ona nepřišla. Myslel jsem si, že už nadobro odjela, že mě opustila.“ Na chvíli se odmlčel a podíval se z okna skrz žaluzie, jako by se snažil všechno si znova promítnout a při těch vzpomínkách se udržet, ale jediné, čeho se mu dostávalo, bylo nesmírné utrpení a bolest.
„Měla těžkou autohavárii. Opilý řidič narazil do jejího auta a smetl ho ze silnice. Od té doby je v kómatu.“ Ta bolest, která z toho čišela, mě zraňovala. Neměla jsem ponětí, proč mi to jen tak řekl, ale byla jsem ráda.
„Je mi to líto,“ zašeptala jsem. Nebyla to pouhá soucitná slova ze zdvořilosti, opravdu mi jí bylo líto. Neznala jsem ji, netušila jsem, kdo to je, ale stačil pouhý pohled do jeho očí a dozvěděli byste se, jak dokonalá osoba to pro něj musela být.
„Tvoje chyba to nebyla, tvoje ne,“ řekl smutně a podíval se k modré zácloně. Vypadalo to, jako by si za všechno dával vinu.
„Mohla bych ji vidět?“ zeptala jsem se nesměle.
Přikývl a pomohl mi postavit se na nohy. Přidržovala jsem se jeho ruky a vykročila vpřed. Nevšímala jsem si, že byla tak bílá a tak studená, přišlo mi to až přespříliš normální. Bylo těžké znova se postavit, ochablé svaly neposlouchaly a dělaly své, ale to nutkání podívat se na dívku, která mu způsobila takovou bolest, i když nechtěnou, mě nutila jít dál.
Udělala jsem pár kroků vpřed a křečovitě sevřela ruku modré látky. Odtáhla jsem dělící závěs a spatřila dívku, která ležela na lůžku. Přístroje okolo ní pípaly a hlásily její detailní stav. Měla zavedeno několik hadiček po celém těle. Nebyl to hezký pohled, ale i přesto jsem šla blíž.
Dívka vypadala spokojeně. Nevím proč, ale zdálo se mi, že jenom sní a že se z toho snu nechce probudit.
„Brzy ji odpojí od přístrojů.“
Zděšeně jsem se podívala do jeho tváře a nemohla jsem tomu uvěřit. „Ale to nejde!“ řekla jsem poplašně, jako bych tu dívku znala sto let. Byla tak krásná a spokojená ve svém snu. Tak proč to chtěli zničit? Jeho tvář byla strhaná bolestí. Jeho smutné oči už zely prázdnotou.
„Ona už se neprobudí.“
„Ale…“
„Už není žádné ale, je pozdě, ona už klidně spí,“ řekl to s láskou a něhou tak tiše, že se tomu dalo jen těžko uvěřit.
„Miluješ ji,“ konstatovala jsem.
„Miluju ji tak, že za ní půjdu kamkoliv,“ pousmál se a podíval se na mne. „Ona ti pomůže,“ zašeptal, ale já ho nechápala.
„Ona?“ povytáhla jsem obočí v nechápavý výraz.
„Její srdce je zdravé, bije.“
„Ne,“ zašeptala jsem a po tváři mi stékala slza. Přece jsem nemohla dovolit, aby její srdce, patřilo mně. To nešlo. Nemohla jsem.
„Ona je vhodným dárcem,“ řekl smířeně a jeho tvář byla rázem klidná. „Takhle bude kus jí pořád žít.“
Neudržela jsem se a začala jsem brečet. Možná to bylo nemístné, ale pro mne to znamenalo moc. Pro mne to znamenalo život.
„Děkuju,“ šeptla jsem.
Jeho tvář už byla klidná, smířená. Jeho oči byly znova naplněné něhou a láskou.

Odpotácela jsem se zpátky do postele a lehla si na bok. Celou noc jsem sledovala, jak jí vypráví a popisuje všechny věci. Celou dobu ji držel za ruku a párkrát jsem dokonce slyšela, i že se zasmál. Loučil se s ní.

K ránu už jsem nemohla a usnula. Když jsem se probudila, byla postel vedle mne prázdná a dokonale ustlaná.
„Slečno Lecker,“ usmál se doktor.
„Kde je?“ zeptala jsem se hned.
Necítila jsem se dobře a chtěla jsem vědět, co se děje. Všechno mě bolelo a nepříjemný pocit v žaludku neustával.
„Je mi líto,“ zakroutil hlavou.
Podal mi bílé desky a na nich několik sepjatých papírů.
„Podepište to,“ zaprosil a já semkla rty do jedné linky. Nechtěla jsem to podepsat, tak strašně jsem se nechtěla dotknout toho papíru, ale musela jsem. Podpis znamenal život i smrt.
„Dejte mi chvilku,“ zaprosila jsem. Bez dalšího slova mi podal pero a odešel.
Podívala jsem se na postel vedle sebe, která zela prázdnotou, přitáhla jsem si desky blíž k sobě a uchopila pero do roztřesené ruky.

Podepsala jsem.

O dva týdny později.

Pomalu jsem vystoupila z auta, otřásla mnou zima a nepříjemný pocit strachu. Zachumlala jsem se tedy do černého kabátu a vyšla štěrkovou cestou k malé černé brance. Tohle bylo poprvé, kdy jsem je šla navštívit od operace.
Zhluboka jsem se nadechla, otevřela dvířka branky a došla k dvěma malým náhrobkům. Na každý z nich jsem položila jednu bílou růži a posadila se na kamennou lavičku.

Vnímala jsem ten dokonalý klid a to nádherné prostředí. V dálce jsem zahlédla tu dívku i s tím chlapcem. Usmívali se na mne a já jim úsměvy oplatila, i přestože jsem věděla, že jsou pouhým výplodem mé fantazie.
Přiložila jsem si dlaň k srdci a zašeptala: „Děkuju.“

Nikdy mi neřekli, co přesně se tehdy odehrálo a proč nakonec Bellu, tak se jmenovala, odpojili. Později mi jen sestřička oznámila, že se Edward zabil, prý jel moc rychle a na kluzké silnici auto nekontrolovatelně vyjelo ze zatáčky a zřítilo se z útesu. Neměl šanci přežít.
Věděla jsem to, byla jsem si jistá, že půjde za ní, vždyť mi to sám řekl: „ Půjdu za ní kamkoliv…“

Pousmála jsem se do větru a zaposlouchala se do tlukotu svého nového srdce.