9. kapitola - Voldemort

Ze stínu se vynořila chladná a nemilosrdná osoba s hnijícíma rukama a s tváří, která měla Harryho pronásledovat po několik let. Kůže byla bělejší než lebka, měl úzké planoucí červené oči a plochý proříznutý nos. Velké ruce se jako pavouci natáhly a popadly Cho.

Byla tak vyděšená, že ani nevykřikla. Lord Voldemort ji svou odpornou rukou hladil po jejím bledém obličeji. Ron a Harry na něj zírali chladně, cítili se bezmocní a nechtěli udělat nic, čím by donutili Voldemorta, aby ji zabil.
„Harry...“ obrátil se pozorností k němu. „Jak se máš? Plně zotavený.“
Harry na něj zíral, nenávist v něm prudce vřela.
Najednou popadl Voldemort Hermionu a ona hlasitě vykřikla. Ron byl bledý a pot mu kapal z čela, ale neodvážil se pohnout.
„Tak a teď Harry. Tohle je moje dohoda,“ řekl tiše Voldemort. „Ty půjdeš se mnou, já je pustím a tebe zabiju nebo zabiju je a potom zabiju i tebe...“
Jediná věc, kterou cítil, že má udělat, bylo popadnout hůlku a namířit s ní na Voldemorta. Ale Voldemort byl rychlejší, popadl svou vlastní hůlku a ukázal s ní na Choinu hlavu, její dlouhé vlasy vlály ve větru, který přicházel z otevřeného okna.
Ron stáhnul Harryho ruku. Harry se cítil absolutně bezmocný, ale jestli něco neudělá, stejně je Voldemort všechny zabije. Harry dal svou hůlku do kapsy. Harry se rozhodl, že ať se stane cokoliv, obětuje sebe a zachrání ostatní. Sirius kvůli němu zemřel a Harry nechtěl, aby kvůli němu zemřel ještě někdo další.
„Vezmi si mě a je nech jít,“ řekl Harry. Na Voldemortově bledé tváři se rozsvítil vítězoslavný úsměv.

* * *

„Slib mi, že je potom necháš jít!“ ječel Harry ukazující na Cho. Vypadala strašně vyděšená a Hermiona vypadala, jako kdyby se měla každou chvílí strachem zhroutit.
„Máš moje slovo...“ řekl chladně Voldemort a sklonil mírně hlavu. Jeho slovo pro Harryho nic neznamenalo, tolikrát už lhal, ale Harry mu protentokrát musel zkusit věřit.
Harry se snažil něco pošeptat Ronovi „Odveď je obě, a utíkej rychle pro pomoc... Asi ho na dlouho nezdržím.“ Ron se na Harryho podíval ve starosti o život jeho a ostatních.
Harry šel pomalu dopředu s hlavou vysoko. Zatímco Harry přistupoval k Voldemortovi, problýskl se mu před očima celý život, tváře a bohatství, zelené světlo a jeho rodiče, Ron, Hermiona, Sirius, mozkomoři, mrtvý Cedrik a nakonec Cho, která se na něj usmívala.
Voldemort mrštil Hermionou a Cho po podlaze a popadl Harryho. Ron mezitím pomohl Hermioně a Cho vstát.
Voldemort chytil Harryho kolem krku a Harry se začal dusit, jeho mozek se zpomalil, jak mu chyběl pravidelný přísun kyslíku, cítil se v závratích a snažil se bojovat. Za okamžik spadl na zem, otevřel své zelené oči a vysoko nad ním se tyčil Voldemort. Harry náhle vstal. Jestli má zemřít, tak nezemře schoulený v koutě. Zemře jako jeho otec, stojící a stále bojující proti Voldemortovi.
„Sbohem, Harry Pottere!“ vykřikl jen Voldemort na Harryho, který před ním stál, strnule na něj hleděl a čekal.
Harryho mysl se snažila na něco ve zběsilém sledu událostí přijít. Je po všem, říkal si. Už nemůže udělat vůbec nic. Je po všem.
„AVADA KEDAVRA!“ zapištěl Voldemort. Oslepující zelené světlo vyletělo z konce Voldemortovi hůlky přímo proti Harryho srdci a on klesnul na podlahu s ránou, nejprve na kolena, pak se podlahy dotkla i jeho tvář.