9. kapitola - Bezúčelnost žití

Severus se po počátečním šoku bleskově zvedl z křesla a vyběhl ze svého sklepení. Rozhlížel se po chodbě. Po hraběnce však ani stopy – všude ležela jen černočerná, neproniknutelná tma. Snape pátravě přejížděl pohledem osamělou chodbu, uši napínal jak nejvíce mohl, aby mu neunikla ani myška.

Jediné, co jevilo známky života se mu však právě otřelo o nohu. Byla to špinavá, vypelichaná kočka, paní Norrisová.
„Kššc! Potvoro!“ sykl profesor a oči dál upíral do temné dálky před sebou. Paní Norrisová se syčením zmizela za rohem. Severus si toho nevšímal, postupoval stále dál, s hůlkou v ruce spuštěné podél napjatého těla. Celý se chvěl očekáváním – cítil, že tady někde je, že se schovává...
Když jeho slepé tápání trvalo několik minut, vzdal to. Zmocnila se ho nevědomá lítost nad tím, jak rychle skončil dnešní úžasný večer. Když už se obracel k odchodu a hůlku strkal zasmušile do hábitu, ozvaly se za ním tiché, tolik známé kroky. Kroky, o kterých snil každou vteřinu několika posledních dní. S očekáváním se otočil, ale vzápětí ztuhl v nepříjemném očekávání. Několik stop od něho stála opravdu sama hraběnka. Oči jí žhnuly černým, zlověstným plamenem. Její šaty byly roztrhané a místy z nich zůstávaly jen cáry hadrů. V nepřirozeně bledé, přízračně průhledné tváři se jí zračil hněv a nadlidské zlo. Půvabné tváře, paže i šíji měla zhyzděny čerstvými drápanci a malými rankami, z nichž bez přestávky proudila černá kapalina, jen matně připomínající lidskou krev.
„Co jste sakra zač?“ vydechl nevěřícně Severus a hleděl na její nadpozemskou krásu, jíž tolik umocňovalo matné měsíční světlo. Hraběnka mlčela, vzápětí však jediným, dobře mířeným mávnutím ruky Severuse vrhla na kamennou zeď. Snape se svezl k zemi, těžce oddechoval a mnul si rozraženou hlavu. Sbíral se ze země, to už u něj však Anna znovu a dalším kouzlem ho nekompromisně odhodila na druhou stranu chodby. Když vysílala další zlověstnou kletbu, Severus se vzpamatoval a získal v té tak nevysvětlitelné situaci svou obvyklou kontrolu, s nadhledem ji odrazil. Poté mu stačil jediný dobře mířený skok a srazil dívku k zemi. Nemilosrdně jí sevřel úzká zápěstí a druhou rukou jí surově rozevřel plná, rudá ústa, která by ho za jiných okolností nutila k polibku. Teď však jen vydechl nehraným úžasem a jistou nechutí, když mezi nimi zřetelně vystupovaly dva ostré, upíří špičáky pokryté její vlastní, tmavou krví. Severus jen zmoženě zavřel oči v domnění, že to byl všechno jen pouhopouhý, nekonečný sen...

Všichni profesoři stáli na nádvoří Bradavického hradu a svorně mlčky hleděli někam do dálky. Hraběnka Anna nasedala do kočáru taženého neviditelnými koňmi, společně se svým příručním kufříkem. Pod očima měla tmavé kruhy a po celém půvabném obličeji mnoho nezahojených jizev. Naposledy se rozloučila s ředitelem.
„Milá slečno, jste si jistá, že chcete odjet? Je spousta možností – mohli bychom pro vás zřídit zvláštní studentský plán. Podporu Bradavic byste měla vždy,“ upozornil ji Brumbál a v jeho očích nebylo ani památky po jeho obvyklých veselých jiskřičkách. Vyhlížel staře a sešle.
„Děkuji mnohokrát, pane řediteli,“ promluvila svým magnetizujícím tichým hlasem.
„Nebylo by však příliš – vhodné vystavovat vaše studenty takovému riziku. Sbohem.“ Hraběnka za sebou zavřela dvířka fiakru a v očekávání hleděla k hlavní bráně Bradavického hradu. V tu chvíli od ní skutečně přicházel ten, jehož přítomnost tu čekala nejmíň. Vystoupila z kočáru a šla naproti zamračenému Severusovi. Zastavila se až těsně před ním. Chvíli se se zjevným zájmem pozorovali.
„Odjíždíte?“ zeptal se po chvilce Severus a podmračeně si ji měřil.
„Samozřejmě. Zrejmě je to nejlepší způsob, jak uchránit zde přítomné před možným napadením vampírem,“ zasmála se pro ni tak vzácným, zvonivým smíchem, který však postrádal cokoli spojeného s radostí a štěstím. Severus si ji nepřestával měřit spalujícím pohledem. Hraběnka sáhla do svého kufříku a vytáhla těžkou knihu v kožené vazbě, jež si od něj minulou noc půjčila. Snape si ji s mdlým poděkováním převzal a oči upíral na její omšelé desky.
„Také se vám omlouvám. Myslím tu ránu,“ Anna ukázala na Severusovo rozražené čelo. Ten však jen mávl rukou a něco nesrozumitelně zamumlal svým vrčivým hlasem. Nerad by vzpomínal v takové chvíli na tu neblahou událost.
„Dobrá tedy. Je nejvyšší čas – trůn čeká,“ pronesla hlasem plným sarkasmu, který u ní profesor ještě neslyšel. Vzápětí přitiskla svou zuboženou tvář na jeho a plačtivě ho objala. Tiskla se k němu a zřejmě se ho nechtěla v žádném případě vzdát. Snape i přes svou obvyklou sebekontrolu se neudržel a též ji pevně ovinul své ruce kolem štíhlého těla. Chvíli tak stáli, než ho Anna s nelíčenou truchlivostí políbila na tvář a do ucha zašeptala:
„Do svidaňja.“ Odtáhla se od Severuse a ten v jejích očích zpozoroval dosti výmluvný lesk. Naposledy se na něho zahleděla, jako by si jeho obraz snažila vrýt do paměti a odběhla zpátky ke svému nachovému kočáru. Usadila se do něho se vší svou noblesou. Kočár se kymácivě rozjel a unášel hraběnku vstříc jinému – možná lepšímu – světu. Celou dobu, co fiakr projížděl po nádvoří její pohled patřil jen jedinému profesorovi, jež na ni hleděl s nečitelným výrazem ve tváři a nic neříkajícíma očima. Po chvíli se mu už její kouzelný obličej ztratil z dohledu a on tam zůstal stát sám, bez své milované, tiché hraběnky.

Epilog

Bylo krátce po půl dvanácté a Severus Snape seděl mlčky ve svém pohodlném křesle. V rukou držel pohár červeného vína a s melancholickým výrazem v sinalé tváři z něj upíjel. S nepěkným, zahořklým úšklebkem hleděl někam do daleka. Víc než kdy jindy si uvědomoval bezúčelnost svého bytí - byl sám... opět. Byl tím vším zmožený – unavený. Unavený tak, že ani nezpozoroval, že z jeho chladné, neživé dlaně vypadlo několik útržků ze staré, zažloutlé fotografie a tiše, ve vší počestnosti se snášely dolů, na chladnou zem, do světa zapomnění...

Pozn.autora: Tak, lidičky, a skončili jsme?. Vím, že jsem Vás asi zklamala, ale prosím o prominutí – tohle jinak nešlo?. Tahle povídka byl vlastně takový pokus, jak by vypadalo zamyšlení nad profesorem Snapem v několika kapitolách... Mějte se dobře a komentujte?. S pozdravem, Vaše Aleinka.
Mimochodem – Do svidaňja znamená rusky sbohem, nebo nashledanou. To jen kdyby někdo nevěděl...