8.kapitola: Kóma

Nemůžu tomu uvěřit. Jak může Bůh dopustit něco takového? Moje zbožňovaná Katy je právě v kómatu a nikdo netuší, jestli se vůbec někdy probudí….

„Pane doktore, můžu za ní?“
„Obávám se, že to nepůjde.“
„Prosím doktore, musím ji vidět!“
„Tak dobře, ale jen na chvíli.“
„Mockrát vám děkuji!“

„Katy, já vím, že mě slyšíš….je to všechno jenom moje vina, neměl jsem tě vůbec zvát na tu večeři, když jsem dobře věděl, že tě moji rodiče nenávidí. Ach lásko moje, prosím, uzdrav se mi, protože já jinak nemůžu bez tebe žít.“
„Pane, nechte ji odpočívat, pojďte už.“
„Ano, už jdu doktore…..Miluju tě Katy a vždycky budu. Teď už musím jít, ale brzy za tebou zase přijdu.“
„Enrique?“
„Lásko moje, ty ses vzbudila?“
„Pane, vždyť spí!“
„Ne, já slyšel, jak řekla moje jméno!“
„Asi byste si měl odpočinout….pojďte už!“
„Ale já ji vážně slyšel.“
„Ano, jistě….doporučím vám dobrého psychiatra.“
„Já nejsem blázen, sakra! Vím, co slyším, ne?“
„Enrique, pomoz mi!“
„No…teď, copak to neslyšíte?“
„Ne pane, nic neslyším.“
„To snad není možný!“

O 2 hodiny později

„Vy se tedy jmenujete Enrique Iglesias a tvrdíte, že jste slyšel vaši partnerku, která je mimochodem v kómatu, jak vyslovila vaše jméno, je to tak?“
„Ano doktore, ale já nejsem blázen!“
„To nikdo netvrdí. To, co jste slyšel, mohlo být způsobeno stresem a nedostatkem spánku.“
„Ne doktore, to si nemyslím…“
„Víte co, běžte domů, odpočiňte si a zítra ráno se za mnou zase stavte….uvidíte, že na to budete mít jiný názor.“
„Doktore, já nikam nepůjdu, chci být tady s Katy.“
„No, jak myslíte….“

O hodinu později
„Enrique, dozvěděla jsem se o té nehodě, je mi to moc líto a chci, abys věděl, že jsem tu pro tebe, ať se stane cokoliv.“
„Díky Ráchel, jsi moc hodná, ale já to zvládnu i bez tebe.“
„Neodmítej mě Enrique, když jsem za tebou letěla takovou dálku.“
„Já tě neodmítám, ale nechci, až se Katy probudí, aby nás viděla spolu.“
„A proč, zlato?“
„Protože jsi byla má přítelkyně a já nechci, aby Katy žárlila.“
„Ona je tak žárlivá?“
„No, to nevím, ale nejspíš ano.“
„Aha, chápu to, takže já poletím zase zpátky.“
„Ne, to jsem nemyslel…tady máš klíčky a běž ke mně domů. Než se tohle všechno vyřeší, tak můžeš bydlet u mě.“
„Ach Enrique, jsi zlatý, ale co tví rodiče?“
„Odjeli na 14 dní na dovolenou, po tom všem, co se přihodilo, si to i zasloužili.
„Ano, to jistě. Tak děkuju Enrique a drž se prosím tě.“
„Jo, budu se snažit.“

„Doktore, jak na tom je, ještě se neprobrala.“
„Bohužel pane, víte, ona už se nikdy neprobere.“
„Jjjak to myslíte?“
„Před chvílí zemřela na zástavu srdce.“
„Neeeeeeeeeeeee.“
„Pane, co vám je?“
„Ach, asi jsem usnul.“
„Noční můra?“
„Víc než to….“
„No, tak to vás možná potěší to, co vám teď řeknu….vaše přítelkyně se probrala.“
„Cože?“
„Ano, ale jen na pár minut a zase usnula, ale není divu, v tuto chvíli bude pro ni každý pohyb vyčerpávající, musí hodně odpočívat….“
„Tak to je skvělá zpráva doktore, můžu teď za ní?“
„No, dobře, ale nesnažte se ji vzbudit prosím.“
„Spolehněte se doktore.“

„Miláčku, tak ty ses mi na chvíli probudila, ani nevíš, jakou mám radost…moje modlitby byly vyslyšeny. Lásko moje, jenom odpočívej, abys co nejdřív mohla ke mně domů. Miluju tě….“