8. kapitola - Školní trest

Severus se vrátil do hradu. Bylo už hodně po půlnoci, přesto zamířil rovnou do ředitelovy pracovny.
Se zaklepáním vstoupil do ředitelny. Albus Brumbál seděl zamyšleně za svým majestátním stolem a tiše si něco broukal. Na čele mu vystupovala hluboká vráska.

„Vítám tě, Severusi,“ pronesl ztěžka a vybídl příchozího, aby se posadil. Snape klesl do barevného křesílka. Zavřel oči a chladnou dlaní si podpíral unavený obličej. Ředitel ho nežádal o vysvětlení. Znal svého profesora lektvarů velice dobře, na to, aby věděl, že nemá cenu něco lámat přes koleno. Severus ještě chvíli nehybně seděl a snažil se z mysli vymazat nepříjemné pocity a vzpomínky . Oči stále zavřené...
„Gwenda Caldwellová, matka redaktorka Deního věštce, otec bystrozor. Bydliště Landcaster, Hopen street,“ prolomil po chvilce ticho zemdlelým hlasem, „ – patnáct let,“ dodal téměř nehlasně a útroby se mu opět sevřely.
„Další oběť?“ zamračil se ředitel a vstal z polstrované židle. Snape mlčky přikývl a pozoroval Brumbála v jeho hněvivém zamyšlení.
„S tím nic neuděláme. Ovšem – je to politováníhodná událost,“ pronesl ředitel podmračeně a dlouhými prsty jako vždy poklepával o naleštěnou desku stolu.
„Ano, to ano,“ poznamenal Severus suše a upíral oči na ztemnělou, zasněženou planinu za oknem pracovny.
„Myslím, že nic jiného ani nestálo za řeč,“ řekl vzápětí a spěšně se zvedl z křesílka, „Nemyslím, že něčím dalším bych vás měl v tak pozdní dobu obtěžovat.“ Snape se uklonil.
„Jak myslíš,“ pousmál se ředitel shovívavě a propustil ho. Nechal ho, aby se opět o samotě sžíral ponurými myšlenkami...

První pohled, když příštího dne Severus Snape vešel do Velké síně patřil hraběnce. I přes silné líčidlo bylo poznat, jak je pobledlá. Oči měla zarudlé, což svědčilo o tom, že celou noc proplakala, nebo probděla. Vypadala tak unaveně a nemocně, jak se Severus cítil. Pocítil k ní náhlý – i když nevědomý – nával vděčnosti za to, že alespoň ona ví, jak se cítí - jak mu je. Přesto jako vždy bezděčně propadl jejímu kouzlu. Kouzlu osobnosti. I když už seděl na svém čestném místě u profesorského stolu a četl svůj obvyklý výtisk ranních novin, neubránil se a po očku ji pozoroval. Jako obvykle ho uchvátila podívaná na mladou dívku držící se společenského bontonu. I na obyčejné dřevěné lavici vyhlížela jako princezna na trůně; kolena měla těsně u sebe a lokty držela v přiměřené vzdálenosti od stolu. Zlatý příbor v jejích rukách vyhlížel jaksi omšele a nedostačujíce. Hlavu držela nahoře a hruď vypnutou. Působila zkrátka – dokonale. Dokonce jí na kráse neubralo ani to, že místo svých obvyklých toalet na sobě měla obyčejný, bradavický hábit černé barvy.

Severus neslyšně vplul do sklepní učebny a přibouchl za sebou těžké dveře. Všechen šramot a halas v okamžení utichl. Studenti na něj hleděli s obvyklou směsicí strachu a obav. Krčili se za svými začmouzenými kotlíky a dělali se co možná nejmenšími. Profesorův pohled však měl jediný objekt zájmu. Hraběnka jako jediná seděla v první řadě hrdě a vzpřímeně.
„Postup přípravy Bezesného lektvaru máte na tabuli!“ zavrčel nemile a mávl rukou směrem k černé tabuli, na niž neviditelná ruka psala bílou křídou ingredience. Žáci začali pracovat. Po několika dalších klidných minutách se Severus odvážil pohlédnout Anniným směrem.
„Slečno Lebeděvová!“ zvolal hněvivě. „Proč ještě nepracujete?!“ Dívka na něj s bohorovným klidem upírala své černé oči. Po pár vteřinách rozmyslu tiše promluvila.
„Velice mě to mrzí, ale nedokáži přeložit názvy přísad do vašeho lektvaru.“ Snape ošklivě zbledl, pak se naklonil přes stůl k hraběnce.
„Jestli nejste schopna přizpůsobit se zdejší výuce, měla byste opustit školu,“ zašeptal svým nejnebezpečnějším hlasem a opět se od ní odvrátil.
„Ukládám vám školní trest. Dnes v devět hodin v mém kabinetě,“ promluvil klidně a ukázal ke dveřím. „Teď můžete jít,“ dodal a s jistým zadostiučiněním sledoval hraběnčin tvrdý pohled. Tiše si posbírala své přísady do lektvaru i naditou, koženou brašnu a v mžiku už stála u dveří. Byla na odchodu, když se naposledy otočila. K Snapeovu překvapení se v jejích očích zrcadlila jasná výčitka.

Když seděl Severus o několik hodin později ve své pracovně, rozmýšlel nad sklenkou dobré whisky. Doléhala na něj celá skutečná tíha jeho činu. Nechtěl ani domyslet, jak dopadne jeho setkání s hraběnkou... nikdy jí neměl dát záminku, aby se k němu přiblížila na vzdálenost třiceti stop. Přitom si konečně velmi dobře uvědomoval, proč to udělal – neodolal. Chtěl ji opět vidět, být s ní... Když si to připouštěl, běhal mu mráz po zádech – tu děsivou skutečnost však již zapřít nemohl. Ne sám před sebou.

Ozvalo se lehké klepání. Severus postavil špinavou sklenku na stolek a vstal. Několika dlouhými kroky přešel ke dveřím a trhnutím je otevřel. Stála tam, v celé své kráse. Ustoupil, aby mohla projít svým typickým, vznášivým krokem.
„Takže slečno, Uspořádáte mi knihovnu,“ řekl spěšně a ukázal k vysokým policím na druhé straně pracovny. Stáli na nich desítky knih rozličných velikostí a titulů. Převážně všechny však o přípravě lektvarů, či starodávných uměních černé magie.
„Můžete začít,“ pobídl ji Severus a posadil se za stůl. Sáhl po nejbližší knize. Nechtěl vnímat její půvaby ani omamující vůni. Dokonce i to, jak vytahovala těžké knihy a každou z nich několikrát převrátila v rukou ho rozrušovalo. Přál si, aby už odešla. Vlastně jeho rozum si to přál... Ač se sebevíc Severus nutil k bdělosti, po pár minutách mu hlava klesla na rameno a on se propadal do snů plných beznaděje a strachu.

O mnoho později Snapea probudil letmý dotyk chladné dlaně. Zprudka otevřel oči a cizí ruku bleskově zachytil. Anna se nad ním skláněla a z klína mu brala těžkou knihu, jíž si před tím otupoval už tak dosti ochablé smysly. Dívka strnula a zkoumavě hleděla na profesora. Ten jí pohled jen velice nerad opětoval. Stáli tiše a očima mapovali každičký kousíček tváře svého protějšku.
„Byl byste tak laskav a půjčil mi tuto knihu? Myslím, že by mi mohla být užitečnou,“ pronesla a oči nadále nespouštěla ze Severuse. Snape přikývl. Hraběnka se bez dalších okolků naklonila nad svého profesora a přitiskla svou tvář na jeho. Něco mu téměř neslyšně zabroukala ve své rodné řeči do ucha. Severus nebyl schopen nijak se bránit. Byl jako uhranutý, byl najednou na míle vzdálen od kruté reality všedních dní...
„Neměla byste to dělat,“ zašeptal a oči upíral přes její rameno. Hraběnka se na něho podívala.
„Stačí říci jediné slovo, profesore...“ poznamenala a pozorně sledovala výraz Severusovy tváře.
„Myslím – myslím, že to nebude za potřebí,“ řekl a pohled upřel na mladou bohyni. Ta vzápětí přitiskla své rty na jeho. Hned se odtáhla a hluboce si oddychla. Objala ho. Severus cítil její pevný stisk na krku. Věděl, že ho drží co nejpevněji, jakoby se bála. Bála se, že opět odejde. Chtěl se opět nechat unášet jejími vřelými polibky, když na hradních hodinách odbyla jedenáctá.
„Panebože!“ vykřikla hraběnka a odskočila od profesora. Prudce otočila hlavu směrem k malým, nástěnným hodinám, jež visely nad Severusovým stolem. Hleděla na ně a ruce zatínala v pěst. Otočila se na Snapea a ten v jejích očích zahlédl děs. Naposledy se spěšně naklonila nad profesora a letmo ho políbila na tvář. Poté popadla těžkou knihu v kožené vazbě a zděšeně vyběhla ze sklepení. Profesor za ní oněměle zíral a nebyl schopen sebemenšího pohybu. Až během několika minut si plně uvědomil absurdnost celého dnešního večera. A co proboha měl znamenat ten úprk? pomyslel si a nevěřícně upíral oči na tmavé zárubně dveří. Kam se poděla všechna její noblesa? K tomu všemu ho nesnesitelně hnětla skutečnost, že tak špatně Brumbálovi oplácí jeho šlechetnost. To, že objektem jeho tužeb se stala právě jeho studentka nepovažoval jako dobrou odplatu za všechnu podporu, kterou mu ředitel poskytl...