8. kapitola - Nebezpečí

„Harry!“ křičela Ginny. Fred se ji snažil držet zpátky. Ona se ale musela dostat k Harrymu, musela mu pomoci, všichni mu museli pomoci.

Když oslnivá záře zmizela, všichni byli přiraženi ke stěnám a Harry padal se zavřeným očima na postel. Ron, Hermiona a George opatrně přešli k němu, Ron potom zuřivě zatřásl Harryho bezvládným tělem.
„Harry!“ volal ho. „Harry!“
Harry byl ledový. Vypadá jako mrtvý, říkal si zděšeně Ron.
Seděl vedle Harryho a nevěděl, co má udělat. Když v tom zpozoroval ležet na zemi malý papírek. Ron ho zvedl.
„Co tam je?“ ptal se Fred a nechal k nim přijít Ginny.
„Gelled Frighf Rosde,“ četl Ron nahlas. „Ale co to znamená, vám říct nemůžu, protože netuším.“
„Přečetl jsi to špatně!“ vykřikla Hermiona v tónu, který jasně říkal, že je mnohem chytřejší než Ron a vzala si papírek do ruky.
„Co?“ ptal se udiveně Ron.
„Gelid Freight Rosede!“ vykřikla Hermiona a Harryho oči se rázem otevřely a dívaly se na ně dost zmateně. Všichni si všimli, že Harryho nohy jsou znovu normální.
„Harry?“ řekli všichni unisono.
„C-Co se s-stalo?“ ptal se Harry a třel si čelo. Všichni na něj zírali.
„Tak zjistím, co se stalo?“ ptal se znovu Harry. „Pamatuju si na spoustu bílého světla a něco, co procházelo mým tělem!“ otřásl se při té vzpomínce.
Ron mu to vysvětlil a Harry seděl na posteli a cítil se jako zdřevěnělý a jako by se probudil z příjemného, šťastného a bezpečného snu.
Ron viděl, jak Hermiona s Ginny přešli k Harryho nohám. Harry se na své nohy také podíval.
„Vypadají normálně,“ řekl Harry šokovaně. Vstal a mohl chodit stejně dobře jako předtím. Byl z toho naprosto v úžasu.
„Pro lásku boží!“ lapal po dechu Ron.
„Zázrak!“ vykřikl George a všichni si všimli lidí stojících všude v pokoji a měli ústa otevřená v šoku z toho, čeho byli právě svědky.
„To snad ne, VEN!“ křičel na ně Fred.
Vůbec nevěděli, co se stalo. Harry byl naprosto ohromený a stahoval si nohavice.
„Možná, že bys měl zajít za Brumbálem!“ řekla Hermiona uvažujíc, co budou dělat dál.
„Harry, asi bys za ním opravdu jít!“ souhlasil s ní Fred.
„Ale mě je dobře...“ řekl Harry, zatímco se procházel po místnosti. Ron položil Harrymu ruku na čelo.
„Docela hoří,“ zamumlal Ron.
„Ale...“ začal namítat Harry.

* * *

Všichni se vydali hledat profesorku McGonagallovou a na cestě potkali Cho, která z toho byla naprosto nadšená. Když uviděli profesorku McGonagallovou, snažili se jí všichni kromě Harryho vysvětlit, co se stalo. Harry byl až divně klidný. McGonagallová se na něj podívala.
„Pottere, co se stalo?“ ptala se a dívala se na něj.
„Já nevím,“ řekl tiše. Profesorka McGonagallová je všechny vedla do Brumbálova kabinetu.
„Výbušné bonbony,“ řekla heslo kamennému chrliči a vrátila se do svého kabinetu.
Otevřeli se dveře a za stolem seděl Brumbál hladící Fawkese a ze zlatého poháru pil dýmající kapalinu. Byl docela překvapený, když viděl, jak Harry bez problémů chodí a téměř spadl ze židle.
„Slečno Grangerová, co se stalo?“ ptal se Hermiony, která nikdy předtím v Brumbálově pracovně nebyla a teď se dívala do země.
„Harry, je hezké tě vidět na nohách, doufám, že budeš hrát famfrpálový zápas!“
„Chtěli bychom se vás na něco zeptat,“ řekl Fred tiše. I Weasleyovic dvojčata jednala s Brumbálem s respektem. Dívali se na něj s úctou a obdivem.
Hermiona mu vysvětlila vše: o zhoršeném stavu Harryho nohou a o oslnivém světle. Brumbál byl zamlklý. Hermiona nevydržela jeho pohled a Harry svěsil hlavu.
„Vy to říkáte, jako kdyby vám bylo líto, že se Harry zničehonic sám vyléčil!“ řekl Brumbál a díval se na ně s nepatrným úsměvem.
„Promiňte, ale co tím myslíte?“ ptal se Harry.
„Přesně to, co jsem řekl. Ty ses vyléčil sám.“
„Pane, ale jak se to stalo?“ ptala se Ginny. „Harry se vyléčil sám a jeho nohy a dýchání jsou opět lepší.“
„Přesně nevím, jak se to stalo, ale jak vidíte, jeho nohy jsou už v pořádku a dýchá také bez problémů. Ale na druhé straně budeme muset počkat a uvidíme!“
Když opouštěli Brumbálovu pracovnu, byli všichni zmatení a ohromení.
„Poděkuj Bohu, zanedlouho jsou Vánoce!“ řekl George. „To je vše, co jsem chtěl říct.“
Měl naprostou pravdu. Druhý den ráno byly Vánoce, ve vzduchu to bylo cítit. Po všech třídách a sálech byly stromy, pozlátka a jmelí.

* * *

Každý mluvil o tom, co se stalo Harrymu v Nebelvírské společenské místnosti a všichni kromě Zmijozelu byli šťastní, že se vrátil zpátky do famfrpálového družstva.
Poprvé po dlouhé době si plně užíval let na svém Kulovém blesku. Skočil na Kulový blesk a vítr pročísl jeho vlasy. Potom Harry udělal přemet a rychle létal nahoru a dolů nad famfrpálovým hřištěm. Byl to úžasný a vzrušující pocit. Ron vypustil Zlatonku a Harry ji chytil, byla chladná jako kámen a bojovala o svobodu, ale Harryho stisk byl pevný. Chytal ji znovu, stále znovu a tým ho hlasitě povzbuzoval. Ron na něj zavolal, aby sletěl dolů a Harry v mžiku obrátil svůj Kulový blesk přes hřiště a přilétl k Ronovi.
„Budeme na tebe útočit!“ varoval ho Ron a Harry přistál na mokrém hřišti a strnule hleděl nahoru na své spoluhráče, kteří létali všude kolem s obrovským zářícím úsměvem ve tváři. Ron na něj zvedl prudce palec.
Ron a ostatní se pokoušeli zaútočit na Harryho, ale všechno jejich úsilí selhalo a Harry si to maximálně užil. Angelina se je zodpovědně pokoušela zastavit, ale i ona byla při tréninku bezstarostná, takže je nechala být.

* * *

Byla neděle a Ron řekl Hermioně, jak probíhal famfrpálový trénink a Hermiona se opravdu rozzlobila.
„Harry, co kdybys... Co kdybys narazil do Vrby mlátičky nebo tak něco?“ křičela v obrovském návalu vzteku.
„To se nám stalo začátkem druhého ročníku!“ řekl Harry se širokým úšklebkem. On a Ron narazili s létajícím autem do Vrby mlátičky.
Harry se při vzpomínce na tu událost znovu usmál a Hermiona ho probodla pronikavým pohledem.
„Ještě sis dneska nedýchnul pumpičky,“ připomněl Ron a Harry se na něj rozzlobeně podíval.
„Dík,“ zamumlal a zuřivě dýchal.
„Harry, ty víš, že tvoje nohy jsou už v pořádku,“ ječela vztekle Hermiona. „Ale tvůj mozek ještě není zvyklý na tuto změnu!“
Harry byl rozechvělý. Prázdniny už končily a teď mu přibyli další aktivity jako vyučování a Harry se už nikde nemohl zdržovat. Harry mohl zůstat uvnitř v budově, v bezpečí před Voldemortem, který po něm stále šel, ale Harry se spíše zdržoval na trénincích famfrpálu nebo se na lavičce u jezera učil a pomalu doháněl, co zameškal (s velkou pomocí Hermiony se dostal s prospěchem zpátky nahoru).
Bylo dvacátého prosince a většina studentů odjíždělo na vánoční prázdniny domů, ale několik žáků z Nebelvíru tento rok zůstávalo v Bradavicích, kde to bylo mnohem bezpečnější než zbytku kouzelnického světa. Samozřejmě kvůli Voldemortovi. Harry každou chvíli četl v Denním věštci o častějších a častějších zmizeních a úmrtích.
Harry ještě stále používal k dýchání pumpičku a pokaždé si ji bral s větší nenávistí.

* * *

Bylo chladno a mrzlo, sníh padal za okny Bradavického hradu a Harryho vzbudil horký dech na jeho tváři.
„Nech toho!“ mumlal Harry a tlačil od sebe něčí obličej.
„Promiňte pane!“ šeptal pisklavý hlásek, „ale dnes jsou Vánoce!“
Harry si protřel oči a velkýma zelenýma očima si prohlížel postavu před sebou.
„Dobby, už sem tě neviděl skoro celý rok,“ řekl Harry, když si uvědomil, kdo to je. Dobby vyskočil na jeho postel.
„Jak se máte, pane?“ zapištěl Dobby.
„Opravdu mě musíš vzbudit zrovna takhle?“ řekl hlasitě k Dobbymu.
Harryho řev probudil Rona, Deana, Nevilla a Seamuse. Všichni vyskočili z postele a strnule hleděli na Dobbyho. Všichni vypadali hodně ospale.
„Někdo na tebe zaútočil, Harry?“ ptal se ospale Seamus.
„Nestalo se ti nic?“ zeptal se zmateně Dean a díval se na Harryho.
„Máte tady dárky, pane!“ řekl Dobby a ostatní zírali na obrovské hromady dárků vedle nohou jejich postelí.
Harryho ohromilo, že jeho hromádka byla mnohem větší než obvykle.
„Harry, tys dostal víc dárků než my všichni dohromady!“ řekl šokovaně Neville a stále ještě zíral na jeho hromadu.
„Tady pane!“ křičel Dobby a podával Harrymu také jeden dárek.
„Díky Dobby, mám pro tebe taky jeden!“ rychle řekl Harry. Zase na Dobbyho zapomenul v tom všem, co se stalo. Harry ze svého kufru vytáhl první věc, na kterou dosáhl a vytáhl dvojici ramínek na šaty.
„Tady máš něco, aby sis mohl svoje věci uklízet!“ řekl Harry a podával to Dobbymu. Tomu se ve tváři objevily slzy a ostatní chlapci se na něj podívali přes své dárky. „Promiň, jestli se ti to nelíbí!“
„Jsou skvělé, teď už budou Dobbyho věci upravené!“ ječel Dobby, „Už budu muset jít!“
Než odešel, položil k Harryho a k Ronově dárkům ještě po jednom balíčku.
„Co mi dal za dárek?“ divil se Ron a vybalil velký červený svetr se zlatým nápisem na zádech „KAPITÁN MUŽSTVA!“ s obrázkem malé stříbrné píšťalky.
Harryho svetr byl také červený, ale na zádech měl malou Zlatonku a nad ní byl zlatý nápis „CHYTAČ!“
„Myslíš, že je upletl Dobby?“ ptal se Ron stále zírající na svetry a Harry pokrčil rameny. Cítil se provinilý, že Dobbymu dal jenom ramínka na šaty.
„Ale jsou celkem pěkné!“ řekl Ron.
Dárky u Harryho postele byly od obdivovatelů. Harry byl v rozpacích z toho, že se o něj stará tolik lidí. Potkali Hermionu a ta také měla svetr od Dobbyho. Byl také červený, se stříbrným nápisem „OCHRÁNKYNĚ DOMÁCÍCH SKŘÍTKŮ!“ Ron a Harry se chichotali jako dvě děvčata.
„Nechte toho, vy dva!“ zkoušela mluvit Hermina vážně. Všichni šli dolů do Velké síně a tam potkali Cho. Přišla s dárkem zabaleným ve velkém zlatém papíru a podávala ho Harrymu.
„Cho, tos nemusela!“ řekl Harry a děkovně ji políbil na tvář. Uvnitř byla čokoláda ve tvaru srdce Z Medového ráje.
„Myslela jsem, že by se ti to mohlo líbit,“ zamumlala Cho a začervenala se. Harry ji objal a Ron předstíral, jako že zvrací.
„Rone!“ ječela Hermiona. Jmelí okolo ve Velké síni spadlo na zem.
Ron ji políbil na rty a díval se na jmelí nad nimi. Hermiona tam stála překvapená, tváře jí hořely sytě červenou barvou a říkala si, že Ronův čin byl velmi odvážný.

* * *

Nikdo nepromluvil, ale Cho s Harrym se rozesmáli. Ron a Hermiona utekli nahoru do Nebelvírské společenské místnosti.
„Hermiona k němu také něco cítí,“ řekla s úsměvem Cho, „znají se dlouho a už to nedokážou skrýt...“
„Jo a Ron k ní taky,“ smál se Harry až ho začalo bolet břicho.
Toho večera bylo při večeři až neuvěřitelné ticho, Ron a Hermiona se a sebe ani nepodívali, ale byly oba červení jako rajčata. Oba rovněž kvapem opustili Velkou síň a šli do Nebelvírské věže. Harry, Cho a Ginny šli za chvíli za nimi, schovali se za sloupem z bílého mramoru a pozorovali, co se bude dít.
„Harry něco tuší, Cho taky!“ řekla Hermiona úzkostlivě a držela Rona za ruku.
„Myslím, že ví něco víc,“ odpověděl pochmurně Ron a políbil ji.
„A máme vás!“ vykřikl Harry zpoza sloupu.
„Červení jak maliny!“ smála se Ginny. Hermionina tvář byla opravdu rudá a bylo vidět, že je v rozpacích.
„Jak dlouho to už trvá?“ šklebila se Cho.
„Od té doby, co se Harry probudil U sv. Munga...“ řekla Hermiona.
„Cože?“ divil se Harry.
„Byli jsme vyděšení... Seděli jsme venku... Mluvili o tobě... A jen jsme se políbili!“ koktal Ron a jeho barva obličeje se z růžové změnila na barvu jeho vlasů.
„Jen políbili?“ křičel bez dechu Harry.
„Prosím Harry, uklidni se trochu!“ prosila ho Hermiona, když viděla jak Harry lape po dechu.
„Harry!“ vykřikla Cho a táhla za Harryho šaty. „Harry nadechni se!“ ječela.
Harry si vzal pumpičku a dlouze se nadechl.
„Promiň Harry, měli jsme ti to říct, ale nevěděli jsme, jak to přijmeš,“ řekl Ron.
Harry se rychle zotavil a beze slova začali stoupat k Nebelvírské věži. Oba páry se držely za ruce a Ginny šla za nimi, když potkali Malfoye, Crabbea a Goylea.
„Tak vy už jste si našli děvčata?“ ptal se Malfoy úlisně. „Weasley, to nemáš na lepší než na mudlovskou krev?“
„Je to moje věc, co dělám! Ale kde je ta tvoje?“ ptal se Ron. „Ta poslední se zbláznila!“
Malfoy se svou osobní stráží se odplazili ke zmijozelské společenské místnosti, jak jim Harry s Ronem potom doporučili.

* * *

Po cestě nahoru potkali ještě Collina Creeveyho.
„Ahoj Harry!“ řekl. „Jak je?“
„Fajn Colline, uvidíme se později!“ křikl na něj Harry a Collin pokračoval v chůzi dolů po schodech.
Toho dne bylo ve společenské místnosti hodně zábavy. Všichni si až do oběda lehli do postele a odpoledne hráli nějaké hry. Příští týden se vrátil zbytek školy a nastal den famfrpálového utkání. Harry noc předtím moc nenaspal a ráno byl hodně unavený. Bylo něco okolo desáté, když se tým šel připravit na zápas a Harry byl nervózní.
„Kapitáni, podejte si ruce!“ řekl Wood, jakmile týmy nastoupili na hřiště. Angelina vykročila vpřed a podala si ruku s novým Mrzimorským kapitánem Relardem. Mrzimor měl novou chytačku, která se jmenovala Jamie Lee Mickeyová. Harry si to přečetl na jejích zádech.
„Vítej zpátky, Pottere!“ probleskovala barevná světla a uvnitř Harryho rostla odvaha a už se ani necítil tak nervózní a pocítil známý pocit chvění v břiše.
Wood hvízdnul do píšťalky a hra začala.
„Camrál má v držení Bellová, Bellová nahrává Spinnetové, ta k Johnosonové a Nebelvír skóruje!“ vykřikl komentátor Lee Jordan.
O minutu Harry uviděl Zlatonku, právě vedli třicet bodů k nule, a prudce se za ní rozlétl. Když už se k ní Harry přibližoval, jeden Potlouk mu vlétl do cesty, Harry pohotově změnil směr, ale Zlatonka na chvíli zmizela.
„Johnsonová dává další gól!“ křičel Lee.
Mickeyová letěla obrovskou rychlostí k zemi, když spatřila Zlatonku, ale Harry ji uviděl také. Harry ji dohonil, ale Zlatonka opět zmizela. Harry těsně před zemí zabrzdil, ale pro Mickeyovou bylo moc pozdě a roztříštila se o zem. Mrzimorský kapitán si vyžádal oddechový čas a Harry se připojil ke svým spoluhráčům.
„Harry, musíš rychle chytit Zlatonku! Připozdívá se a mohli bychom hrát až do noci,“ řekl mu Fred.
„Skvěle jsi to vybral, ale Jamie Lee hold není tak dobrá!“ povzbudil Harryho George.
Uslyšeli znovu hvizd píšťalky a vyrazili si do vzduchu pro vítězství. Harry byl znepokojený a Mickeyová se mu po celou dobu lepila na paty. Harry se potřeboval nadechnout, ale pumpička mu vypadla z ruky a spadla o čtyři stopy níž. Harry pocítil paniku. Mohl vidět Hermionu, Cho a Ginny jak v davu jásají, než zpozorovali Harryho a potom si všiml jejich děsu ve tváři.
Harry znovu uviděl Zlatonku a nemohl se víc zdržovat a musel ji chytit. Přibližovala se k němu Mickeyová a oba Potlouky ho téměř udeřili přesně v momentu, kdy už skoro měl Zlatonku. Cítil napětí v hrudníku a nemohl dýchat. Chytil Zlatonku a lapal po dechu. Harry přistál a spadl na zem.
„Potter chytil Zlatonku a získal pro svůj tým sto padesát bodů!“ křičel Lee.
Harryho spoluhráči k němu přispěchali a viděli jak leží na hřišti a nemůže popadnut dech. Ron sebral ze země pumpičku, která od něj ležela asi pět metrů.
„Skvěle provedené, Harry!“ křičel Fred.
„Vynikající!“ pochválil ho George.
„Perfektní!“ řekla Katie a objala ho tak těsně, až myslel, že se udusí.
Cho, Ginny a Hermiona spěchali na hřiště s davem studentů.
„Byla jsem tak vyděšená!“ vykřikla Hermiona a pomohla mu na nohy.
„Když jsi upustil tvou pumpičku!“ líbala ho Cho. V Nebelvírské společenské místnosti byla skvělá atmosféra, i když tam potom přišel školník Filch a ječel, že udělali obrovský nepořádek.

* * *

„Příštího rána se Harry probudil s pocitem štěstí, ležel v posteli a byl rád, že už se mu zdraví skoro vrátilo do normálu a v tu chvíli ani nepřemýšlel o problémech s dýcháním. Harry se začal oblékat, natahoval si kalhoty a když byl asi v polovině, vstoupila do ložnice Hermiona. Zkoušel přes sebe rychle stáhnout záclony.
„Harry-já-vím!“ křičela a její oči zářili štěstím, potom si všimla, že Harry se ještě neoblékl a usmála se a zakryla si oči.
„Hermiono, nevybrala sis zrovna správnou chvíli ke vstupu!“ řekl Harry složitě a natáhnul si kalhoty.
„Hermiono!“ naříkal Dean, kterého probudila. Harry si utáhl pásek.
„Hermiono, je šest hodin ráno-“ zazíval Neville a koukal na ni skrz záclony.
„Přijď později,“ mumlal Ron a ospale se převrátil na záda. Za chvíli už slyšeli hlasité chrápání.
„Fakt rozkošní!“ křičela Hermiona a táhla Harryho ven z místnosti, zrovna když si natahoval přes hlavu svetr.
Sešli dolů do společenské místnosti, venku byla ještě tma a jediným zdrojem světla ve společenské místnosti byl sálající oheň v krbu. Hermiona stáhla Harryho svetr a zrudla.
„Hermiono, co to k čertu... Co to děláš?“ řekl Harry a natahoval si svetr. Vyvedlo ho to z míry a Hermiona jistě viděla dost z Harryho až do konce jejího života.
„Poslechla jsem si tvou hruď, abych se přesvědčila, jestli mám pravdu!“ řekl mu. Harry jí vůbec nerozuměl.
„Měla jsem pravdu!“ křičela, když si Harry natáhnul svetr. Skákala před ním jako pomatená.
„Hermiono, ztiš se trochu nebo všechny vzbudíš!“ řekl jí Harry. Hermiona podávala Harrymu jeho pumpičku a ještě něco jiného.
„Ber obojí dvakrát denně!“ sedla si do křesla před krb.
„Hermiono, co to je?“ díval se na ni Harry zmateně.
„Inhalátory, tvůj magický a jeden mudlovský.“ vysvětlila mu Hermiona.
„Proč?“ stále nechápal.
„Vím, proč léčitelé nevěděli, co se ti stalo s dechem!“ řekla rafinovaně Hermiona.
„Proč?“
„Máš mudlovské astma, odpověď ležela přímo před námi!“ řekla.
„Jak to víš?“
„Máš všechny příznaky!“ jednala s ním nadřazeně jako by byla doktor.
„Co?“ ptal se Harry.
„Udýchanost, když mluvíš rychle, zastře se ti zrak a zmodráš...“
„Kdy jsem zmodral?" Zajímal se Harry ustaraně.
„Když jsi spadnul na famfrpálovém utkání“ řekla.

* * *

Studenti začali vycházet ze svých ložnic, když přišel Ron dolů a Hermiona k němu přišla a s mlasknutím ho políbila.
„K jaké příležitosti?“ ptal se šíleně zrudlý Ron.
Harry mu řekl, na co přišla Hermiona, ale vynechal tu část, kdy mu Hermiona sundala svetr. Všichni se rozhodli zajít s novinkami za profesorem Brumbálem. Šli chodbou k Brumbálově pracovně, když potkali Cho.
Hermiona jí všechno spěšně vysvětlila a Cho se vrhla k Harrymu a prudce ho objala, až ho málem povalila.
Dostali se až ke kamennému chrliči a začali uvažovat o hesle.
„Nějaké návrhy?“zeptala se jich Hermiona.
„Syčící bzikavky?“ navrhoval Harry.
„Hejno švábů?“ ptal se Ron.
A co třeba Lékořicová tyčinka?“ zkusila to Cho. Kamenný chrlič ožil a oni se vydali po spirálovitém schodišti nahoru a zaklepal na masivní dubové dveře.
„Pane?“ řekl Harry. Nikdo mu neodpověděl, nehledě na Fawkese, který na ně zaskřehotal. Zářil a ohnivě plál, když přilétl přivítat Harryho.
„Ahoj Fawkesi!“ řekla Hermiona a pohladila ho po hlavě.
„Skvěle!“ uslyšeli chladný nelidský hlas, „co tady vy tři z Nebelvíru a Havraspáru děláte?“