8. kapitola

Prohlášení:
Ahoj! Jmenuju se Harry James Potter a odteď až do odvolání (které nikdy nenastane) budu tento příběh psát já sám. Tento krok byl postoupen po… hmm… dohodě s dosavadní autorkou. Pravděpodobně mě znáte z knížek od J.K.R. a také z řádek do-této-chvíle-trapné povídky.

Spokojeně jsem kráčel chodbou do svého pokoje. Měl jsem trochu hlad, ale jinak jsem se cítil skvěle. Právě, když jsem chtěl otevřít dveře do svého „útulného“ pokojíku, jsem si všiml, že to nejde. Nešlo to proto, že ty dveře už byly OTEVŘENÝ!!! V první chvíli jsem si chtěl začít nadávat do pitomců, že jsem je předtím nezavřel, jenže pak mi to došlo – je tam ZLODĚJ! „Tak to pozor, holenku, bejvalýmu bystrozorovi se nebudeš jen tak hrabat ve věcech. Za tohle si zasloužíš pořádnou lekci!“ zamumlal jsem si pod vousy, které v současné době fakt mam. Přetáhl jsem přes sebe svůj neviditelný plášť a přikrčil jsem se, aby mne nemohl vidět. Opatrně jsem do dveří strčil nejprve jedno oko, poté druhé oko a pak jsem se tam nacpal celý.
Chtěl jsem toho fracka překvapit, jenže on tam nebyl.
„Zatracená práce.“
Přešel jsem ke svému nočnímu stolku a zkoumal, co mi ten parchant ukradl. Pobertův plánek mám, peníze taky, časopisy-hmm…chybí mi nic! Vlastně, nechybí mi nic. Že bych ty dveře fakt nezavřel? – To je divný. No, rozhodl jsem se dál se s tím nezabývat a začal jsem se připravovat ke spaní. Když už jsem byl krásný, umytý a převlečený, ulehl jsem do své krásné, měkké, mokré pos-počkat ! Mokré? Jak to, že je ta zatracená postel mokrá ? Že bych se…
Ne, to ne. Urychleně jsem vstal, luplo mi v kříži, hlava zacinkala bim-bam. Fakt jsem se ne to. Hmm…to se musí prověřit. Opatrně jsem ze svého lůžka stáhl peřinu a zahleděl se na mokrotu v ní. Byla jasně patrná, nikoli však zbarvená, dokonce bez zápachu, že by voda? Kterej magor by mi lil do postele vodu?
Prásk!
„Co to bylo?!“ vyjekl jsem.
Povšiml jsem si otevřeného okna. Určitě jím proklouzl zloděj! Na nic jsem nečekal a vyběhl jsem k němu podívat se ven. Nikde nikdo.
„Jen počkej, zajíci!“ podotkl jsem a ladným skokem, nejprve na stoličku, pak na okno, pak na zem, opět na stoličku, tentokrát na parapet, jsem vyskočil ven. V pyžamku mi byla krapet zima, ale co bych pro svou čest nepodstoupil. Počal jsem se plížením vpřed posouvat podél zdi DD opatrně naslouchajíc potenciálnímu zvuku. Dlouho se nic nedělo, až jsem náhle zaznamenal zašustění listí nalevo ode mne. Nehodlal jsem nic riskovat a jal jsem se ho prozkoumat. Ano! To přede mnou je jistě nějaká postava. Jenže ta postava má snad sedmimílový boty. No, musel jsem přejít do rychlého kroku. Ve tmě a z dálky dvou metrů jsem na postavě zaznamenal pouze povlávající, prořídlé, bílé vlásky naší Zlatovlásky. Po chvíli mě to pronásledování začalo nudit(no dobře, nemoch jsem popadnout dech, no. Vám se to snad nikdy nestalo?), a tak jsem ze země sebral šutr a hodil ho po tý Zlatovlásce. Kupodivu se neskácela k zemi, ale utíkala dál. Tak buď má pancéřovej zadek nebo jsem se netrefil. Vsadil bych na to první.
Do družice všeho dobrého jsem po ní hodil ještě jeden a zdálo se, že se minimálně zastavila, ale bez brýlí to nedokážu patřičně posoudit. Opatrně jsem se k ní přiblížil a tu jsem si povšiml, že má stejné oblečení jako měl Malfoy. Nesnáším lidi, co se po někom opičí, fakt. Jako uvítací výbor jsem zvolil ještě jeden kámen a teď to ta Zlatka chytla! Ha! Skácela se k zemi jako solný sloup – má to za vy-víte-co. Teď už jsem se vůbec nebál a v klidu jsem se k té ní přiblížil.
Ležela nehnutě majíc na sobě stejné oblečení jako Malfoy, majíc stejnou tvář jako Malfoy, majíc- stejnou tvář jako Malfoy? – Já chytil Malfoye. Ano! Ano! ANO!