7. kapitola - Světlo

Uběhl měsíc od Harryho návratu do Nebelvírské věže. Byla neděle a Harry byl šťastný. Šel dolů po schodech s Ronem na snídani. Vešli do Velké síně a jakmile uviděli Hermionu a ostatní, Harry hodil Ronovi chytře jednu berlu. Potom šli k nim a Hermiona je zahlédla a poklepala Cho na rameno. Usmívaly se a běžely k Harrymu, který se šklebil od ucha k uchu.

„Harry!“ vykřikla Cho, která už byla skoro u něj a objala ho.
„Už mi stačí jen jedna!“ řekl Harry s úsměvem „Ron mi dneska brzo ráno pomohl.“
„Skvěle Harry!“ řekl Fred.
„Výborně!“ přidala se Alice.
„Budeš moct znovu hrát famfrpál!“ vykřikla Katie Bellová.

* * *

Harry byl tak šťastný, že měl chuť si zazpívat, ale nakonec to neudělal.
Členové BA se rozhodli, že než se Harry úplně zotaví, bude je učit Neville, který se v poslední době velice zlepšil. Angelina pořádala famfrpálové tréninky šestkrát do týdne a Harry tam toužil být s nimi. Malfoy se vrátil ke svému obvyklému zlomyslnému chování, čímž Harryho potěšil.
„Jak žiješ, poskoku?“ ptal se Malfoy při pokusu být vtipný, ale moc se mu to nepovedlo.
„Skvěle, díky...“ odpověděl mu Harry chladně.
Příštích čtrnáct dní zůstal Harry pozadu při pokusu o odložení i druhé berle.
„To je zbytečný! Nikdy se toho nezbavím!“ zasténal a rukou usilovně bil do berle. „Au!“ vykřikl. Právě když chtěl udeřit znovu, Ron jeho ruku zachytil.
„Skoro jsi to dokázal,“ řekl mu klidně Ron.
„Stejně to už nikdy nebude stejné jako předtím!“ řekl Harry beznadějně.
„Ale ano! Bude!“ povzbuzoval ho stále Ron.

* * *

Harry se cítil mizerně, nemohl se zbavit svých berlí a ještě ke všemu nestíhal klasické vyučování. Profesorka Trelawneyová byla dokonce ještě horší než kdy předtím.
Jednoho dne řekla: „Bojíte se, že nikdy nepřijdete na to, co je opravdové!“ Potom byl Harry tak rozrušený, že šel přímo do postele a zmeškal poslední dvě vyučovací hodiny.
„Harry, neber to vážně. Znáš Trelawneyovou, je to jen taškářka!“ řekl Ron zpoza postele s nebesy.
„Ron má poprvé v životě pravdu, ona je trhlá, prostě cvok!“ pomohla Ronovi Hermiona.

* * *

Po zbytek dne se ho snažili dostat dolů mezi lidi, ale nehnul s ním nikdo.
Příštího rána asi ve tři hodiny Ron vzbudil Harryho a šel s ním dolů do společenské místnosti. Ron odstranil všechen nábytek stranou.
„Tak a jdeme na to. Zkusíme to bez berlí!“ řekl Rona a vzal Harrymu berle z ruky.
„Cože?“ zeptal se Harry vyděšeně.
Ron vzal Harryho za ruku a tažením mu pomáhal hýbat nohama.
Harry se snažil pohnout nohama tak dlouho, až se mu to konečně podařilo a mohl znovu chodit.
„Vynikající Harry!“ řekl Ron šťastně. „Konečně se můžeš vrátit zpět do famfrpálového družstva!“

* * *

Bylo něco kolem sedmé hodiny ranní, když si šli Ron a Harry ještě na chvíli lehnout. Harry, už probuzený, se cítil neobyčejně šťastný. Hýbal nohama a pak se sám sobě smál tak, aby nikoho nevzbudil.
Už nikdy se to nesmí stát! myslel si a stále zíral na své nohy. Oblékl se a vzal poslední berlu dolů do společenské místnosti, bylo ještě tak brzo, že venku byla stále tma. Ron byl první, kdo sešel po schodech dolů oblečený.
„Vidím, že už si vzhůru. Asi se nemůžeš dočkat, až to všem povíš,“ řekl Ron a zívnul.
Čekání si spolu zkrátili několika partiemi kouzelnických šachů. Asi o půl osmé se začali objevovat další lidé, kteří scházeli po schodech a protírali si oči.
„Dobré ráno, Harry!“ Byla to Hermiona a vypadala, že už je plně probuzená a už měla v ruce tři nebo čtyři velké knihy.
„Ahoj Rone!“ řekla a zamávala mu. Přešla přes místnost a vydala se dolů na snídani. Houf lidí teď přecházel ve spěchu kolem a hledal své věci a přátele.
„Hermiono! Svolej členy BA, famfrpálového týmu a Cho do knihovny!“ vykřikl přes zaplněnou místnost ještě než dívka sešla po schodech.
Všichni šli teď dolů na snídani a členové BA a famfrpálového týmu vypadali zmateně.
„Harry vám chce něco ukázat!“ řekl jim Ron vzrušeně.
„Co jste udělali teď?“ ptala se Hermiona se smíšeným podezřením a vážností.
Harry odhodil poslední berlu směrem k Ronovi a pomalu k nim došel. Nastalo děsivé ticho a Harry si potom sednul na nejbližší židli.
„Famfrpále, jsem zpátky!!!“ vykřikl Harry šťastně. Každý na něj zíral se svěšenou bradou. Ron se usmíval a také se na ně díval, zkoušel být vážný, ale zároveň se smál.
„H-Harry? Kdy se... ti... to povedlo?“ koktala Katie Bellová.
„Dostal jsem se z toho asi pře třemi hodinami...“ řekl uvolněně Harry jako kdyby to byla každodenní záležitost. Léčitelé mu říkali, že už nikdy nebude chodit a on teď vstává a chodí téměř hned.
„Skvělé překvapení!“ řekl šokovaně Dean, ale Hermiona se na Harryho dívala jako kdyby věděla něco, co oni ne.
„Harry, vezmi si dnes ještě tu berlu. Pro všechny případy.“ prosila ho Hermiona.
„Nic takového! Konečně se obejdu i bez těchto věcí!“ řekl Harry když přecházel směrem k Ronovi. Jakmile se tam dostal, klopýtnul a Ron ho chytil právě včas.
„Vidíš to!“ řekla Hermiona, „ještě jsi si na to nezvyknul!“
„Nechej mě. Já se rozhodnu, jak budu zacházet se svými nohami!“ křičel rozzlobeně.
„Harry uvolni se, Hermina se jen o tebe bojí, chce ti jen pomoct.“ řekl Ron a viděl jak Hermiona právě propukla v pláč.
„Zkus se taky jednou zastat jí, jak jinak že jo!“ křičel Harry a byl extrémně rozzlobený.
„Co jsi tím jako myslel?“ ptal se Ron.
„Buď to tvoje neustálé dohadování s ní nebo jí zas pomáháš!“ řekl Harry.
„To není fér,“ řekl Ron a jeho uši se změnily z růžové na sytě červenou barvu.
„Můj život není fér!“ řekl hořce Harry. Byla to první myšlenka, která ho napadla. Všichni v místnosti byli smrtelně potichu, když Ron couval od Harryho.
„Jak všichni vidíte, asi se obejde i bez nás!“ křičel Ron a opustil knihovnu.
V příštích dvou týdnech bojoval sám se sebou Harry a kudy chodil slyšel šepot. Bylo to jako, když byla otevřena Tajemná komnata a všichni si mysleli, že on byl Zmijozelův dědic a posílal na mudlovské žáky netvora.
Harry se cítil sám, celý svět byl proti němu a navíc s ním nemluvil už ani Ron. Nikdo z BA ani z famfrpálového týmu s ním teď nemluvil a Harry nechal Nevilla, aby je učil dál. Cho s ním také nemluvila a řekla, že jednal hloupě a že by se měl všem omluvit. Díval se na své berle a napadla ho myšlenka. Jestli to půjde takhle dál, tak už nikdy famfrpál hrát nebudu.
Zápas proti Mrzimoru se měl hrát těsně před Vánocemi, ale studenti už neměli ani čas přemýšlet o Vánocích, jak jim všichni učitelé nakládali víc a víc práce. Harry měl opravdu co dělat a snažil se tím vším nějak prokousat. Každý večer ho mohli vidět, jak sám sedí u malého stolku v rohu společenské místnosti a pokouší se dostat skrz své poznámky k hromadě úkolů.
„Neměla bych mu tam s tím jít trochu pomoct?“ ptala se Hermiona dívaje se nejistě na Harryho, který vypadal opravdu zničeně, což se odráželo i v jeho tváři.
„Má stejnou práci jako Neville ale ještě k tomu mnohem víc. Jestli mu nepomůžeme, skončí s prospěchem ve spodní části třídy!“ povzdechla si Hermiona.
„Přemýšlím, co ti řekne, po tom všem, co jsem... jsme pro něj udělali!“ řekl Ron.
„On je rozzlobený a má právo být. Uvažujte, co všechno se mu stalo...“ namítla Hermiona. Ale Ron byl stále ještě rozhněvaný.
„Jdi! Já za ním nepůjdu, dokud se mi neomluví!“ obořil se na ni Ron a všichni ve společenské místnosti kromě Harryho zvedli hlavu a zírali na ně. Harry si vzal kvapně svoje věci a pomalými a bolestivými kroky šel nahoru do své ložnice. Hermiona vyběhla za ním a před odchodem Ronovi věnovala naštvaný pohled.
„Harry!“ zavolala, když klepala na dveře. Vstoupila a viděla, jak si Harry vzal do ruky červenou pumpičku a seděl na posteli.
„Musíš si to vzít...“ pokusila se Hermiona začít rozhovor.
„Jo, ale jestli si to nevezmu, tak bych mohl zemřít a to by bylo skvělý...“ řekl chladně Harry.
„To neříkej!“ vykřikla na něj Hermiona. Harry se na ni nemohl podívat. Věděl, že to, co řekl ji muselo velmi ranit, ale nemínil se omluvit.
„Hermiono, já jsem...“ začal mluvit Harry.
„Ano, Harry?“ zeptala se Hermiona, když si sedala na postel, ale místo toho si sedla na Harryho nohu.
„Au!“ zaječel Harry. Hermiona rychle vstala a dívala se na něj jak v bolestech svírá svou nohu.
„Harry, promiň. Já se ti na to podívám,“ řekla, ale Harry od ní odtáhnul nohu pryč.
„Ukaž mi to!“ řekla podezíravě a její oči se zúžily. Zkusil odejít, ale Hermiona popadla jeho ruku a přitáhla ho k sobě.
„Co se stalo?“ řekla Hermiona podezíravě a usilovně s ním zatřásla. Harry pomalu zvedl kalhoty a odkryl červený otok, který vypadal velmi bolestivě, skoro jako by hořel.
„Harry, proč jsi nám to neřekl? To opravdu musí bolet. Pomohli bychom ti,“ vyčetla mu.
„Nevzpomínáš? Vy jste se se mnou nebavili a já se vás o to prosit nebudu! A koneckonců... Já to snesu...“ řekl Harry a teď už k sobě necítil žádnou lítost. Nechtěl přpustit, že měla pravdu, že se to bez berlí ještě zhorší. Hermiona vypadala, že ví, o čem Harry přemýšlí.
„Musel bys prostě přiznat, že jsem měla pravdu!“ řekla a objala ho. Vyběhla ven z pokoje a přivedla s sebou zpátky Rona, červeného až po uši. Harry rychle stáhnul dolů kalhoty a pověsil se na bok postele.
„Harry, ukaž mu to!“ řekla Hermiona, ale Harry zatřásl hlavou. „Hned!“ křičela na něj.
„Harry, co chceš? Jestli to je nějaký trik, jak mě donutit, abych s tebou mluvil...“ řekl Ron.
„Hned!“ vykřikla znovu Hermiona, ale Harry se ani nepohnul. „Udělám to sama!“
Vytáhla Harryho nohavici nahoru, Harry ji zoufale zkoušel zastavit, ale moc toho dělat nemohl, aby se náhodou nepraštil do nohy a nezpůsobil si bolest. Ron se snažil vzdálit, ale jak Hermiona vytáhla nahoru nohavici, trhl sebou při pohledu na zrudlou a bolestivě vypadající nohou. Potom Hermiona vytáhla i druhou nohavici a Ron sebou znovu trhl.
„Harry, o tom jsem nevěděl!“ řekla zlehka Ron, „proč jsi nám to neřekl?“
Harry svěsil hlavu. „Jen jsem chtěl znovu začít hrát famfrpál. Prostě se vrátit do normálního života!“
„Vím, že jsme se pohádali, ale o tomhle jsi nám měl říct!“ řekla Hermiona.
Pak přišla Ginny a hrůzou si rukou zakryla ústa, když uviděla Harryho nohy, v zápětí vstoupili Fred a George.
„Omlouvám se!“ řekl Harry tiše a podíval se Ronovi přímo do očí. Náhle přímo před nimi vylétlo oslnivé bílé světlo a tryskalo přímo skrz Harryho.
„Harry!“ vykřikla Hermiona při pokusu se k němu dostat. Ron ji odtáhl pryč od něj, protože světlo začalo přecházet i skrz ni. Ron ji táhnul zpět, když ve světlo stále ještě procházelo skrz Harryho a Harryho oči byly široce otevřené v naprostém šoku a děsu. Někteří z Nebelvíru slyšeli rozruch a přiběhli. V zápětí si zakrývali oči před září z jasného světla.