7. kapitola

Po onom setkání se Harry cítil jako znovuzrozený. Přehodil si plášť přes ruku a spokojeně si to rázoval do svého pokoje. Přitom však na něco zapomněl.

*A na co jsem podle tebe asi tak zapomněl?
*Já myslela, že se se mnou už nebavíš.
*Taky že ne, jen se tě ptám, na co jsem zapomněl.
*Sledujete všichni tu logiku věci?
*Jaký věci – nebo to je to, na co jsem zapomněl? Nějaká věc?
*Ne, není to věc ale skutečnost!
*Není to skutečnost, ale neviditelný plášť, sundal jsem si ho a nevím, kde je!
*Máš ho přehozený přes ruku…
*Jo, máš pravdu, tak už je vše v pořádku.

*Vzhledem k tomu, že je Harry nevděčník a naprostý ignorant jsem se rozhodla na jeho dotazy dále nereagovat.
*Kdo se tě taky prosí o tvou radu?!

*Jsem klidná, jsem klidná – tohle zvládnu.
*Zvládneš být klidná? Tak s tím jednou uděláš díru do světa!

*Jedna, dva, tři…
*My jsme bratři!

*Zabiju, zabiju, ZABIJU!!!
*K tomu bych se být tebou veřejně nepřiznával.
*Má pravdu!
*A ty jsi jako kdo?
*Copak mne nepoznáváš?
*Prosim tě, ta si nepamatuje, co měla k snídani!.
*Náhodou si to na rozdíl od NĚKOHO pamatuji!
*Já myslel, že mě ignoruješ.
*Já myslela, že se se mnou nebavíš?
*Nevedli jste už někdy tenhle rozhovor?
*Ne!
*Ne!
*Myslím, že je to nějak nepřehledné, jeden z nás tří by se měl zdekovat.
*To je skvělý nápad.
*Také myslím.
*Jsem rád, že se mnou souhlasíte. Kdo teda půjde pryč?
*Ty!
*Ty!
*Že já se vůbec zmiňoval…
*Padej!
*Padej!

*Tak, Harryho problém se nám právě zdekoval z rozhovoru já-vím-kam.
*Kam?

Tak na to si náš kamarád Harry bude muset najít odpověď sám – má to za to.