6. kapitola - Moudrý klobouk

Bylo půl sedmé, když se hlavní brána Bradavic otevřela a dovnitř se nahrnuli promrzlí studenti. S uspokojením se posadili za dlouhé stoly svých kolejí a rozjařeně brebentili. Jejich hlasy utichl,y až když do Velké síně vešel Brumbál ve svém dlouhém, zlaceném hábitu a s sebou přiváděl Annu.

Studenti zvědavě natahovali krky a vzrušeně si mezi sebou šuškali. Ostatní dívky s jistým znepokojením pozorovali její útlý pas a neobvykle půvabný obličej. Byla pro ně náhlý vetřelec – nevítaný host. Chlapci na ni zírali s otevřenými ústy a nebyli schopni slova. V hlavě každého z nich vířily myšlenky, převážně necudného rázu.
„Vážení studenti!“ zvolal ředitel a zářivě se usmál.
„Představuji vám slečnu Annu Nikolajevnu Lebeděvovou, která tímto pololetím začíná školní docházku do Bradavic. Nastoupí do čtvrtého ročníku a doufám, že jí budete plně nápomocni,“ řekl jen Brumbál a vybídl dívku, aby se posadila na třínohou stoličku. Hraběnka se se vší noblesou usadila na židličku a ruce distingovaně složila do klína. Ředitel jí opatrně na vyčesané lokny nasadil špinavý, záplatovaný Moudrý klobouk. Severus tomu všemu přihlížel jen velice nerad. Nejraději by se dnes večer slavnosti na začátek nového pololetí vůbec nezúčastnil... tak moc ho hnětlo, to, čeho se dopustil. Nechápal, jak se mohl dopustit tak vážného přestupku. Přestupku před školou a také před sebou... Teď jen zbědovaně mhouřil oči a snažil se hraběnku nevidět. Kdykoli však oči zavřel docela, ve tmě mu před nimi vystoupila její nebeská tvář a hříšné tělo. Jen velmi neochotně si připouštěl, jak moc vypadá dokonale ve svých vypasovaných, šarlatových šatech, jež jí tak těsně kopírují ladné křivky. S hlavou vysoko zdviženou a pevným držením těla všem opět ukazovala, jak přísně byla vychována – do jaké míry je aristokratkou.
„Zmijozel!“ Hlas Moudrého klobouku Severuse probral z bláhového zasnění. Profesor si zprvu pomyslel, že se přeslechl. Když ale Brumbál pomohl Anně ze stoličky a doprovodil ji ke zmijozelskému stolu, přesvědčil se, že sluch má v pořádku. Stejně jako ředitel měl teď v obličeji nepředstíraný údiv. Snape se nadzvedl nad svou židli a udiveně hleděl za odcházející Annou. Dočista zkameněl v němém úžasu, když pozoroval usedající dívku. Nepatrně si nadzvedla dlouhou suknici své róby a posadila se na těžkou, dřevěnou lavici. Severusův údiv vystřídalo náhlé znepokojení – hraběnka s nepředstíraným klidem seděla vedle mladého Draca Malfoye, který si ji prohlížel s očitou zálibou – ostatně jako všichni... Severusovi se společnost, kterou si Anna nevědomě vybrala, vůbec nelíbila. Nepokojně hleděl, jak se Malfoy k dívce naklání a něco jí úlisně říká – pokud se nemýlil, byly to lichotky. Hraběnka seděla zpříma jako vždy a Dracovi nevěnovala ani jediný pohled. Očividně ji ani v nejmenším nezajímalo, že přitahuje pozornost všech v síni. Po chvíli se její a Severusův pohled střetl. Jako vždy z něho nic nevyčetl. Hleděla na něho s neproniknutelným výrazem ve tváři. Když svůj zrak od profesora opět odtrhla, něco úsečně sdělila Malfoyovi. Ten trochu zrozpačitěl, ale v mžiku jí něco zašeptal. Hraběnka na něho zprudka pohlédla a ve tváři se jí zračil hněv a opovržení. Vzápětí vstala od stolu a hodila na něj bílý ubrousek, jež měla rozprostřený v klíně. Potom se vší důstojností odspěchala z Velké síně a zanechala za sebou mnoho překvapených pohledů.
Tak, jen mu dej! Pomyslel si Severus se škodolibým úsměvem a pozoroval vykolejeného mladého Malfoye.
„Pane řediteli, lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to neznepokojuje.“ Severus o několik hodin později přecházel po Brumbálově pracovně sem a tam a mnul si levé nadloktí.
„To, že Moudrý klobouk vybral hraběnku do mé koleje, není dobré – myslím už kvůli tomu, že se ji snažíme chránit! Mimo to – studentka z mudlovské rodiny – ať už sebevznešenější – ve Zmijozelu! To je – nepravděpodobné! Přímo zarážející!“ mumlal Snape jako opřekot a nepřestával korzovat po ředitelně.
„Já vím, Severusi, ale co s tím naděláme? Jsem bezmocný...“ pokrčil rameny ředitel a starostlivě vraštil čelo. Chvíli pozorně hleděl na svého profesora lektvarů vyvedeného z míry, pak se trochu napřímil v křesle.
„Severusi, nemyslíš, že by ses měl raději připravit na cestu?“ otázal se. Snapeovi se zamžilo před očima, když si náhle uvědomil, co ho čeká za několik hodin.
„Ano, jistě – Pán zla čeká,“ pronesl sarkasticky a nehezky se ušklíbl. Trochu roztržitě se rozloučil a opustil zadumaného ředitele.

Ve svém kabinetu si Severus oblékl svou nejlepší košili. S nechutí pozoroval odraz v zrcadle. Připadalo mu jako ironie osudu, že si dělá starosti kvůli manžetám. Věděl, že jeho drahou košili bude příští den nějaký ubohý skřítek drhnout od krve nějaké nebohé dívky – ostatně jako vždy, když přijde ze schůzky Smrtijedů. Přehodil přes sebe dlouhý černý plášť. Chvíli postál před vysokým regálem, než do něho sáhl a do kapsy si strčil několik nezbytných lektvarů. Naposledy se zahleděl z malého okýnka na stříbřitý měsíc a hlasitě vzdychl. Pak si jen přes hlavu přetáhl tmavou kápi a vyběhl ze svých sklepení.