5.kapitola: Nezapomenutelný den sv. Valentýna

"Chudák Sirius," řekla Brianna, jejíž tvář vyjadřovala její pocity.
James přikývl, když se podíval na svého, jindy nezvedeného, mladšího bratra. Sirius seděl sám v tmavém koutě Nebelvírské společenské místnosti se zkříženými pažemi a obličejem temnějším než bouřkové mraky. „Nikdy dřív jsem ho tak ještě neviděl.“
„Odmítla ho zas nějaká holka?“
James se zasmál. „Jo. Sirius prostě neví, jak se chovat k dívce, která se mu zalíbí a tak ji začne otravovat. Jednou se jedna naštvala a poslala ho pryč. Pokrčil rameny a hned si našel jinou."
Brianna se zasmála. Její veselý smích způsobil, že se několik starších studentů otočilo, aby zjistili, co ji rozesmálo. Většina na ni hleděla se zvědavostí a pobavením, i když páťáci a sedmáci k ní posílali temné pohledy.
Arthur zavřel svou učebnici kouzel se spokojeným úsměvem, zvedl se a šel si k nim přisednout. „Bri, jestli nechceš být tento týden uřknuta, radím ti, abys byla víc potichu poblíž studentů učících se na NKÚ a OVCE.“
Bri se hned náznakem tiše omluvila všem, které vyrušila od učení. Jeden za druhým se vraceli zpět ke svým knihám. I když, našli se i tací, co točili svou hůlkou mezi prsty na znamení tiché hrozby. Bri se zrudlá schoulila v křesle.
„Ta barva ti sedí, Bri,“ dobíral si ji Arthur.
Brianna na něho na oplátku vyplázla jazyk.
Chris Weasley se zjevil za skupinkou, poklepal Jamesovi na rameno a nenápadně naznačil, aby se podívali na to, co se dělo kousek od nich ve vzdálenějším rohu společenské místnosti.
Isabella Weasleyová byla středem pozornosti. Alespoň tak tomu Brianna říkala.
Isabella seděla a dělala si domácí úkoly a nevědomky kolem sebe šířila své vílí kouzlo. Běžně se kolem ní trousilo několik studentů, kteří se neohrabaně snažili získat její pozornost. Jediná věc, která přišla “Příšernému tuctu” ještě zábavnější než marné snažení se získat ´Bellinu´ pozornost, byl ´Bellin´ naprostý nezájem o ně.
Teď se zrovna student šestého ročníku, Miles Balthazar, k ní naklonil s dlaní nataženou nad její hlavou a snažil se Isabellu zaujmout stínohrou na zdi za nimi. Zoufale se snažil oslnit mladou čarodějku svým důvtipem a žertem. Vůbec si neuvědomoval přítomnost prváka stojícího přímo za ním.
James, Chris, Brianna a Arthur s námahou potlačovali smích, když se Miles zamračil a otočil, netušíc, proč najednou světlo pohaslo. Nosem skoro narazil do mohutné hrudi Charlie Weasleyho. Z Milesova výrazu bylo jasné, že už tušil, co bylo důvodem potemnění světel. S výrazem plným obav pomalu vzhlédl a zíral do ledově modrých očí Isabellina přehnaně starostlivého bratra. Několik přihlížejících vybuchlo smíchy, když Bellin potenciální přítel vyjekl strachem a očima hledal úkryt.
Tři rozezlení studenti z pátého a sedmého ročníku chytili Milese a všichni naráz na něj vyslali svá kouzla. Donutili ho zároveň tancovat, nechali mu narůst parohy a nakonec jeden z nich kolem něj vyčaroval pružnou zářící vzduchovou bublinu.
Dokonce i Sirius se začal smát té mele.
Charlie se ani neobtěžoval pohlédnout Milesovým směrem, jenom si sedl vedle své sestry. Ta na něj pohlédla a beze slova se o kousek posunula, aby si mohl složit nohy pod lavici. Během okamžiku si už opakovali na nadcházející ročníkové zkoušky.
Sirius s povzdechem vstal a připojil se ke skupince. Hodil sebou vedla Arthura. “Kolik to už dělá?”
Arthur pokrčil rameny. „Přestal jsem je počítat při patnácti. Hádám kolem dvaceti, možná dvaadvacet.”
Brianna povytáhla obočí. “ Dvaadvacet čeho?“
Arthur protočil panenky. “Kvokajících hošíků, kteří se točili kolem Belly,” řekl. Zatvářil se jako mladší kopie strýce Billa a dodal: “Myslíš, že někdy přestane růst?”
Brianna se podívala na Isabellu a Charlieho, kteří zrovna seděli spolu jako by byli nerozlučná dvojka. Duševně byli různí, jak jen dvě osoby mohou být, nicméně na sebe dávali pozor s takovou oddaností, že vedle nich všechna dvojčata Weasleyů vypadala jako obyčejní sourozenci. Dokonce i trojice Potterových si tu a tam šla na nervy, ale v životě Billových dětí by se takový den snad ani nenašel.
„Netuším. Je už šest a půl stopy vysoký a sotva překročil dvanácté narozeniny,“ odpověděla Brianna. Jestli tak bude růst pořád, brzo dožene Hagrida.“
Arthur se ušklíbl. „Který Hagrid? Rubeus nebo Melgwyn?“ zeptal se koukajíc přes rameno, aby se ujistil, že Melgwyn, student druhého ročníku a syn Rubeuse a Olympé Hagridových, není na doslech.
Brianna pokrčila rameny. „Myslela jsem Rubeuse, ale je to v podstatě jedno.“
James se otočil k Siriusovi. „Tak, která tě teď odmítla?“
Sirius zavrčel: „Ona ne, ale zato její bratr a jeho kamarádíčci.“
Ostatní se překvapeně podívali na Siriuse. „Co se stalo?“
Sirius nabral dech. „Kate a já jsme se bavili, ona mimochodem fandí Kudleyským Kanonýrům, když se za námi objevili její bratr s jeho poskoky. Srazili mě k zemi, sebrali hábit a zamkli na dívčích toaletách.“
James se na svého bratra podíval pozorně. „To není vše, že?“
Sirius přikývl a rozčilením zrudl.
James a Arthur si vyměnili pohledy. „Její příjmení je Brulingstoneová, že? Nepatří do Mrzimoru?“ ptal se James.
Brianna přikývla: „Máme s nimi Bylinkářství.“
Arthur se zlomyslně zazubil. „Její bratr a jeho kamarádíčci jsou ze Zmijozelu, předpokládám…“
Chris se smál též. „Myslím, že na to nasadíme Bellu.“
~~~
I poslední vytrvalec učící se na NKÚ nakonec také zaklapl knihy a zamířil do své postele pozdě nad ránem. Sirius zvedl unaveně hlavu, zamrkal, aby zahnal ospalost a jako poslední vešel do jejich ložnice. Když byl okolo klid, vytáhl z hábitu dvouruké zrcadlo a poklepal na něj oběma konci hůlky. „Vše v pořádku,“ zašeptal k zrcadlu, jeho nezkrotný úsměv byl zase zpět.
O chvíli později si jedenáctiletí studenti razili cestu dolů do společenské místnosti. Remus a Brianna přiložili na oheň a brzy se místností rozlilo příjemné teplo.
„Výborně,“ začal Chris. „Slyšeli jste, co se včera stalo Siriusovi. Je naší povinností pomstít se těm sedmi zmetkům ze Zmijozelu.
„Jak do toho zapadám já?“ ptala se Isabella.
„Ty sis nevšimla, co se kolem tebe děje?“ popíchla ji Brianna.
Isabella protočila oči. „Jestli myslíš ty hlupáky, co se nemohou v mé blízkosti na nic soustředit, pak… ano…“ řekla a její oči se rozsvítily pochopením.
Charlie vypadal rozzuřeně. „Nebudete využívat mou sestru jako lákadlo,“ zavrčel.
Isabella se usmála a položila ruku na jeho rameno. „Je to v pořádku. Myslím, že vím co mají v plánu.“
Heidy ho podpořila. “Jestli zkusíte na Bellu nalákat ty idioty, tak to musíte dobře naplánovat. Jestli to jen jeden řekne ostatním…”
Isabella Heidiny obavy zaplašila pryč. “Když jim řeknu, aby se s tím nešířili, tak to neudělají.”
“Nemyslím si, že by byli k tvému vílímu kouzlu tak vnímaví,” řekl William pochybovačně.
Isabella se na všechny zářivě usmála. “To vskutku nejsou,” řekla. Otočila se a pohlédla na svého bratra. Svého obrovského a ochranářského bratra. „Myslím, že mám něco, čím jim mohu pohrozit, aby zachovali mlčenlivost."
Charlie se cítil polichocen, ale i nepříjemně. „Já nevím, Bello…Můžeš získat špatnou reputaci.“
Chris zatřepal hlavou. „Jestli se to rozkřikne, nikdo z nebelvíru nenajde dost kuráže, aby s ní prohodil slovo,“ řekl s úsměvem. „Pro tebe pak bude snazší ji hlídat.“
Oba, Charlie i Isabella při tom pomyšlení vypadali hned veseleji.
Heidy znova potřásla hlavou. „To ale pořád neřeší problém, že je Bella potřebuje zastihnout samotné. Jak si můžeme být jisti, že budou sami a ostatní nebudou špiclovat?“
Všichni svěsili hlavy. Dokonce i Remus a Brianna se při tom pomyšlení zamračili. Všichni se pokoušeli vymyslet, jak je jednoduše od sebe rozdělit. James se trochu nadutě podíval na ostatní. „Dobrá,“ řekl směrem k nim. „Jednou jsem náhodou narazil na taťkovy staré školní věci a při tom jsem našel tohle. Náhodou, samozřejmě,“ dodal a z hábitu vytahoval starý, ošuntělý a notně pomačkaný kus pergamenu.
~~~
Den před Svatým Valentýnem bylo jasno, ale chladno. Studenti si na sebe navlékli teplé oblečení a vydali se dolů na snídani. Jednomu za druhým se u pusy srážela pára.
Každý den mají k snídani teplé jídlo a pití. Někteří studenti nikdy předtím nepili kávu a byl to pro ně první kofeinový zážitek. Někteří starší studenti to sledovali s pobavením, učitelům však koukala z očí nespokojenost. Tušili, že bude těžké je krotit.
Ranní pošta vyvolala nadšení a zmatek. Sova za sovou prolétávala Velkou síní a shazovala dopisy, balíčky a vzkazy před svého majitele. James, Chris a Isabella seděli na samém konci stolu, nejblíž k východu. Trojice se schoulila k sobě nad Pobertovým plánkem. Upřeně pozorovali jednotlivé skupinky studentů, kteří teprve mířili do Velké síně.
~~~
Ignatus Brulingstone a jeho šest zmijozelských poskoků nepřátelsky shlíželi na dvojici mrzimorských studentek, které raději utekly. Ještě se tomu hihňali, jak se jim podařilo vystrašit dvě o polovinu menší studentky, které mířily do Velké síně na snídani. Obrovské dveře se otevřely a okouzlující nebelvírská polovíla vykročila. Vypadala jednoduše úžasně.
Ignatus přidržel svým přátelům dveře, aby si dopřál delší pohled na její štíhlou postavu, když doslova elegantně vyplula ze síně. Jakmile byla kousek od vchodu, tak se pootočila a kývla na něj.
Zmijozelský čaroděj se zamračil, podíval se okolo sebe, aby zjistil, komu to patřilo. Nikdo jiný za ním v síni nebyl.
Když se otočil zpět, našel ji, jak se na něj stále dívá.
Bezhlesně ukázal na sebe.
Isabella přikývla a bez zastavení kráčela za roh.
Ignatus ztěžka polkl, srovnal si kravatu a tiše ji následoval.
Jakmile zašel za roh, hubené ruce ho popadly za límec a přitáhly si ho blíž. S náhlým poznáním, že se octl před nejžádanější čarodějkou v celé škole, jeho srdce začalo splašeně bít, rychle a hlasitě.
Zrovna chtěl něco říct, když mu na rty přitiskla prsty.
„Šššš,“ jemně zašeptala až mu příjemně zamrazilo v zádech. „Nechci, aby nás bratr našel.“
I když pomyšlení na jejího přerostlého ochranářského bratra poněkud zchladilo jeho nadšení, přikývl na souhlas.
„Dobře. Prosím, budeš můj Valentýn?“ řekla svůdně.
Neschopný dát dohromady souvislou větu, Ignatus pouze němě přikývl.
„Oh, báječné! Díky!“ zašveholila Isabela . „Ale nikomu to prosím neříkej!“ žádala ho a jemně se k němu naklonila. „Opravdu nikomu. Kdyby tě někdo náhodou zaslechl a bratr to pak zjistil…“
Ignatus znovu přikývl. „ Bude to naším tajemstvím,“ řekl potěšeně.
„Díky,“ zašetala znovu Isabela. Ruce si zlehka položila na jeho hruď a zvolna jimi sjížděla k jeho pasu.. „Ukázal bys mi, jaké to je cítit se ženou?“ zeptala se chraptivě.
Isabelle dalo hodně práce nezasmát se při pohledu na jeho vytřeštěné oči.
Stoupla si na špičky a naklonila se dopředu. „ Setkáme se u Hagridovy chatrče na kraji lesa, v devět večer na Svatého Valentýna. Budu tě čekat,“ zašeptala mu do ucha a zmizela za rohem.
~~~
„Tak jaké to bylo?“
James se zhluboka nadechl než se zeptal. „ U Merlina, Bello! Kde ses tohle naučila?“
Isabella se zahihňala. „Mamka tohle pořád dělá taťkovi. Většinou právě než musí jít do práce. Naučila jsem se to od ní. Když poprvé přišla do Bradavic na turnaj Tří kouzelníků, okouzlila strýce Rona, že jí zobal z ruky. Ale taťka dokázal odolat jejímu kouzlu a to ji k němu přitahovalo.“ Isabella potřásla hlavou při té představě. „Miluje taťku opravdu hodně, ale taky zbožňuje škádlit ho."
Chris potřásl hlavou. „Je Kyrié tak špatná jako ty?“ *
Isabella pozdvihla jedno obočí. „Nemyslíš spíš tak dobrá jako já?“ pronesla lyšácky.
James se hlasitě zasmál a svou polovílí sestřenici objal. „Isabello, ty jsi prostě neuvěřitelná.“
Zasmála se a taky ho objala. „Vím. Tak, kdo je další na řadě?“
~~~
Ještě toho dne bylo několik zmijozelských studentů nenápadně sledováno, obratně odděleno od ostatních, aby na ně Isabella zaútočila svým nadzemským kouzlem. Každý z nich zatím jejímu útoku podlehl.
Nebelvírští byli zničeni, když zjistili, že jejich poslední oběti je v patách nejméně oblíbený profesor.
Měli štěstí, že se Arthur podíval do Pobertova plánku a zjistil, že nevítaná tečka na mapě patří profesoru Snapeovi. Rychle si klekl na kolena a z tašky vytáhl učebnici.
„Oh, jaká krásná sešlost Weasleyů a Potterů,“ ušklíbl se Snape. „Co si zde vyžaduje přítomnost vás tak nalepených na sebe?"
„Nejsem si vědom, že být nalepený jeden na druhého se vymyká školnímu řádu, pane,“ odbyl ho Arthur.
Snape přimhouřil oči a naklonil se vpřed. „Neodpovědět učiteli je proti pravidlům, Weasley. Co tu děláte?“ dožadoval se odpovědi.
Arthur se pousmál. „Sázíme se, pane.“
Snape zůstal zaraženě stát. „Sázíte?“ opakoval.
„Ano, pane. Vsadil jsem se, že donutím běžet knížku,“ vysvětloval Arthur a ignoroval překvapené pohledy ostatních.
„Strhávám pět bodů Nebelvíru,“ řekl Snape se samolibým úsměvem na rtech.
Arthur se podíval dolů na učebnici. „Ehm, dívejte, Dívejte. Už to bude… Alexi!“ vykřikl Arthur. „Alex má bod.“
Snape svraštil čelo nad touto nečekanou odpovědí. „Cože?“ vyštěkl.
Arthur se na něj nevinně podíval. „Alex se vsadil, že strhnete Nebelvíru pět bodů, i když nebude porušeno žádné pravidlo.“
Snape okamžitě zlostí zrudl. „Vy se na mě sázíte?“ nevěřícně se dožadoval odpovědi.
Arthur přikývnul. „Byl byste překvapen množstvím různých odpovědí, se kterými byste mohl přijít. Musím však říct, že nikdo nečekal něco takového jako třeba parádní vtip nebo, že byste prošel kolem a nechal nás vlastnímu osudu. Ne, každý si byl jist, že se postaráte, aby žádný student neměl fajn den."
„Jste po škole, Weasley,“ vyštěkl Snape.
Chris nadskočil radostí. „Mám druhý bod!“ vykřikl.
Snapeova tvář potemněla. „Máte co?“ zavrčel.
Chris se široce usmál a věděl, že tím Snapea vytočí ještě víc. „Vsadil jsem se, že mu dáte trest. Měl jsem štěstí prvního výběru.“
Athur přikývl. „Každý chtěl tuto možnost.“
Snape se uvnitř dusil vztekem. Otočil se na patě a s vlajícím pláštěm za sebou zuřivě odpochodoval.
Poslední co zaslechl bylo: „Tak nikdo nezískal třetí bod, protože odešel pryč. Čtvrtý bod byl myslím, že zbrunátní vztekem, když zjistí, co děláme?“
~~~
Všech sedm zmijozelských přicházelo postupně k Hagridově chýši v pětiminutových intervalech. Bylo to dobře naplánované a Isabella pro jistotu každého přesvědčila, aby se schoval na stanoveném místě.
Tišící kouzlo zajistilo, že zmijozelští o sobě navzájem neměli nejmenší tušení. Všichni byli schovaní na svém místě, když každý z nich konečně slyšel dívčí hlas, na který netrpělivě čekali.
„Jsem tvoje!“ promluvila Isabella medovým hlasem ke každému ukrytému. „Chyť mě!“
~~~
Nebelvírští studenti se měli sejít s kamerami a dalekohledy u hradní brány poblíž Hagridovy chýše. Každý se podivoval nad neobvyklou žádostí, když všichni náhle propukli v huronský smích při pohledu na sedm nahých, k smrti vyděšených kouzelníků běžících přímo k hradu, zatímco si skrývali svůj poklad v dlaních.
Fotoaparáty najednou začaly cvakat, chrlíc jednu fotografii za druhou. Ignatus, který skupinku vedl, byl prvním, který si všiml přihlížejícího davu. Okamžitě změnil směr a ostatní ho ihned následovali.
Po více jak čtvrt hodinu byly uhrovaté zadky všech sedmi Isabelliných potenciálních Valentýnských přátel opakovaně foceny a natáčeny, jak se snaží najít volný vchod do hradu. Většinu vstupů, ktarými se zmijozelští chtěli dostat dovnitř, zahradilo obrovské množství přihlížejících a nutilo je hledat nějaký jiný. Isabella, Charlie a Sirius seděli na schodu u Hagridovy chýše a nekontrolovaně se smáli, až jim slzy tekly po tvářích.
Zbytek Příšerného tuctu, kromě Heidy, běžel kolem ponížených zmijozelských a dělali fotku za fotkou. Heidy stála ve dveřích hlavního vchodu s Pobertovým plánkem v rukách. Křičela: „Běží k západnímu vchodu!“ Díky tomu si mohl být každý jist, že tato zábava bude trvat ještě dlouho.
Jak se dalo čekat, tak rozruch přitáhl pozornost některých studentů i z jiných kolejí. Jako lavina se přiřítilo pomalu sto nově příchozích, aby se připojili k davu přihlížejících. Studenti vyšších ročníků byly schopni si přivolat své kamery a foťáky, aby se mohli zapojit do zaznamenání této jedinečné noci.
Nakonec přivolal všeobecný rozruch pozornost prefektů, kteří chvilku přihlíželi, aby se vzápětí pokusili zkrotit okolní vřavu. Krátce po jejich příchodu se objevil profesor Kratiknot.
Poté, co se nastalé situaci pousmál, zvedl svou hůlku, shromáždil všechny nahé studenty a zahalil je do temných plášťů, aby jim navrátil ztracenou důstojnost. Zmijozelští neurvale pelášili do své koleje, aby se oblékli.
Jakmile se víc a víc učitelů objevovalo na scéně, asi dvacítka nebelvírských studentů prvního ročníku se tiše odplížila do nebelvírské věže vyhýbajíc se davu.
~~~
O hodinu později seděla Isabella Weasleyová ve studeném, podzemním kabinetu bradavického profesora lektvarů. Ztěžka polkla, aby uvolnila narůstající tlak v krku a vzhlédla k rozlícenému profesoru Snapeovi.
Asi půl minuty na ni upíral pohled čekajíc na její odpověď.
„Odpovězte mi!“ vyštěkl nepříjemně profesor.
Isabella pohlédla dolů na své sevřené ruce a semkla rty.
Snape vyskočil na nohy, bouchl dlaněmi do mramorové desky stolu, což způsobilo, že Isabella nadskočila úlekem. „Přejete si být vyloučena?“ řval Snape.
Isabelliny okouzlující oči se rozšířily úlekem, ale zůstala zticha.
Oba přítomní nadskočily při náhlé explozi, která proměnila starodávné dubové dveře na malé třísky. Oba byli donuceni se krýt před letajícími kousíčky dřeva. Isabelle se chtělo napůl smát, když viděla, jak Snape nadskočil úlekem 30 centimetrů nad zem, a napůl brečet úlevou, když ve vzniklém otvoru spatřila impozantně stát svého strýce.
„Co si myslíš, že tu děláš?“ Harry se hromovým hlasem domáhal odpovědi zatímco se postavil vedle Isabellina křesla. Jeho smaragdově zelené oči v tlumeném světle žhnuly vztekem.
Snape rychle našel svou rozvahu. S úšklebkem řekl: „Nic, co by tě mělo zajímat, Pottere. Jestli chceš udělat něco užitečného, tak jdi a informuj Minervu, že od zítřka bude mít o jednoho Nebelvírského studenta méně.“
Profesor Snape byl překvapen, když se profesor Obrany naklonil přes stůl, uchopil ho pod límcem, vší silou ho nadzvedl a mrštil s ním o stůl. Snape zůstal ležet, jeho orlí nos skončil u nosu Harryho.
„Vůbec ses nezměnil, že?“ zavrčel Harry. „Po všem, co se stalo, pořád děláš odpovědnými Nebelvírské za všechny malichernosti a urážky, kterými jsi kdysi sám trpěl.“
Strach zračící se ve Snapeových očích dal průchod jeho zlobě. „Nejsem jediný, kdo se nezměnil, Pottere! Vypadá to, že taky nejsi schopen zapomnenout na minulost.“ Snape pomalu vytáhl z pláště hůlku.
Harry nespustil ze Snapea oči. Jednou rukou se ohnal po jeho hůlce, vytrhl ji a odhodil směrem od nich. Druhou rukou, kterou Snapea držel na stole, ho přitlačil ke stěně.
„Jseš naprostý idiot! Myslíš si snad, že jsem tu, protože je z Nebelvíru? Zatímco ti ostatní byli ze Zmijozelu, co?“ zavrčel. „Jsem tu, abych se ujistil, že ještě zítra budeš mít práci!“
Snape bolestně polknul. Harryho pěst ho tvrdě tlačila do hrudi. „O čem to mluvíš?“ zasípal.
Harry ho pustil, dívajíc se jak se Snape nedůstojně sesunul na zem. „Dobrá otázka. Studentka prvního ročníku je nalezena s několika staršími studenty ze zmijozelu. Tak koho chceš vyloučit?“
Snape tiše zavrčel.
„Přesně,“ řekl Harry. „Prozraď mi, jak by se tvářil ředitel, kdybys požadoval vyloučení studentky prvního ročníku.“
S veškerou důstojností, která mu zbyla, Snape vstal. Nepatrně kulhal, ale byl zticha.
Harry přikývl. „Byla to vylomenina. Nech to být. Pokud kohokoli potrestáš, budou se množit otázky ´Proč?´. A nechtěj na ně znát odpovědi.“
Aniž by čekal, jestli Snape něco řekne, Harry se mlčky otočil k Isabelle a objal ji rukou kolem ramen. Oba dva opustili jindy vzorně uklizený kabinet.
Snape sledoval, jak dvojice odchází. Znovu si přehrával v hlavě proběhlý rozhovor a nahlas zasténal. Protentokrát byl Potterovým dlužníkem. Právě mu pomohl zachránit vlastní důstojnost.
Nic nedokázalo profesora lektvarů znechutit víc, než skutečnost být Potterovi něco dlužen.
~~~
Jakmile byli mimo Snapeův kabinet, Isabella vděčně popadla Harryho plášť a zabořila do něj svou tvář a začala plakat. Harry si povzdechl a objal ji. Zatímco držel svou brečící neteř v objetí, pevně stiskl do dlaně fénixův přívěsek a zašeptal: „Sanctuary.“
Potom se oba rázem ocitli v Harryho kanceláři.
Harry šikovně nasměroval svou neteř do jednoho z pohodlných křesel. Když ho pustila, vytáhl hůlku a vykouzlil čajovou konvici se dvěma šálky horkého mátového čaje. Během chvíle už Harry jeden podával Isabelle.
„Tady máš čaj. To ti pomůže se uklidnit,“ řekl tiše.
Isabella vděčně přijala nabízený čaj. Oba dva seděli několik minut v naprostém tichu, než se Isabella uklidnila. Po chvíli se na něj podívala. „Díky, strýčku Harry.“
Harry se usmál. „Možná bych mohl poděkovat já tobě. Vždycky jsem měl chuť přidusit profesora Snapea.“
Isabella se začervenala a upila ze svého čaje. „Když jsem dostala zprávu, že mě očekává u sebe v kabinetu, měla jsem hrozný strach.
Harry přikývl. „To se dalo čekat.“
„To ano.“
„Chceš o tom mluvit?“
Isabella pokrčila rameny. „Nevím. Mohl by ses začít zlobit.“
„Proč bych se měl na tebe zlobit?“
Isabella potřásla hlavou. „Ne na mě. Ale na ty, co provedli jednu vylomeninu.“
Harry pozvedl obočí. „Myslíš tu, co provedli Siriusovi?“
Isabella otevřela pusu úžasem. „Ty o tom víš?“
Harry se pousmál. „Za mých časů na této škole jsem byl neustále udiven schopností tehdejšího ředitele vědět o všem, co se děje. Nikdy nevypadal být překvapen čímkoli a vždy byl o všem nějakým způsobem informován.“
Isabella si zkousla spodní ret. „Řekl ti, jak to dělal?“
Harry potřepal hlavou. „Stačilo mít otevřené oči,“ řekl tajemně. „Tehdy, když Brulingstone a jeho nohsledi otravovali Siriuse, jsem byl naštvaný a zvědavý, jak se s tím Sirius vypořádá. Potěšilo mě, že jste se za něj všichni postavili a pomohli mu.“
„Takže za to nebudeme mít žádný trest?“
Harry to potřesením hlavy potvrdil. „Ne, ale chtěl bych si s tebou promluvit. Věř mi, když ti řeknu, že neustálý zájem ostatních je otravný. Ale ty máš vrozenou vlastnost, kterou jiní postrádají. Něco takového může ostatní přimět k tomu plnit tvé příkazy.“
Isabella se zamračila. „Ale já bych nikdy…“
Harry se natáhl a vzal ji za ruce. „Já vím. Ale jednou budeš mít chuť to zkusit. Chci se jen ujistit, že si uvědomuješ, že zahrávat si s city jiných může vypadat zábavně, ale tato vlastnost může také být zneužita pro špatné úmysly."
Isabella přikývla. „Však víš, že bych nic takového neudělala.“
Harry si povzdechl. „Vím, že bys nikdy své schopnosti záměrně nepoužila pro zlé úmysly. Ale ostatní by to udělali. Mohli by zkusit tebou manipulovat, abys udělala něco, co bys normálně neudělala."
Isabella znovu přikývla. Přišlo jí, že je to to nejlepší, co teď může udělat. Oba v tichosti dopili čaj. Před odchodem se na rozloučenou objali a Isabella opustila Harryho kancelář.
„Dobrou, Bello,“ řekl Harry když ji dovedl k nebelvírské věži. „A řekni Jamesovi, že bych chtěl zpátky Pobertův plánek.“

*pozn. autora překladu: Kyrié – ponechala jsem originálně uvedené slovo, protože si nejsem zcela jistá překladem. Kyrié by mělo být slovo latinského původu a znamenat Pán (ve smyslu Bůh). Možná však bylo míněno ženské jméno, avšak v tomto případě nemám nejmenší tušení o jaký slovní obrat by mělo jít a jakým způsobem ho do textu začlenit. Pro text to však nemá přílišný význam.

*****
A/N:
Autor: Draco664
Překlad: styna1