5. kapitola - Sebeovládání

Příští den byl značně zmatený a chaotický. Večer měli přijet studenti z prázdnin a tak se všichni domácí skřítci činili s úklidem i vařením více než obvykle. Také profesoři byli nervóznější a nespokojenější, když si uvědomovali, že dva týdny zaslouženého volna jsou nenávratně pryč.

K tomu všemu se ještě snažili dohnat resty, které se jim za tu dobu naskládaly. Ani Severus Snape nebyl výjimka. Seděl u stolu nad hromadou písemných prací a mračil se. Nechápal, jak se mohl nechat zlákat sladkým nicneděláním, když ho tu přitom čekalo tolik potřebné práce.
„Na co jsi myslel!?“ mumlal si sám pro sebe. Pak mu vykanulo na mysli něco velmi tíživého. Ve skutečnosti totiž věděl, na co myslel – na co myslí stále...
Vstal a dlouhými kroky přešel k dřevěné skříni v rohu jeho sklepní pracovny. Byla omšelá a stará. Když ji se skřípěním otevřel, snesl se ze zatuhlých dveří několik let starý nános prachu. Uvnitř stálo na sto malých skleniček, pohárků a flakónů všech druhů a velikostí. V každé byla tekutina jiné, neobvyklé barvy. Jistým pohybem ruky sáhl pro jednu malou, zaoblenou skleničku s lektvarem jasného šarlatového zbarvení. Chvíli ji převracel v dlani a stíral z ní tak vrstvičku špíny a prachu. Po té ji zastrčil do kapsy a rázným krokem vypochodoval ze sklepení...

Zastavil se před malými, tmavými dvířky v druhém patře a než se stačil zarazit, už na ně klepal. Nic se neozvalo, proto své ťukání zopakoval. Když ani teď Anna nereagovala, tiše vstoupil. Ležela na posteli, oči zavřené. Spala. Severus byl rád, že tentokrát nemusí čelit jejímu spalujícímu pohledu. Nedíval se na ni – nechtěl opět propadnout jejímu nebezpečnému kouzlu. Přesto si stačil všimnout, jak unaveně působí. Položil flakónek na malý noční stolek. Když zavadil pohledem o hraběnčinu krásnou tvář, zjistil, že už nespí. Dívala se na něj s jejím teď už obvyklým nic neříkajícím výrazem ve tváři.
„Hm, promiňte,“ zamumlal Snape a neúspěšně se vyhýbal jejímu pronikavému pohledu. Dívka, která očividně pochopila příčinu jeho návštěvy, se posadila a vzala do rukou lahvičku.
„Odvar ze Svlačce. Bude vám po něm dobře,“ řekl Snape příkře.
„Děkuji vám, profesore,“ promluvila konečně a v jejím tónu nechybělo nic z onoho hrdého a osobitého vystupování, jenž jí bylo vlastní. Severus by v té chvíli nejraději zavřel oči a začal hlasitě hvízdat. Tak moc jej znovu rozrušil její melodický hlas. Nakonec se spokojil s tím, že na dva kroky poodstoupil od její postele.
„Jsem ráda, že nežádáte vysvětlení,“ pronesla tiše. Profesor mlčel a tak dívka pokračovala pro něj až nesnesitelně klidným hlasem.
„Neposadíte se?“ vyzvala ho a poukázala na nejbližší křesílko stojící těsně vedle postele. Severus neodpověděl a okamžik setrval na místě. Pak se opatrně posadil na kraj křesla a neodvažoval se promluvit. Určitě by řekl nějakou hloupost, která ho není hodna.
„Vystrašila jsem vás v noci?“ optala se a pohledem ho přišpendlila k měkkému polstrování.
„Mě nikdo nevystraší!“ zavrčel nepříjemně a konečně se odvážil naklonit se k ní blíž. Oba strnuli ve velmi nepohodlné poloze a vzájemně se propalovali očima. Kupodivu mu to nebylo nepříjemné. Dokonce zadoufal, aby to nemělo konce. Dlouze na sebe zírali a ani jeden nebyl schopen sebemenšího pohybu. Severus cítil na své tváři její zrychlený dech a víc než kdy jindy si uvědomoval své tělo. Do mysli se mu zarývaly její rty a alabastrová pleť. Chtěl ji, toužil po ní... Natáhl ruku a jako v transu se dlaní opatrně dotkl její tváře. Nebránila se. Své ruce napřáhla k němu a do dlaní vzala bez rozmyslu jeho obličej. Nedočkavě přitiskla své měkké rty na jeho a vášnivě ho objala. Profesor, ač to bylo nepřípustné, naprosto proti jeho pravidlům, jí polibek s chutí oplácel a ani jejím všetečným dotykům se nebránil. Oba cítili spalující žár sálající z těla jejich partnera. Toužili alespoň kousek z toho druhého uloupit. Museli toho druhého mít. Teď. V tom okamžiku se ozvalo decentní klepání na dveře komnaty. Oba lidé jakoby se probudili ze sna. Odskočili od sebe a chvíli na sebe zaraženě hleděli. Potom se Severus otočil na podpatku a v rychlosti opustil dívčinu komnatu. Dokonce nereagoval ani na pozdrav překvapeného ředitele, kterého míjel před Anninou komnatou. Očividně sem přišel projednat s hraběnkou formality ohledně jejího dnešního zařazování.

Severus se zavřel v pracovně. Stalo se to, čeho se celá ta léta bál. Nevydržel. Byl příliš slabý a neodolal. Cítil, že tak pošpinil památku jediné ženy, kterou kdy miloval. Vždy si byl jistý, že ona bude jedinou opravdovou ženou jeho života. Nikdy by si ani nepřipustil, že potká dívku, po níž bude víc toužit, kterou bude víc milovat. Teď si tím však nebyl jist...

Přešel k posteli ve vedlejší místnosti a sehnul se hluboko ke kamenné podlaze. Shrábl z ní do hrsti pár papírků. Sedl si do křesla ke krbu a do veliké sklenice si nalil dobrou whisky. Papírky si rozložil na kolenou a hleděl na ně s melancholickým pohledem. Byla to na kusy roztrhaná fotografie, která se stala obětí jeho zuřivosti. Žena na ní se mračila a očividně se jí vůbec nelíbilo, jaký formát má její nová podobizna. Tentokrát nemávala. Severus si pomyslel, že byl hloupý, že se nechal unést vztekem. Byla to téměř jediná vzpomínka, kterou na ni měl. Povzdechl si a znovu posbíral útržky. Vstal a nasypal je do prázdného poháru v blízké vitríně. Nechtěl se dál trápit...