4. kapitola - Zpívej navěky

Noc, co noc
zdává se mi sen,
že nepřijde již nikdy slunce,
že nepřijde ni den.

Noc, co noc,
spánek, co spánek,
snívávám, že ovívá mě
temné smrti vánek.

R: Tak ve tvých vlasech rukou bloudím.
Políbit rty tvé smrtelně toužím.
Očima oči černé soudím.
Myšlenky tvé vlčím hlasem soužím.

Den, co den
za chodu snívám,
že slepá jsem.
A přece tvou tvář vídám.

Den, co den,
bdění, co bdění,
snídávám tvé lidské
okouzlení.

R: Tak ve tvých vlasech rukou bloudím.
Políbit rty tvé smrtelně toužím.
Očima oči černé soudím.
Myšlenky tvé vlčím hlasem soužím.

Ráno, co ráno,
noc, co noc
ptávám se,
co to je za nemoc.

V koutku tvém,
však pne se smíchu vráska.
A já odolávám,
to je vlčí láska.

R: Tak ve tvých vlasech rukou bloudím.
Políbit rty tvé smrtelně toužím.
Očima oči černé soudím.
Myšlenky tvé vlčím hlasem soužím.

Vteřinu po vteřině,
políbíš mě zdlouha.
Já jsem skála.
To je vlčí touha.

Já jsem jak skála.
To je vlčí touha.

R: Tak ve tvých vlasech rukou bloudím.
Políbit rty tvé smrtelně toužím.
Očima oči černé soudím.
Myšlenky tvé vlčím hlasem soužím.

R: Tak ve tvých vlasech rukou bloudím.
Políbit rty tvé smrtelně toužím.
Očima oči černé soudím.
Myšlenky tvé vlčím hlasem soužím.

Já jsem jak skála.
To je vlčí touha.

Z

Bílý sníh skrápěla krev, barvila ho do karmínu. V náruči jsem držel její drobné tělo a spěchal jsem hlubokým sněhem do bezpečí. Někam, kde mi ji zachrání. Byl jsem zraněný, vyčerpaný a vyděšený k smrti, ale nezastavoval jsem a poslední zbytky sil jsem vkládal do zběsilého běhu. Aileen v mé náruči byla bledá jako smrt, oblečení na ní viselo jen v cárech a krvavá skvrna na levé straně hrudi se stále zvětšovala. Část krku, klíční kosti a ramene jí totiž chyběla, skrz krev a svaly prosvítaly bělostné kosti. Na tvářích jsem pocítil krev, těžko říct jestli mou nebo její. Zakopl jsem o něco na zemi a ztěžka jsem s heknutím padl do sněhu. Aileen mi vypadla z náruče a setrvačnost jí odhodila o několik metrů dál. Zůstal jsem ležet vyčerpaně ve sněhu. Nemá to cenu… nemá…

Možná byste chtěli vědět, co se stalo. Proč se tak zajímavý vztah proměnil v krvavá a nelítostná jatka. Tak tedy od začátku…

Z

Byl konec prosince, těsně po vánocích. Před čtyřmi měsíci mě zachránila před bystrozory při smrtijedské akci malá vlčice. Vzal jsem si ji a dal jí jméno Makuji. Kdybych věděl, že se z ní vyklube vrkodlak, asi bych ji daroval po vyléčení někomu jinému, někomu se smyslem pro dobrodružství a sadomasochismus. Kdybych však tenkrát věděl jistě, co se stane právě tři měsíce po tom, co se z Makuji stala Aileen Princová, možná bych ji tam v tom temném lese nechal ležet. Tenkrát mi to radila intuice. A já jsem ji neposlechl. Ušetřil bych si spousty bolesti, slz a žalu. Na to je ale teď pozdě.
Během dvou týdnů od našeho prvního kontaktu tělo na tělo, se Aileen naučila všechno. Učila se rychle. Spíš to vypadalo, že si musí vědomosti připomínat, než se je učit. Číst a psát jsme zvládli během jednoho dne. Zbytek látky ze základní školy dokázala zvládnout za další týden a to zcela bez mé pomoci. Vypadala věkem tak na patnáct. S Brumbálem jsme se rozhodli, že by mohla jít do pátého ročníku. To ale znamenalo naučit Aileen čtyři roky učiva a to maximálně během dvou měsíců. Aileen to zvládla během tří týdnů a ještě u toho stíhala chodit za Hagridem, za Brumbálem, být roztomilá a hrát si na mou milenku. Pak nastal den, kdy byl čas vypustit vlka mezi ovce. Aileen se měla poprvé účastnit školního programu.
Nafingovali jsme to s Brumbálem tak, že Aileen vypadala pro ostatní jen jako nová žákyně, která přestoupila. Aileen měla tak trochu netradiční přízvuk, udělali jsme z ní proto Kanaďanku. Domluvená historka byla taková: Aileen chodila na Magickou univerzitu druidského umění v Kanadě a když se její rodiče přestěhovali do Británie, přeřadila ji škola automaticky sem. Jediný nastávající problém byl s jejím obličejem. Aileen měla prostě hrozně divoké a vlčí rysy. Lidem s nutkáním strkat do všeho nos, jako je Grangerová, by to mohlo připadat jako zajímavá anomálie a podnět ke zkoumání. Grangerová by na to mohla přijít. Stejně tak její jizvy. Musel jsem proto vymyslet něco, co by dostalo Aileen i přes její roztomilé a obětavé chování, do Zmijozelu. Tam bych ji měl pořád na očích a nikdo jako Grangerová by se nezabýval její zvláštností.
„Takže to chápeš, Aileen. Až ti dá Minerva na hlavu ten klobouk, musíš se ze všech sil soustředit na to, že chceš být ve Zmijozelu. Ano?“ vysvětloval jsem po desáté. Seděli jsme ve sborovně a sledovali Aileen, sedící na malé pohodlné židličce. Zvědavě si prohlížela učitele. Minerva McGonagallová se jí moc líbila, její schopnost měnit se v kočku připomínala Aileen spojení s přírodou. Stejně tak Hagrid. Vůbec se jí ale nelíbila Sybila a co se Lupina týče… neustále se na sebe dívali. Oba v tom druhém cítili rodného bratra a zároveň nepřítele. Vlkodlak a vrkodlak. Dva odvěcí nepřátelé, kdysi bratři. Uvádělo je to do rozpaků.
Aileen přestala sledovat Lupina a zmateně se na mě podívala:
„Já ale nechci do zmijozelu…“ namítla. Už se setkala s Luciusem, naprosto ho okouzlila. Navyprávěl jí toho o moci a o Pánu zla tolik, že pak se mnou Aileen dva dny nemluvila.
Přidušeně jsem vzdychl, otočil jsem se a došel jsem ke své skříňce.
„Co chcete dělat, Severusi?“ otočila se na mě Minerva. Automaticky jsem pokrčil rameny. Otevřel jsem dolní šuplík a úplně zezadu jsem vytáhl starou a pomačkanou krabičku cigaret. Přestal jsem kouřit před rokem a půl, jenže tohle psychické vypětí mě zřejmě bude stát porušení předsevzetí.
„Snad nechceš…“ zašeptal ohromeně Lupin, nikdy se zcela nezbavil studentského zlozvyku mi tykat. Já vlastně taky ne. Upřel jsem na něj ledové oči a vložil jsem do toho pohledu dost nenávisti. Pomalu jsem si zapálil:
„A proč ne, zákaz kouřit mají jen studenti. Já nejsem student, Lupine.“
Mávl nade mnou rukou, pak odešel. Vyfoukl jsem vítězoslavně dým, všudypřítomní profesoři nakrčili nosy:
„Tak znova, Aileen. Já vím, co ti řekl Lucius, ale na to teď kašli. Ty nechceš do Zmijozelu kvůli moci. Chceš tam přeci kvůli mně… já bych si přál být s tebou.“ Řekl jsem jí v duchu pomocí nitrozpytu. Mluvit k její napůl zvířecí duši bylo namáhavé, ale mně to šlo stejně hladce jako vždy. Aileen tuhle schopnost bohužel neměla. S radostným úsměvem vyskočila z křesla a objala mě:
„Tak jo!“ V tu chvíli se na mě upřeli buď pohoršené nebo pobavené pohledy všeho přítomného osazenstva sboru. Nervózně jsem potáhl nikotin a trochu hrubě jsem Aileen odstrčil:
„Skvěle Aileen, a teď si běž vzít školní uniformu.“
Vrkodlačka kývla a poslušně vyhopkala po jedné noze z místnosti.
„Severusi? Co to bylo?“ zeptala se mě pohoršeně McGonagallová.
„Jen… projev náklonnosti. Je to vrkodlak, nezapomínej Minervo. Projevuje se emocionálněji, než lidé.“ setřel jsem ji a vyšel jsem s cigaretou v puse provokativně ven.

Z

Hostina proběhla báječně. Nastoupil Brumbál, řekl, že má pro studenty novinku. Vyprávěl to s takovým zápalem, jako by se to zrovna dozvěděl. (ve skutečnosti byl natěšený jako malé dítě už zhruba dva týdny. Pořád měl nutkání mě poplácávat po rameni a dodávat mi odvahy. Nechápal jsem proč. Do školy měla jít Aileen ne já.) Mezi žáky se rozlil šum zaujatých rozhovorů. Všichni sledovali, jak ke stoličce od učitelského stolu nadšeně hopká malá hubená dívka, které se přes prsa uniforma nehorázně napíná a které se přes snědý obličej táhnou tři ošklivé jizvy. Když dosedla, Minerva jí na hlavu posadila klobouk. Poté se síní rozlehl výkřik: „Zmijozel!“ Temně jsem se pro sebe usmál, teď bude u mě pořád… Když se však Aileen s rozpačitým nejistým pohledem vydala ke své koleji a hodila po mě přes rameno smutný, vystrašený pohled, bodlo mě u srdce zrnko žalu. Zase dělá to, co chci já… zase je uvázaná u boudy.
Setkávali jsem se pak každý den. V noci chodila ke mně, na kolej se vracela k ránu. O našem nádherném vztahu nevěděl nikdo. Nikdo na světě. Šlo to tak už týden.
Prospívala dobře, neměla moc přátel, protože byla prostě příliš jiná a příliš vlčí. Občas jsme zastavili jeden druhého na chodbě pod záminkou ´toho zkoušení´, jindy zase chodila ke mně do kabinetu pro ´radu´.
Ale jinak jsme se viděli málo a Aileen mi chyběla. Navíc se Lucius Malfoy ve svých dopisech čím dál častěji zmiňoval o tom, že se chystá další rada a na ní se rozhodne o akcích na leden. A pak mi jednou přišel dopis až výstižný, ačkoliv strohý.

Severusi.
Mám pro tebe důležité zprávy, dnes u tebe v kanceláři, nechci aby tam byl kdokoliv další, hlavně Aileen ne. Jedná se o PN.
Lucius

Dopis byl načmáraný očividně ve spěchu, byl plný kaněk, byl nakřivo a navíc plný chyb. Tak například už jen to, že Lucius napsal místo kabinet kancelář… věděl jsem, že to bude vážné, srdce mi to řeklo. Já ale srdce poslouchám málokdy. A to možná byla ta chyba.

Z

Seděl jsem za svým stolem, den se už klonil k večeru, když tu někdo třikrát zaklepal a bez vyzvání vešel. Rozlíceně jsem zvedl hlavu, který zparchantělý student mi jde dělat ze života peklo, ale byla to jen Aileen.
„Ťuk, ťuk… ahoj!“ usmála se roztomile. Pousmál jsem se a pohybem ruky jsem za ní zavřel dveře, zámek cvaknul na západku.
„Tak jak to dneska šlo?“ zeptal jsem se, sklízeje si ze stolu poloopravené písemky.
Pokrčila rameny: „V pohodě. Mladý Malfoy obtěžoval.“
„Jak obtěžoval?!“ zpozorněl jsem. Aileen se zasmála a pomohla mi se štosem knih, které mi leknutím nad její zpovědí vypadly z náruče.
„Nic s čím bych si neporadila. Šahal mi na zadek.“
„Nesmí ti šahat na zadek!“
Zazubila se, já se tvářil zoufale a žárlivě:
„No neboj… na zadek mi smíš šahat jenom ty!“
„Nechci, aby ti šahal na zadek!“
„Už nebude…“ řekla klidně a tiše, pak mě objala. Políbila. Opětoval jsem její polibek dlouze (přitisknul jsem jí dlaň na zadek, abych dohnal mladého Malfoye) a přemýšlel jsem u toho, jak jí říct, že dneska v noci nic nebude. Že mám rande s Malfoyem. Vycítila tok mých myšlenek, i když přirozeně nemohla použít nitrozpyt. Odtáhla se s tázavým výrazem v obrovských jantarových očích:
„Co se děje? Jsi nějaký… divný…“ špitla.
Zavrtěl jsem hlavou: „O nic nejde. Jen že… dnes večer asi nepřijdu. Mám schůzku s Luciusem tady a pak asi bude akcička. Nezlob se.“
Pokrčila úzkými ramínky a obkročmo se na mě posadila: „Tak můžeme teď. Mě to nevadí…“ opět mě políbila, chytla mou ruku a přitiskla ji dlaní na své ňadro. Má druhá ruka automaticky sjela pod její sukni… klíč v zámku se zamknul ještě na druhý západ.

Z

Lucius přišel o půl hodiny později, než měl. V půl deváté. Aileen jsem vyprovodil na kolej už v sedm, po dlouhém a krásném milování. Už tenkrát jakoby cítila, že něco není v pořádku. Jen zřejmě nevěděla, stejně jako já, co.
Seděl jsem v křesle, kouřil a přede mnou stála poloprázdná láhev vína a poloplná sklenice. Trochu rozostřeně jsem to sledoval. Byla to dnes má druhá láhev. Poslední dobou jsem kouřil víc ze stresu a pil víc na uklidnění, ale nijak mi to nepřekáželo. Zrovna se mi začínalo zdát nesmírně zábavným pozorování odlesků z krbu na zelenavé láhvi, když v tom i plameny dostaly zelený odstín a do místnosti vletěl Lucius. Doslova.
Vyletěl z krbu a ztěžka dopadl na zem. Zasténal. Vykulil jsem na to oči, přišlo mi nemožné, že někdo tak elegantní umí vypadat tak zuboženě.
Byl rozcuchaný a z nosu i z úst mu tekla krev. Vyskočil jsem ze židle, přičemž jsem nedopatřením shodil láhev na zem, a vrhnul jsem se k němu.
„Luciusi? Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se celkem zbytečně. Lucius se na mě ani nepodíval, bručel si pro sebe jadrné nadávky a snažil se dost marně zvednout. Pomohl jsem mu. Tvářil se teď nejen zděšeně, ale především hystericky.
„Severusi!“ jakoby najednou si mě všimnul, vypadal opravdu zuboženě.
Zatvářil jsem se sarkasticky: „Jo, tys mě dokonce poznal?! Gratuluji! Kdo ti dal takovou nakládačku? Bystrozorové?“ chtěl jsem vědět.
Padnul do křesla a jediným mohutným lokem do sebe hodil zbytek mého pití. Chladně jsem ho sledoval, v duchu jsem však cítil, že tu něco nehraje.
„Kdyby to!“ zaskučel a osahával si rozražený ret. Beze slova jsem mu podal kapesník a on ho beze slova přijal.
„Pokračuj.“ Vybídnul jsem ho.
Kývnul, utírajíc si krev z obličeje: „Hovno, bystrozorové, ty zmrdi zasraný… nechť je Pán Bůh prokleje!“ zvednul hlavu, vypadal divně. „Severusi… máme u nás zrádce…“ šeptl. Sednul jsem si vedle něho na stůl, zpozorněl jsem. Jediný zvěd, o kterém vím, jsem já!
„Tak rychle! Kdo je to?“
„Sa-Samuel Bronz… ten… ten…“
„Ten přiteplenej idiot?!“ vybuchl jsem. „Od koho tam je?“
„Od vlády. Má nařízeno využít veškerých prostředků, legálních i nelegálních, k tomu aby splnil úkol.“
„A to je?!“ přerušil jsem ho netrpělivě. Bál jsem se, že vím, co řekne.
A taky že řekl. Podíval se na mě s novým, zcela neidentifikovatelným výrazem a polknul. Pak tiše, tak tiše, že jsem mu spíš odezíral ze rtů, řekl: „Aby vyřídil smrtijedskou špičku.“
Nastalo ticho. Poté jsem se zvedl ze stolu, došel jsem ke svému stolu a z jedné zásuvky jsem vyndal studentům zabavený alkohol. Jedenapůlitrovku pravé ruské vodky. Nalil jsem nám každému půl hrnku, ten svůj jsem do sebe vylil téměř okamžitě. Lucius váhal.
„To jsme my dva, co? To jsi mi přišel říct.“ Dedukoval jsem polohlasem. Cítil jsem na sobě jeho pohled, ale já hleděl zarytě do země. „Rozhodl se, že tě odkrágluje už cestou ke mně, poslal dva bystrozory. A ne zrovna špatný. Dostal ses pryč přes mudlovský krb, je to tak?“
Oněměle mě sledoval, pak pomalu kývnul: „Jak to víš? Nitrozpyt?“
„Pouhá všímavost zvěda. Plášť máš na zádech ohořelý, ale obličej máš poraněný na pravé straně. Rány přišly současně z obou směrů co? Nečekal jsi to. Vletěl jsi do prvního domu, který jsi cestou s nimi za zády potkal a plamen jsi ovládl magicky, proto jsi sem přímo skočil.“
„Jsi neuvěřitelný, nemusel bych ti říct vůbec nic…“
„To není pravda,“ zavrtěl jsem zmateně hlavou, „ na Bronze bych v životě nepřišel! Ten hajzl!“ sykl jsem ještě.
„Musíš se mnou okamžitě na základnu. Pán zla to bude chtít vědět.“
Kývnul jsem a obrátil jsem se pro plášť. Už teď jsem věděl všechno a neudělal nic, abych to zarazil. Jako vždy.

Z

Poslední chodbou jsem ho musel už téměř nést. Vypadal utahaný, skoro zničený. Pak jsme konečně stanuli v Síni zla. V sídle Pána zla.
„Snape a Malfoy… Co chcete? Rada je zítra.“ ozval se ledový a od poslechu zlý hlas ze tmy na vrcholu trůnu před námi. Poklekl jsem, Malfoy se zasténáním dopadl vedle mě a pak se zmohl i on ke kleku.
„Přišli jsme ve věci našeho klanu, mistře. Našel se mezi námi zvěd z ministerstva.“ Uzamknul jsem si mysl proti nitrozpytu. Věděl jsem, že riskuji, kdykoliv sem přijdu a stojím před ním. A to, že zrovna já - zvěd Fénixova řádu, mluvím o zvědovi, to byl vrchol nebezpečnosti. Cítil jsem, jak na mě doléhá tíha jeho nitrozpytu, ale neodhalil jsem mu ani třetinu toho, co by chtěl vědět. Na úkor mého poslání jsem však musel obětovat Pánu zla scénky s Aileen. Ty viděl. Nedokázal jsem uchránit vše.
Ledově se zasmál a přestal mě prohlížet. Ještě setrval u Luciuse. Pak hlasitě zasyčel:
„SAMUEL BRONZ?!“
„Ano pane. Dal sledovat Malfoye, jde po smrtijedské špičce.“
„Myslel jsem, že je mi věrný…“ zasyčel téměř zklamaně. Pak chvíli tiše setrval v očekávání.
„Snape? Můj věrný služebníku, myslíš si, že půjde i po tobě?“
„Domnívám se, že ano pane. Nechci být odhalen jako bradavický zvěd.“ kývnul jsem pravdivě. Provalilo by se, že hraju na obě strany a hlavně pak pro sebe.
„To chápu. Jsi můj nejvěrnější služebník. Poskytnu ti ochranu. Ale…“
„Pane?“ zarazil jsem se. Jeho velkorysost mě neomráčila. Věděl jsem, že si mě chce udržet, dělám pro něj dost. A pro Řád stejnou mírou. Zarazilo mě to nezvyklé ale na konci věty.
„Ale nemohu poskytnout ochranu té pěkné dívence, co máš v hlavě. Alex?“
„Aileen…“ špitl jsem ohromeně spíš pro sebe než pro něj. Co se mi tím snaží říct?!
„Ano, ta vrčice! Moc pěkná!“ zasmál se ledově. „Tak pro tu už nic neudělám.“
„Pane, co…“ vmísil se Malfoy. I on měl Aileen rád. Věděl jsem to dřív, mnohem dřív, než Pán zla ta slova vyslovil…
„Snape, Samuel už tvou Aileen má. Nechal ty bystrozory nahnat Malfoye k tobě schválně, věděl, že sem půjdete. A mezitím…“ do hlavy mi pustil vizi. Aileen sedí u mě v bytě na posteli, zkouší si, jak jí to v leže nejvíc sluší pomocí obrazového kouzla. Náhle dovnitř krbem vtrhnou tři postavy. Aileen zavrčí a vyskočí z postele, cítí nebezpečí. Jeden z nich po ní vyrazí jakési kouzlo, Aileen vyprskne krev, padne na kolena. Druhý zakuklenec jí vrazí koleno do břicha a ještě jí omámí omračujícím kouzlem. Opodál stojí vysoký muž s dlouhými vlnitými vlasy barvy spadaného listí a zle se usmívá. Vize mizí. Slyším už jen tlukot svého splašeného srdce a zvuk zběsilého běhu. Vidím jen chodbu, která mi před očima skáče jak jí běžím. A cítím… co cítím? Strach. Šílenou vybuchující hrůzu z toho, že teď už možná leží má milovaná Aileen mrtvá někde v jedné z kobek ministerstva. Odsouzena za vlastizradu, nebo za to že žije.

KONEC
( pokračování v epitafu Smutná noční hudba)