4. kapitola

Celou cestu jsem s ním ani nepromluvila. Měla jsem ruce založeny pevně na prsou a pokaždé, když se na mne podíval, zase se uchechtl, mračila jsem se čím dál, tím víc. Už zajížděl ke škole, kde bylo plné parkoviště, no super. A on jede se mnou. Teď zase ke mně budou všichni chodit v naději, že se i s nimi budu bavit. Proč se tu jen ti Cullenovi museli přistěhovat?
„Hele holka, už jsme tu, takže počkej, pomůžu ti z auta,“ houkl na mne zvesela.
Jen jsem na něj zavrčela, nehodlala jsem ho poslechnout. Ještě než vystoupil, mi hodil moje klíčky, už byla na čase. Pomalu vystoupil z auta. Mezitím jsem rozrazila dveře, seskočila na zem, zabouchla dveře a chtěla zamknout auto, ale během mojí rychlé akce se mi zatočilo v hlavě a já cítila, jak asi políbím chodník. Ale možná na štěstí, nebo pro smůlu, mě chytly Emmettovy ledové paže.
„Neříkal jsem ti, ať zůstaneš v tom autě?“ zakřičel na mne, jako křičí otec na svého pětiletého fakana.
„A ty si myslíš, že bych poslouchala? Tebe?“ zakřičela jsem na něj zpět a nadzvedla jedno obočí.
Emmett jen zakroutil nevěřícně hlavou, ale pořád mě nepouštěl. Vymotala jsem se z jeho paží a šla směr hodina matiky s přítomností Marka. Celou tu dobu se všichni na nás dívali. Bože, já ho asi vážně zabiju. Doufám, že jen kolem něj a těch jeho sourozenců se budou motat jako vosy.
„A tady je má oblíbená Rosalinka!“ usmál se na mne Mark.
„Ahoj, Marku,“ pozdravila jsem ho ledabyle a zasedla.
Na matiku jsme měli jednoho super učitele. Byl docela mladý, bylo mu asi kolem dvaceti čtyř a pořád po mně pokukoval. To bylo asi prokletí. Zazvonilo a ten profesor vplul jako vlna tsunami mezi nás. A když říkám jako vlna tsunami, tak to myslím doslovně. Rychle otevřel dveře, že zakopl o práh, svalil se jedné nebohé žačce na lavici, která s toho byla vykolejená. Přejel jí celým tělem – tu lavici – a zakončil to krásným pádem na hlavu.
„Hele na O´Shanella, ten je z tebe taky zoufalý, jinak by se nevyblboval.“
„O´Shenell je učitel, Marku, a dělá tady divadlo, protože je mladý a neumí zklidnit hormony.“
„Ok, ale já jsem v klidu.“
„Jasně, možná budeš, až přestaneš o přestávkách tak kroužit pánví.“
„Je to sexy.“
„Jak kráva v minisukni.“
„Tak co, už si se potkala s Cullenovými?“ změnil téma.
„Já myslela, že si něco jako špión a tvoje ségra školní drbna,“ zasmála jsem se.
„Ale no tak, já na tom parkovišti nebyl.“
„To je v pořádku,“ usmála jsem se na něj a otočila jsem se na našeho učitele, který se trochu zasekl, když zpozoroval můj pohled. Protočila jsem panenky a raději se dívala do sešitu.
„Ty jsi s Cullenovými příbuzná?“
„Ne.“
„Aha, takže ten hromotluk dostal tebe, nebo ty jeho?“ zeptal se, ale znělo to jako konstatování.
„Ten hlupák se ke mně vecpal, já ho v autě nechtěla. On je děsnej,“ zavrčela jsem na něj. Téma já a Emmett se mi vůbec nelíbilo!
„Hou, hou. Klid, kotě, husá,“ začal říkat nějaké psychologické žvásty.
„V pravěku se na koně říkalo hou, takže mi tak laskavě neříkej.“
„Já za to nemůžu!“ bránil se. „Máma by to teda neměla v práci říkat,“ zamyslel se. Jeho máma je totiž psycholožka.
Hodina naštěstí utekla rychle a já mohla jít na hodinu své oblíbené francouzštiny. Francie, a hlavně Paříž, byla moje nejoblíbenější místa. Jednou jsem tam měla přehlídku a to místo jsem si úplně zamilovala. Eiffelova věž byla nádherná. Sice to bylo jen železo, ale byla hrozně zajímavá. Zamilovala jsem si tamní módu i čerstvé francouzské bagety k snídani a nic mi nepřišlo nádhernější než projížďka pro řece Seině.
Přišla jsem do třídy a sedla si do poslední lavice. Tam mě nikdo nemohl pozorovat. Naštěstí. Na francouzštinu jsme měli rodilou Francouzku. V angličtině sice moc nevynikala, ale přece angličtinu neučila, no ne? Byla to žena asi kolem třiceti let. Všimla jsem si, že pokukuje po mém učiteli matiky, ale nějak si jí nevšímal, i když byla v celku hezká.
Dívala jsem se po třídě a skoro všechny holky měli minisukně a trička s výstřihem. Kluci taky vypadali lépe. Co se to s nimi kruci děje? Jo aha, Cullenovi, problesklo mi hlavou, když se ve dveřích objevila ježatá hlava Alice. Sjela jsem ještě víc, v domnění, že si mě třeba nevšimne.
„Dobrý den, žáci. Dneska se k nám přidají noví spolužáci,“ řekla profesorka lámanou angličtinou.
„Ahoj, jsem Alice Cullen a tady na škole mám čtyři sourozence. Emmetta, Edwarda, Jaspera a Isabellu. Přistěhovali jsme se z New Yorku, máma už chtěla jít pryč z velkoměsta a bráchové chtěli někam, kde by byl dobrý terén na pochůzky. Proto jsme volili Forks. Táta pracuje jako doktor v nemocnici, takže kdybyste potřebovali, tak si za ním klidně zajděte, je vážně skvělý doktor,“ ukončila svou řeč Alice.
Nedívala jsem se na ni. Stejně jsem věděla, že mě poznala, ale mohla jsem mít aspoň malinkatou šanci. Věděla jsem, že asi někdy v této době sestoupila z výstupku a šla si sednout. A podle zasněných povzdychů holek tam nebyla sama. To bylo přímo skvělý. Naštěstí ve třídě byla volná tři místa. Naneštěstí židle vrzla zrovna vedle mne.
„Ahoj, Rosalie,“ houkl Emmett.
„Čau.“
„Představ si, že jsem tě málem přehlídl a sedl si k té holce vpředu.“
„Vážně mám štěstí,“ zamručela jsem.
„Vím,“ zasmál se. „Můžeš poděkovat Alici, kdyby mi neřekla, že aspoň někdo se tady umí oblíkat, tak bych se ani rozhlížet nezačal. To máte jako uniformy? Minisukně a takový ty trička… volný chov koz?“ zase se zasmál.
„Ne, za to může jedna rodina, co přijela, a taky jeden člen, který je s nimi ve třídě.“
„Vážně? A který?“ zeptal se a začal se dívat po třídě. Teď jsem nevěděla, jestli je tak natvrdlý, nebo jestli to jen dělá. Ale podle jeho výrazu bych asi tipovala to první.
„Ty blbečku! Alice se mi líbí jen v jedné věci, má pro tebe dobré přirovnání.“
„To víš, žiju s ním už hodně let,“ ozvala se Alice.
Já ji jen hledala a všimla si, že sedí přede mnou. Když Alice dořekla svou pěknou větu, oba se s Emmettem začali hlasitě smát. Tak teď nevím, jestli to byla sourozenecká demence, anebo tak skončí každý v jeho blízkosti. Měla bych se asi začít bát.
„Promiň, ale u toho se vždycky musíme zasmát, Emmett měl jednu takovou příhodu, chceš ji slyšet?“
„Ne, chci se učit francouzsky.“
„Ale to tě můžeme potom doučit. Emmett je na francouzštinu machr. V podstatě nevím, co na tom vidí, mě se víc líbí hispánština. Jasperovi ale zase Italština,“ uvažovala Alice.
„Asi si chce šplhnout u Volturiových.“ Za svou hloupou poznámku získal Emmet škaredý pohled doprovázený se zuřivým ukazováčkem.
„Tupče,“ zasyčela Alice a pleskla ho přes hlavu. „K nim nepůjde ani na krok!“
„A nemyslíš, že ho máš trochu pod pantoflem?“ zeptala jsem se znuděně.
„Ani nápad.“
„Jů, podpantoflák! Podpantoflák!“ začal potichu pokřikovat můj spolusedící, až se všichni po nás začali dívat.
„Já je vůbec neznám,“ řekla jsem a ukázala na ty dva prstem.
„Hele, nezapírej mě!“ protáhl Emmett.
„Emmette! Otevřít hangár, letadlo chce přistát. Nezapomeň potom zavřít garáž na klíček, ať tě nevykradou.“
„Tsss…“ Založil si paže na prsou a tvářil se nanejvýš uraženě.
Tak to bychom měli. Oddychla jsem si v duchu a začala poslouchat ten překrásný jazyk bez jakéhokoliv vyrušování.