3.kapitola - The way you make me feel

Sešla jsem schody a zamířila si to k brance. Ještě jsem zkontrolovala, jestli není nová pošta ve schránce, a už jsem šla na chodník.
Musela jsem procupitat pár uliček, a když jsem procházela okolo nějaké restaurace, nesla jsem se jako laňka. Nějací kluci samozřejmě začali pískat a volat na mne typem: „Héééj, ty, krásko na podpatcích.“ Nevšímala jsem si toho a najednou: „Áááááááá, áááá! Ty pako, co to děláš? Neumíš dávat pozor? Ááááu. To bolí,“ zajíkala jsem se, až mi vytryskly slzy.

„Omlouvám se, já vážně nechtěl. Jenom jsem se koukal, kdo to křičí z té restaurace, a nevšiml jsem si tě, a tak jsem do tebe narazil, vážně mi to promiň, prosím,“ koukaly na mne dvě velké hnědé oči.
„Očividně,“ odsekla jsem.
„Fakt se omlouvám,“ omlouval se, až mi ho bylo líto.
„Jo, to je dobrý,“ byla jsem naštvaná, ale snažila jsem se nahodit milý úsměv.
Pomohl mi vstát ze země a postavit se na nohy a dál už jsme šli každý svou cestou. Kluci se mohli umlátit smíchy a mně bylo do breku.
Koukala jsem do výlohy s krásnými boty a ucítila jsem něco teplého na rameni.
„Ehm, nezašla byste někam?“ zeptal se mě ten chlapík, který mě před chvílí povalil na zem.
„Nevím, už jsem s někým domluvená na oběd,“ odpověděla jsem, „ale jojo, že jste to vy,“ viděla jsem jeho zklamané oči, tak jsem neodmítla.
„Jsem Michael a vy?“ zeptal se.
„No, tak já si myslím, že bychom si mohli tykat, ne? Jsme tak přibližně stejně staří, jinak jsem Susan.“
„Jasně, budeme si tykat. Susan? To je krásné jméno! Můžu ti říkat Susie?“
„A to proč jako?“ Ten chlapík je divný, myslela jsem si.
„Je to jako v tý mý písničce,ne?“ vyprskl smíchy.
„Co? V jaký tvý písničce, simtě? Dej si sprchu, pitomečku!“ řvala jsem a to už se na zem káceli smíchy i jeho – asi – bodyguardi.
„Měl by jste jí říct, pane, kdo jste. Ta maličká vůbec asi nic netuší,“ odpověděl jeden z těch bodyguardů.
„Jaká maličká? Jsem skoro vyšší než ty, tak si nevyskakuj!“ vyjela jsem po tom… ehm… radši nebudu říkat po kom.
„No jsem Michael Jackson. Zpěvák, tanečník a úplně normální člo…“ Blik,cvak, bůůům… zbytek už jsem neslyšela, protože to se mnou šlehlo na zem v momentě, když řekl Jackson!
„Susíííe, Susííí!! Susan! Jsi v pohodě?“ řekl mi ten nejúžasnější hlas na světě.
„Jojo, žiju, možná, nebo co? Umřela jsem?“ hlavu jsem měla opřenou v jeho klíně. Nad námi postával hluček lidí, který zvědavě přihlížel, co se stalo.
Pomalu jsem se zvedla a myslela jsem, že se zblázním. Pomalu mi to všechno docházelo. Omdlela jsem, protože jsem stála vedle Michaela Jacksona! Krále popu, tance, zpěvu, prostě všeho možného! Lidé se už pomalu rozcházeli, když zjistili, že se neděje nic zvláštního.
„Jestli je to vážně on, ať mě štípne do zadku!“ řekla jsem si v duchu… bohužel jsem si jen myslela, že jsem to řekla v duchu, řekla jsem to nahlas.
„Au, proč mě štípeš do zadku?“ vykřikla jsem.
„Řekla sis o to!“ odpověděl celý vysmátý a já viděla ten nejkrásnější smích pod sluncem.
„Půjdeme někam teda? Potřebuju si nutně sednout.“
Nakonec jsme se usadili v restauraci Andaz (mimochodem byly jsme tady domluvené i se sestrou) a sedli jsme si k velkému stolu do kouta, kde na nás nebylo vidět.
„Dobrý den, co si dáte?“ obsloužila nás okamžitě servírka.