3.kapitola

Znovu se ozval zvonek, a když chtěl profesor zavřít dveře, vpadl do nich rychlostí blesku nějaký kluk.
Při pohledu do jeho tváře se mi zastavilo srdce a v krku jsem najednou měla obrovský knedlík. To byl ten kluk z toho snu… Byla jsem si jistá. Stejné vlasy, stejné oči, stejný úsměv… A byl i stejně okouzlující.

„No, já mám teď volitelnou psychologii…“ oznámila mi Katty, když jsme si sklízely učebnice.
„Já literaturu…“
„Dobře, tak až skončíš, přijď před školu, budu sedět na lavičce a půjdeme na oběd. Seznámím tě s partou…“ Bylo na ní vidět, že je moc natěšená, což ve mně probudilo zvědavost… Jací asi ti lidé, co mě s nimi chce seznámit, budou?
Rozloučily jsme se a já se jala hledat místnost, ve které mám být. Tu jsem kupodivu našla bez problémů, ale když jsem tam vpochodovala, zmateně jsem se kolem sebe rozhlédla. Byla téměř plná… Pak jsem u katedry zaregistrovala malého, shrbeného muže a podle knírku jsem usoudila, že to zřejmě bude profesor.
„Dobrý den, já jsem…“ Ani jsem nestačila domluvit a on mi skočil do řeči: „Já vím, kdo jste… Bylo mi řečeno, že k nám nastoupí někdo nový…“ Povzbudivě se usmál. „Tady je povinná četba a můžete se posadit,“ přejel zrakem po učebně, „sem do první lavice. Budete sedět s panem Cullenem, pokud vůbec dorazí…“
Neušlo mi, jak slovíčko vůbec pronesl jedovatě. Poděkovala jsem a nastěhovala se na místo k oknu.
Zasněně jsem se zapozorovala ven. Vánek jemně čechral koruny stromů a sem tam z nich spadl osamělý list.
Znovu se ozval zvonek, a když chtěl profesor zavřít dveře, vpadl do nich rychlostí blesku nějaký kluk.
Při pohledu do jeho tváře se mi zastavilo srdce a v krku jsem najednou měla obrovský knedlík. To byl ten kluk z toho snu… Byla jsem si jistá. Stejné vlasy, stejné oči, stejný úsměv… A byl i stejně okouzlující.
„No, pane Cullene!“ pronesl naštvaně profesor a tím mě vytrhl z transu. „To už je potřetí, co jdete pozdě!“
On se zatvářil jako neviňátko: „Moc se omlouvám, problémy s autem…“ Viděla jsem, že se snaží být vážný, ale viditelně mu cukaly koutky.
„Edwarde, Edwarde…“ povzdechl si učitel, „vy máte vždy nějakou výmluvu…“
„Edward?“ přemýšlela jsem, zatímco před tabulí pořád probíhala bouřlivá debata. „To jméno se dneska už tak často nevidí…“
Když se rozhostilo ticho, koutkem oka jsem si všimla, jak na mne Edward překvapeně kouká.
„Bože, jestli bude ještě chvíli takhle civět, zčervenám jak rajče…“ honilo se mi hlavou a sotva jsem to domyslela, začal se pobaveně uculovat.
„To se směje mně?“ uraženě jsem sklopila oči a se zájmem si prohlížela své ruce. Po chvilce, kdy pořád nešel, jsem zvedla hlavu znovu a on se zamyšleně mračil.
To už jsem byla opravdu zmatená…
„Pane Cullene, mám vám snad ještě ukázat, kde je vaše místo?“ zaburácel zmlklou třídou profesorův hlas.
Edward tedy pomalu vykročil a usedl na židličku vedle mne.
Snažila jsem se působit klidně a nezaujatě, jenže má noha mě prozradila. Vždy, když jsem byla nervózní, jsem si totiž podupávala. A kolikrát jsem o tom ani nevěděla. Byl už to takový můj zlozvyk.
„Nervózní?“ promluvil vedle mne a jeho hlas byl stejně sametový jako jeho tvář.
„Co?“ koukla jsem na něj a pak mi to došlo.
„Aha,“ padl mi pohled na mé koleno, „tohle. Jo, moc se omlouvám, vím, že je to otravný, ale když jsem neklidná, nemůžu si pomoct…“
„To jsem se na začátek předvedla…“ řekla jsem si ještě pro sebe a zavrtěla nešťastně hlavou.
„Ne, proto to neříkám… Mně to nevadí, vím, jaké to je být tu nový… Minulý rok jsem prožívat to samé…“
A to bylo vše, co jsme si řekli. Zbytek hodiny jsme mlčeli. Vím, asi jsem mu taky měla něco říct, jenže já nikdy neuměla příliš komunikovat s kluky… Jsem totiž dost velkej stydlín…
Když byla hodina zazvoněním ukončena, rychle řekl: „Ahoj,“ a pospíchal pryč.
Neměla jsem ovšem chuť ani čas se nad jeho chováním pozastavovat, protože na mne venku čekala Katty.
Spěšně jsem si sklidila věci a rázovala si to ze dveří, po schodech do přízemí a odtamtud ven.
Před budovou jsem se zastavila a pohledem přelétla všechny lavičky. A po chvíli jsem ji našla. Spokojeně seděla na jedné z nich pod velkým smrkem a zřejmě si mě taky všimla, protože energicky zvedla ruku a mávla na mne.
Vyskočila, počkala, až se k ní proderu a konečně jsme mohly vyrazit.
Na tvář mi káplo něco studeného.
Zvedla jsem hlavu k nebi, kde se opět honily těžké šedé mraky. Očekávala jsem, že se každou chvíli pořádně rozprší. A měla jsem pravdu. O zlomek vteřiny později už se na zem snášely husté provazce deště.
Rozběhly jsme se a než jsme stačily pořádně promoknout, stály jsme v bezpečí v prostorné jídelně.
Mokré bundy jsme si odložily v šatně a vzápětí se octly ve velké místnosti plné malých stolků a živě diskutujících lidí.