32. kapitola - Se svěšenými křídly (2. část)

Stál na ploché střeše nějaké blíže nepopsané lesklé budovy, Dudley vedle něho, smál se a mluvil, ale slova, která říkal, Harrymu nedávala vůbec žádný smysl. Díval se, jak se Dudleyho ústa pohybují a taky slyšel slova, ale zároveň se mu ty dvě věci nedokázaly spojit do jediného, smysluplného celku.

Harry se rozhlížel kolem sebe; byla tam mlha, která zatemňovala výhled na okolí budovy. Neviděl ani ostatní budovy kolem, ani to, co bylo dole pod domem, na kterém stál. Díval se směrem dolů po straně; lesklá zeď se ztrácela v mlze, ale Harry neměl dojem, že by se jednalo o vysoký dům. Zdálo se, že nemá víc než čtyři poschodí. Znovu se podíval na Dudleyho, který vedle něho pořád ještě bezstarostně tlachal. Harry se ho chtěl zeptat: Proč jsme na střeše? Pojď, půjdeme dolů; nelíbí se mi to tady…
Ale když se Harry rozhlédnul kolem, neobjevil žádné dveře, nic, co by naznačovalo, jak s dostali na střechu. Najednou uviděl houf bílých krys utíkajících po římse, která byla na nejvyšším poschodí kolem celé budovy. Byly jich stovky, bílé kožíšky a růžová očička, míhající se ocásky, až bylo těžké říct, kde jedno zvířátko začíná a kde končí a tiskne se za ním další. A pak to uviděl. Stříbrná a hnědá v záplavě bílé a růžové. Předklonil se, aby na ni dosáhl a chytil ji (nepředpokládal, že se mu to podaří, ale nějak se to podařilo), vytáhl ji z pohybující se masy bílých hlodavců a teď ho měl; svíjel se v jeho ruce, stříbrná packa se tam tak nějak nehodila, jak vycházela přímo z malého hnědého kožešinového ramínka, holý růžový ocásek se svíjel do takových úhlů, jako by chtěl omotat všechno kolem sebe, stejně jako chytavý ocas u opic. Zvedl hlavu a podíval se na Dudleyho; zdálo se, jako by Dudley neviděl, co Harry udělal, pořád jenom mluvil, ale zvuk a pohyb jeho úst si neodpovídaly jako v špatně nadabovaném japonském filmu.
Harry v zlosti zkusil hodit krysu dolů ze střechy, ale jak opustila sevření jeho ruky, všechno se začalo pohybovat neuvěřitelně pomalu a Harry přihlížel její proměně. Nejdříve se metamorfovala do velikého hada, její čtyři končetiny zmizely, její tělo se prodlužovalo a měnilo barvu do zelena, zřítelničky očí se změnily do tvaru vertikály jako u koček. Pak had plovoucí ve vzduchu vedle budovy (zatímco Dudley pokračoval ve svém nesrozumitelném proslovu) začal růst. Znovu měl ruce, ještě pořád zelené, jeho hlava změnila tvar, narostla mu křídla a s jejich pomocí odletěl pryč nad Harryho a Dudleyho hlavu. Harry sledoval draka se znepokojením. Najednou drak začal otvírat ústa a na rozdíl od Dudleyho slov Harry přesně rozuměl, co mu říká.
„Můžeš mi věřit,“ řekl pomalu.
Harry na něho strnule zíral a myslel si: Ne, nemůžu.
„Důvěřuj mi,“ řekl teď Dudleymu. Neustále pohybuje rty, Dudley přikývl a udělal krok dopředu až na okraj římsy, která se vinula kolem celé budovy. Harry se ho pokusil zastavit, ale i když se zdálo, že je od něho vzdálený jenom několik centimetrů, nedokázal to; jeho pohyby byly pomalejší a pomalejší. Vidět sám sebe se hýbat bylo jako sledovat pohyby kolem sebe, když blokoval bolest z kletby Cruciatus tehdy v lese. Cítil, že se jeho nohy pohnuly, jeho svaly na stehnech se napjaly, viděl své ruce, jak se natahují k Dudleymu, ale taky viděl, jak Dudley klidně zamával na draka a skočil z římsy. Harry se rozháněl rukama jako větrný mlýn, pokoušeje se ho zachytit. Ale když se dostal až na místo, z kterého Dudley skočil, jeho bratranec se už nořil do mlhy. Harry bezmocně zíral dolů do bílého šera, které halilo budovu a v němž Dudley zmizel, a už ho více neviděl…
Sen byl pokaždé stejný. Harry stočil pohled dolů na Hermionu. Zdálo se, že pro teď se čas vrátil do normálu. Dívala se na něj, ruce ovinuté kolem jeho ramen, její nohy měl pořád obtočené kolem pasu, jejich spojení bylo stále stejně intenzivní jako před chvílí, lehký třpyt kapek potu pokrýval její horní ret, tváře, hrdlo a hruď. Dívala se ustaraně a on se ji pokoušel utěšit, ale nevěděl, kdo utěší jeho. Sehnul se dolů a začal polibky pokrývat její hrdlo, posouval svoje ústa níž a níž, až vyklenula záda a usmála se na něj. Chtěl být vzhůru, vzrušovat ji, milovat ji, dělat cokoliv jenom neusnout… Když spím, mám sny… Nemusím snít. Nikdy víc žádné sny. Nikdy. Po chvíli si vyčerpaně lehnul vedle ní, oči upřené na strop, kde se odrážela pouliční světla. Stulila se mu do náručí, nemajíc ani ponětí o hrůze, kterou před chvíli viděl. Cítil její dech na svém krku, její kůži, jak se tiskla na tu jeho, a přislíbil sám sobě, že už nikdy víc nebude spát. Za necelých deset minut už svůj slib porušil, několikrát zamrkal, jeho oči se neprodyšně zavřely a už se neotevřely…
Vzbudil se uprostřed noci, rozzlobený sám na sebe, že porušil svůj nový slib více nespat. Podíval se dolů na Hermionu. Ležela vedle něho, její tělo se třpytilo a slibovalo, přiblížil své rty k jejím a chlácholil sám sebe, že když ji vzbudí, pomůže mu zůstat vzhůru. Pomalu posouval své rty po jejím krku dolů, zanechávaly za sebou vlhkou cestičku, která na jejím rozpáleném těle rychle usychala. Dolů až na bílá ňadra, která zářila ve tmě; hladil její tělo a posouval své ruce stále níž a níž, až už nedokázala odolávat jeho dotekům a její oči se najednou otevřely a hned zase zavřely, když prudce oddechujíc vzdychla: „Harry…“ Jsou i horší způsoby, jak se udržet a neusnout, pomyslel jsi, když se mu v náručí probrala k životu. Když zašeptala, že je celá lepkavá a zpocená, navrhnul jí, aby se šli společně osprchovat. Doufal, že ho to osvěží, aby zase neusnul a nesnil. Usmála se na něho a přitiskla své rty na jeho naznačujíc, že s jeho návrhem souhlasí.
V malé sprše, která sousedila s jeho pokojem, se navzájem mydlili a znovu a znovu poznávali svá těla. Najednou Harry zase začal pociťovat onu zoufalost; cítil, jako by bylo hrozně důležité, aby ty sny pokračovaly… Kapky vody dopadaly na jeho tělo, stékaly dolů v záhybech svalů, omývaly však pouze jeho pokožku, jeho duši zanechávaly potaženou pořád stejným tenkým filmem, který nejde odstranit. Odnesl ji do postele, její nohy kolem svého pasu, a v jejím náručí se znovu pokoušel dosáhnout úplného zapomnění…
Když potom znaveně ležel na zádech vedle ní, cítil její ruku na své hrudi, jak krouživými pohyby roztírá kapky potu, zíral do stropu, bojoval, aby udržel oči otevřené, ale když pohyby jejích prstů ustaly, její dlaň se zastavila na jeho pravé bradavce a on slyšel, jak hluboce oddechuje, vzdal ten boj a zavřel oči.
Ale vize, které se mu objevily pod zavřenými víčky, byly tentokrát jiné….
Stál spolu s Hermionou v zahradě v Godrickově dolu. Podíval se dolů sám na sebe a na Hermionu; byli nazí, ale z nějakého důvodu se svou nahotu vůbec nepokoušeli skrýt. Jeho matka stála ve dveřích domu, držela černovlasé a zelenooké dítě, prosila Voldemorta, klečela na kolenou, žebrala. Harry si nemyslel, že by ho mohla vidět, ale pak se otočila k němu a řekla: „Omlouvám se, Harry. Chtěla jsem tady být pro tebe. Skutečně chtěla. Nikdy jsme nechtěli, abys rostl bez nás…“
Díval se na ni přes slzy. „Tak,“ řekl, „něco pro to udělej!“
Najednou se za ní objevil Snape, který jí něžně domlouval: „Jenom to řekni. Udělej, co musíš. Zachraň sebe a Harryho…“
Zdálo se, že ho neslyšela, ale zvedla hlavu a podívala se na hrozivou postavu před ní v temnotě, plášť s kapucí, otevřela ústa a vykřikla: „Ano, ano!“ Křičela přes slzy. „Dám ti ho! Vychovám z něho tvého služebníka! Prosím, neubližuj mu…“
Najednou temná postava zmizela, jeho matka a Snape zmizeli, zmizelo i dítě. Harry se otočil k Hermioně, která pořád stála vedle něho, stejně nedostatečně oblečená jako on.
Ale ta dívka nebyla Hermiona.
„Ginny…“ vzdychl, když sevřel její tělo v náručí a ona položila své ruce kolem něho, vpíjel se svými ústy do jejích, najednou ho stáhla dolů na zem a přetočila se přes něho.
„Všechno bude v pořádku… jizva zmizela…“ mumlala mezi jednotlivými polibky, její rty cítil na své hrudi, na svých ramenech, na krku, na tvářích, a nakonec na čele, kde cítil, že jeho pokožka je hladká a nezjizvená, a ona ovinula své nohy kolem jeho boků a otočila se na záda…
Najednou zamrkal, a když znovu otevřel oči, už to nebyli oni dva. Harry ležel čelem na lidské kostře. Kosti začaly pod jeho tíhou praskat, jeho tvář se ocitla blízko lebky a on s křikem vyskočil. Otočil se zpátky k domu, ale ten už tam nebyl; místo něho uviděl ruiny, ruiny bradavického hradu. Neměl vůbec žádné pochybnosti, že to byly Bradavice. To místo vypadalo, jako by bylo opuštěné již tisíce let… Otevřel ústa a v hrůze začal křičet: „Mami! Mami! Mamíííí!“
Otevřel oči. Na chvíli usnul, ten sen se mu znovu a znovu vracel, ale jenom teď křičel. Do pokoje začaly pronikat první paprsky rozbřesku nového rána. Cítil, jak srdce prudce tluče v jeho hrudi. Hermiona spala vedle něho a neměla ani tušení, jaká psychická muka prožíval. Někdy v noci musela přes ně přehodit přikrývku; oba byli pořád nazí.
Najednou Harry uslyšel, jak nějaký hlas zakřičel „Alohomora!“ a pak se ozvala rána, jak byly dveře odmrštěny do zdi. Harry zjistil, že když se vrátili ze sprchy, zapomněl zajistit dveře uzamykacím kouzlem, aby byly nepropustné pro kouzlo Alohomora. Museli ho slyšet křičet nebo Ginny zjistila, že Hermionina postel je prázdná a dělala si starosti. Uviděl otřesené tváře Rona, Draca a Ginny, jak na něho zírají. Harry nevěděl, co má říct; ležel v posteli s Hermionou, ani jeden z nich nebyl oblečený a před chvíli křičel. Co to vlastně křičel? Nemohl jsi vzpomenout. Díval se na Ginny a pokoušel se vzpomenout jsi. Ona tam byla, ale taky neměla nic oblečené… Pokoušel se vypudit tu myšlenku ze svého mozku, polknul a znovu se podíval na jejich šokované tváře. Nemohl mluvit. Evidentně ani nikdo z nich. Hermiona ležící vedle něho se protáhla a najednou se posadila. Harry uviděl, jak se Ronovi a Malfoyovi do široka rozevřely oči, prudce se otočil a uviděl, že ji už deka skoro vůbec nezakrývá. Zatlačil ji rukou zpátky dolů a rychle vytáhnul přikrývku.
Otevřela oči, dívajíc se na něho ospale: „Hej, Harry, co tě to napadlo…?“ Pak uviděla ostatní, jak stojí na okraji postele a okamžitě zaječela.
Malfoy se ušklíbl: „Přeji ti dobré ráno, Grangerová. Děkujeme za představení…“
Hermiona si přetáhla přikrývku přes hlavu, aby se nemusela dívat ani na jednoho z nich.
Harryho potěšil pohled na Ginny; byla rozzuřená a ukázala na dveře: „Ven!“ zavelela a Draco Malfoy poslechl bez jakýchkoliv protestů, jakmile zpozoroval hrozivý výraz v její tváři.
Tak, teď mě vidí v tom pravém světle, pomyslel jsi Harry.
Podíval se na Rona, který na ně pořád ještě zíral s rozšířenýma očima: „Rone? Mohl bys nás – nechat?“
Němě přikývnul, a Harry jsi nebyl jistý, jestli posledních pět minut vůbec mrkal. Možná si myslí, že něco zmeškal, pomyslel jsi Harry. Ron se otočil k odchodu, nespouštěje pohled z linie Hermionina těla pod přikrývkou, až příliš dlouho na Harryho vkus. Harry se otočil k Hermioně a náhle si všiml, že Ginny tam zůstala. Otočil se zpátky k ní; přikrývku měl kolem pasu, ale najednou se cítil víc odhalený než kdykoliv jindy, když chodil po školních pozemcích bez trička. Ginny si evidentně neuvědomovala, jakým hladovým způsobem se na Harryho dívá.
„Ginny?“ vylekal ji. Vytřeštila na něho oči, vyběhla ven z pokoje a práskla za sebou dveřmi.
Teď, když byly dveře znovu zavřené, podíval se dolů na Hermionu. Překulila se na břicho a on viděl, že je ve tváři úplně rudá. „Panebože,“ řekla do polštáře, „Malfoy mě na tohle nikdy nenechá zapomenout, že jo? Teď mě tím bude týrat celé dva příští roky.“ Její slova vytrhla Harryho z jeho omámení. Začal se smát a sklonil se, aby ji políbil na rameno. Zamračila se na něho. „Velice směšné, že ano, jenom jsem tady dělala představení pro Malfoye, Ginny a…“ polkla „…a Rona,“ dořekla jemně.
Tedy, napadlo Harryho, Ron skutečně vypadal, jako by měl sto chutí na… Ale neměl odvahu to říct.
Hermiona se oblékla a opustila pokoj, Harry odešel do sprchy a pod tekoucí vodou se pokoušel zapomenout na své noční můry. Pro dnešek bylo těch nočních můr dost, napadlo ho. Opíral se rukama o protější zeď, zatímco voda v kruzích odtékala. Doufal, že noc s Hermionou mu pomůže se rozptýlit, ale nefungovalo to. Jeho mozek jednoduše odmítl spolupracovat. Jenom doufal, že ostatní to neřeknou Lupinovi. Byl zvědavý, jestli Lupin bude něco vědět. Možná, že ne.
Oblékl si nový oblek a šel dolů do baru. Tom ukázal na soukromý salónek pod schody, kde večeřeli minulou noc. Všichni ostatní už tu byli a v tichosti snídali. Hermiona si stáhla své polodlouhé kadeře do těsného, nekompromisního francouzského copu. Její tvář vypadala velice strhaně a naze bez každodenního zmatku z neposlušných kadeří splývajících podél tváří. Dívala se do svého talíře, nemajíc odvahu podívat se komukoli do očí, ani Harrymu. Harry si všimnul, že Ginny se na ni dívá se zřetelným nepřátelstvím. No úžasně, pomyslel si, skutečně perfektní začátek dnešního dne…
Malfoy, a je mu nutno to přičíst k dobru, zíral toužebně na Ginny, jako kdyby Hermiona vůbec neexistovala. Má teď jistě jiné zájmy, přemýšlel Harry. Ale Ron… Ron nemohl od Hermiony odtrhnout oči. To bylo zvláštní, protože její volba oblečení na pohřeb nebyla zrovna nejlepší. Její bouřkově šedý kostým měl zapínání až ke krku a sukně jí sahala až do půli lýtek. Tahle barva jí nesluší, napadlo Harryho; její přirozeně lehce opálený tón pokožky v ní působil sinale a pod očima měla tmavé kruhy (ovšem od toho, jak v noci budil, to věděl).
Ginny si zapletla několik pramenů do věnečku kolem tváře a ostatní jí v mohutných kaskádách padaly na ramena. Její bledá tvář působila průsvitně; Harry si všiml několika bledě modrých žilek na okraji vlasové linie. Bylo pro něho těžké, nedívat se na ni. Měla na sobě jednoduché šaty ve stejné barvě jako Hermiona, ale pro ni to byla mnohem lepší volba barvy. Najednou si uvědomil, že i ona pozoruje jeho, zamračená, a raději se zadíval zpět do svého talíře. Katastrofa, pomyslel si. Zdálo se téměř nemožné mluvit s některým z nich…
Když Lupin promluvil, bylo to, jako když zahřmí: „Za chvíli tu budou auta z ministerstva. Musíme se připravit.“ Jeho nový oblek se perfektně vyjímal na jeho štíhlé postavě. Harrymu připomínal účetního, sedícího tiše v kanceláři nad sloupci čísel; až na to, že byl vlasatější, než by většina lidí očekávala od účetního.
Do auta z ministerstva se jich všech šest v pohodě vešlo; bylo vevnitř větší, než se zdálo zvenku. Řidič znal cestu a jejich vůz se hladce klouzal mezi náklaďáky a ostatními auty přes skulinky, kudy by stěží prošel bicykl a někdy by měla problém se tudy protáhnout i hubená pouliční kočka. Harry se přestal dívat z okna; cítil závrať a dělalo se mu zle. Stočil pohled na Hermionu; pokusila se na něho usmát, ale koutky jejích úst se nevytočily dostatečně nahoru, aby se to dalo nazvat úsměvem. Potom přistihl sám sebe, jak civí na Malfoye, a uvědomil si, že ten se na něho taky dívá a v jeho pohledu se zračí neočekávaná sympatie, bez všech těch jeho postranních úšklebků, na které byl u něj zvyklý.

Když dorazili, jediný přítomný v kostele byl vikář. Podle všeho na církev dolehly těžké časy, když v tom kostele nemohli mít už faráře. K Harryho překvapení to byl celkem mladý muž, který se nezdál být o moc starší než Percy. Vypadal zvláštně v pozici autority. Nejvíce připomínal Harrymu Stana Silničku, průvodčího v Záchranném autobusu. Taky měl pískové vlasy a oříškové oči a na tváři nějaké pubertální vyrážky. Harry najednou zalitoval, že s sebou nevzal Sandy, a namísto toho ji nechal v Nevillově péči. Aspoň by si měl s kým promluvit. Nemohl ani Hermioně říct o svých snech, natož pak ještě Ginny, Ronovi, Malfoyovi nebo Lupinovi…
Nejistě zůstali stát, v nepravidelném hloučku v uličce, čekali na pohřební vůz a na Dursleyovy. Vikář se jmenoval pan Babcock a pokoušel se začít s Harrym malý rozhovor.
„Tedy,“ začal po chvíli, „Dudley byl tvůj bratranec.“
„Ano.“
Nastala dlouhá pauza. Bože, to je hrůza, přemýšlel Harry.
„Myslím, že jsem tě ještě nikdy neviděl na bohoslužbách.“
„Posledních pět let jsem na internátní škole.“
„Aha.“
Zase pauza. Přešlapování. Pohledy do nebe.
„Rád chodíš do té školy?“
„Ano.“
„Hmmm… sportuješ?“
„Jsem kapitánem Soubojnického klubu.“
„Aha, šermování. Ano. Mám vcelku rád Tři mušketýry. Viděl jsem mnoho Shakespearových her, které propadly právě kvůli ubohému šermu. Ano…“
Harry věděl, co tím myslel, normální šerm; ale on ho samozřejmě nemohl opravit. Alespoň tím poskytl mladému nervóznímu muži něco, o čem mohl brblat. Ale ten pravděpodobně už vyčerpal vše, co o šermu věděl, protože znovu nastalo trapné ticho. Nakonec byli zachráněni příjezdem pohřebního vozu, který se blížil cestou od vesnice, následovaný dvěma dlouhými tmavými vozy. Když pohřebák zaparkoval, Harry, Ron a Malfoy se postavili k zadní části auta a čekali na další instrukce.
První vůz za pohřebákem zastavil, ale dveře se otevřely v druhém autě a vystoupili Dudleyho staří kamarádi, kluci, se kterými Dudley honil Harryho ve škole, když byli mladí. Moc se nezměnili, přestože je Harry neviděl pět let. Věděl, že před ním teď mají respekt, a zaregistroval překvapení v jejich tvářích nad tím, nakolik se změnil on. Navzájem na sebe kývli hlavou. Dnes spolu budou tvořit tým.
Až příliš příjemně vyhlížející mladá žena v černém sukňovém kostýmku vystoupila ze dveří spolujezdce na pohřebním voze a zamířila dozadu, aby dala pokyny nosičům. Teď ponesou rakev do kostela a budou ji držet za rukojeti na bocích, ale později si ji zvednou na ramena a půjdou cestičkou dolů na hřbitov, který je od kostela vzdálen necelou míli. „Myslíte, že to zvládnete?“ ptala se jich. Všech šest se obezřetně dívali jeden na druhého, čarodějové a mudlové (i když mudlové nevěděli, že oni jsou čarodějové), a přikývli, nikdo z nich nechtěl ukázat znepokojení nad tím, že by měl jít vpředu.
Ron se naklonil k Harrymu: „Majitelka pohřebního ústavu?“ zašeptal.
Harry jenom pokrčil rameny: „Předpokládám. Ale nevím, jestli by ji k tomuhle volali. Může to být i obstaravatelka pohřbů. Nebo má pohřby na starosti v kostele. Nebo je to projektantka posmrtného života, co já vím, dnes se dělají i nemožné věci.“
Ron se zašklebil: „Vykašli se na to, Harry. Nakonec, neměl jsi z toho špatné spaní, že ne?“
Harry se zahleděl přes Rona do dálky. Ron si myslel, že uplynulá noc byla pro Harryho plná potěšení; neměl ani představu o hrůzách, které se Harry pokoušel vypudit ze své mysli…
Všech šest chytlo rakev za madla po bocích, opatrně ji zanesli dovnitř vydlážděnou cestou za dveře kostela a položili ji na speciální oltář, který byl zahalený do černé látky a stál vepředu, těsně před lavicemi pro hosty. Postarší žena – Harry předpokládal, že tady udržuje pořádek, zalévá kytky venku před kostelem a zároveň se stará o naaranžované květiny, které jsou uvnitř kostela a fary, kterou teď údajně nazývají vikariátem – postříkala květy kolem zavřené rakve. Všech šest chlapců si sedlo a čekalo na zbytek shromáždění. Ron seděl po Harryho pravé ruce a Draco Malfoy po pravé ruce Ronově. Hermiona přišla do kostela a sedla jsi po Harryho levé ruce a Ginny po její levici. Harry zvedl hlavu, díval se na tmavé trámy a šedivé kameny a na barevné sklo a vzpomínal na tohle místo. Vzpomínal na to, jak moc se těšil na Vánoce a Velikonoce každý rok, protože tady se nejvíce cítil jako obyčejný člověk. Když byl dítě a přijeli sem na prázdniny, všechny děti se zúčastnily lovu na velikonoční vajíčka a každý z nich dostal na Vánoce dárek, i když to byl jenom malý balíček sladkostí. Tady nebyla diskriminace, nikdo ho neodstrkoval. Dudley vždycky vymáhal od Harryho jeho balíček, jako by mu patřil, ale Harry si vždycky schoval kousek předtím, než mu ho dal. Vzpomínka na to, jak utíkal středovou chrámovou lodí kostela, schovával se do kostelních lavic, pokoušel se zastavit kývající se dveře (byly taky hodně vysoké, měřily přes čtyři metry), aby Dudley nevěděl, kde se mu schoval, dopředu se posouval po kolenou po lavicích pokrytých množstvím malých polštářků, které chránily před ostrými hroty a které byly ušity armádou malých starých dam, které patřily k farníkům… Právě díky tomu mohl svoje malé kostnaté tělo vtěsnat pod lavici a čekat, až Dudley projde kolem. Nikdy nepřišel na to, jak to dělá, ale někdy se stávalo, že ho našel. A v zápase o cukroví prohrál. Při těchto vzpomínkách se mu stáhlo hrdlo. Ano, říkal si, jenom vzpomínej na všechny tyhle věci, na časy dětství, když jsem chtěl jenom utíkat a utíkat a pořád jenom utíkat před ním, neustále nucen… jenom nemysli na poslední léto, na listy, které jsme si navzájem psali, na to, že se z vás stávali přátelé… vzpomínej na špatné časy…

I když se to zdálo být zvláštní, v té době, kdy Dudley mlátil Harryho kvůli sladkostem z vánočních a velikonočních balíčků, nezdálo se, že by Harry používal, i když nevědomky a neúmyslně, magii. Možná proto, že Dudley byl sice skoupý, ale ve skutečnosti mu vlastně nechtěl ublížit, jenom chtěl ty sladkosti. Dokonce si vzpomněl na časy, kdy spolu hráli něco jako hru kočky s myší, a zajímavé bylo, kolik směšných pozic dokázal Harry vystřídat, když Dudleyho lákal na místo, kde by se mu ani nesnilo, že schoval sladké… Dokonce vlezl i mezi veliké hranaté dřevěné píšťaly od varhan. Když ho pak Dudley našel, uvíznul mezi píšťalami, zatímco Harry polehoučku vyklouznul, šel k hrací konzole, sešlápl vzdálenější levý pedál, až z obrovských, více než čtyřmetrových píšťal, mezi kterými byl zapasovaný Dudley, vyrazil hluk jako z mlžných sirén. Dudley vřískal jakési dueto s organem a jeho křik přilákal celou správu farnosti, která byla shromážděná před kostelem. Harry si tímhle pořádně zavařil, všichni od faráře přes organistu a strýcem a tetou konče, všichni byli neuvěřitelně rozzlobeni a navíc Dudleyho velikonoční oblek byl totálně zničený. Nemohl zastavit slzy ani uprostřed toho, co by nazval zlými vzpomínkami, vzpomínkami, které ho nutily myslet si: Takhle to bude pro něj lepší, pro mě lepší, pro všechny lepší. Ale namísto toho zjistil, že přemýšlí raději o tom, jaká to byla zábava, když poprvé uviděl Dudleyho ve školní uniformě, o pohledu na Dudleyho prasečí chvost či naběhlý jazyk, když snědl bonbón od dvojčat. Zasloužil si některé věci, které se mu staly předtím, než se dostal pod kledbu Imperius, přemýšlel Harry, ale smrt, to ne…
Najednou mu někdo podal kapesník; podíval se na Hermionu, která ho vyndala z kabelky a podávala mu ho. Přikývnul, sundal jsi brýle a utřel si oči a zjistil, že kapesník je celý mokrý. Nacpal si ho do kapsy, chytil její ruku a lehce ji stiskl. Nějak se přes to dostane.
Přišel organista a začal hrát něco pomalého a truchlivého; kostel se pomalu plnil, a když Harry uslyšel známý hlas, otočil se a uviděl strýce a tetu. Vypadali velice bledě a unaveně, jako by nespali od té doby, co se dozvěděli o Dudleyho domnělé sebevraždě. Harry se chtěl zvednout a chtěl jim jít říct, že neudělali žádnou chybu, že ho nedohnali k tomu, aby se sám zabil, ale nějak nemohl. Jeho nohy se nechtěly pohnout. Vzpomněl si, jak v myslánce viděl tetu Petunii rozkřikovat se na jeho mámu, vzpomněl si, že ona nenáviděla jeho matku proto, že nepoužila magii, aby zachránila jejich matku… Prostě to nemohl udělat. Znovu se otočil dopředu, aniž by se setkal s jejíma očima, obával se, že by poznala jeho vinu, jeho zodpovědnost…
Přišlo i několik Dudleyho spolužáků; do kostela se valilo moře studentů, ale mnoho z nich byly sentimentální dívky. Znovu musel bojovat o zachování klidu, když viděl v jejich tvářích slzy. Bylo těžké se k tomu přinutit. Byl zvědavý, jestli Dudleyho popularita stoupla ještě před kouzlem, které na něho uvalil Červíček, nebo až potom. Nepředpokládal, že by to bylo předtím. To množství lidí, kteří byli v malém kamenném kostele, to množství životů, kterých se to dotklo! Harry by chtěl vědět, jestli Dudleyho někdo z nich našel, jestli se někteří ze studentů podívali vzhůru a viděli ho padat, míjet jejich okna; chtěl vědět, jaké myšlenky se jim honí hlavou…
Bohoslužba začala a utišila morbidní myšlenky, které se míhaly Harrymu v hlavě. Varhany umlkly, vikář se postavil v ruce s modlitební knížkou a pronesl známá slova: „Já jsem vzkříšení a život…“ Harry jsi vzpomněl na knihu, kterou četl v knihovně o prvním lordu Voldemortovi, který se pokusil vzkřísit svého syna a neuspěl. Vzpomněl si, jak Brumbál řekl, že neexistuje žádné kouzlo, které by vrátilo mrtvým život.
„Nepřinášíme si nic na tento svět a taky je psáno, že si z něj nic nemůžeme odnést…“
Pokoušel se najít pokračování v modlitební knížce a zjistil, že vikář používá Řád pro pohřbívání ve smrti a ne Pohřbívání dítěte. Zajímalo ho, jestli si teta a strýc všimli této chyby.
„…nech mě poznat můj konec a množství mých dní; pak můžu být přezkoušen, jak dlouho budu žít…“
Jak dlouho budu žít… to tam nemělo být, přemýšlel Harry. Dudleymu bylo jenom patnáct, skoro šestnáct. Ještě pořád byl dítě. Jsem taky jenom dítě? přemýšlel. Vzpomněl si na ten cizí pocit, který měl, když byl na poradě s dospělými v pracovně madam Pomfreyové, kde uvažovali, co bude pro Nevilla nejlepší… …nech mě poznat můj konec…
Vikář ukončil žalm, pak se zvednul chlapec s olivovou pletí, šel dopředu a něco četl, a pak plavovlasá dívka přečetla dvaatřicátý žalm. Jejich hlasy se třásly, jak zadržovali pláč, a Harry skoro nemohl dýchat, jak se úporně snažil neplakat.
„Zajisté, i když kráčím údolím stínu vstříc smrti, nebojím se zla; tvá víra ve mně; tvá paže a tvá berle posílí mě. Ty připravíš stůl pro mne v družině těch, kteří se pro mne trápí.“
V údolí stínu je smrt. Nebojím se zla. Sevřel čelisti, přemýšleje nad časem, kdy se přiblíží smrti. Měl Dudley strach? Bude ho mít on? Samozřejmě, jeho nemůže nikdo ovládat Imperiusem, ví, jak proti němu bojovat. Skutečně spáchal Dudley sebevraždu? Nebo byl jenom jednoduše odstraněn jako překážka?
Plačící plavovláska si sedla. Organista znovu začal hrát a vikář oznámil číslo žalmu. Shromáždění se postavilo, nadělalo hodně hluku, a roztřeseně začalo zpívat úplně mimo tóninu jakousi verzi Ochraňuj nás pán. Z Harryho hrdla nevyšla ani hláska; vzpomněl si na jméno té melodie: Modlitba za zemřelé. Jeho těžká povinnost. „…v pokoji…“ Odpočívej v pokoji.
Hermiona ho škubla za sako, aby si sednul; jeho mysl putovala a on nevnímal. Jenom matně vnímal, že vikář čte dlouhou pasáž z Já Korintský. Najednou trhnul hlavou směrem vzhůru; vikář si získal jeho pozornost.
„Ne všechna těla jsou stejná; jsou těla lidského druhu, jiná jsou těla zvířecí, jiná těla mají ryby a jiná ptáci. Ještě je tělo Boží a tělo pozemské, ale sláva těla Božího je věčná, a sláva těla pozemského je pomíjivá. Je sláva slunce a jiná je sláva měsíce, jiná hvězd, každá z hvězd má svou vlastní slávu. Se smrtí je to jinak. Je počata ve zkaženosti, vyzdvižena do mravní čistoty; je počata v hanbě, pozdvižena do slávy; počata v slabosti, zdvižena v sílu; počata v pozemském těle, pozdvižena do těla duchovního.“ Počata ve zkaženosti, vyzdvižena do mravní čistoty… Možná proto se prvnímu lordu Voldemortovi nepodařilo vzkřísit svého syna. Byl počat v zkaženosti a vyzdvižen do zkaženosti…
„Máme říkat, co je psáno, smrt je pozřena vítězstvím. Ó, smrti, kde je tvá síla? Ó, temný hrobe, kde je tvé vítězství? Sílou smrti je hřích; a k zatracení hříchu je zákon.“
Zákon. Jaký zákon? přemýšlel Harry. Zákon, který povoluje Popletalovi prakticky zprostit viny Luciuse Malfoye? Kouzelnický zákon, který pravděpodobně nikdy neztrestá nikoho z Dudleyho vrahů?
„Přijmi svého služebníka Dudleyho Dursleyho, ó Pane, přijmi ho laskavě mezi své služebníky a propůjč mu, Pane, rostoucí přátelství a lásku v Tebe, aby se směl stát silnějším a silnějším, v naprosté poslušnosti k tobě.“
Harry se zahleděl na dřevěný vyřezávaný paraván, který ukrýval organovou konzolu a přál si, aby se za ním objevil smějící se Dudley s tváří umazanou od čokolády. Je to jako noční můra, říkal si, je to přece nemožné…
„Pán tě žehná a zastane se tě. Pán rozzáří tvou tvář a bude k tobě milostivý. Pán povznáší tvou přízeň k němu a dá ti mír, právě teď i navěky. Amen.“
Varhany znovu začaly hrát. Harry zavřel oči, když slyšel amen, a teď je znovu otevřel, poslouchaje hudbu. Podíval se na Hermionu. Přikývla. „Suogon,“ zašeptal. Stiskla mu ruku. Malý chlapec, mohl mít kolem deseti, stál sám na galerii. Jeho růžová tvář byla čerstvě umytá, jeho světle hnědé kudrny se mu točily kolem tváře, oči měl modré jako chrpy. Jeho flétnový hlásek se nesl nad organový doprovod, zvuk se odrážel od trámů, kamenů a maleb a slova staré velšské ukolébavky proplouvala napříč Harryho mozkem s utěšitelnou důvěrností.
„Huna blentyn yn fy mynwes Clyd a chynnes ydyw hon Breichiau mam sy’a dyn am danat, Cariad mamsy dan fy mron Ni cha dim amharu’th gyntun Ni wna undyn â thi gam Huna’a dawel, anwyl blentyn Huna’a fwyn ar fron dy fam.
Huna’a dawel, heno, huna, Huna’a fwyn, y tlws ei lun Pam yr wyt yn awr yn gwenu, Gwenu’a dirion yn dy hun? Ai angylion fry sy’a gwenu Arnat ti yn gwenu’a llon Tithau’a gwenu’a ol dan huno Huno’a dawel ar fy mron?“
Mladá žena z pohřebního ústavu jim dala signál, všech šest chlapců se postavilo a úhledně napochodovalo k rakvi. Zvedli ji na ramena; Harry šel vpravo jako první, Malfoy byl za ním a za Malfoyem šel Ron. Dudleyho přátelé byli na druhé straně. Harry pomalu kráčel ven z kostela, těžká truhla se mu zařezávala do ramena, tváře přítomných vyjadřovaly to samé, na co myslel i on, a chlapec na galerii pokračoval ve zpívání ukolébavky.
„Paid ag ofni, dim ond deilen Gura, gura ar y ddor Paid ag ofni, ton fach unig Sua, sua ar lan y mor Huna blentyn, nid aes yma Ddim i roddi iti fraw Gwena’a dawel yn fy mynwes Ar yr engylgwynion draw.
Huna’a dawel, heno, huna, Huna’a fwyn, y tlws ei lun CAM yr wyt yn awr yn gwenu, Gwenu’a dirion yn dy hun? Ai angylion fry sy’a gwenu Arnat ti yn gwenu’a llon Tithau’a gwenu’a ol dan huno Huno’a dawel ar fy mron?
Ulička v malém kostele se zdála být míli dlouhá. Harry cítil texturu kamenů přes tenkou podrážku svých bot; snažil se dělat co nejméně hluku, takže jasně slyšel anglická slova, která chlapec zpíval teď. „Spi, mé děťátko, na mé hrudi, teplo a útulno, to tě halí, kolem jsou ramena tvé matky, v jejím srdci mateřská láska. Nikdo ti tam neublíží, nic nezničí tvůj spánek, spi mé drahé dítě, v tichosti, spi na matčiných něžných prsou.
Spi klidně, dítě, dřímej, roztomilé dítě, něžně spi, řekni mi, proč se směješ, usmívajíc se sladce ze svého spánku? Usmívají se andělé v nebi, když vidí tvůj šťastný úsměv? Učiníš z nich kruh smějících se, na mé hrudi spokojeně.“
Harry slyšel, jak varhany pokračují ve hraní, zatímco oni šli dál po cestičce směrem dolů, všech šest společně se svým břemenem na ramenou. Shromáždění je následovalo, vedl je vikář s tetou a strýcem, věděl to, i když se nemohl otočit, aby se podíval. Byla to perfektní omluva, aby se na ně nemusel dívat. Byl za to vděčný. Cestička se zaplnila pohřebním průvodem a oni pomalu přicházeli k hrobu, nikdy by nemyslel, že najde tu osudnou jámu, poslední místo určení… U hrobu sundali rakev ze svých ramen a umístili ji na desky, které byly položené křížem přes otevřený hrob. Vikář se postavil k hlavě zemřelého, zatímco Harry a ostatních pět chlapců odstoupilo. Harry si stoupnul vedle Hermiony; natáhla se a vzala jeho ruku do své. Viděl, že plakala, její oči byly červené.
„Člověk je zrozený z muže a ženy,“ řekl pan Babcock, „má určený krátký čas pro život, a tento čas je plný utrpení. Jako kometa se vznesl a byl sražen dolů; jak květ; je prchavý jako stín, a nikdy nezůstane stát… Uprostřed života nacházíme smrt, kterou bychom měli nazývat vysvobozením.“
Skutečně? přemýšlel Harry, vzpomínaje na poslední noc s Hermionou. Chtěl od ní příliš mnoho, teď to zjišťoval. Nemohl očekávat, že z něho sejme všechnu vinu a všechno sebeobviňování, kterým trpěl. Nebyl tady žádný zázračný lektvar na to, aby to změnil, žádné kouzlo, žádné mávnutí hůlkou…
Pod rakví ležely popruhy z pevné tkaniny, které teď uchopilo několik černě oděných mužů z pohřebního ústavu. Když je drželi, mladá žena kývla na Rona, Harryho a Malfoye, aby odebrali dřevěné desky, které podpíraly rakev, a Dudley byl spuštěn do země, protože vikář ukončil svou řeč. Pak žena odvedla Harryho k tetě a k strýci. Pokoušel se nedívat do jejich zoufalých tváří; Vernon si stoupl k hromadě zeminy, kterou vykopali hrobníci, vzal plnou hrst hlíny a hodil ji, celý shrbený, na rakev. Teta Petunie udělala totéž, slzy se jí kutálely dolů po tváři. Pak Harry mechanicky nabral trochu země a pokropil jí tmavou rakev. Díval se, jak opouští jeho dlaň a nějaké kousíčky zůstaly nalepené mezi prsty.
„Všemohoucímu Bohu poroučíme duši našeho bratra Dudleyho, zesnulého…“ Našeho bratra, dumal Harry. „…a odevzdáváme jeho tělo zemi; země k zemi, popel k popelu, prach k prachu.“ Vikář zamumlal něco, co přimělo shromážděné mu odpovědět, ale Harry to nepostřehl, jeho mysl se toulala. A pak uslyšel slova, nejdřív vikář, pak ostatní… nakonec všichni společně odříkali Otčenáš. Známá modlitba mu nepřešla přes rty dlouhých pět let, chvílemi mu dělalo potíže si vzpomenout… „A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás všeho zlého.“
Neuveď nás v pokušení. Zbav nás všeho zlého. Zlo. Co vědí lidé o zlu? Na to by byl Harry zvědavý. On viděl zlo. Bojoval s ním.
„Vzdáváme ti srdečný dík za dobrý příklad pro všechny tvé služebníky, kteří ukončili svou pouť ve víře, dej jim odpočinek za jejich námahu, pane.“
Harry byl mrzutý. To je přesně to, co potřebuju, přemýšlel, být mrzutý. Je dost možné, že Dudley si kázaní nějak moc nikdy nevšímal. A z jaké námahy má Dudley odpočívat? Nežil ještě tak dlouho, aby se s něčím namáhal. Harry poslouchal své myšlenky ještě nějakou chvíli, využívaje tuhle novou taktiku na přežití, aby se celkem nezhroutil, aby nepadnul na kolena před tetou a strýcem a jejich mudlovskými hosty a aby jim neřekl, že Dudley zemřel proto, že byl pod kletbou Imperius, a že se to celé stalo proto, že ho chtěl jeden temný čaroděj použít proti němu.
„Amen.“
Poslední slovo nakonec. Vikář tiše přešel kolem hrobu, veda Dursleyovy a Harryho, Hermiona a ostatní je následovali a za nimi celý pohřební průvod pomalu odcházel od hrobu, když hrobníci, kteří se tu zjevili jakoby odnikud, začali zasypávat dlouhou obdélníkovou jámu. Harry slyšel hroudy dopadající na dřevěný povrch, bum!, bum! Nemohl odolat a otočil se. Zůstal stát, ostatní ho míjeli, zatímco on tiše stál u brány hřbitova, díval se na pracující hrobníky, kteří dělali svou práci, na nic nedbajíce. Pak koutkem oka uviděl velkého černého psa, který stál poblíž drobného pomníku na malé vyvýšenině. Šel směrem k němu, byl rád, že ho vidí. Pes se nezměnil v člověka, když k němu přišel, ale Harry ho stejně poznal. Pohladil ho po hlavě a sednul si na trávu, ignoroval přitom skvrny, které se mu vytvořily na novém obleku. Až tehdy si všiml náhrobního kamene.
JAMES GODRIC POTTER
1960–1981
LILY EVANS POTTER
1960–1981
Milovaní rodiče a přátelé
Odpočívejte v pokoji
Harry nedokázal vydat ani hlásek. Otočil se, a najednou vedle něho seděl Sirius, rukama objímal svá kolena stejně jako Harry.
„Oni jsou tady?“ zeptal se. „Byli tady pořád, celou dobu, co jsem rostl, a já jsem to nevěděl?“
Sirius přikývnul: „Tvá teta se o to postarala. Ve skutečnosti ale neměli zádušní mši. Remus mi o tom vyprávěl minulý rok. Nikdy jsem tady nebyl. Myslím, že víš proč. Remus neví, kdo zaplatil náhrobní kámen. Ať to byl kdokoli, nemyslím, že to byla tvoje teta. Podívej na to gravírování; tohle nebylo dělané rydlem. Příliš čisté. Tohle bylo uděláno hůlkou, kouzlem.“
Harry si vzpomněl na Snapea v zahradě před domem v Godrickově dolu, s tělem jeho matky v náručí. Mohl to být taky Brumbál, domníval se Harry, ale byl by raději, kdyby to byl Snape. O to víc, že nikomu nic neřekl.
„Ta představa,“ řekl zadrhávaně, „že jsem tudy běhal každé ráno do školy, kolem hřbitova, a pak nazpátek, když mě honil Dudley s kamarády. Byli pověrčiví, takže sem nechodili, a proto jsem věděl, že jsem tady v bezpečí. Vždycky jsem se tady cítil bezpečně…“
Sirius položil svou ruku Harrymu na ramena: „Možná proto, že jsi cítil, že jsou tady, Harry. Lituji, že tohle je to jediné, co jsem mohl doposavad pro tebe udělat, ukázat ti, kde leží. Je mi to tak moc líto. Přál bych si, abychom mohli tehdy udělat něco, co by tomu zabránilo…“
Harry si znovu vzpomněl na nepřečtený list a potřásl hlavou: „Ne, Siriusi. Nebyla to tvoje chyba.“
Jeho kmotr na něj vyrovnaně hleděl: „Ale ani tvoje, Harry. Nezapomeň na to.“
Harry se na něho podíval a přikývnul, neschopen lhát mu slovy. Bude to namáhavá bitva, ale věděl, že se o to musí pokusit v zájmu svého duševního zdraví. Červíček se ho pokoušel paralyzovat, to věděl, v každém případě si tím byl jist. Spolupracoval při odsouzení Luciuse Malfoye, a ten má velice dlouhou ruku…
„Musím ti ještě něco říct, Harry.“ Harry se na něho odevzdaně díval. „Avery a Nott byli nalezeni – mrtví. Vznášelo se nad nimi temné znamení. Zdá se, že Malfoy neměl žádný problém vynést nad nimi rozsudky smrti. Koneckonců, nebyli jim přisouzené vraždy, o kterých řekl, že je spáchali, a navíc byli zabiti za babráctví při atentátu u Tří košťat.“
Jasně, pomyslel si Harry, Moody a já jsme je chytili. A teď jsou mrtví. I když byli smrtijedi, ve skutečnosti nikoho nezabili…
„Lidé protestovali, chtěli, aby Popletal znovu vrátil Malfoyovi odebrané rozsudky, ale on to neudělal,“ pokračoval Sirius. „Takže, kdokoli zabil Clearwaterovy, paní Flintovou a její přítelkyni, je pořád tady. A ještě…“
„Co ještě?“
Sirius si těžce vzdychnul: „Obávám se, že soudní porota je ve vážném nebezpečí. Jenomže oni to berou na lehkou váhu. Udělali správnou věc, ale dva z nich už za to zaplatili. Jeden je mrtvý. Jeden je u sv. Munga, na oddělení popálenin. To ty nevíš. A dva další dostali výhrůžky. Nevypadá to dobře, Harry. Nikdo nechce jít do poroty proti smrtijedům za takových okolností. A Denní věštec pořád kryje jejich aktivity. Když nic víc, jejich drzost stoupla, protože se Popletal snaží všechno ututlat. Zdá se, že se pokoušejí vyvolat davové šílenství. Tedy, já jsem ten poslední, kdo by mohl říct, že Popletal ví, co dělá, ale možná je to tak správně. Čarodějný svět teď zná nebezpečí, ale smrtijedi jsou schopní to zvrátit. Stali se tak hrozné věci… Nechci tě tím obtěžovat, Harry, ale – věci se budou jenom zhoršovat, ne zlepšovat. Remus, Mundungus Fletcher a já budeme mít mnoho práce tohle léto, myslím, a Severus ještě víc.“
Harry se na něho otřeseně podíval: „Léto! Jak se mám celé léto dívat na tetu Petunii a strýce Vernona?“
Sirius potřásl hlavou: „Obávám se, že budeš muset, Harry. Je to jediné bezpečné místo pro tebe. A dnes ještě víc. Vlastně, měl bys jít už teď domů. Pro jistotu. Už se budou divit, kde jsi. Můžu jít s tebou, jestli chceš.“
Harry přikývnul a Sirius se změnil ve psa. Kráčeli dolů k hřbitovní bráně a pak pokračovali dál, vracejíce se na Zobí ulici. Harrymu se to líbilo, jít jen tak, osamotě, se Siriusem v jeho psí podobě; nebylo tu napětí kvůli konverzaci, jenom oni dva si dělali navzájem společnost, malé jednoduché společenství. Harry na všechno zapomněl, a když vešel přes práh domu na Zobí ulici, přímo do vstupní haly, Sirius byl pořád s ním.
Uslyšel všechny, jak oplakávají Dudleyho, byl jich plný obývák i jídelna. Hermiona přišla k němu, aby se s ním uvítala, objala ho a podala mu šálek něčeho, co připomínalo ovocný punč. Lupin, Ron a Ginny se na ně mlčky dívali, ale Draco Malfoy…
„Znovu je tady ten pes!“ řekl překvapeně.
Harry se podíval dolů na Siriuse: „Hmmm…“
Marně se pokoušel něco rychle vymyslet. Ostatní čtyři se podívali nervózně jeden na druhého.
Malfoy se díval z jedné tváře do druhé, čekaje na nějaké objasnění. Jeho tvář byla pořád zlostnější a zlostnější, když viděl, že mu nikdo žádné vysvětlení nedá. „No jasně!“ řekl posměvačně. „Tak já zachraňuju vaše zatracené zadky,“ ukázal na Rona, Harryho a Hermionu, „nechám zavřít svého vlastního otce do vězení, jsem tady na pohřbu tvého bratrance, abych ti pomohl s rakví, ale ty si pořád myslíš, že mi nemůžeš věřit. Dobře! A to si lidé myslí, že zmijozelští jsou odporní…“ Pohnul se směrem ke dveřím. Ginny se natáhla po jeho ruce, aby ho zastavila.
„Není to, že…“ začal říkat Harry, když tu Sirius-pes zatarasil vchod na schody. „Hej!“ vykřikl a sprintoval nahoru po schodech za psem. Slyšel, že ostatní ho následovali. Veliký černý pes vešel do jeho pokoje a skočil na postel, pohodlně se uložil, jako kdyby tam bydlel, a podíval se vyzývavě na Harryho. Řekni mu to, zdálo se, že je to napsané v těch výrazných černých očích. Harry si sednul k němu na postel, unaveně si vzdychnul a začal psa hladit. Ron a Hermiona nejistě postávali u stolu, Ginny a Malfoy stáli u dveří; Malfoy se od ní nechal vytáhnout po schodech nahoru.
„Jsme tu všichni,“ řekl Harry, „zavřete dveře.“ Když se tak stalo, Harry kývnul směrem ke stolu a řekl: „Posaď se, Malfoyi. Je to trošičku delší příběh…“ A pak mu všechno za pomocí ostatních řekl. O Fideliově kouzlu, o zrádci Petrovi a pravdu o smrti mudlů v ulici. Že Petr je Červíček, Sirius, jeho otec a Peter se stali zvěromágy, aby mohli doprovázet Remuse Lupina v jeho vlčí formě, co se stalo v Chroptící chýši ve třetím ročníku a taky jak on a Hermiona pomohli Siriusovi uprchnout z Kratiknotova kabinetu… Malfoy se díval z jednoho na druhého, podle toho, který z nich právě mluvil, doplňuje kousky příběhu (Hermiona byla velice hrdá na Křivonožkovo chování, z jejího vyprávění to bylo cítit). Když skončili, Harry by rád zvěčnil výraz naprostého úžasu v Malfoyově tváři mudlovskou kamerou, i když by to byl nehybný obrázek, bez pohybů, moment mrazivého šoku.
Najednou se Sirius změnil a Malfoy vstal, židle, na které seděl, vlítla pod Harryho stůl. Byl ještě bledší než obvykle, skutečně neexistoval žádný rozdíl mezi barvou jeho kůže a bělobou košile, kterou měl oblečenou k černému obleku. Sirius vstal a šel směrem k Malfoyovi s nataženou rukou. Harry se postavil a usmíval se, měl z toho potěšení vidět Malfoyovou reakci.
„Draco Malfoyi,“ řekl, „seznam se se Siriusem Blackem.“
Sirius vykouzlil svůj nejšarmantnější úsměv a potřásl Malfoyovi rukou: „Konečně tě oficiálně rád poznávám, Draco.“
Malfoy němě přikývnul; právě slyšel celou ságu a věděl, že pes na posteli byl Sirius Black, nelegální zvěromág a bývalý obyvatel Azkabanu, ale ještě pořád tomu nemohl uvěřit. Málem si sednul do prázdna, ale Sirius ho držel za ruku, zatímco Ginny zvedla židli, kterou předtím shodil. Pak ho nechal si sednout.
„Takže ty říkáš,“ ozval se Draco přiškrceně, když znovu našel sílu k mluvení, „že Červíček byl ve skutečnosti tvá blbá krysa,“ ukazujíc na Rona, „a že on zabil ty mudly na ulici a zradil Potterovy rodiče…“
„Sledoval jsi vůbec, Malfoyi?“ chtěl vědět Ron, převraceje oči v sloup.
„Jasně, Weasley, ale kdybys ty slyšel příběh, který zní jako skřítkovská povídka, taky by ti nebylo všechno hned jasné.“
„A co není?“ usmála se Ginny.
Malfoy polknul a znovu se zadíval na Siriuse. „Nooo…“ začal jemně.
Harry se musel smát. Díky, Malfoyi. Nemyslel jsem si, že se dnes budu smát. Nebo že se ještě někdy vůbec budu smát, myslel si, ale nahlas řekl: „Přál bych si, abys mohl vidět svou tvář, Malfoyi.“
Draco se zašklebil: „Nejsem tady pro tvou zábavu, Pottere. Jsem tady jenom proto, že mě o to požádala Ginny. I když to bylo samozřejmě poučné.“
Najednou někdo zaklepal na Harryho dveře. Všichni vyskočili a Sirius se okamžitě změnil ve psa. Vydechli si úlevou, když uslyšeli hlas následující po zaklepání. „Harry? Jsi tam?“ Ginny otevřela a vpustila dovnitř Remuse Lupina. Zavřel za sebou dveře a byl celkem překvapený nad pěti osobami naskládanými v malém pokoji. A najednou uviděl na posteli velkého černého psa.
Sirius se změnil do lidské podoby a Lupin zakřičel: „Co to proboha děláš! Vždyť je tady on!“ a ukázal na Draca.
„Už o všem ví, Remusi,“ řekl mu Sirius.
Lupin si oddechl úlevou a podíval se na Malfoye: „Předpokládám, že takhle je to lepší. Je dobré, že to víš. Chtěl jsem ti taky něco říct, ale doteď jsem neměl šanci. O tom, kde budeš tohle léto.“
Malfoy škubnul hlavou vzhůru. Harry zapomněl na jeho problém. Jasně, zajisté by mohl zůstat se Siriusem, Lupinem nebo taky se Snapem, pokud ti nebudou mít právě práci se smrtijedy. Možná by ho Brumbál mohl nechat jednoduše ve škole.
„Ředitel už kontaktoval tvou starou pěstounku a ona byla šťastná, že s ní budeš přes léto.“
„Moje pěstounka? Neviděl jsem ji od svých čtyř let.“
„Nevadí. Brumbál říkal, že slyšela o tom, co jsi udělal, a je na tebe hrdá a je ráda, že budeš u ní. Vyhovuje ti to?“
Malfoy přikývnul, úplně překvapený. Lupin se otočil k Harrymu: „A teď k tobě, Harry. K vlaku si tě přijde vyzvednout tvůj strýc a zůstaneš tady pár dní, ale potom… chtějí někam cestovat. Do Portugalska nebo tam někam. Nechtějí tady zůstat celé léto a přemýšlet nad Dudleym. Rozumíš?“
Harry přikývnul: „A musím s nimi do Portugalska?“
Lupin zavrtěl hlavou: „Samozřejmě že ne, Harry. Víš, co by to bylo za noční můru dávat na tebe pozor?“
„Takže zůstanu tady sám?“
„Ne. Tvá teta a strýc už udělali opatření, abys mohl zůstat se svou dřívější opatrovatelkou, paní Figgovou. A taky říkali, že se tu zastavil někdo jménem Dick, jestli bys neměl zájem o letní brigádu, když tady budeš…“
Harry byl rozpolcen mezi naříkáním nad společností paní Figgové a mezi radostí nad Dickem. Tedy, jestli bude pracovat celé dni, s paní Figgovou bude jenom po večerech… to nebude tak zlé.
„V pořádku, myslím,“ řekl, „doufám, že budu moct pracovat pro Dicka. Zavolám mu hned, jak se vrátím ze školy.“
Lupin tlesknul: „V pořádku. Tak to by bylo probrané. Vidíte? Nebude to tak tvrdé. Měli bychom už jít všichni dolů. Asi za hodinu pro nás přijede auto z Ministerstva, odveze nás do Děravého kotle, abychom si vzali své věci a letaxovou sítí se vrátili do Prasinek. Ach, Harry, dole na tebe čeká pěkná blondýna. Říkala, že se jmenuje Julie…“
Harry polknul. Dudleyho dívka.
Stěží přežil následující hodinu, sledoval tetu a strýce a jejich hosty, kteří s nimi nahlas soucítili, poslouchal Julii, která mu říkala, že jenom den před jeho smrtí ona a Dudley plánovali, co budou dělat v létě. Byl hrozně rád, když dorazilo auto z Ministerstva. Nemohl se dočkat, až bude zpátky v Bradavicích, i když jenom na pár dní. Z letního semestru už moc nezbývalo; jenom exhibice Soubojnického klubu a závěrečná slavnost. A pak dlouhá cesta vlakem do Londýna…
Předtím než vyšel ze dveří domu číslo čtyři v Zobí ulici, zastavil ho Malfoy a tiše mu řekl: „Díky, žes mi to nakonec řekl, Pottere. To o – jaké jiné jméno používáte? Čmuchal? A – taky za Famfrpálový pohár,“ dořekl rychle, otočil se a kráčel k autu. Harry zůstal stát ve dveřích, beze slov.
Ty jo, zázrak nad zázraky, přemýšlel. Dvě poděkování od Draca Malfoye.
Skutečně to byl rok plný zázraků.