3. kapitola - Nadvláda lásky

„Jé! Severusi! Ta je tak strašlivě roztomilá! Smím jí dát hašlerku?“ trochu jsem se zaškaredil. Makuji sice vypadala, že by si hašlerku dala, ale já neměl chuť rozlepovat jí slepené čelisti ani pumpovat žaludek: „ Víte, Albusi… nemyslím si, že to je moudré. Je to vlk.“

Padni mi do náručí,
Tam, kde potůček zurčí.
Tam, kde černé růže kvetou,
navždy usneme ve dvou.

Usneme na temném kvítí,
Tam, kde v noci měsíc svítí.
Padni mi do náručí,
Takhle se smrti učí.

„ Jé! Severusi! Ta je tak strašlivě roztomilá! Smím jí dát hašlerku?“
trochu jsem se zaškaredil. Makuji sice vypadala, že by si hašlerku dala, ale já neměl chuť rozlepovat jí slepené čelisti ani pumpovat žaludek:
„ Víte, Albusi… nemyslím si, že to je moudré. Je to vlk.“
Brumbál se zatvářil nesmírně zklamaně. Pak si ale hašlerku strčil do pusy sám, nabídl mě ( kategoricky jsem odmítl. Nesnáším sladké.) a pak si posadil Makuji na klín. Vlče vypadalo, že se mu Brumbál ohromě zamlouvá.
„ No… tak já půjdu. Mám dole studenty. Smím vám jí tady nechat?“
„ Ale jistěže! Ťuťuťu…“ skoro mě nevnímal. Drbal Makuji na obnaženém bříšku. Vlčice mu chňapala krátkou tlamičkou po vousech a očividně si chtěla hrát.
„ Takže to zvládnete?“ ujišťoval jsem se nedůvěřivě. Stačilo mi jen pohlédnout na všemožné mísy s dropsy a karamelami a měl jsem dojem, že tohle hlídání Makuji prostě nemůže přežít. Brumbál byl jako masový vrah mučící své oběti sladkostmi.
Mávnul na mě rukou:
„ Ovšemže ano!“
„ Nebude vás to nijak obtěžovat?“ potřeboval jsem vědět. Brumbál se na mě podíval jako na malé dítě, kterému je třeba vysvětlit, že je úplný debil:
„ Severusi. Neboj se, já mám s dětmi zkušenosti. Stačí jim dát kousek čokolády a dají pokoj!“
„ Ale tohle není…!“ mé obavy se vyplnily. Chce jí nacpat bonbóny! Brumbál mě začal strkat ze dveří, Makuji ho povzbuzovala hlasitým vrčením:
„ Ale já vím, že to je štěňátko! To je stejné! Tak už běžte!“ vystrčil mě ze dveří, Makuji mi štěkla na pozdrav a já na schodišti osaměl.
Tak jsem se zbavil jednou pro vždy Makuji. Brumbál jí vycpal karamelkami a pralinkami a pak si jí postavil na poličku jako oběť své propagandy. A to je konec mého příběhu!
…
ba ne, není… to je spíš začátek. Protože to, co se stalo oné noci, kdy jsem si vyzvedl spící Makuji ( se srstí slepenou od něčích ulepených prstíků, že ano pane řediteli…), změnilo všechno. A když říkám všechno, myslím tím všechno.

***

K večeru začalo pršet. Makuji spala ve svém pelíšku a já opravoval písemky prvňáků. Večeři vlče odmítlo, protože bylo dost natláskané ani nevím čím ( vím, ale nechci tady tu aféru s Brumbálem dál rozpitvávat). Z kazeťáku se linula krásná písnička od Greenday, Boulvard of broken dreams a dokreslovala celkově idylickou atmosféru mého večera.
Zahřmělo se a rádio zhaslo. Makuji vyvřískla a nadskočila. Běžela se schovat ke mně pod židli, s kňučením.
„ Copak je, myško? Ty se bojíš?“ zeptal jsem se jí a nechal jsem jí ať mi vyskočí na klín. Opřela se mi prackami o hruď a hlavu mi přitiskla ze strany na krk. Celá se třásla. Objal jsem jí:
„ To je jen bouřka. Té se bát nemusíš. Půjdeme spát? Ano? Chceš spát dneska u mě?“
Nechtěla. Vlastně nechtěla nic. Jen se třásla a nechala se sebou manipulovat jako s plyšákem. Už jsem slyšel, že se psi bojí bouřky, ale až takhle? To se mi nezdálo. Strčil jsem jí do postele a lehnul jsem si napůl oblečený vedle ní. Na sobě jsem ještě měl kalhoty.
Původně jsem jí chtěl uspat a pak jít doopravit ty testy, jenže jsem nepočítal se svou ospalostí. Přemohla mě uprostřed pohádky o Červené Karkulce.
Dobře. Já vím, že to zní stupidně, vyprávět vlčeti pohádku na dobrou noc.
Jenže mě to přišlo jako docela dobrý nápad. Navíc mi Makuji čím dál tím víc připadala jako dítě, které hlídám známým a ne jako štěně.
Když jí ale Hagrid může cpát svými šutroidními sušenkami a Brumbál zase příšernými dropsy ( dropsy pro psi – to vymyslel Trumbál, ne já), tak mám snad jako její majitel právo trochu se angažovat! Vyprávění pohádek je docela dobrý začátek.
Zvlášť když jsou tak brutální jako pohádky Bratří Grimmů. Ale ovšem, jak už jsem se zmínil, usnul jsem zrovna v nejlepším. Ve chvíli kdy vlk požíral babičku ( což jsem popisoval velice barvitě, aby měla Makuji dobrou průpravu do života.)

***

Ráno. Bylo to nejšílenější ráno jaké si dokážete představit. Dobře… zkuste si představit, že ležíte polonazí na posteli v pokoji, kde kromě vás a štěněte nikdo není, otevřete oči a první, co spatříte je spící obličej někoho, koho jste v životě neviděli. Nezvládáte to? já to také nezvládnul.
Šíleně jsem zařval a vyskočil jsem z postele. Na ní, na mé posteli, ležela úplně nahá hubená dívka, tak šestnáctiletá, s ošklivými jizvami po celém těle. Klidně spala stočená do klubíčka. Vlasy byly krátké, popelavé a rozčepýřenou ofinu měla prokvetle hnědou. Přes trojúhelníkový obličej s ostrými rysy se jí táhly tři jizvy. Na svůj věk vypadala strašně maličká. Zkoprněle jsem na ní zíral. Pak jsem znova zařval, mému mozku nějak začalo docvakávat co se tady děje.
Dívku to vzbudilo. Pomalu otevřela oči, zamrkala dlouhými hustými řasy ( až moc dlouhými na člověka) a pak zamručela. Zvedla hlavu a jak mě zmerčila usmála se a zavrněla. Zvedla se na všechny čtyři, protáhla se. Stála ke mě zády a protahovala se jako kočka. Měl jsem moc dobrý výhled na většinu zajímavostí, které ženy ukazují jen nejzasvěcenějším, ale to si ona zřejmě neuvědomovala.
Horečnatě jsem přemýšlel. Je to nějaká odrzlá studentka-Lolita? To asi těžko… musela by chodit tak do pátého ročníku a já bych si někoho takového určitě pamatoval. Zatímco jsem takto uvažoval, dívka se přestala protahovat a otočila se ke mně.
„ Páníčku! Dobré ráno! Mám hlad!“ řekla šišlavým pisklavým hláskem.
Panebože! Ten hlas! Ta tvář! Ty jizvy! Makuji…
Omdlel jsem.

***

„ Páníčku! Páníčku!“ někdo mi olizoval obličej. Okamžitě jsem se rozpomněl. Vymrštil jsem se a vylekal jsem tím prudkým pohybem dívku, která mě olizovala. Tvářila se starostlivě a v obrovských žlutých očích vlka měla strach.
„ Makuji! Proboha, co jsi to udělala?! Kdo ti to udělal?!“ vykřikl jsem a zvednul jsem se na všechny čtyři. Makuji, dívka, si klečela na patách, ruce měla položené v klíně a zřejmě si vůbec neuvědomovala , že je nahá.
„ Makuji to udělala! Abys měl radost páníčku!“ řekla hrdě. Vyčerpaně jsem se posadil:
„ Radost?“
„ Huhm! Mluvil jsi ze spánku, říkal jsi že máš Makuji rád! A tak se Makuji proměnila, aby mohla páníčkovi říct, že ho má taky ráda!“ prohlásila hrdě. Mluvila o sobě ve třetí osobě jako to dělávají některé malé děti. Vůbec mluvila jako pětiletá, ačkoliv jí v lidských letech mohlo být tak šestnáct, sedmnáct.
„ Proboha…“ vysíleně jsem zabořil obličej do dlaní. Tak ona není vlk! Byla Vrkodlak! Celou dobu byla vrkodlak a já o tom neměl ani potuchy! A to jsem je zkoumal za svých studentských let tak podrobně…!
Asi se ptáte, co je to vrkodlak. Těžko vysvětlit. Nedlouho potom, co vznikli první vlkodlaci, se jejich klan rozdělil na dvě části. Jedni si mysleli, že je lepší být lidmi než vlky a tak podstoupili rituál, který z nich skoro všechnu vlčí podstatu odsál. Ve vlky se proměňovali jenom za úplňku. Navíc zmutovali takže se vlkům přestávali podobat i po proměně. Ti se nazývali vlkodlaky. Druzí se ale domnívali, že lidé jsou pakáž a tak zůstali vlky. Magie v nich přetrvala a tak mají všichni vrkodlaci možnost jednou za život se proměnit zpět v člověka. Musejí tak ale zůstat už navěky. Už nikdy se nestanou zpět vlky.
Vrkodlaci-lidé mají určitý druh magie. Nemají jí tolik jako kouzelníci, ale vrtáci to nejsou ani zdaleka. Používají přírodní magii ke které nepotřebují hůlku. Tomuto druhu magie se říká druidství.
„ Páníčku?“ přerušila mě z mého přemýšlení Makuji. Unaveně jsem si jí prohlédl. Zřejmě ani netušila jak krásná je…
„ Copak Makuji?“
„ Musí Makuji zůstat zavřená tady, když je teď člověk?“
„ Ne Makuji. To asi nemusíš.“
„ Makuji půjde za ostatními se učit?“
„ Zřejmě…“ kývnul jsem. Pak jsem se na ní usmál:
„ Makuji? Teď půjdeme za strýčkem Brumbálem a on ti všechno vysvětlí, ano?“ vesele kývla, vyskočila a nadšeně začala tančit po pokoji. Byla úplně nahá… sledoval jsem jí, jak bez zardění ukazuje naprosto všechno jako by to nebylo nic a cítil jsem jak rudnu.
„ Ehm… ale nejdřív budeme potřebovat nějaké oblečení…“

***

Šli jsme ztichlou chodbou. Na studenty bylo ještě moc brzo a na Protivu zase pozdě. Ten otrava už jistě chrápal v některém ze svých oblíbených brnění. Nervózně jsem si koutkem oka prohlédl Makuji. Vesele vedle mě cupitala, všechno si prohlížela a připomínala štěně málem víc, než když jím byla. Na sobě měla jedny z mých kalhot ( s ohrnutými nohavicemi a šerpou kolem úzkého pasu. Já mám o dost širší boky, než ta maličká vychrtlá vrčice.) a přes to dlouhou bílou košili ( vlastně není tak dlouhá. Mě je normálně. jenže Makuji je tak malá, že mi dosahuje sotva k hrudi.). po dlaždičkách pleskala její bosá chodidla, boty na její drobné nohy jsem rozhodně nenašel. Pozoroval jsem jí a přemýšlel, co bude dál.

***

„ Takže je to vrkodlak.“ Brumbál pokýval hlavou. Makuji se projevovala více jako vlk, než jako člověk. Seděla vedle ředitele na bobku a lísala se k němu hlavou stejně jako to dělala když byla vlk. Slastně u toho vrněla.
„ Ano, Albusi. Je. A teď už navždy také člověk.“
„ Víte, co to znamená?“
pomyslel jsem jen na jedno. Chce jí odsud vyhodit… téměř jsem se vymrštil ze židle.
„ Ale… Já myslel, že když jste tu nechal Lupina… Že byste jí třeba mohl… přehlédnout, když je teď člověk!“
„ Severusi…“ pobaveně se na mě usmíval. Gestem jsem ho přerušil a hlasem plným zoufalství jsem pokračoval:
„ Nebude dělat potíže! Může studovat spolu s ostatními od prvního ročníku! Oni přeci mají také magii! Moták z ní nebude! Prosím, přeci jí nevyhodíte!“
„ Severusi…“
„ Dostane náhradní jméno! Přes prázdniny může být třeba i u mě!“
„ Severusi… Ty jí máš rád, viď?“
Ta slova mě donutila zastavit vlnu slov obhajoby a argumentů, které se mi draly přes rty. Zrudnul jsem. Makuji se přestala lísat a zvedla hlavu. Pak se doširoka usmála a odhalila tak vlčí tesáky:
„ Makuji má páníčka ráda! Páníček má Makuji taky rád!“
Brumbál zmateně zvednul obočí, já se zatvářil otráveně. Tak tohle je konec. Makuji právě dokázala, že jakožto pětileté dítě nemůže prostě studovat ani s prváky.
„ Je… je poněkud…“ koktal jsem na omluvu. Brumbál se ale rozzářil:
„ LOŠTOMILÁ!!!“ objal Makuji a zatočil se s ní. Makuji nadšeně vískala.
Pozoroval jsem starého elegantního čaroděje a patnáctiletou zjizvenou dívku jak se spolu válejí po zemi, vřískají a hrají si a napadlo mě u toho jen jedno… Tahle škola povážlivě upadá. Souhlasím s Luciusem.

***

Nechal mi jí. musel jsem jí ale vymyslet náhradní jméno a důvod, proč mluví a chová se tak jak se chová. A hlavně to, proč přijela až teď, týden po zahájení školního roku.
Seděl jsem za stolem, tužkou jsem si ťukal do brady a pozoroval makuji. Ležela u mě na posteli a zaujatě si prohlížela nějaké časopisy, které jsem zabavil studentkám při hodinách. Přemýšlel jsem jaké jí dám jméno. Geraldine? Ne, moc kontroverzní… Alex? Jak americké! Tak tedy Cheryl? To je jak z nevěstince…
Složil jsem unaveně hlavu na stůl a oddal jsem se myšlence, že bych jí nechal jméno makuji. Třeba makuji Volková. Nebo Wolfová. Pomalu jsem usínal.
„ Páníčku?“ kdosi mě tahal za rukáv. Otevřel jsem zničeně oči a automaticky jsem řekl:
„ Makuji, nemusíš mi říkat páníčku! Jsem Severus.“
„ Páníčku Severusi!“
protočil jsem panenky, ale vzhlédl jsem. Makuji držela v packách… tedy v rukách ( její ruce s krátkými prsty a malými dlaněmi skutečně tlapky připomínaly)… zarámovanou fotku velice krásné černovlasé ženy.
„ Kdo je to?“ chtěla vědět. Vzal jsem jí rámeček a s bezvýrazným pohledem jsem ho prohlížel. Stará černobílá fotka v postříbřeném rámečku.
„ To je moje matka, makuji.“
„ Je moc krásná…“ řekla vážným hlasem a hlubokýma žlutýma očima sledovala lesknoucí se fotografii. Má matka se na ní usmívala a občas zamrkala.
Pousmál jsem se také, mé city k ní byli dost sporné. Nenáviděl jsem jí za to že zůstala s otcem. Bil jí i mě, nechápal jsem jak ho dokáže milovat a odpouštět mu. Ale zároveň jsem jí velice miloval.
„ Jak se jmenuje?“ chtěla makuji vědět hlasem, který se k ní vůbec nehodil.
Polknul jsem. Vyslovit její jméno bylo téměř jako vrátit se do chlapeckých let. A to jsem nechtěl…
„ Aileen. Aileen Princová…“
„ Krásné jméno.“ špitla. Pohlédl jsem na ní. S tím vážným výrazem byla tak… nádherná… krásnější než úplněk… krásnější než cokoliv na světě. Něco mě napadlo. „ Makuji? Jak by se ti líbilo jmenovat se Aileen Princová?“
její vyrovnaný úsměv mě odzbrojil.
„ Ano… to by Makuji chtěla… Makuji by chtěla být jako Aileen.“
Pohladil jsem jí po vlasech. Zdá se, že můj problém se jménem je vyřešen.
„ Vítám tě, Aileen Princová.“

***

Učila se hrozně rychle. Během týdne jsem jí odnaučil mluvit o sobě ve třetí osobě. Studenti o ní ale ještě nevěděli. Zrovna jsem seděl za stolem a snažil se opravit rozbité rádio. Někdo ( nebudu specifikovat) ho zřejmě shodil, když rozdováděně běhal po mých prostorách a snažil se chytit a roztrhat sovu, která mi nesla dopis od Luciuse.
Zoufale mi to nešlo, přes techniku jsem nikdy moc nebyl.
„ AU! Já se na to můžu vysrat!!“ vyjekl jsem bolestí, když jsem si šroubovákem roztrhl hřbet ruky. Makuji… vlastně teď už Aileen seděla smutně a uraženě v koutě a sledovala mě. Dobře věděla, kdo nese odpovědnost za silný nedostatek decibelů v tomhle pokoji. Když jsem vykřikl a zaklel nastražila uši, pak ke mně došla.
„ Páníčku… mě to tak mrzí…“ omluvila se. Rozzlobeně jsem si jí změřil pohledem:
„ Jde o princip, Aileen. Neumíš se chovat. Já tě nesmím pustit mezi studenty, dokud se nenaučíš chovat mezi lidmi.“ Prohlížel jsem si krvácející ruku. Aileen se tvářila žalostně, pak si vedle mě klekla a vzala mou dlaň mezi své drobné baculaté ruce podobné prackám. Zmateně jsem to sledoval:
„ Co… co to děláš…?“ na víc jsem se nezmohl. Aileen mě políbila na dlaň a pak mi jazykem přejela po rance. Oči se mi rozšířili zmatkem, když z rány nasála krev. Zvedla hlavu a němě se usmála, její jantarové oči se rozzářili výrazným žlutým světlem. Stejně tak ruce, v nichž držela mou dlaň. Ucítil jsem škubání ve zraněné ruce a pak záře ustala. Aileen se usmála, až jí v koutcích úst vykoukly tesáky, její oči pohasli.
„ Už je to lepší, páníčku?“
„ Aileen…“ špitl jsem, na mé ruce zůstala jen sotva viditelná jizva. Oněměle jsem ji sledoval.
„ Jak jsi to…“
„ Má magie… vrkodlačí druidství. Potřebuju k ní trochu krve… Doufám, že to nevadilo…“ přešla v šepot a pak se zhroutila na podlahu vedle mě. Vyděšeně jsem k ní skočil:
„ MAKUJI!“ zatřásl jsem s ní. Pootevřela oči, zdáli se unavené:
„ Jsem v pořádku. Jen vyčerpaná.“ Vztáhla ke mně ruce a nechala se vzít do náruče. Odnesl jsem jí na svou postel. Unaveně vzdychla. Zatvářil jsem se skepticky:
„ Možná bych tě měl přeci jen odvést na ošetřovnu.“
Zavrtěla hlavou a znova se usmála.
„ Vážně mi nic není… páníčku? Lehneš si ke mně?“
Bezelstně jsem poslechl, ve strachu o ní bych klidně stepoval. Nikdy bych si nepomyslel, že budu mít ještě někdy někoho takhle rád. Položila mi ruce kolem ramen a přitáhla mě k sobě. Ochranitelsky jsem jí objal. Dala mi pusu na tvář a pak otevřela ústa a políbila mě. Zmateně jsem se odtáhl:
„ Aileen! Proboha nech toho!“
„ Makuji má páníčka ráda…“ namítla znaveně, zvedla se a obkročmo se na mě posadila. Paralyzovalo mě to. když mě znova políbila, odstrčil jsem jí.
„ Aileen! Okamžitě přestaň! Vždyť bych mohl být tvůj otec! Je ti patnáct, jestli vůbec!“
její výraz se změnil. V očích zaplálo něco z vlka, jakási touha, temperament. Jediným trhnutím svalnaté paže si roztrhla blůzku i podprsenku, takže na ní zůstaly viset jen žalostné cáry. Vzala mou ruku silou, jaká mě připravila o řeč a přitiskla jí dlaní na jedno z velkých pevných ňader.
„ Nezáleží na věku! Vrkodlaci nejsou jako vy, lidé! Náš věk nezávisí na tělesné schránce! Žijeme stovky let! Déle než vy! Má snad někdo z lidí právo upírat nám vrkodlakům to, co nám náleží? Já ti zachránila život, pak jsi ho zachránil ty mě. Tím jsi mi dal přísahu! Podle vrkodlačích zákonů už tě nikdy nesmím opustit ani nechci! A ty mě také ne! Musím svou přísahu mým druhům zpečetit! A je jen jediný způsob jak.“ V očích se jí zaleskli slzy, „ já vím, že ty tohle chceš! vím, že mě miluješ! Tak si vem to tělo, které je teď tvé! Vem si ho, dej mi to, co chci a já tě už neopustím! Duší jsem navždy vlk, ale miluji tě a proto ti dám část své duše.“ Odmlčela se a sklonila hlavu, pustila mou ruku, „ ani jednou za tisíce let, co tu jsme, se nestalo, e by se vrkodlak zamiloval do obyčejného člověka. A ani naopak. Jsme první, kdo porušují naše řády. A bude nás to stát duše. Já ale chci přijít o duši ve jménu lásky.“
Nikdy jsem jí neslyšel říct více jak dvě strohé věty najednou. Příval slov mě srazil k zemi. A její slzy dílo dokončili, něco z mé lidskosti ve mně zemřelo, aby vytvořilo místo pro něco nového. Mnohem krásnějšího… ve chvíli, kdy jsem sám z vlastní vůle, zvednul ruku a zlehka se dotknul jejích ňader, se ve mně zrodil vlk…

***

Ležel jsem ne zádech, ruce za hlavou a pozoroval jsem jak se po vysokém stropě mé komnaty honí světla noci. Naklonil jsem hlavu na stranu, Aileen ležela stulená u mě, tiskla se zády k mému boku, a spala. S žádnou lidskou ženou jsem nikdy nepoznal ani zlomek toho, co mi dala na přelomu noci a rána Aileen, vrkodlak. Pousmál jsem se. Bylo v tom možná trochu ze zoofilie. Ještě teď se přede mnou vynořovali ze tmy její přibližující a vzdalující se žluté vlčí oči. stále ke mně z temnoty kolem doléhaly její vzdechy. Na svém těle jsem i teď cítil dotyky jejího těla, drsnější povrch tam, kde měla jizvy a tu a tam pohlazení ostrého jazýčku… vzdychl jsem. Aileen mě objala ve spánku.
Pak najednou otevřela oči. vyděšeně jsem sledoval, že veškerý jantar v jejích duhovkách nahradil ledový tyrkys. Položila si mlčky ¨hlavu na mou hruď, začala tiše zpívat…
„Vteřinu po vteřině, políbíš mě zdlouha. Já jsem skála. To je vlčí touha. Já jsem jak skála. To je vlčí touha…“ její ruka na mé hrudi. Zaryla ostré nehty do mé kůže, byl jsem příliš ohromený na to, abych cokoliv udělal. Zpívala refrén:
„ A tak ve tvých vlasech rukou bloudím. Políbit rty tvé smrtelně toužím. Očima oči černé soudím. Myšlenky tvé vlčím hlasem soužím.“
Cítil jsem jak usínám. Pocítil jsem v sobě nával náhlé spokojeností nad pochopením. To Aileen zpívala… a pak, těsně před tím než jsem usnul, mě napadla zneklidňující myšlenka. Jak ale mohla zpívat, když byla vlk…?