2.kapitola: Únik z pekla, nebo do pekla?

Ještě pár minut jsem ležela na posteli. Stále mi nedocházelo, co se stalo. A už vůbec ne to, že bych měla okamžitě vstát.

Podívala jsem se na hodiny a jako blesk se prohnala celým domem až do Liziina pokoje.
Popadla jsem všechny věci, o kterých mi říkala a utíkala ke svému autu. Na třetím schodu jsem zakopla a svezla se i s kufry dolů. Bolelo to tak, že mi vyhrkly slzy. Rychle jsem se zvedla. Naházela jsem kufry do auta a utíkala ještě pro ty doklady.

Když jsem proletěla kolem zrcadla, zhrozila jse se. Vypadala jsem příšerně, na hlavě jsem měla vrabčí hnízdo a na sobě ještě pyžamo.
,,Ááá!" zakřičela jsem a snažila se nějak urovnat to hnízdo na mé hlavě. Ne, že by se mi to nějak zvlášť dařilo.
A najednou jsem uslyšela skřípění brzd.
"Táta!" Zhrozila jsem se a běžela si pro ty podklady. Málem jsem se znovu přizabila na těch schodech.

Srdce mi bušilo jako o závod. Bála jsem se, že to nestihnu. Zrychlila jsem. Už mě nezajímaly mé vlasy. Tohle bylo mnohem důležitější.

Vztekle jsem popadla klíče ze stolku, které mi samozřejmě spadly a já je musela hledat. Mé soustředěnosti nepřidal ani fakt, že jsem slyšela klíče v zámku. A tátu, jak nadává, že se nemůže strefit do zámku.

Slyšela jsem otočení klíčem a já ty své konečně našla. Popadla jsem je a utíkala dál. Ale to bych nebyla já, kdybych zase o něco nezakopla. Tentokrát jsem se uhodila do hlavy. Pekelně to bolelo.

,,Samantho!" zakřičel na mě táta. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

Opatrně jsem se otočila a spatřila jeho tvář. Ale já se nechtěla vzdát tak snadno. Rychle jsem vstala a utíkala dál. Ignorovala jsem jeho křik a vyhrožování.

Rozčíleně jsem nasedla do auta a nemohla se trefit do zapalování. Už byl venku a běžel ke mně.
,,Dělej! Prosím!" Už jsem byla zoufalá z toho, jak pořád musím před něčím nebo někým utíkat.

Konečně jsem nastartovala a rozjela se. Dupla jsem zprudka na brzdy, protože mi vběhl do cesty. Měla jsem na něj takový vztek. Ale copak jsem mohla přejet vlastního otce?

Zařadila jsem zpátečku. Prudce jsem otočila auto a uháněla zadní cestou. Sice je delší, ale nemusela jsem srazit toho člověka, který se chvástá tím, že je můj otec.

***

Zastavila jsem až u letiště. Měla jsem strach, aby mě otec nesledoval, protože když on něco chtěl, tak to vždycky dostal nehledě na cenu, kterou za to zaplatí nebo kolika lidem zničí život. Nenáviděla jsem ho, ale jistým způsobem i milovala. Přece jen to byl můj otec. Byl to ten, jenž mi dal život. Ale přeci se kvůli tomu nebudu hnát do sňatku s takovým…!

Podívala jsem se na papíry, které mi zanechala Liz a mrkla jsem na hodinky, v kolik mi to letí. S úlevou jsem zjistila, že mám ještě hodinu čas.

Vzala jsem si svá zavazadla a přesunula se do letištní haly. Ze všeho nejdřív jsem šla na toaletu, kde jsem se opláchla a dala do kupy. Pak jsem otevřela Liziin, tedy můj kufr a začala se v něm přehrabovat. Ach bože, to bude horor. Liz měla úplně jiný vkus oblékání než já.

No, tak jsem se nespletla, tohle bude opravdu peklo. Měla zabalené jen ty svoje sexy hadříky. Nikdy nepochopila, proč je nenosím také, ale já na rozdíl od své sestry neměla tak vysoké sebevědomí.

Nemyslím si, že mám bůhvíjak špatnou postavu, ale když jsem ve společnosti více lidí, tak jsem dost nervózní a nejistá. A není okamžik, abych o něco nezakopla. A když náhodou není v dosahu něco, o co bych mohla zakopnout, tak zakopnu o své vlastní nohy. Jsem děsný smolař.

Konečně jsem našla něco normálního - tedy v porovnání s ostatními svršky, které byly zabaleny.
Oblékla jsem si tmavé džíny s rovnými nohavicemi a bílý top. A vzhůru k odbavovacímu prostoru.

Poskytla jsem svůj jediný kufr ke kontrole a vydala se do letadla. Pořád jsem se musela ohlížet, jestli za mnou náhodou nejde otec a jeho garda.

V pořádku jsem se cítila až na příjemné sedačce letadla. Pohodlně jsem si podepřela hlavu a v duchu se modlila, aby letadlo konečně vzlétlo a já se ocitla ve městě andělů.

***

Z letu si toho moc nepamatuji - jen ten známý strach z toho, když letadlo vzlétá a pak jen mé probrání, když jsme přistávali.

Na jednu stranu jsem si oddychla, že jsem tu. Tady už nebudu jako dcera bohatého podnikatele, ale jako já. Jako Samantha Vaneová! A já dokážu světu, že se o sebe umím postarat, že nejsem tátova malá holčička.

Počkala jsem si, až se objeví můj "vypůjčený" kufr a pak se vydala do hotelu, kde měla být ubytovaná má sestra. Byla jsem děsně nervózní z toho, co mě čeká. Na poslední chvíli jsem uvažovala, jestli nemám odjet, ale to bych přeci Liz udělat nemohla. Bála jsem se čelit tomu, co přijde. Neměla jsem ráda zpěv ani tancování, přestože jsem obojí dobře uměla. Je to dědictví po mamince - slavné zpěvačce. Pamatuji si, že jsem zpívala a tancovala ráda, ale od té doby, co odešla, jsem tuto možnost kariéry odložila do pomyslné krabice, kam jsem ukládala všechny věci, které se od maminčiny smrti změnily. A můj otec tomu nebyl rád.
Od té doby, co maminka umřela, tak neposlouchá hudbu ani netančí.
Kdysi s maminkou několikrát vyhráli taneční soutěže, ale pak přišla tátova možnost zbohatnout a všechno bylo jinak, jak mi vyprávěla maminka. Ani se nedivím, že se to Liz snažila před otcem utajit, docela jsem si uměla představit, jak by vyváděl a snad i trochu žárlil.

Na maminku si už skoro nevzpomínám a dost mě to trápí. Už si přesně nedovedu představit její tvář. A jen zřídkakdy se mi vybaví barva jejího hlasu. Kolik proplakaných nocí jsem strávila, kolik nočních můr jsem musela prožít, aby mi došlo, že manželství mých rodičů nebylo tak dokonalé, jak se na první pohled zdálo. Myslela jsem si, že jsou spolu šťastní, ale opak byl pravdou. Už se nemilovali a můj otec to nemohl skousnout. A tak to šlo dál. Čím dál víc se hádali a maminka pak často někam odjížděla. Když se vrátila, táta strašně zuřil. Maminka nás těch hádek chtěla ušetřit a tak nás vždycky posílala nahoru k naší babičce. Pokaždé jsme s Liz spaly v jedné posteli a vzájemně se uklidňovaly, že to bude v pořádku. Liz mě hladila po vlasech a šeptala krásné pohádky, které vymýšlela, aby mě uklidnila.

Sice jsme s Liz byly stejně staré, ale já pořád žila v domnění, že se naši milují - zatímco ona už všechno věděla a chtěla mě před tím ochránit.

Pamatuji si ten večer jako by to bylo dnes. Bylo to po naší narozeninové oslavě a maminka seděla před zrcadlem a česala si své nádherné dlouhé vlasy. Přišla jsem k ní a pevně ji objala.
,,Mám tě moc ráda, maminko." Zašeptala jsem jí do ucha a pokojem se rozezněl její nádherný smích - smích, který pohladí po duši a donutí vás také se usmát.
,,Já tebe také, broučku," políbila mě na nos a pohladila po vlasech. Nazdvihla mě a schovala do své hřejivé náruče - do náruče, kde jsem se cítila vždy v bezpečí. Vdechovala jsem její mateřskou vůni a pak přišel domů on.

Mluvil tak nějak zvláštně a docela se motal, v tom okamžiku mi to přišlo směšné - myslela jsem si, že to dělá schválně, protože mě chce rozesmát. Častokrát mi tehdy říkal, že miluje můj smích, který je podobný tomu maminčinému.

Podívala jsem se do tváře maminky, ale ona se nesmála. Měla vystrašený výraz a v očích děs. Nikdy jsem ji takhle neviděla.
,,Maminko?" zeptala jsem se nevinným hláskem.
,,Miláčku, jdi za Liz," pohladila mě a já se znovu zadívala do jejího nádherného obličeje a myslela si, že spatřím úsměv. Ovšem to, co jsem viděla nebyl úsměv, ale bolestně stažená tvář a slza v oku.
,,Jdi, broučku… " sundala mě a já jsem utíkala pryč.

,,Já-já ti to vysvětlím, Carlosi!" řekla maminka a v jejím hlase byl tón, který jsem u ní nikdy neslyšela. Tón, který mě donutil zastavit a podívat se. Potřebovala jsem vidět maminku a její úsměv. Ale to, co jsem zahlédla, změnilo můj život, změnilo to můj svět - a to navždy.

,,Mrcho," uslyšela jsem strašnou ránu, když otcova dlaň dopadla na její tvář. Maminka spadla ze židle a uhodila se do hlavy. Nepamatuji si nic z toho, co se dělo dál. Jen její bezvládné tělo a tu spoustu krve, která jí tekla z hlavy. Chtěla jsem za ní běžet a přesvědčit se, že je v pořádku. Ale než jsem to stačila udělat, chytly mě něčí ruce a táhly pryč.

,,Slečno, jste v pořádku?" zeptal se mě nějaký muž, který se mnou jel ve výtahu.
Ten hlas mě vrátil do reality a já byla vděčná. Po tvářích mi stékaly proudy slz. Opět na mě dolehla minulost. Kolikrát jsem si přísahala, že už si na to nedovolím vzpomínat. Protože pak se z toho nějakou dobu musím dostávat a uklidňovat se, že jsem pro její záchranu nemohla nic udělat.
,,A-ano jsem, děkuji vám," falešně jsem se na něho usmála a vystoupila z výtahu. Otřela jsem si poslední slzy a hledala kartu od svého pokoje. Tolik jsme se těšila až si dám horkou sprchu a zalezu do postele. Dnes jsem na nic neměla náladu. A to mám večer mít zkoušku s celým This is it týmem! Jen jsem na to pomyslela, tak se mi udělalo špatně. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu. Nevěděla jsem, jak mám tak úzce pracovat s člověkem, kterého nemám příliš v lásce. A bála jsem se, že se jim nebude líbit můj hlas. Nevěděla jsem, jestli to ještě svedu. Jestli dovedu zpívat, aniž by se mi před očima objevil obraz mé mrtvé maminky.

Konečně jsem našla kartu od pokoje a mohla si dát onu vytouženou sprchu.
Nechala jsem na sebe dopadat proudy horké vody a užívala si ten pocit. Kéž by se bolest a strach daly odplavit stejně jako pot a špína....

***
Zazvonil telefon a já se strašlivě lekla.
Otevřela jsem oči a podívala se na display - vůbec jsem netušila, jak jsem se dostala do postele. Poslední, co si pamatuji, je ta uvolňující sprcha, kterou jsem si dala.
Volala mi Liz. Prostoupilo mnou neblahé tušení, že se něco děje.
,,Liz?" zeptala jsem se okamžitě.
,,Kde se flákáš, už jsi měla být dávno na zkoušce!" křičela na mě hystericky Liz.
,,Jak…" stále mi nedocházelo, co mi chtěla říci.
,,Volali mi, kde jsem. Tak se neválej a mazej!" křikla na mě. Chtěla jsem jí odpovědět, ale zavěsila. Podívala jsem se na hodiny a s trhnutím zjistila, že už je sedm hodin.

Zkouška začala před hodinou. Vylétla jsem z postele.
Dokázal mě zastavit jen můj odraz v zrcadle. Vypadala jsem opět naprosto příšerně. Vlasy vypadaly, jako bych je měsíc nečesala a to nemluvím o těch tmavých kruzích pod očima.
,,Horší to už snad ani být nemůže!" Zaúpěla jsem a běžela do koupelny.

***
,,No, to je taky dost, že jste se tu ukázala, slečno Vaneová." Spustil na mě Kenny Ortega. Ihned jsem zčervenala.
,,Omlouvám se, pane," pípla jsem a on jen nadzdvihl obočí. Nijak zvlášť jsem jeho výraz neřešila a běžela do šatny, kde už na mě netrpělivě čekala maskérka.
,,Ty si zahráváš s ohněm, Liz." Plácla mě laškovně po rameni a začala se smát.

Váhavě jsem se k jejímu zvláštnímu smíchu přidala, ale upřímně jsem nevěděla, co tím chtěla říct. Strašně jsem litovala toho, že jsme s Liz neměly víc času promluvit si o tom, co mě tu bude čekat.

,,Liz, copak se dneska děje? Jsi celá zamlklá?" ptala se mě nějaká dívčina. Co jsem jí asi tak měla odpovědět?
,,Nic, jen už musím jít." odpověděla jsem a vyběhla z místnosti.

Vůbec jsem nevěděla kam běžet, bylo to jako začarovaný kruh. Připadalo mi, že jsem se ocitla v nějakém bludišti a nemohla z něho najít cestu ven.
,,Slečno Vaneová, cesta na pódium je tady," okřikl mě Ortega.
,,Uff, bože," jak já toho chlapa nesnášela už teď. Počítala jsem do tří, pak jsem se na něho otočila a běžela směrem, který mi ukázal.

,,Takže, protože naše celebrita právě dorazila, tak můžeme po hodinovém zpoždění konečně začít."

,,Ahoj," pozdravila jsem je nejistě a můj hlas se třásl. Vůbec jsem nevěděla, co si k nim mohu dovolit. Chtěla jsem utéct. Schovat se někam, kde mě nikdo nenajde.
,,Zase bys utíkala, Samanth," mluvilo ke mně mé druhé já. Ano, byla jsem srab a pořádný. Před většinou problémů jsem se někam zavřela a čekala až přejdou.
,,Ale před tímhle neuteču a postavím se tomu čelem!" slíbila jsem si v duchu a šla si stoupnout mezi ostatní zpěváky.

,,Ahojky, Liz, tak s kým jsi zaspala?" zeptal se mě takový velký černoch. Jen jsem se usmála a dál horlivě listovala texty písní.

,,Co budeme zpívat?" zeptala jsem se bojácně. Vážně jsem nestála o to, aby na mě Ortega zase začal křičet.
,,Ježiši, Liz, co se to s tebou přes víkend stalo?" zatřásl mnou.
,,Promiň, jsem úplně vedle," přiznala jsem konečně popravdě, protože já vedle skutečně jsem.
,,Tak se srovnej nebo tě Kenny zase sežere. Víš, že tě nemá rád." Šeptal mi do ucha.
Podívala jsem se na něho pohledem smutného štěněte.
,,Ne, nekoukej tak na mě. Ok, máš teď zpívat s MJ I just can´t stop loving you." Upozornil mě.
,,Darylle, mohli byste laskavě přestat kecat a rozezpívat se, než MJ přijde?!" Vyjel na nás, až jsem se lekla. Já toho chlapa fakt nesnáším.
,,To je takový vždycky?" zeptala jsem se dříve, než jsem zapnula mozek. Měla jsem chuť si jednu vrazit.

Ten Darryll se na mě divně zadíval a očividně se chtěl na něco zeptat, ale v tu chvíli do místnosti nakráčel sám "pan božský" a na tváři mu zračil naivní úsměv. ,,Bože, kam jsem se to dostala?!"
,,Ahoj," pozdravil všechny tím přeslazeným hláskem a mě naskočila husí kůže. Nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat. Moje sestra ho zbožňuje, ale já se prostě nedokážu přetvařovat.

,,Ahoj," pípla jsem a rychle hledala text k písni. Trochu jsem tu píseň znala, protože jí Liz miluje, ale ne celou. Skvěle. Tak nejenom, že dostanu pěkně vynadáno od Ortegy, ale ještě se dokonale ztrapním, protože nebudu znát přesná slova písně. Sakra! Sakra! Sakra!

V duchu jsem si nadávala. Nevěděla jsem, co mám dělat a jak zachránit tuhle situaci. Napadlo mne několik variant - že by mi to třeba nemuselo zpívat, popřípadě bych mohla dostat záchvat kašle nebo tak něco. Ale pak na mě opět promluvilo svědomí.
,,Zase utíkáš před realitou, Samantho?" křičelo na mě, ale tentokrát jsem odporovat nemohla, protože to byla pravda. Chtěla jsem zase utéct. Schovat se před problémy a přečkat - ve finále jsem jako ten pštros. Jakmile zavětřím nějaké nebezpečí, tak mám hlavu v písku.

Jenže teď zrovna tu žádný písek nebyl a ani žádný táta, který by písek plně zastupoval - byla jsem tu jen já, Samantha Vaneová, poprvé v životě sama za sebe a před tím neuteču.

,,Můžeme?" zeptal se ten nepříjemný Ortegův hlas a mně pískalo v uších. Musela jsem se ovládat, abych nechala svůj obličej tak neutrální, jak jen to bude možné.

Když jsem konečně našla tu píseň, rozezněla se její melodie a sám Bůh přišel na pódium. Na tváři samozřejmě naivní úsměv, který ukazoval, jak nás všechny moc miluje a bla bla bla bla. Nevěřím mu ani ten nos mezi očima. No koneckonců není jaký - on není jeho.
Jaj, kdyby tu teď byla Liz, byla bych mrtvá. Protože na jejího miláčka nikdo nesmí.

,,Liz, můžeš?" zeptal se mě sladce a já cítila jak se mi oči protočily o sto osmdesát stupňů. Nasadila jsem úsměv alá ´jsi naprosto k sežrání a miluji tě´ a vydala se na pódium. Opět se rozezněly úvodní tóny písně a Bůh začal zpívat. Přistihla jsem se, že mám otevřenou pusu, protože to bylo naprosto něco jiného, než když jsem ho slyšela zpívat v rádiu, nebo když Liz popadlo šílenství zvané "Jackson!"