24. kapitola - Epilog: Seznamte se, smrt!

James se ploužil ztmavlou ulicí Říma. Už to bylo týden, co ho Vergilius identifikoval a tajemná zachránkyně ho pustila, když vytrvale protestoval proti tomu, aby hledala Lily s ním. Nechtěl, aby se někdo další míchal do jeho soukromé věci. Celý týden věřil, že Lily neunesli a že to byl jen jeho výmysl, ale prohledal úplně všechno. Zbývala už jen jediná možnost. Útočníci byli skutečně smrtijedi a odnesli Lily zpátky do jeho času.

Musel jít tedy za Romulem a vyžádat si od něj stroj času, aby se mohl vrátit. To by bylo samo o sobě poměrně snadné, jen kdyby si vzpomněl, kde vlastně byla ta špinavá ulička s průchozí zdí. Většinu dne strávil tím, že se ji snažil najít. Už si myslel, že to nedokáže. Byl k smrti vyčerpaný, už tři dny nic nejedl a pil zkaženou vodu. Opravdu se potřeboval vrátit. Lily měla pravdu. Musí jít zpět do svého času. Dosud se zdráhal to udělat, ale měl opravdu velké podezření, že Lily se už stejně v téhle době nevyskytuje ani rozsekaná na kousky.
Zakopl o nějakou krabici. Když se na ni rozzlobeně podíval, byla mu nějaká povědomá. Rozhlédl se. Na strhaném obličeji se mu objevil úsměv, když si uvědomil, že je v uličce, kterou hledal. Byl už tak špinavý, že mu bylo jedno, kolikrát se vyválí v odpadcích. Rozběhl se k protější zdi.

Lily s sebou trhla a probudila se. Poslední dny spala jen málo, a když, tak se každou chvíli probouzela. Červavý chleba a voda, kterou jí dávali, jí příliš nepomohly zahnat hlad, takže byla příšerně vyhublá. Věděla, že kdyby jí takto viděl někdo z jejích kamarádů, asi by se pořádně vyděsili. Vypadala jako samotná smrt.
Každý den za ní chodil ten podivný chlap. Pomalu přestávala věřit, že je to smrtijed, protože ti sem přicházeli vždy po něm a nikdy se ani nezmínili, že by sem někoho poslali. Ptal se jí na spousty nesmyslných otázek, z nichž některé se ani netýkaly přímo Lily. Byl posedlý podrobnostmi a žádal po ní, aby mu řekla o jednotlivých tématech úplně všechno. Občas jí trochu připomínal malé dítě.
Zároveň ji ale na konci každé návštěvy upozornil, že i ona se může ptát a on jí popravdě odpoví. Už dlouho měla na jazyku jednu otázku, kterou chtěla vyslovit, ale příliš se bála.
Náhle bez varování v zámku zarachotil klíč. Otřásla se. Tenhle zvuk ji děsil. Bála se, že zase přijde některý ze smrtijedů a vyzkouší si na ní Cruciatus. Zažila tuto kletbu sice jen dvakrát, ale slovíčko "jen" bylo v tomhle případě opravdu k smíchu. Dveře se otevřely a dovnitř vešel muž v černém.
,,Ach,‘‘ vzdychla bezmocně. ,,Další otázky?‘‘ Posadila se zády ke zdi a skrčila nohy. Vyprávění bylo většinou tak zdlouhavé, že potřebovala najít pohodlnou polohu.
Muž za sebou zavřel a přišel blíž k ní. ,,Tentokrát ne, má milá,‘‘ odpověděl překvapivě. ,,Dnes jsem tu naposled.‘‘
Lily náhle pocítila podivný nával lítosti. Začala mít toho zvědavého muže ráda, pokud to bylo v tomto prostředí vůbec možné. Byl jí kamarádem v těchto temných kobkách. Jen díky němu věděla, kolik uplynulo dní od jejího uvěznění. Bez něj by se unudila k smrti. ,,Opravdu?‘‘ Měla co dělat, aby se nerozplakala. Co tu teď bude dělat?
Přikývl. ,,Dnes odejdu. Ale předtím ti pomohu na svobodu.‘‘
Podívala se na něj s neskrývaným překvapením. ,,Vy? Ale jak? A proč?‘‘
,,Dnes večer by si tě Lord Voldemort nechal předvést a zabil by tě,‘‘ odpověděl muž. ,,Bojí se tě. Máš totiž zplodit dítě, které ho porazí. Ty ještě nemáš umřít. Není to tvým osudem. Proto ti pomohu.‘‘
Lily neskrývala svůj šokovaný pohled. ,,On se mě bojí? Mé dítě ho porazí?‘‘ V těch otázkách byla znát naděje, kterou cítila. Opravdu by mohla zplodit dítě, které by tu zrůdu porazilo? Opravdu by svět mohl být lepší?
Návštěvník přikývl.
Rusovláska se nadechla. Teď byla vhodná chvíle položit tu otázku, která ji strašila v mysli. Sebrala veškerou odvahu, kterou měla, a pohlédla mu do tváře. ,,Vy nejste smrtijed, viďte?‘‘ zeptala se . ,,Kdo tedy jste?‘‘ A bylo to venku. V jejím pohledu se zračily obavy z toho, jestli jí odpoví nebo jestli ho otázka nerozzlobí.
,,Čekal jsem, že se na to nakonec zeptáš. Vlastně proto jsem ti každý den připomínal, že i ty máš právo se ptát.‘‘ Na pár neskutečně dlouhých okamžiků se odmlčel. ,,Máš pravdu, nejsem smrtijed. Já nejsem ani dobrý, ani zlý. Mé jméno je Smrt.‘‘
Kdyby tohle nebyla vážná situace nejspíš by Lilyina první reakce byla, že by se rozesmála. To bylo přece absurdní! Když se nad tím ale pak zamyslela, napadlo ji, že to vlastně až tak absurdní není. Co když je to pravda? Dává to vůbec smysl?
,,Vím, že ti to připadá směšné a nevěříš tomu,‘‘ pravil po chvíli muž, ,,ale je to pravda. Proto jsem za tebou přišel. Ty nemáš zemřít. Na mém seznamu zatím nemáš místo. Pokud by tě Voldemort dnes zabil, narušilo by to časovou osu. Kniha osudu, psaná po tisíc let by se rozpadla na prach a to jen kvůli dvěma slovům. Tomu musím zabránit. Nikdo, ani ten hadí ksicht nemá právo měnit osud.‘‘
Tohle se absolutně neshodovalo s jeho slovníkem. Obvykle mluvil spisovně a nikdy nepoužíval hovorové výrazy ani nadávky. Lily překvapeně pozvedla obočí, ale okamžitě, jak to udělala, napadlo ji, že by se v této chvíli měla věnovat daleko závažnějším věcem. Odkašlala si. ,,Takže, ty mi pomůžeš se odsud dostat?‘‘
Zdálo se, že už se uklidnil. ,,Ano, jak jsem řekl, ale musíme si pospíšit. Za hodinu přijdou smrtijedi a to my už musíme být daleko od pevnosti.‘‘
Lily plna odhodlání přikývla. ,,Dobrá, pusťme se do toho!‘‘

Sirius, Chiquinkira, Remus a Melody seděli, jako za poslední dny už mnohokrát na zahradě před domem. Přemýšleli, co můžou dělat. V knize Lions nic významného nenašli a i kdyby ano, pochybovali, že by jejich kouzla fungovala do jiné doby, kde mohla Lily s Jamesem klidně být. Měli celý týden na to, aby došli k závěru, že mohou jen čekat a tohle čekání bylo nejhorší v jejich životě.
Chiqui se Siriusem trávili většinu času spolu. Vypadalo to, že tohle neštěstí je ještě víc stmelilo. Nelly je nechala na pokoji a svou zvědavost držela na uzdě. Dokonce přestala bez zaklepání vtrhávat do pokojů, za což jí byla mladá dvojice opravdu vděčná.
I Remus s Melody se k sobě měli víc, než dřív. Prokletí, které sdíleli, bylo sice každé trochu jiného druhu, ale podstata byla stejná, takže i tohle je spojovalo. Ještě spolu chodit nezačali, ale bylo jasné, že je to na spadnutí. Sirius ho škádlil tím, že mu připomínal Beatris, to ovšem Remus brzy zatrhl s tím, že spolu sice krátce chodili, ale na konci školního roku se rozešli.
,,Kde myslíte, že teď jsou?‘‘ zeptala se nevýrazně Melody. Starostí o kamarády dost pobledla, ale to nezničilo její jemnou krásu.
Sirius zvedl hlavu, kterou měl ustaraně zabořenou ve vlasech Chiqui. ,,Já nevím, Mel,‘‘ odvětil. ,,To nikdo neví.‘‘ Pak, jako by se náhle probral z melancholie, s sebou trhnul a udeřil rukou o zem. ,,Sakra! Jestli to bude trvat ještě další den, tak já se doopravdy zblázním. Začínáme z toho nicnedělání všichni ztrácet rozum.‘‘
Melody s Remusem vypadali, že chtějí přitakat, ale oba se najednou zarazili a nevěřícně zírali někam za Siriusova záda. ,,Máš pravdu,‘‘ ozval se mdlý hlas.
,,Musíme něco udělat.‘‘
Sirius s Chiqui se prudce otočili. Stál tam James. Vypadal mnohem vyčerpaněji, než ho kdy kdokoliv z nich viděl. Byl špinavý, potrhaný a vyhublý. V ruce držel strojek času. ,,Voldemort má Lily,‘‘ pravil po chvíli naprostého ticha. Pak omdlel.

Lord Voldemort seděl sám ve své pracovně a zamyšleně hleděl do zdi. Měl jedinečnou příležitost dívat se, jak jeho plán vychází. Lilyenne Evansová byla uvězněna v jeho pevnosti. James Potter zase ve starověkém Římě a ti jejich zbabělí kamarádi neudělali vůbec nic, čím by je mohli zachránit. Podle všech informací jen mrtvě seděli na zahradě před Potterovic domem a vytrvale lhali dospělým o tom, kde jejich kamarádi jsou. To bylo mnohem lepší, než mohl očekávat. Za pár okamžiků mu přivedou tu mudlovskou čubku a on ji s opojným pocitem vítězství umučí k smrti. Je jedno, jestli byla věštba pravdivá nebo ne. Ona zemře!
,,Pane,‘‘ ozvalo se ode dveří. Stál tam roztřesený smrtijed, který vypadal, že si každou chvíli strachy cvrnkne do kalhot. Třásl se od hlavy až k patě a koktal tak, že mu skoro nebylo rozumět. ,,Pa-pa-pa-ne. M-mám š-šp-špatné zprávy. T-t-ta vě-vězen-kyně u-u-u-utekla. J-je p-p-pryč.‘‘
Voldemortovi chvíli trvalo, než mu došel obsah toho sdělení. Někde hluboko uvnitř něj vybuchl nepředstavitelný vztek, který si alespoň částečně vybil tím, že posla usmrtil. Příliš to ale nepomohlo. Jak se to vůbec mohlo stát? Nechával ji hlídat, smrtijedi za ní chodili a mučili ji různými způsoby, aby ji oslabili. Jak mohla jen tak uprchnout z nejzabezpečenější pevnosti v celé Anglie? Je to vůbec možné? Zavolal si k sobě Bellatrix Lestrangeovou, aby vydal další rozkazy. ,,Vezmi nejlepší smrtijedy a začněte pořádat útoky na Evansovou a Potterovy. Nemusíte spěchat, ale pokud se těm dvěma narodí nějaký potomek, budete mít velký problém. Pokud dokážete ty dva najít někde, kde budou zaručeně sami, půjdu si pro ně sám. Ne, abys udělala něco neuváženého. Každá chyba znamená selhání.‘‘ Aniž to tušil, tímto proslovem začal boj o život, který bude trvat ještě čtyři roky a po čtrnáctileté přestávce pak bude pokračovat ještě pár dalších let.

Lily se konečně po dlouhém letu na kradeném koštěti dotkla nohama země. Obrátila se na svého společníka, který se objevil jen kousek od ní. ,,Děkuju ti. Za všechno. Jen díky tobě jsem tam nepřišla o rozum.‘‘
Usmál se. ,,Nemáš za co. Díky tvému synovi budu mít zase o trochu míň práce.‘‘ Pak zalovil v kapse svého hábitu, něco vyndal a podával to Lily. ,,Myslím, že tohle patří tobě.‘‘
Lily se užasle podívala na svou hůlku, kterou jí vzali smrtijedi. ,,Páni. Ještě jednou děkuju.‘‘ Zastrčila magickou věcičku do pouzdra ve svém rukávu, které bylo doteď prázdné a ohlédla se za sebe, na dům manželů Potterových. ,,No, asi bych už měla jít.‘‘
Přikývl. ,,Ano, to bys měla. Já půjdu za svými vlastními povinnostmi. A až za tebou jednoho dne přijdu, neodháněj mě. Smrt je jen další velké dobrodružství.‘‘ Povzbudivě se usmál a chtěl odejít.
,,Počkej!‘‘ zavolala ještě. ,,Nemůžeš mi říct, s kým budu mít to dítě?‘‘ zeptala se nejistě.
Věnoval jí další ze svých úsměvů. ,,Přemýšlej o minulosti a budeš znát budoucnost,‘‘ pravil jen a pak se rozplynul ve vzduchu.

A DÁL?
Dívka se spokojeně protáhla po dlouhém vyprávění a pohlédla na své posluchače. Byla mezi nimi spousta lidí, mladých i starších, než byla ona sama. Všichni jí naslouchali s napětím, místy s pobavením. ,,Co byste ještě chtěli vědět?‘‘ zeptala se.
Přihlásila se jedna z jejích vrstevnic. ,,Co James a Lily? Dali se dohromady?‘‘
,,Ano,‘‘ usmála se vypravěčka. ,,Dali se dohromady pár dní potom, co se Lily vrátila do Godrikova dolu. Tajili to pak až do poloviny sedmého ročníku. Když vyšli školu, vzali se a měli spolu slavného Harryho Pottera. O tom už víš přece všechno.‘‘
,,To jistě,‘‘ souhlasila tazatelka. ,,Ale přesto, o Chiquinkira přece Rowlingová nic nepsala. Co se s ní stalo?‘‘
Vypravěčce se trochu zamlžil zrak, jako by na něco vzpomínala. ,,Chiquinkira zmizela po Siriusově uvěznění,‘‘ pravila potichu. ,,Povídá se, že je ukrytá mezi mudly a změnila si tvář tak, jak to dokáže jen ona. Prý se díky svým schopnostem může vydávat za stařenku i za malé dítě. Řekla bych, že to může být klidně i pravda.‘‘ Tajemně se usmála.
,,A co Narcissa? Šla do Nebelvíru?‘‘ útočila tazatelka dál.
,,Narcissa naštěstí dokázala oblafnout moudrý klobouk, takže ji Siriusova matka nezabila, ale prokletí se vyplnilo. Narcissa ztratila srdce, když si vzala Luciuse Malfoye. Stala se pak jen loutkou v jeho rukou, když se mu podařilo ji zlomit. Andromeda zemřela už v našem příběhu a ztratila tak život. Sirius zbyl poslední. Po vraždě svého nejlepšího přítele a jeho ženy ztratil svobodu.‘‘
,,Je to smutný příběh,‘‘ vzdychl jeden mladý muž v rohu, ,,nemůže to mít šťastný konec?‘‘
,,Ano může,‘‘ odpověděla vypravěčka a zamyšleně si pohrávala s nádherným stříbrným náramkem na ruce. ,,Jenomže pak by to nebyl život.‘‘

-THE END-
With love, Chiquinkira!