23. kapitola - Darkness and light

James se probral k vědomí, ale bál se otevřít oči. Neměl proto ani ponětí o světě kolem sebe. V uších mu hučelo tak, že by snad neslyšel ani výbuch atomové pumy přímo vedle svého ucha (opět pomineme fakt, že to opravdu nehrozí ani bystrouchému). Vzpomněl si na to, co se mu stalo. Co se stalo Lily. Pokud se mu to jen nezdálo, musí teď přece být u smrtijedů, jinak to není možné. Hučení v uších pomalu ustupovalo.
,,Podívej, Octavie, už se probírá!"" ozval se jemný dívčí hlas.
James pootevřel oči a snažil se rozeznat postavu sedící u postele. ,,Lily?"" zašeptal. ,,Lily, jsi to ty?"" Jeho hlas mu byl podivně cizí.

,,Ale ne, ty hlupáčku!"" pravil hlas. Dívka se zasmála. ,,Tady jsi v bezpečí a žádná Lily tu není. Pokud vím, tak jediná dívka s takovým zvláštním jménem je ta zázračná ošetřovatelka. Je moc hodná. Jednou jsem u ní byla, když mě bolelo v krku.""
James si pomyslel, že ta holka u jeho postele asi ráda mluví. Nechtěl vypadat jako úplný hlupák, ale zajímala ho jen jediná věc. Nehodlal to nechat jen tak, dokud se nedozví odpověď. ,,Kde je Lily?"" zeptal se naléhavým hlasem. Ještě pořád pomrkával do denního světla, které mu stěžovalo vidění.
,,Ale prosím tě, to já nevím."" Její hlas byl dětský, přesto mluvila, jako by on byl malé nechápavé dítě a ona laskavá maminka. ,,Asi bude ve svém domě. Budeš tam muset jít, já sama tě uzdravit nedokážu. Vypadá to, že ji znáš, i když nevím odkud. Nikdy jsem tě ve městě neviděla a já tu znám všechny."" Mluvila tak rychle, že poloomámený James skoro nestačil sledovat síť jejích myšlenek. ,,Každopádně pokud se znáte, můžeš tedy zůstat u ní, to nebude problém, co my bychom s tebou dělali. Tak sakra Octaviane Auguste! Kde vězíš?""
James konečně zaostřil. Nad ním se skláněla asi desetiletá dívenka oblečená v tradiční římské róbě a vlhkou žínkou mu utírala pot z tváře. ,,Kdo jsi?"" zeptal se. Nevěděl, jak ho ta otázka napadla, ale byl tak otupělý, že nad tím nedokázal přemýšlet. A tak se prostě zeptal.
,,Já?"" zasmála se. ,,No, mohla bych ti to říct, ale copak já vím, co jsi zač? Tady není radno prozrazovat své jméno, víš? Rozhodně ne v naší rodině. Otec mě toho spoustu naučil. Mimo jiné i to, že nemám prozrazovat své jméno cizím lidem, takže ti ho neřeknu.""
Začínala ho bolet hlava. Ta holka mlela tolik věcí najednou, že to bylo k zešílení. Soustředil se na jednu věc a ona už se přiřítila s další. Pak mu probleskla hlavou vzpomínka a on se prudce posadil. ,,Lily! Oni ji unesli!""
Římská holčička nevypadala, že by ji jeho náhlý výbuch vyvedl z míry. Jemně ho zatlačila zpět do polštáře. ,,Musíš ještě ležet. Mohlo by se ti udělat zle.
Každopádně asi ještě blouzníš. Ještě nikdy jsem neslyšela, aby někdo pořád dokola mlel o stejné osobě. Ty teď pořád mluvíš o té léčitelce. Říkám ti, že k ní zajdeme. Všechno bude v nejlepším pořádku.""
Náhle v něm vybuchl vztek. Ta holka ho měla za nesvéprávného idiota, co neví, o čem mluví. Ta holka nic nechápe. Posadil se a snažil se o alespoň trochu racionální výraz. ,,Oni ji unesli!"" opakoval důrazně. ,,Musím ji zachránit!""
Trpělivě ho uložila zpátky. Jeho slova s ní ani nehnula. Pořád se usmívala, jako by vysvětlovala malému dítěti, že pod jeho postelí žádní duchové nejsou. ,,Uklidni se. Jestli ji někdo unesl, tak si s tím poradíme, můj táta zná všechny únosce v Římě a okolí, víš? Má styky na vysokých místech. Potom to nějak vyřešíme. Teď ale musíš spát, protože jinak už tu svoji léčitelku nezachráníš. ,,OCTAVIANE!!! Kolikrát ti to mám ještě opakovat."" zahřměla hlasem, který se k její tváři desetileté dívenky ani trochu nehodil. ,,Pojď sem! HNED!""
James začal vážně pochybovat o jejím věku. Než o tom ale stačil popřemýšlet, vkročil do pokoje mladík s podnosem, na kterém byly jakési lístky. Skoro nevnímal, jak mu dívka jeden dala do pusy a poručila mu, aby to rozžvýkal. Udělal to a vzápětí cítil, jak ho přemáhá spánek.

Chiquinkira nemohla tu noc spát. Ustlala si dole v předsíni na botníku. Nechtěla se vrátit do toho pokoje, kde se stala nekrásnější a nejhorší věc jejího vztahu se Siriusem. Nejdřív nádherná noc a teď hádka, třeba že ne moc velká. Zarazila to naštěstí včas, kdo ví, kam by se to jinak dostalo.
Myslela na to, jak odčinit tu hádku. Sirius celý den nevylezl z pokoje. Věděla, že ho trápí jejich hádka, ale rozhodně ještě jedna věc, kvůli které byli všichni v domě příšerně nervózní. Lily s Jamesem zmizeli a ještě se nevrátili. Nikdo nevěděl, kde jsou. Už si nebyli ani jistí, jestli se doopravdy přemístili v čase nebo jenom v rostoru, ani co to bylo za kletbu, která je zasáhla. Tady už si nikdo nebyl jist ničím.
Chiquinkira celou noc nespala, jen se utápěla v myšlenkách. Ráno si vynadala za to, že myslela víc na Siriuse a jejich hádku, než na ztracenou Lily s Jamesem. Samozřejmě se mohli kdykoliv vrátit, vesele zamávat a vysmát se jim za jejich obavy, ale to bylo příliš jednoduché, než aby to v této době mohla být pravda. James a Lily jsou kdoví kde a ona se pohádala se Siriusem. Nemluvě o dalších dlouhodobějších problémech. Například Voldemort, smrtijedi a Lions.
Dlouhodobé problémy ale na chvíli pustila z hlavy. Musela si určit priority.
Rozhodla se, že nejlepší bude, když to dá nejdřív do pořádku se Siriusem. Kdyby to neudělala, mohla by se dostat do psychického rozkladu a po tom teď toužila opravdu nejmíň. Kromě toho by to nebylo dvakrát výhodné za předpokladu, že po nich jdou smrtijedi.
,,Siriusi!"" Zaklepala na dveře dívčího pokoje. Uslyšela zaskřípání postele. To znamenalo, že tam byl. Kde taky jinde, když celý den nevylezl. Otevřela dveře a vstoupila dovnitř. ,,Neruším?"" zeptala se pro jistotu. Zavrtěl hlavou. Zavřela tedy dveře.
Sirius vypadal příšerně. Byl bledý a měl tmavé kruhy pod uštvanýma očima. Chiqui začala mít nepříjemné tušení, že se něco stalo, něco, co ho vzalo ještě víc než jejich hádka a zmizení Lily a Jamese. Ale co? ,,Co chceš, Chiquinkira?""
Přisunula si k posteli, na které seděl, židli a sesunula se na ni. Nadechla se, aby odpověděla, když si uvědomila, že mu na odpovědi stejně nezáleží. Potřebuje něco říct a ona tam musela být, aby ho vyslechla. Cítila, že si to přeje. Nechala tedy ticho, aby naplnilo místnost a trpělivě čekala, až začne Sirius mluvit.
,,Já jsem nebyl vždycky takový, jaký jsem teď, Chiquinkira. Chci, abys to pochopila a respektovala, protože musíš vědět, že někdy se mi vrací staré zvyky a vychování. Nechci, aby pak došlo k nějaké nepříjemnosti, která by nás rozdělila."" Měla sto chutí se zeptat, co tím myslí, ale věděla, že by to nebyl nejšťastnější nápad. Musel se vypovídat a přerušováním by mu to jen ztížila.
,,Když jsem byl malý, myslel jsem si, že jsem něčím výjimečný. Rodiče se mnou zacházeli jako s malým princem, takže jsem se domníval, že je to proto, že jsem něčím zvláštní. Proto jsem se ke všem choval nadřazeně, já byl přece lepší, než oni, byl jsem někdo. Přesně takového mě rodiče chtěli mít a já to věděl. Byl jsem tehdy stejný, jako je teď můj bráška Regulus. Své rodiče jsem zbožňoval a myslel jsem si, že oni zbožňují mě.
Jenže pak se stalo něco, co navždycky změnilo můj život. Udělalo to ze mě to, co jsem dnes. Byl jsem venku hodně pozdě. Už byla tma. Máme dům v Londýně a tu část města znám dokonale. Jenže já se zatoulal dál a marně jsem bloudil ulicemi ve snaze najít něco povědomého. Byla už opravdu velká tma. Bál jsem se, chtěl jsem domů. Nikoho, koho bych se mohl zeptat, jsem cestou nepotkal, navíc jsem měl přísně zakázáno bavit se s mudly. Vešel jsem do jedné úzké uličky, připadala mi povědomá. Jenže byla slepá, a když jsem se chtěl vrátit, zastoupil mi cestu nějaký muž. Vypadal dost nepřátelsky. Nechtěl jsem vyhledávat problémy, tak jsem ho slušně požádal, jestli by mi neukázal cestu. Jen se ušklíbl a řekl, že vypadám, jako chlapeček z dobré rodiny a že chce mé peníze. Začal jsem se bát. Ten chlap vytáhl nůž a vyhrožoval mi, že jestli mu nedám peníze, zabije mě. A pak se objevil ten kluk. Byl starší než já a zřejmě zvyklý na pouliční život. Připlížil se k tomu chlápkovi, vytrhl mu nůž a prý ať mě nechá na pokoji. Ten chlap utekl. Jakmile neměl nůž, stal se z něj zbabělec. Ten kluk, co mě zachránil, se mě zeptal, co tam dělám a když jsem mu vysvětlil, že nevím, kudy se dostanu domů a řekl jsem mu adresu, doprovodil mě tam. Zachránil mi život nejspíš dvakrát za jednu noc.
Jenže když jsme došli k domu, vyběhla mamka, kde jsem se toulal, že měla strach a pak uviděla toho kluka. Příšerně se naštvala. Snažil jsem se jí vysvětlit, že mě zachránil, ale ona pořád, že je to mudla a že se s takovou sebranou nesmím stýkat. Ten večer jsme se hrozně pohádali. Tehdy jsem pochopil, že matce nezáleží na tom, jaký jsem, ale na tom, že mám čistou krev, kterou předám dál. Pak nastal rok, kdy jsem měl nastoupit do Bradavic. Už jsem byl trochu mírnější v posuzování lidí, ale stále ve mně byla silná stará výchova a já myslel, že už s tím nemůžu nic udělat. Zvolil jsem tu snadnější cestu, místo té správné. Kdybych se neseznámil s Andromedou, kdo ví, jak by to se mnou dopadlo."" Na chvíli se odmlčel. Chiqui neměla ponětí, kdo je Andromeda, nehledě na fakt, že ještě úplně nevstřebala to, co jí Sirius pověděl předtím. Uznala ale, že nejlepší bude mlčet.
,,Než jsem odjel do Bradavic, uznala matička za vhodné mě konečně seznámit s mými sestřenicemi a tetou Alpheratz. Byl jsem u nich dva týdny na návštěvě, takže jsem si o nich stihl udělat obrázek.
Teta Alpheratz byla úplně stejná, jako moje matka. Záleželo jí jen na čistotě a zachování rodu, nikdy se nestarala o tom, jestli jsou její dcery v takovém prostředí šťastné.
První sestřenka, Bellatrix, byla mladší než já. Ze všech nejvíc se podobala mému bratrovi. Vypadali spíš jako dvojčata, než jako bratranec a sestřenice. Stejně brali i výchovu rodu Blacků. Oni jsou ti nejlepší a nikdo nemůže být víc. A mudlové jsou sebranka.
Pak tam byla Narcissa. Ta holka byla se mnou stejně stará a stejně jako já brala výchovu své matky s velkou rezervou. Jenomže zatímco já jsem váhal, ona už spíš směřovala k tomu, že se oprošťovala od předsudků rodu Blacků.
Poslední z nich, nejstarší, byla Andromeda. Měla už tehdy nastoupit do třetího ročníku v Bradavicích. To ona mi za ty dva týdny ukázala správnou cestu, třebaže mi jí teta Alpher dávala jako odstrašující případ. Dostala se totiž do Havraspáru a jediná kolej, která pro Blackovy existuje je Zmijozel. Nikdy nezapomenu, co pro mě udělala."" Nastalo dlouhé ticho. Sirius se na chvíli ztratil ve vlastních myšlenkách a Chiquinkira se bála promluvit.
Nakonec se vzpamatoval a zvedl k ní oči plné slz. ,,Dneska jsem dostal dopis od jejího manžela, Theodora Tonkse. Andromeda je mrtvá. Zemřela při porodu své dcery.""
Chiqui nevěděla, co má dělat. Nakonec si sedla k němu na postel a konejšivě ho objala. ,,Jak se jmenuje, to dítě?"" zeptala se na jedinou otázku, která ji napadla. Ukázalo se ale, že to bylo nejlepší, co mohla udělat.
Při vzpomínce na dítě své sestřenice se přes slzy usmál. ,,Nymphadora. Nymphadora Tonksová. Je to vlastně moje neteř, když se to tak vezme."" V očích se mu objevil něžný pohled, který Chiquinkira překvapil.
Překvapilo ji, kolik lásky cítí k jednomu malému dítěti. Sama se ale nemohla ubránit úsměvu, když si představila malou holčičku. ,,Už jsi jí viděl?""
Sirius přikývl a vzápětí zavrtěl hlavou. ,,No, vlastně, jak se to vezme. Živou ne, Theodor mi poslal mudlovskou fotku.""
,,Jak vypadá mudlovská fotka?"" zeptala se Chiquinkira a marně vzpomínala, jestli se něco takového učili na studiu mudlů.
Sirius se rozesmál. ,,No, to mi vždycky připadalo ohromně směšný. Představ si, že na mudlovských obrázcích se lidé nehýbou.""
Chiqui vytřeštila oči. ,,Cože? To je tam baví celý den stát?"" Nechápavě zavrtěla hlavou. ,,Já nevím, proč jim to nepřipadá divný.""
Oba se rozesmáli na celé kolo, což Chiqui považovala za úspěch. Ještě před chvílí byl Sirius na pokraji nervového kolapsu. Překvapilo ji, jak rychle dokáže měnit náladu. Nenapadlo ji, že za to třeba může ona. Myslela si, že mu pomohlo to, jak se jí vyzpovídal.
Náhle ucítila jeho ruku na svém rameni. Otočila k němu hlavu a pohlédla mu do očí. Viděla v nich touhu a malý plamínek vášně, který toužila rozdmýchat. Jejich rty se spojili v dlouhém něžném polibku, při kterém jakoby oběma procházela zvláštní energie. Polibek se začal prohlubovat a jejich ruce se toulaly po těle toho druhého. Zapomněli na okolní svět, na své problémy a všechno kolem se zdálo zahaleno v mlze. Byli jen oni dva. Teď, tady, spolu.
Netrvalo dlouho a oblečení bylo všude, jen ne na nich. Tentokrát zapomněli zajistit dveře, ale bylo jim to jedno. V tu chvíli toužili jen jeden po druhém, neměli čas, zabývat se maličkostmi. Zmítali se v oslepujícím proudu vášně, který je obklopil a unášel na svých vlnách a tiskli se k sobě, jako by je už nikdy nic nemohlo rozdělit. Nikdy. Nikdo. Nic.
Chiqui se převalila vedle Siriuse a těžce oddychovala. Nechala ho, aby jí jemně líbal na krku. Vrněla blahem z těch něžných dotyků, které ji přiváděly k šílenství. Zazněl gong. Oba svorně vyletěli z postele a rozhlíželi se, co by to mohlo být. Jenomže i kdyby to byl nějaký smrtijed a přenesl by se do místnosti, buď by puknul smíchy, nebo by zůstal zírat na Chiqui (popřípadě na Siriuse). Nakonec se uvolnili, když si vzpomněli, že takhle paní Potterová svolává na snídani.
Jenže ani tenhle klid jim nevydržel moc dlouho. Pokud někdo nepřišel do pěti minut dolů, šla pro něj Nelly nahoru. Jediná myšlenka na to, jak by se asi tvářila, kdyby je tu takhle našla, je donutila k nadlidskému výkonu, během kterého stihli za pět vteřin posbírat všechno oblečení a obléknout si alespoň to nejnutnější.
,,Tak mládeži! Kde vězíte? PROBOHA!"" Nelly stačil jediný pohled na rozházenou postel, polooblečenou, rozcuchanou Chiqui a rudého Siriuse, aby pochopila, co se tady stalo.
Sirius natočil obličej k Chiquinkira, ale nespouštěl oči z Jamesovy matky. ,,Běž!"" řekl potichu k Chiqui. Dívka přikývla a beze slova se protáhla kolem Nelly, zavírajíc za sebou dveře.
,,Co se stalo?"" zeptala se Nelly, přestože to dobře věděla.
Sirius už to nevydržel. ,,Co se stalo? Když to chceš vážně vědět, tak jsem s Chiquinkira spal a dvakrát, když tě to tak zajímá! A možná bys měla vědět, že kvůli tvé zvědavosti jsme se včera ráno pohádali. Dám ti jednu moc dobrou radu! Až příště budeš toužit po podobných pikantnostech, počkej radši, až ti o tom budeme chtít říct sami. A KLEPEJ!!!"" S těmi slovy vylítl z pokoje o trochu prudčeji, než předtím Chiqui.
Nelly se za ním lítostivě dívala, ale v duchu musela přiznat, že má pravdu.

Ozvaly se pomalé, skoro zlověstné kroky. Mohla si jen domýšlet, jak vypadá chodba, kterou se rozléhají. Lily vzdychla. Počítala, že v tom tmavém pekle nestrávila víc, než den, ale připadalo jí to jako věčnost. V komůrce, co se jí stala vězením, byla neproniknutelná tma a páchlo to tam mršinami vyhladovělých krys. Několikrát ke své hrůze narazila na něco, co se tvarem nápadně podobalo lidské kosti.
Celou dobu, co tam seděla, přemýšlela nad tím, co se vlastně stalo. Měla nepříjemné tušení, že jí James začne hledat, jenomže on bude hledat ve starověkém Římě. Byla si jistá, že smrtijedi se s ní bůhvíjak přemístili zpět do její doby.
Kroky se zastavily přímo přede dveřmi. Zatajil se jí dech a instinktivně se vmáčkla do rohu. Napjala se, připravená využít jakékoliv šance na útěk. Když se dveře se zaskřípěním otevřely, oslepila ji na chvíli měkká záře pochodně, ale po chvíli mžikání si zvykla.
Vešel muž v černém plášti smrtijedů, kápi ale nasazenou neměl. Černé polodlouhé vlasy si vzadu svázal do culíku. Elegantně vypěstovaný knírek a bradka mu spolu s tvrdými rysy opálené pleti dodávaly nebezpečné vzezření. Očima téměř vysával světlo z okolního prostoru. Dokonce i pochodeň nebyla tak zářivá, jak by si Lily představovala.
Měla strach, ale podvědomá snaha odhadnout protivníka ji přinutila zbystřit. Začala si přát, aby se s ostatními naučila komunikovat pomocí jizvy ve tvaru blesku. Na bědování bylo pozdě.
Muž na ni zasvítil pochodní a zasmál se ledovým smíchem, který doslova mrazil do morku kostí. Bezděčně se otřásla. ,,Máš strach?"" zeptal se. Z jeho očí a hlasu se nedalo vyčíst absolutně nic.
Instinktivně začala přemýšlet o nejvhodnější odpovědi. Tady jde o umění přežít a to ona vědomě neovládala. Chytrost ale byla její silnou stránkou, díky které mohla zvítězit. Podívala se muži přímo do očí. Věděla, že pokud nedá najevo slabost, bude jí její protivník považovat za někoho, kdo je hoden jeho pozornosti a ona tak může získat víc času. ,,Strach je přirozená reakce člověka na neznámý podnět. Myslím, že mám právo se bát."" odpověděla rozvážně.
Tentokrát bylo vidět, že ho její odpověď zarazila. Získala tedy jistotu, že ta ledová maska se čas od času protrhne. Přikývl. ,,Máš pravdu."" připustil. Nestojí tedy pevně za svým názorem a dokáže přijímat kompromisy. Další výhoda.
,,Jmenuješ se Lilyanne Rebecca Evansová?""
Skutečnost, že znal její jméno, znamenala, že ona smrtijedy zajímá. To nikdy nevěstilo nic dobrého. Rozhodla se prozkoušet jeho trpělivost. ,,A když ano?""
Nedal na sobě znát žádné zneklidnění. Vypadlo to, že trpělivý je hodně. To se mohlo hodit. I když někdy to naopak mohlo být na škodu. ,,Když ano, budu se s tebou bavit dál. Když ne, nechám tě tu shnít zaživa.""
,,To je velkorysé. Jedna možnost lepší než druhá."" utrousila ironicky, než se stačila zarazit. Myslela si, že to nebyl dobrý tah, ale opak se ukázal být pravdou. Přes masku prosákla zvědavost. Pokud se nemýlila, pak toho muže zajímala a on se o ní chtěl dozvědět víc. To by mohlo být dobré.
,,A co si vybereš?"" Trochu pozvedl obočí. Další náznak emocí. Opravdu ho její volba zajímala. Věděl kdo je, to bylo jisté. A bylo vůbec možné, aby váhal, co z těch možností si vybere?
Lily se ušklíbla. ,,Myslím, že jako Lilyanne Rebecca Evansová mám větší naději na přežití. Volím možnost A.""
Vypadalo to, že se mu ulevilo. Chce ji tedy nejspíš mít živou. Velká výhoda. ,,Víš, co je pro tebe dobré."" uznal s náznakem chvály. ,,Jen tak dál.""
Lily se rozhodla pro další taktickou otázku, Ta jí mohla hodně odhalit. ,,Co ode mě chceš?""
Tentokrát zachoval ledovou tvář. ,,Chci se tě ptát a slyšet odpovědi. Chci odpovídat a slyšet otázky."" odpověděl. Pak se otočil a bez dalších slov opustil místnost.
Lily uslyšela klíč v zámku, což jí překvapilo. Odhadovala, že Smrtijedi zamykají po mudlovsku proto, že předpokládají, že kouzelníci neznají něco jako klíč. Dávalo to jakousi logiku. Zamyslela se ještě nad smrtijedovou odpovědí. Když po dlouhé době neodhalila žádný skrytý význam, rozhodla se počkat, co se bude dít dál.

Když znovu otevřel oči, mohlo být kolem poledne, protože slunce, které sem nahlíželo přes otevřenou přepážku, bylo pěkně vysoko na obloze a pálilo ho do zpoceného obličeje. Zamžoural a rozhlédl se po místnosti, ve které ležel. Vypadalo to trochu jako ložnice u Lily, ale byla mnohem chudší. Nemotaly se tu služebné ani nikdo podobný.
,,Tak ses probudil?"" Do místnosti vešla ta dívenka, co mluvila, jako kdyby odchovala nejmíň patnáct dětí. ,,Už je ti líp co? To víš, ty listy, co Octavian včera nasbíral ,jsou čerstvé, takže mají samosebou mnohem větší účinek. Ale vůbec nejsilnější jsou, když se trhají za úplňku, to bys spal tak do zítra. Úplňkový tu máme taky, ale nemyslím, že bys chtěl spát tak dlouho, když ses chtěl vypravit za tou léčitelkou.""
Jakmile se zmínila o Lily, posadil se na posteli, nedbajíc na třeštící hlavu.
,,Správně! Musím ji najít! Unesli ji!""
Dívka nesouhlasně zamlaskala, tlačíc ho rozhodným gestem zpátky do horizontální polohy. ,,Kdepak! Dneska ještě budeš ležet. Alespoň do zítra, než se vydáme za tou Lily. Nemyslím, že by ji tu chtěl někdo unášet, pokud by zrovna nutně nepotřeboval léčitele a to by za ní normálně přišel a požádal ji. Jsi ještě zmatený z těch lístků, ale za chvíli se ti udělá líp a bude se ti točit hlava, což by mělo znamenat, že ses probral z otupělosti. No, a až tě to točení přejde, můžeme jít za léčitelkou.""
James se nadechl a vydechl, jak se pokoušel mít s tou holkou trpělivost.
Nechápal, proč se k němu chová, jako k malému dítěti. Věděl, že nemá cenu pokoušet se vstát a tak dal volný průchod své zvědavosti. ,,Podívej, já vůbec nevím, proč se tady s tebou bavím, když se ke mně očividně chováš jako ke tvorovi s podřadnějším myšlením, než máš ty sama a to i přesto, že jsem alespoň o takových šest let starší. Jak se vlastně jmenuješ?""
Dívka se rozesmála. Byl to upřímný a veselý smích. ,,A jak bych se k tobě měla chovat?"" smála se. ,,Máš štěstí, že jsem tě vůbec přijala a začala léčit. Normální člověk by tě nechal se válet na té ulici. Otroky tu nikdo jen tak nevezme k sobě a já to taky neudělala jen tak. Teď jsi můj majetek. Našla jsem tě a ty u nás budeš sloužit, aby sis své zdraví zasloužil. A co se týče jména, měl by ses představit první. Stačí už to, že ses drze dovolil na něco takového zeptat. Za to bych tě měla dát zmrskat, ale neudělám to, protože ještě nejsi úplně v pořádku.""
James na ni tupě zíral. ,,Otrok? Já jsem otrok?""
Dívka se rozesmála ještě víc. ,,Tak ty už ani nevíš, kdo jsi? To je malér! Ale měl by sis vzpomenout, protože předtím si jistě sloužil jinému pánu a vědomosti, které jsi získal, tu budeš potřebovat.""
Zmatenost se změnila na vztek. ,,Já nejsem žádný otrok. Nejsem ničí a už vůbec ne tvůj majetek!"" zahřměl tak, že se dívka přestala smát a uskočila. ,,A mé jméno je James Potter.""
Dívala se na něj se směsicí údivu, leknutí a vzteku. ,,Jak se opovažuješ takhle se chovat, otroku?"" zeptala se nejdřív, ale hned si něco uvědomila, protože zapochybovala o tónu svých slov. ,,Vlastně nemusíš být otrok, i když podle potrhaného a špinavého oblečení to tak vypadá. Dobrá. Pokud nejsi otrok, budeš mi to muset nějak dokázat. Pak ti prozradím své jméno a pomůžu ti najít tu tvou Lily."" Pravila nakonec.
James zběsile přemýšlel, čím by jí mohl dokázat, kým doopravdy je. Potvrdit by to mohla Lily, jenže tu unesli a on tu nikoho jiného nezná. Ledaže by někdo, kdo ho určitě viděl. No jistě! ,,Můžu to dokázat!"" promluvil vítězně. ,,Pošli někoho, ať dojde do domu té léčitelky a přivede jejího služebníka Vergillia. On mě zná. Potvrdí, že se neřadím mezi otroky.""
Dívka přikývla. ,,Dobrá. Pošlu pro něj. Ale do té doby se odsud nehni ani na krok!"" Zvedla se a odspěchala někam pryč.
James osaměl. Pocítil další vlnu únavy, jejíž pohlazení ho ukolébalo do lehkého, trhaného spánku.