22. kapitola - Bite me!

Melody nerozhodně postávala přede dveřmi chlapeckého pokoje. Každou chvíli natáhla ruku po klice, ale pak se zarazila a znovu ji stáhla zpátky. Její váhavost ji doháněla k šílenství. Copak se nemůže normálně nadechnout, vejít a říct Remusovi, kdo doopravdy je? Ne, nemůže. Už proto, že ji pak bude nenávidět. Jako všichni. Jediný člověk, který ji kdy měl rád, byla její matka.

Nemohla ani chodit do žádné školy. To, že přestoupila z Krásnohůlek byla bohapustá lež. Ve skutečnosti ji učila matka, protože nikdo jiný k tomu neměl odvahu. Každý, kdo se kdy dozvěděl o jejím tajemství, ji nenáviděl a stranil se jí. Bál se, že mu něco udělá. Ona věděla, že to tak není, ale předsudky jsou jako plevel. Pokusíte se jich zbavit a oni do pár dnů narostou znovu.

Znovu vztáhla ruku po klice, když se dveře otevřely. Remus na ni zíral se zdviženým obočím a nejistým úsměvem na rtech. ,,Melody! Co se děje?"" Navzdory skutečnosti, že chtěl zrovna nejspíš odejít, pokynul dívce, aby vešla dovnitř. ,,Kde jsi spala? Váš pokoj je zamčený."" Skutečnost, že v pokoji jsou Chiquinkira a Sirius si nechal pro sebe. Nebyl si jistý, jestli o tom ona ví.
Věnovala mu pokus o úsměv. ,,Přespala jsem na gauči. Nevím, co s těmi dveřmi je."" Rozhostilo se ticho. Chvílemi ho pozorovala a snažila se odhadnout, jak by se zachoval, kdyby mu odhalila své tajemství. Mátlo ji, že vypadal, jako kdyby jí chtěl také něco závažného sdělit. Nevědomky se otřásla. ,,Víš já..."" vyhrkla ve stejnou chvíli, jako Remus.
Nervózně se zasmál. ,,Pokračuj.""
Chtěla odporovat, ale všimla si zvláštního, bolestného výrazu v jeho jantarových očích. ,,Já ti musím něco říct."" vyhrkla tak rychle, že skoro nestačila sledovat vlastní slova. Hned, jak ze sebe tu větu vypravila, věděla, že je to špatně. Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Pozdě bycha honit. Vyřčené slovo ani spřežením zpět nevezmeš. Tolik přísloví, všechno na nic. Proč nemlčela? Proč? Věděla to. Musela se mu svěřit, ať to bude stát cokoliv, protože cítila, že k tomu zvláštnímu, zamlklému klukovi cítí trochu víc, než přátelství.
Trpělivě ji pozoroval. ,,Nemusíš to říkat, jestli nechceš.""
Pomyslela si, jak to, že tak dobře ví, jak se cítí. Ulehčoval jí to. ,,Já..."" nadechla se. ,,Já totiž nejsem...nejsem člověk."" Vyrazila ze sebe. A znovu se dostavil ten neodbytný pocit, jako by jí něco šeptalo: "Neříkej to, neříkej to! To nesmíš. Neříkej to." Silou vůle hlásek zaplašila.
Remus na ni nevěřícně zíral. ,,Cože?""
Ano, už je to tady. Takhle reagoval každý, než zaječel, utekl nebo popadl nějakou hůl a řval, aby se k němu nepřibližovala.
,,Nejsem člověk."" zopakovala pevnějším hlasem a připravila se na nejhorší.
Remus se rozesmál. Nejdřív si myslela, že se jí vysmívá, ale on se opravdu od srdce smál. V jeho smíchu byla jakási úleva. Zažila už snad všechny reakce, ale tuhle ne. Nemohla si pomoci a na tváři se jí také začínal objevovat úsměv, ačkoliv vůbec nevěděla, co je tu směšného. ,,Co se děje? Proč...proč se směješ?""
Remus se přestal smát nahlas a věnoval jí tichý, ale o to zářivější úsměv. ,,Myslím, že jsme na tom podobně."" řekl nakonec.
,,Cože? Ale..."" zakoktala se. ,,Tak tady je ovšem několik možností, tedy. Co jsi, když ne člověk?"" Zvědavě naklonila hlavu.
,,Vlkodlak."" odpověděl tiše s odporem.
Zalapala po dechu. ,,Vlkodlak? Proboha!"" Vyděšeně si zakryla pusu. Myslela si, že její život je prokletí. To ovšem nebylo nic proti jeho. Její proměna nebyla bolestivá, i když probíhala mnohem častěji než jen o úplňku. Většinou, když se rozzlobila.
,,Já...to je strašné.""
Remus po ní hodil zaražený pohled. Ještě nikdo, dokonce ani milosrdný Brumbál ho takhle nelitoval. Možná jeho matka, ale ta to nedala najevo. ,,A co jsi tedy ty?"" Existovala spousta možností. Mnoho kouzelných tvorů mělo tu vlastnost, že když někoho pokousali, ten dotyčný se stal alespoň z poloviny tím zvířetem.
Očima se jí mihl zvláštní výraz. Nejistota, strach a odpor k sobě samé. Ten pohled znal. Používal ho často. ,,Já...já jsem upírka."" Sklonila hlavu, čekajíc na jeho reakci. Svým způsobem totiž byla mnohokrát nebezpečnější než vlkodlaci a to z toho důvodu, že když ji někdo rozzlobil, mohla se proměnit třeba ve dvě hodiny odpoledne. Na druhou stranu se dokázala v rámci možností ovládat. Její lidská půlka byla silná.
,,Moment, ale to potom nemůžeš na slunce, ne?""
Melody zvedla hlavu. Byl první, kdo se zajímal o něco tak malicherného, jako jestli může nebo nemůže na sluníčko. ,,To jen praví upíři. Já jsem vlastně napůl člověk, když se to tak vezme. Kousl mě upír, když jsem byla malá.""
,,Tak jsme na tom prakticky stejně."" usmál se Remus. ,,Až na to, že mě pokousal vlkodlak.""
Zavrtěla hlavou, ale úsměv nepřemohla. Obdivovala ho, za jeho přístup a odvahu. To bylo něco, co ona neměla. Nikdy nedokázala o svém prokletí vtipkovat, ale on to dokázal a to na tom byl hůř. Poprvé v životě zadoufala, že se všechno v lepší obrátí.

Chiquinkira zamžourala a protáhla se, když si náhle uvědomila, že není v posteli sama. Usmála se, když si vzpomněla na včerejší večer. Sundala Siriusovu ruku ze svého pasu, vstala a začala se oblékat.
,,Ty už vstáváš?"" ozval se příjemný hlas. ,,Nechceš si opakovat anatomii?""
Ohlédla se na něj s mírně pozvednutým obočím. ,,Myslím, že už jí umím."" odvětila. ,,A kromě toho mám hlad a z kuchyně se line neodolatelná vůně opékané slaniny a vajec.""
Sirius okamžitě vyskočil z postele a začal se také oblékat. ,,Přemluvilas mě. Anatomie se může odložit na později. A nezapomeň, večer máme zkoušku. Na naší známce dost záleží.""
Hodila po něm botu. ,,Co si o mně myslíš? Z tý zkoušky klidně propadnu, ale dělat ji nebudu. Pak by nás to omrzelo a bylo by to na nic. Počkáme si na další příležitost. Nemá smysl plánovat dopředu."" Vyběhla z pokoje, zavřela a zaposlouchala se do zadunění boty, která dopadla na dveře. Tentokrát to Sirius nestihl. S pocitem zadostiučinění se vydala po schodech dolů. ,,Ach! Chiqui!"" Paní Potterová se k ní přihnala hned, jak sešla poslední schod a odtáhla ji stranou od ostatních. ,,S tebou jsem chtěla mluvit.""
Chiquinkira překvapeně pozvedla obočí. ,,Ano? Proč?"" zajímala se. Obvykle si Nelly Potterová volala stranou jen ty, kteří rozbili její sváteční vázu nebo provedli podobnou věc. Pak tomu člověku dala trest, třebaže si vázu mohla vyspravit mávnutím hůlky a taky že to tak udělala. To ale neosvobodilo Siriuse od ručního sekání zahrady.
,,Víš já..."" Nelly vypadala, že neví, jak má vyjádřit, co má na mysli. ,,Pochop, vím, že mi do toho nic není, ale Sirius je skoro jako můj syn a měla bych vědět o důležitých zvratech v jeho životě...""
Chiqui znervózněla, zakousla se do spodního rtu a roztržitě se zatahala za pramen vlasů. Odhadla, kam Jamesova matka míří. Přesto položila otázku, zdálo se jí, že se to od ní očekává. ,,Co mi chceš naznačit?""
Nelly si shrnula vlasy za ucho. Bylo vidět, že i jí je trochu nepříjemné o tom mluvit. ,,No, já vím, že spolu chodíte a máte se rádi, ale nevím, jak moc je to mezi vámi vážné...já, chci říct...všimla jsem si, že jste dneska oba spali v dívčím pokoji.""
,,Tys nás špehovala?"" I když tahle situace byla nepříjemná, pořád to nebylo nic proti vědomí, že ji a Siriuse někdo sledoval při...ehm...studiu anatomie.
Nelly se zatvářila trochu dotčeně. ,,Ne, to rozhodně ne. Jen...myslím si, že kdyby se stalo něco vážnějšího mezi vámi, měla bych to vědět.""
Chiqui se zhluboka nadechla a vydechla, jak se snažila uklidnit. Nakonec to stejně nepomohlo. Zablokovala schopnost empatie, aby měla jistotu, že se případně vinou někoho jiného nenaštve víc, než už naštvaná byla. ,,Do toho ti vůbec nic není!"" odsekla a vyběhla po schodech nahoru. Chuť na snídani ji přešla. Vrazila do pokoje, když si Sirius zavazoval druhou botu, tu, kterou po ní předtím hodil.
,,To snad není pravda!"" zaječela, uvolňujíc své vlastní emoce. ,,Tohle není dům! Tohle je bystrozorská stanice. Výslechy by seděly.""
Sirius ji zmateně pozoroval. ,,Co se stalo?""
,,Ale nic, vůbec nic."" odvětila Chiqui sarkasticky. ,,Jen Nelly ví zřejmě úplně o všem, co se v domě šustne.""
,,Počkej, chceš tím říct..."" Sirius se nedostal k tomu, aby dokončil větu.
,,Ano, přesně to chci říct! Měla opravdu nepříjemné otázky na náš osobní vztah!"" Chiquinkira vztekle pochodovala po pokoji. Sirius se postavil a oprášil se. ,,Nemusíš na mě tak křičet, já jsem jí to neřekl.""
,,Jde o to, že bys nejspíš měl."" utrousila ostře.
,,Cože?""
,,Nelly má nejspíš nějakej mindrák a kompenzuje si to tím, že prostě musí vědět všechno o osobním životě ostatních. Prostě se mě vyptávala a argumentovala tím, že jsi jako její druhý syn a proto by měla vědět o převratech v tvém životě, takže...ano, myslím, že jsi jí to měl říct.""
,,Takže podle tebe za to můžu já!"" vykřikl Sirius a rozhodil ruce.
Chiquinkira se prudce zarazila uprostřed pohybu a promnula si spánky. ,,Nechme toho."" zamumlala tiše. Pak se otočila a už podruhé za poslední hodinu vyšla ven z pokoje.
Tentokrát to nebyla Siriusova bota, co se odrazilo ode dveří, ale jeho smutný pohled.

,,Copak, Pottere?"" ušklíbla se Lily pohrdavě, když James odvrátil hlavu od řezné rány mladé Římanky. ,,Nemůžeš vidět krev?"" Trochu se ušklíbla, když ji sjel podrážděným pohledem. To bylo typické. Teď nebude chtít připustit, že se něčeho bojí, štítí nebo cokoliv podobného.
,,Fajn!"" vzdychl nakonec a přinutil ji užasle zvednout hlavu. ,,Nemám rád pohled na krev. Vždyť to není nic neobvyklého.""
,,Pokud chceš být bystrozorem, je to trochu na překážku."" Natáhla ruku směrem k němu a on jí vtiskl do ruky lahvičku s lektvarem na hojení hlubokých ran. Po pár hodinách ošetřování davů lidí už většinou věděl, co má podat nebo udělat. Koneckonců, pár kouzel z léčitelství uměl, takže někdy bral i pacienty souběžně s Lily.
,,Jak víš, že chci být bystrozorem?""
Lily se trochu usmála. Vypadal směšně, jak se snažil vyhnout pohledu na ránu. ,,Zapomínáš na tu chvilku, co jsme se kamarádili, Pottere. Řekls mi toho dost."" Výraz v obličeji jí potemněl.
Římská dívka se snažila dělat, že neposlouchá, ale příliš se jí to nedařilo. Tenhle rozhovor ji zajímal.
,,No tak, Zlatonko."" nakrčil kouzelník obočí. ,,Co ti to udělá, když mi budeš alespoň říkat Jamesi.""
Lilyina ruka se roztřásla potlačovaným vztekem. ,,Myslela jsem, že tohle už jsme vyřešili. Nepleť se mi do života, Pottere. Nech mě být, nic po mě nechtěj a já nebudu nic chtít po tobě. Dej mi pokoj a neříkej mi Zlatonko!"" Rychle odvrátila hlavu, aby nebyly vidět její povážlivě se lesknoucí oči. Jen pokývla na dívku, kterou ošetřovala, že může jít a nenápadně si otřela slzu, která přes veškerou její snahu opustila své místo na spodním víčku a razila si vlhkou cestičku po jemné tváři. Jenomže ta jedna slzička, jakoby dodala odvahu těm ostatním. Lily se tiše rozplakala. Přesunula se tak, aby jí James neviděl do obličeje a čekala, až bude schopná promluvit bez známek pláče. Nakonec se jakž takž přemohla. ,,To byla poslední. Jdu si teď na chvíli lehnout."" Aniž by na něj pohlédla, důstojně odkráčela z místnosti.
Když se dostala do svého pokoje, zase měla tvář celou promáčenou od slaných perel smutku. Poslala pryč služebnou, která jí upravovala polštáře na spaní a unaveně se sesunula na rohož.
Vyndala zpod jednoho z polštářů svůj deník, otevřela ho na čisté stránce a začala psát:

Ahoj, deníčku!
Já vím, že jsem hrozná a že nemám teď proč brečet. Vždyť tohle přesně jsem chtěla, ne? Chtěla jsem to, co jsem mu řekla. Ale já už prostě dál nemůžu! Už nemám sílu nadávat mu a odhánět ho od sebe. Už ne. Ztratila jsem veškerou vůli k tomu.
Cítím se hrozně, že na něj pořád křičím. Nechci, ale musím. Nesnesla bych, kdybych mu dala druhou šanci a on by mě zradil stejně jako tenkrát. A navíc je tu ještě to s tím malým klukem. Jak mu to mohl udělat? Jak mně to mohl udělat? Musí přece vědět, že něco takového mu nemůžu nikdy odpustit? A on přitom dělá, že o ničem neví. Mate mě to.
Vzpomínám si na větu, kterou mi jednou řekl. ,,Věř mi, Lily, já bych ti nikdy nelhal."" A teď mi lže, když tvrdí, že neví, o co jde. A přesto tehdy vypadal tak přesvědčivě.
Vzpomínám si i na něco, co jsem četla v knize Lions. ,,Některé věci nejsou tím, čím se zdají být."" Jenomže tohle asi není ten případ. Jak bych se mohla přehlédnout. To přece byl James! Ale když teď o tom přemýšlím, je to příliš podezřelé. V době mnoholičných lektvarů a všelijakých proměňovacích kouzel...Co když to nebyl on?
Ale co když ano?

Lily zavřela knížku, do které psala, a schovala ji zpět na její místo. Pak klesla do polštářů, aby dala odpočinout unavenému tělu a ještě unavenějšímu srdci.

,,Evansová, jsi vzhůru?"" zeptal se James dost nahlas. Lily se probudila právě před chvílí, a tak přikývla. Trochu ji bodlo u srdce. James se choval odměřeněji než jindy. To bylo zlé. Znamenalo to, že ji poslechl. Doufala, že to neudělá.
,,Ano, jsem vzhůru, Pottere."" kladla důraz na jeho příjmení a doufala, že tím zakryla třesoucí se hlas. ,,Kolik je hodin?""
Ušklíbl se. ,,Dost na to, aby byla tma. Říkala jsi, že půjdeš na trh pro nějaké přísady do lektvaru na lokální umrtvení.""
Poodstoupil od přepážky, o kterou se opíral. Tvářil se neutrálně, ale za tou netečnou maskou čas od času probleskla lítost a smutek. Poznala, že se přemáhá, aby se k ní choval bez náznaku náklonnosti. Když jí galantně pomohl vstát z rohože, držel její ruku jen o zlomek sekundy déle, než by měl.
Po půl hodince už byli oba na cestě do poněkud vzdálenější části města, kde byl trh. Procházeli ztichlými uličkami a ani jeden nechtěl promluvit. Bál se, že by tím narušil jakousi neviditelnou stěnu, která vznikla.
Byli tak na půl cesty k tržnici, když se ozvalo čtyřnásobné lupnutí. Obestoupily je čtyři postavy v kápích, které byli až nápadně podobné smrtijedům. James zkusil použít svou schopnost a odlákat jejich pozornost, ale neuspěl. Ještě jich na něj bylo moc. ,,Co od nás chcete?"" zeptal se tedy a snažil se skrýt svůj strach.
Lily se ho instinktivně chytila za ruku. Ucítila příval síly, který způsobil, že vzduch kolem nich zapraskal energií. Smrtijedy to přinutilo trochu ustoupit. James Lily stiskl dlaň a kolem nich se rozzářila zlatavá aura.
,,Petrificus totalus!"" vykřikl nejistě jeden ze zakuklenců. Paprsek doletěl k Jamesovi a Lily a odrazil se. To bylo pro smrtijedy zlé. Bylo jasné, že jediná šance, jak je dostat je, je od sebe oddělit a to bude v nastalé situaci obtížné.
,,Zdají se trochu vyvedení z míry, nemyslíš?"" otočil se James na zrzavou dívku. Chtěl získat trochu času. Nezdálo se to, ale aura se odraženým zaklínadlem oslabila.
Lily přikývla. ,,Ano, máš pravdu. Řekla bych, že něco podobného nečekali."" Obrátila se na nejbližšího smrtijeda. ,,No tak, kousni mě!"" provokovala, ale hned zvážněla. ,,Co tady děláte?"" zeptala se ho tónem jasně naznačujícím, kdo tady velí. Smrtijed se zřejmě stěží přemohl, aby se nepoklonil. ,,Přišli jsme si pro vás. Vy-víte-kdo nám přikázal vás chytit."" James nakrčil obočí. ,,Ty víš, kdo je Ty-víš-kdo?"" utrousil k Lily.
Ta by se za jiných okolností asi potrhala smíchy. Místo toho teď zavrtěla hlavou. ,,Nevím a pochybuji, že to víš ty. Ale ať je Ty-víš-kdo kdo chce, má celkem smůlu. Zdá se, že neví, že my nevíme, kdo je Ty-víš-kdo doopravdy, ale měl by to vědět, protože když to teď neví a smrtijedi si myslí, že to víme, protože on jim neřekl, že to nevíme, jelikož to neví, tak se asi nedozví, že nevíme kdo je Ty-víš-kdo, protože nikdo mu to nemůže dát vědět. Takže nejspíš nikdy nebude vědět, že všichni neví, kdo je Ty-víš-kdo."" Lily se očividně snažila smrtijedy zmást.
Jenomže to se nepovedlo. Někdo z nich nejspíš přišel na to, proč se ti dva snaží získat čas a začal po nich pálit jedno zaklínadlo po druhém. Pak se náhle aura ztratila a Jamese zasáhlo Rictusempra, pustil se Lily a odletěl ke zdi. Rychle vytáhl hůlku.
Lily také vytáhla hůlku, ale v tu chvíli se vzpamatoval druhý smrtijed, odzbrojil ji a svázal.
James omráčil jednoho ze zakuklenců a zbylé dva se mu bůhví jak podařilo odzbrojit. Lily na něj vrhla bezmocný pohled.

James stál v obrovské aréně. Země byla posypaná pískem. Proti němu stál vysoký muž ve zvláštním brnění s mečem. I James měl meč. Vlastně to byla spíš dýka, byla o mnoho kratší. Protivník zaútočil a James měl co dělat aby odrážel jeho údery. Pak náhle zavrávoral a padl k zemi. Na boku měl velkou bodnou ránu.

Lily zalapala po dechu. Tohle se stane, pokud se ji pokusí zachránit. Smrtijedi zmizeli a ten poslední ji táhl pryč. James sotva stál, nemohl ji zachránit. Vyhledala jeho pohled. ,,Odejdi odsud, Jamesi!"" křikla za ním. ,,Až bude strojek opraven. Běž a nehledej mě!""
James sebral zbytky sil a pokusil se zvednout, ale smrtijed se přenesl i s dívkou pryč. Černovlasý kouzelník znovu klesl na zem. ,,Já tě tu nenechám, Lily."" zašeptal do nočního ticha. Pak omdlel.