22. kapitola

Daria ležela v posteli, venku se pomalu začínalo rozednívat, což naznačovalo, že mohlo být tak kolem páté hodiny. Hlavou jí vířily divoké myšlenky, kvůli kterým byla stále zmatenější. Snažila se pochopit, co se vlastně stalo, nechtěla ničemu věřit. Nechápala, proč jí Snape lhal. Dobrá, moc dobře věděla, proč lhal, asi těžko by každému na potkání roztruboval, že je smrtijedem. Ale pořád jí nemohlo přijít na rozum proč. Proč zrovna on, když mu Brumbál tolik důvěřoval. Co má z toho, že je na Voldemortově straně? Vzrušení? Adrenalin? Toho je všude dost i bez toho, aby musel být smrtijedem, a ne-li víc, pokud je na opačné straně. Její mysl byla zaplněna otázkami, na které znal odpověď jedině Snape.

Už déle nevydržela ležet v posteli, a tak vstala, oblékla se a sešla do společenské místnosti. Pochopitelně tam ještě nikdo nebyl, v pět hodin ráno mají většinou všichni studenti ještě půlnoc. Prolezla otvorem ven na chodbu a chvíli bezcílně bloumala kolem. Nebyla jediná, kdo pravděpodobně nemohl spát. Profesor Brumbál byl také na brzké ranní procházce.
„Dobré ráno,“ pozdravila Brumbála a dostalo se jí stejné odpovědi.
„Také nemůžete spát, slečno?“ spíše konstatoval Brumbál.
„Ne,“ trochu suše odvětila, nebylo nic, co by k tomu mohla dodat.
„Pane profesore, obávám se, že zde má… ehm, práce skončila. Odpoledne odjedu společně s Kingsleym.“
„Zajisté, počítal jsem s tím,“ klidně odvětil Brumbál. „Předpokládám, že vyšetřování v Bradavicích přebíráte spolu s panem Pastorkem,“ pokračoval.
„Je to tak, ale jakékoli vyšetřování stejně dlouho nepotrvá, Voldemort zmizel a slečně Changové už nic život nevrátí.“
„Bohužel máte pravdu…“ Brumbál smutně podotkl a zamyšleně vzhlédl k oknu.
„Mohla byste prosím po snídani přijít do mé pracovny? Ještě bych vám a panu Pastorkovi chtěl něco říci,“ po chvíli mlčení pronesl.
„Ovšem,“ odtušila a rozloučila se.
Opět sama bloudila po chodbách, zdaleka se ale vyhýbala sklepení. Stále přemítala nad událostmi, které se včera odehrály, ale čím víc na to myslela, tím více ji trápily ty nezodpovězené otázky. Cítila, že zklamala. Nedokázala zachránit Cho.
Vrátila se do nebelvírské společenské místnosti a posadila se do křesla ke krbu. Ještě dlouho jen tak seděla a koukala do plamenů. Když se konečně vzpamatovala, uvědomila si, že je asi kolem sedmé hodiny ráno. Normálně už by tu seděla s Hermionou, jenže teď Hermiona ležela u sv. Munga a bojovala o život. Daria doufala, že se jí ten boj podaří vyhrát.
Místnost se pomalu začínala naplňovat nic netušícími studenty, kterým tento den připadal jako každý jiný. Pro Darii tu však školní doba skončila, už tu není jako studentka, teď už je zase bystrozor, který je zde jen a jen pracovně. Jenže tak to bohužel necítila. Všichni lidé kolem pro ni znamenali mnohem víc, než jen další oběti útoku smrtijedů nebo samotného Voldemorta.
Nakonec vstala a zamířila do Velké síně na snídani. Rychle se najedla, stejně neměla moc hlad, a zamířila za Brumbálem.
Brumbála potkala před jeho pracovnou: „Á slečno, ještě si musím něco zařídit, mohla byste mne prosím počkat v mé pracovně?“ spěšně prohodil a odešel. Daria tedy pokračovala dál do Brumbálovy pracovny. Posadila se do jednoho z křesel a trpělivě vyčkávala.
Dveře se otevřely a Daria se ohlédla.
„Vy?“ ledově odtušila, když spatřila ve dveřích Snapea.
„Myslel jsem, že tu nikdo nebude,“ chladně odtušil Snape, který sem pravděpodobně také přišel na popud ředitele.
„Tak příště radši nemyslete,“ úsečně dodala a opět se od něj odvrátila.
„To neznamená, že když nejste studentka, tak máte právo mě urážet!“ vztekle sykl Snape.
„Oh, to je mi líto, že jsem vás urazila,“ odsekla s patřičnou dávkou ironie.
Nastalo napjaté ticho, během kterého Snape přecházel po místnosti a Daria seděla v křesle. Toto ticho se zdálo být nekonečné, nakonec jej však narušil Snape: „Proč jste neřekla, kdo ve skutečnosti jste?“
„A proč jste to samé neřekl vy?“ odtušila chladně. Nastalo další hrobové ticho, slyšeli byste dopadnout i špendlík. Daria stále seděla v křesle, ruce zatnuté v pěsti. Mlčela, ale v duchu po Snapeovi křičela nejrůznější nadávky a výhružky. Dokud na ni nepoužije nitrozpyt, tak se nedozví, co si o něm myslí.
Snapeova přítomnost jí však nebyla zrovna nejpříjemnější, čím déle s ním byla v jedné místnosti, tím více zuřila a toužila se na něj rozkřičet, pomalu z něj vymlátit přiznání, že nic z toho, co viděla, nebyla pravda.
Po několika promlčených minutách už to nevydržela, vstala ze židle a prudce se otočila ke Snapeovi, který stál zády ke křeslu, kde seděla. Stačil však jediný její pohyb a Snape se okamžitě obrátil směrem k Darii.
„Sakra, jak jsi mohl!“ křikla po něm a zatvářila se zklamaně.
„Musel jsem,“ tiše odvětil Snape, nebránil se jejím útokům.
„A jak jsi mohla ty?“ tázal se stejně.
Daria sklopila zrak a potichu šeptla: „Musela jsem.“
Opět nastalo ticho, které se rozléhalo celou pracovnou. Daria si přála, aby konečně dorazil Brumbál a ona nemusela být se Snapem sama. Její přání se však ještě několik dalších němých minut nesplnilo.
„Nevím, jestli ti mám věřit, ale věřím ti,“ Daria prolomila ticho a pohlédla na Snapea, který se zatvářil překvapeně. Nevěděl, co má odpovědět, a tak raději mlčel jako vždy. „Mrzí mě všechno, co se stalo,“ potichounku pokračovala.
„Mě taky,“ váhavě odvětil a podíval se jí zpříma do očí. Nepotřebovali slova, aby si rozuměli.
„Promiň,“ dodala ještě, než odešla z Brumbálovy pracovny.
„Promiň,“ šeptl za ní Snape, ale toto slovo už Daria neslyšela, byla pryč.
Na chodbě potkala Brumbála s Pastorkem, jak diskutují nad zvýšením ochrany v Bradavicích. Darii okamžitě došlo, že tu stojí už delší chvíli. Brumbál to nachystal tak, aby zůstala se Snapem sama. Nezlobila se.
Přidala se k jejich debatě, ale nevnímala, o čem se baví, její myšlenky se toulaly někde v Brumbálově pracovně okolo profesora Snapea. Měla sice na starosti vyšetřování, ale nebyla schopna logicky uvažovat. Jediné, co ji uklidňovalo, byl fakt, že Kingsley je natolik schopný, aby se o to dokázal postarat sám.
Omluvila se a tuto dvojici rychle opustila. Bloudila po chodbách a naslouchala výkladům učitelů, kteří za zavřenými dveřmi přednášeli učivo a vedli životy nevinných studentů dál k lepší budoucnosti.
Hlavou jí opět vířily spousty dotěrných myšlenek, kterých se nedokázala zbavit. Sama nevěděla, proč vlastně Snapeovi věří, proč kvůli němu porušila slib, že se postará o to, aby žádný čaroděj, podporující Voldemorta, nezůstal na svobodě. Dva naprosto protikladné pocity vedly navzájem krutý boj a Daria netušila, který vyhraje nebo který by vyhrát měl. Ona, bystrozor, věří smrtijedovi. Nic horšího ji snad ani nemohlo potkat. Ať byl cit, který pociťuje ke Snapeovi cokoli, dnešním dnem to končí. Samotnou ji udivilo, že nelituje žádné chvíle, kterou s ním strávila.
Zašla do společenské místnosti, chvíli zde seděla a dál vedla vnitřní boj. Nakonec však odešla do svého pokoje a sbalila si věci. Po obědě už nebude čas. Opět sešla do společenské místnosti a pokračovala dál až na školní pozemky. Ještě nějakou dobu se procházela nádhernou přírodou doprovázena slunečními paprsky, které stále více sílily a naznačovaly, že se blíží poledne, a tudíž i čas oběda.
Ve Velké síni seděli u stolu Harry, Ron, Ginny a Neville. Pomalu k nim přistoupila a přisedla si.
„Jak to, že jsi nebyla na vyučování?“ zeptali se svorně Ron s Nevillem. Daria pohlédla na Harryho, který jediný z přítomných znal celou pravdu.
„Byla jsem u Brumbála a po obědě odjíždím,“ vybalila všechno najednou, nemělo cenu nějak tu skutečnost obcházet nebo oddalovat.
„Proboha, proč?“ nechápala Ginny.
„Už se sem nemůžu vrátit. Mám své důvody, které vám nemůžu říct, ale třeba se je jednou dozvíte,“ tajila vše do poslední chvíle.
Všichni kromě Harryho na ni civěli jako na zjevení. Nikdo nic neříkal, nikdo se neodvážil zeptat. Daria se rychle naobědvala, pohledy, které jí věnovali její bývalí nebelvírští spolužáci, jí nebyly příjemné. Vstala a chystala se odejít, jen jí ještě zbýval poslední důležitý rozhovor. „Ehm, Harry, mohl bys jít na chvíli se mnou?“ tázala se a vyčkávala na odpověď.
„Jasně,“ pohotově zareagoval Harry, vyskočil ze židle a následoval Darii. Daria pokračovala až na školní pozemky, tam budou mít větší soukromí než ve škole. Zastavila se poblíž skleníků a podívala se svým přísným pohledem na Harryho.
„Ještě něž odjedu, chtěla bych tě požádat, abys nikomu neříkal, kdo ve skutečnosti jsem. Už tak stačí, že to víš ty a Hermiona,“ sotva vyslovila Hermionino jméno, Harry znatelně posmutněl.
„Nikomu nic neřeknu,“ přitakal Harry.
„Díky,“ odvětila trochu suše, ale uvnitř cítila obrovskou vděčnost.
„Je mi hrozně líto, že jsem nedokázala zabránit Choině smrti a obávám se, že si tuto chybu budu vyčítat ještě hodně dlouho. Měla jsem poznat, co se s ní děje, je to má práce,“ smutně dodala.
„Není to tvá chyba. Taky jsem měl poznat, že s ní není něco v pořádku,“ odtušil Harry.
„Dost výčitek. Nebyla to ani moje ani tvoje chyba. Jen… by to měl někdo vysvětlit mému svědomí. Pouze jsem ti chtěla říct, ať jsi opatrný, protože Voldemort bude sílit stále víc a bude tak představovat stále větší hrozbu pro tebe a celé kouzelnické společenství. Buď ostražitý a dávej na sebe pozor,“ pronesla s vážnou tváří a nechala ho u skleníků samotného.
Cestou zpět do Velké síně potkala Kingsleyho, který postával ve Vstupní síni, už byl připraven k odchodu, jen ještě něco prodiskutovával s Brumbálem. Daria rychle vyběhla do společenské místnosti a dál do svého pokoje pro kufry. Dlouho netrvalo a byla zpět. Cestou ještě narazila na Harryho, Rona, Nevilla, Ginny a Lenku, kteří zrovna odcházeli do svých tříd na další hodinu. Naposledy se s nimi rozloučila. Nikdy ničeho nelitovala tolik, jako toho, že je tu nechává samotné na pospas osudu, který je v těchto časech značně nevypočitatelný.
Brumbál stále hovořil s Pastorkem, a tak je nechtěla rušit. Postavila se o kus dál a vyčkávala. Zdálo se, že si jí ani nevšimli. Ještě chvíli mlčky stála, než se jí za zády ozval známý ledový hlas, který jako by pomalu roztával: „Odjíždíš?“
Darii toto přepadnutí trochu vyděsilo, ale klidně se otočila, pohlédla na Snapea a pronesla: „Ano.“
„Neměl bys být na hodině? Tuším, že teď bys měl zrovna učit Pottera a spol.,“ zlehka nadhodila, aby uvolnila napjatou atmosféru.
„Já nemůžu za to, že sis vybrala tak nevhodnou dobu na odchod,“ pronesl a zdálo se, že se snad dokonce i mírně pousmál. Daria mu věnovala vřelý úsměv.
„Tak to budou mít studenti určitě radost, že přijdeš později.“
„Však já jim to vynahradím,“ nasadil zlomyslný úšklebek. Darii bylo hned jasné, že tato náhrada se studentům zrovna zamlouvat nebude. Opět nastalo ticho, které u nich poslední dobou převažovalo, pokud nepočítáme vztek, zlost a patřičnou dávku nenávisti a snad i… lásku?
„Já… děkuju,“ po chvíli pronesla Darí a zahleděla se Snapeovi přímo do jeho uhrančivých očí.
„Za co?“ nechápal Snape.
„Za všechno, co jsme spolu prožili, za to dobré i zlé,“ vysvětlila mu Daria své poděkování.
„I já děkuju,“ nesměle odtušil. Daria mu věnovala hřejivý úsměv. Pomalu se k němu naklonila, přiblížila se natolik, že se pomalu dotýkala svou tváří té jeho a něžně mu pošeptala do ucha: „Mimochodem, zjistila jsem, že si nepamatuju vůbec nic, co se stalo včera v bludišti.“
Odstoupila o krok dozadu a spiklenecky na něj mrkla. Poté se otočila zády, vzala svůj kufr a společně s Kingsleym Pastorkem vyšla z hradu ven na sluncem prozářené školní pozemky vstříc svému skutečnému životu bez přetvářky a her.

KONEC