20. kapitola

Postupovali tichou chladnou chodbou, jež se na konci rozbíhala do spletitého bludiště. Neville se otočil zpět s touhou vrátit se stejnou cestou, ale k jeho zděšení zjistil, že za ním je pouze zeď. Teď stáli před rozhodnutím, kterou ze čtyř chodeb zvolit. Zdálo se, že je to těžká volba, ale zatím nebyl sebemenší důvod jakýmkoli způsobem panikařit, která chodba je ta správná. Jejich pátrání bylo na začátku, a tak se svorně shodli na jedné z cest.

Chodba vypadala jako jeskynní tunel. Jednotlivé kamenné výstupky a skály sahaly někdy až doprostřed cesty a tvořily již tak úzkou klikatou chodbu ještě užší a skoro neprůchodnou. Na některých místech se tyto uzounké chodby rozvíjely do obrovských jeskynních dómů, které působily impozantním dojmem, ale zároveň dokázaly nahánět strach. Všude kolem je obklopovala naprostá tma, kterou byste neviděli, pokud je možno tmu vidět, ani v případě, že byste za oblačné noci vlezli do skříně a ještě k tomu zavřeli oči.
Pomalu kráčeli stále hlouběji do bludiště, i když ve skutečnosti neměli ani ponětí, jestli jsou na okraji nebo v jeho středu. Opatrně našlapovali a svítili si hůlkami na cestu.
Zdálo se to být naprosto jednoduché, jenže někde tady na ně čekalo malé překvapení. Dokonalé ticho prolomil podivný zvuk svištění křídel a následné menší kameny, které dopadly na zem odněkud z výšky a způsobily dunivý zvuk, který se roznesl celou chodbou. Všichni úlekem zpozorněli. Neville se prudce otočil na Harryho, div se mu zděšením nepověsil na krk, jenže při tom zvedl svou hůlku do úrovně Harryho očí: „Neville, svítíš mi do očí!“ křikl Harry a zakrýval si tvář.
„Jé, promiň… já nechtěl,“ rychle se mu omlouval Neville, ale stále se tvářil vyděšeně.
„Neboj, to byl jen netopýr. Ten ti nic neudělá,“ chlácholila Nevilla Hermiona a částečně tím utěšovala i sebe a ostatní, kteří si připadali jako na trní, jediná Střelenka vypadala docela v klidu, dokonce snad šťastná, že viděla živého netopýra, i když prakticky ani moc vidět nemohla, když si uvědomíme fakt, že kolem dokola byla obrovská tma.
„Radši půjdeme dál… počkat… Kde je Cho?“ vyděsil se Harry a začal se rozhlížet po okolí. Ginny se otočila za sebe a posvítila do temné chodby, ale na dosah světla z její hůlky nikdo další nestál. Neville vypadal tak zoufale, že se nedokázal ani pohnout. Harry prokličkoval mezi ostatními a hledal Cho. Ron pomalu začínal chytat svůj obvyklý hysterický záchvat: „Co budeme dělat? Co budeme dělat?“
„Jen klid Rone, my ji najdeme,“ uklidňovala ho Daria a pomáhala ostatním v hledání. Několikrát prošli tuto chodbu, ale Cho nikde. Hermioně vrtalo hlavou, jak se mohla ztratit, když od té doby, co se objevili v tomto bludišti, šli prakticky stejnou chodbou, kterou společně vybrali na začátku.
„To je divné, jak se mohla ztratit? Vždyť jdeme pořád stejnou chodbou. Musela zahnout jinam hned na začátku,“ Ginny očividně sdílela stejné podezření s Hermionou.
„Ale jak to, že jsme si nevšimli dřív, že chybí?“ zoufale vydechl Harry, který cítil vinu za Choino zmizení, měl na ni dávat větší pozor.
„Co… co když se jí něco stalo?“ zaúpěl Neville.
„Ne… určitě ne,“ snažila se ho uklidnit Daria, ale sama si musela přiznat, že i tahle možnost je reálná.
„Já… nevím, ale možná bychom měli jít dál. Takhle ji nenajdeme a když se rozdělíme, tak se ještě ztratí někdo další a co pak? Třeba na ni někde narazíme,“ nejistě pronesla Hermiona.
„To ji tu chceš někde nechat samotnou?“ vytřeštil oči Harry.
„Jasně že nechci, ale co mám dělat? Rozběhnout se ji bezmyšlenkovitě hledat a taky se tu někde ztratit? Ona je dost chytrá, aby se odsud dostala,“ pokračovala Hermiona.
„Myslím, že Hermiona má pravdu. Teď nic nezmůžeme. Musíme doufat, že se odtud dostane,“ podpořila Hermionu Daria. Harrymu se sice skutečnost, že tu někde nechají Cho samotnou, nezamlouvala, ale nakonec uznal, že stejně neví, jak ji v tomhle bludišti najít.
Tohle podzemní bludiště bylo něčím zvláštní. Na každém rozcestí ústily vždy čtyři cesty ani o jednu víc nebo míň. Darii tento počet začínal pomalu vrtat hlavou. Proč zrovna čtyři? Na Hermioně i Ginny bylo vidět, že je trápí stejná otázka, jediní kluci vypadali, že jim nezáleží na tom, kolik je tu cest, ale jak se odsud dostat, což bylo v dané situaci asi praktičtější.
Jednotlivé chodby se zužovaly a rozšiřovaly do gigantických podzemních prostor, kde si světlo z jejich hůlek děsivým způsobem hrálo se stíny.
„Harry, já nevím, ale nějak se mi to nelíbí,“ pronesla po chvíli bezcílného bloumání Hermiona.
„Já… dostanu nás odsud,“ odpověděl jí roztřeseným hlasem.
„Hele Ginny, netušíš…“ koukla se za sebe Daria a zarazila se v půli věty.
„Kde jsou ostatní?!“ vypískla. Harry s Hermionou se svorně otočili a jediný, koho za sebou spatřili byla Daria.
„To ne!“ vyjekla Hermiona.
„Sakra, kde jsme je mohli nechat, jak dlouho tu nejsou?“ zoufale vydechl Harry. „Já nevím, nemám ani ponětí, kdy za námi byli naposledy,“ odtušila Daria a tvářila se bezradně.
„Sakra, nejdřív Cho a teď i ostatní…“ zamumlal si Harry spíš pro sebe a zoufale se kolem sebe rozhlížel.
„Musíme je přeci najít,“ křikla Hermiona a rozběhla se kousek zpět, aby se podívala, jestli se jen nezdrželi. Po chvíli se vrátila s ještě bezradnějším výrazem než odcházela.
„Ale jak se mohli ztratit všichni najednou?“ zašeptala si spíše sama pro sebe Daria a stále pokračovala v jejich hledání.
V marné snaze najít zbytek jejich výpravy, zamotávali se stále více ve spletitých chodbách tohoto záludného bludiště, jehož chodby se zdály stále děsivější, čím víc se blížili k osudnému středu bludiště. Jeskynní prostory se stále více zmenšovaly a působily tísnivě, skoro klaustrofobicky. Když se jim konečně podařilo vlézt do loučemi osvětlené místnosti o větších rozměrech, než je jeden metr na šířku a maximálně dva metry na výšku, nevycházeli z údivu. Tato místnost už nevypadala jako předešlé jeskynní prostory. Byla pravidelná a stěny zdobily nádherné fresky. Místnost měla úžasnou gotickou klenbu, kterou podepíraly čtyři sloupy, každý s jiným vytesaným vzorem. Na jednom se plazil had, druhý zdobil svou přítomností lev, třetí obepínal svými mohutnými křídly orel a poslední se pyšnil jezevcem. U každého vchodu ze čtyř chodeb stály po obou stranách sochy zvířat. Harry s Hermionou a Darií přišly tou, kterou hlídali dva orli, kteří i přes fakt, že jsou kamení, působili neuvěřitelnou lehkostí, dokonalou elegancí a precizností sochařské práce. Zdálo se, jako by měli každou chvíli oživnout. I ostatní sochy byly stejně famózní, lvi u vchodu po pravé straně působily hrdým a odvážným dojmem, jezevci naproti vchodu, kterým Harry s Hermionou a Darií přišli, stáli vzpřímeně, avšak oproti orlům působili trochu neohrabaněji, jediní hadi po jejich levé straně působili děsivým dojmem, pomalu naháněli strach. Avšak v této místnosti bylo ještě něco. Uprostřed místnosti stály čtyři kamenné kvádry, které ale byly dokonale opracovány a byly ještě působivější, než sochy samotné.
„To je nádhera,“ vydechla Hermiona.
Daria přistoupila k jednomu z kvádrů a úžasem pomalu ani nedýchala, byla ohromena impozantností této ve skutečnosti nevelké místnosti. Její pohled stanul na překrásně zdobeném víku jednoho z těchto kvádrů, na němž bylo vyryto jméno Rowena z Havraspáru a pod tímto nápisem byl vytesán znak havraspárské koleje. „Páni... vždyť to jsou sarkofágy s ostatky zakladatelů bradavické školy,“ vydechla udiveně a zároveň ohromeně Daria a nevěřícně zírala na sarkofág. Harry s Hermionou přistoupili blíž a se stejným údivem obdivovaly tyto skvosty.
„Ano, správně,“ pronesl chladný hlas, při jehož zvuku se impozantní nálada v místnosti změnila na děsivou scénu jako z hororu. Všichni zvedli oči od víka Rowenina sarkofágu a zděšeně hleděli do chodby, kterou strážili dva hadi. Z temnoty vystupovala postava v černém plášti, jejíž oči žhnuly rudě a pleť byla mramorově bílá.
„Voldemort!“ vyhrkl Harry a mířil křečovitě svou hůlkou na Pána Zla, jehož obstoupili jeho věrní přisluhovači, smrtijedi. Hermiona s Darií také hbitě zareagovaly a mířily svými hůlkami na nevítané hosty.
„Opět správně.“
Z místnosti vedla pouze jediná nestřežená cesta a to ta, kterou přišli Harry s Hermionou a Darií. Ostatní cesty byly zataraseny smrtijedy, kteří by je asi těžko nechali odejít živé.
Harry se zahleděl na Voldemorta, jemuž v očích zářily jiskřičky uspokojení. Po jeho pravé ruce stála Bellatrix Lestrangová, po levé ruce Lucius Malfoy, avšak byl tam ještě někdo, postava schovaná ve stínu samotného Pána Zla.
„Pane bože Cho. Nechte jí být! Opovažte se jí ublížit!“ křikl Harry, když si uvědomil, že tou osobou je Cho Changová.
„Mohl bych jí ublížit… ale zatím to neudělám.“
„Pusťte ji!“ pokračoval Harry v nařizování.
„Zeptej se jí, jestli vůbec chce,“ Zlomyslně pronesl Voldemort, bylo patrné, že něco chystá, že není všechno, tak jak by mělo být.
„Co… co tím… Cho?“ Harry už vůbec nic nechápal. Jeho hlavě vládl dokonalý chaos a zmatek, jediná jedna myšlenka byla stále silnější a zaplňovala jeho nitro čirým zoufalstvím. Podíval se Cho do očí a viděl v nich odhodlání, ale ne k útěku, nýbrž ve snaze pomoci svému Pánu, lordu Voldemortovi.
„Ne to ne… já tomu nevěřím… to tys byla ten… smrtijed?“ nevěřícně zíral Harry. „Jak jsi mohla?“
„Jednoduše,“ odpověděla mu jedním slovem a dala mu najevo, že více už nepromluví. Harry s Hermionou a Darií stáli jako opaření. Vůbec nic nechápali a nic jim nedávalo smysl. Tak přeci jen měl Harry pravdu, v Bradavicích byl celou dobu smrtijed, ale nebyl to Malfoy, jak by všichni pomalu i odpřísáhli.
„Myslím, že je tu někdo navíc,“ zazněl po odmlce Voldemortův děsivý hlas. Pán Zla se vpíjel žhnoucíma očima do Cho, která pochopila, co je její povinností. Napřáhla ruku s hůlkou a zamířila jí na Hermionu. Než se někdo stačil vzpamatovat, křikla: „AVADA KEDAVRA!“ a Hermionino tělo těžce dopadlo na podlahu a zůstalo ležet bez hnutí.
„Néééééé!“ vykřikl Harry a vrhl se za Hermionou na zem. Daria byla natolik v šoku, že se nedokázala ani pohnout, natož pak jakkoli zareagovat, nevydala ani hlásku. „Nesmíš být mrtvá, nesmíš umřít!“ brečel Harry a slzy mu stékaly po tváři a padaly na Hermionin blednoucí obličej. Harryho mysl ovládla beznaděj, zoufale klečel u Hermionina těla a stále opakoval svá poslední slova.
„Výborně!“ zlomyslně se zaradoval Voldemort. „Ale teď už tě nepotřebuju… AVADA KEDAVRA!“ pohlédl na Cho, pronesl tato slova, z jeho hůlky vyletěl proud zeleného světla a Cho padla mrtvá k zemi.
Voldemort se s ledovým klidem a bez sebemenší známky znepokojení podíval do jediné nehlídané chodby. Pousmál se svým děsivým úsměvem, který naznačoval, že to nejlepší teprve přijde. V tu chvíli vtrhli touto chodbou do podzemní místnosti profesor Snape s Brumbálem. Oba se zarazili a hleděli přímo na Voldemorta, který tam stál jako kat se spokojeným výrazem z dobře vykonané práce. Poté jejich pohledy sklouzly k tělům obou dívek. A nakonec ještě svorně pohlédli na Harryho a Darii. „Už jsme tu všichni,“ zvolal s neskrývaným potěšením Voldemort a pokynul smrtijedům, aby odešli. Bellatrix sice zprvu zaprotestovala, ale věděla, že by byla životní chyba odporovat příkazům Pána.
„Tome…“ oslovil Brumbál Voldemorta, chystal se pokračovat, ale Pán Zla jej přerušil: „Věděl jsem, že přijdete. Bylo tak jednoduché nalákat sem Pottera a tím spíše pak vás.“
„A právě proto by sis měl uvědomit, že jsme sem nepřišli pouze v záchvatu bezmyšlenkovité reakce, že jsme varovali ministerstvo, tudíž bystrozoři jsou na cestě…“
„Vy si snad myslíte, že se jich bojím? Vždyť jeden z nich stojí přímo přede mnou a nedokáže mě zastavit… Nikdo to nedokáže,“ posměšně se ušklíbl a zahleděl se přímo na Darii. Harry se Snapem nechápavě přeskakovali zrakem nejdříve na Darii, Voldemorta a pak na Brumbála, který se zdál touto poznámkou naprosto nedotčen. „Severusi…“ otočil se Voldemort na Snapea, „už jen fakt, že jsi nepoznal, co je zač tato žena,“ věnoval Darii vražedný pohled, „mě nutí, abych tě zabil,“ pokračoval děsivě klidným hlasem.
„Ale zatím to neudělám, teď ne. Ještě se mi budeš hodit,“ odvrátil oči od Snapea, který pomalým krokem přestoupil na druhou stranu místnosti a stanul po boku Voldemorta. Daria s Harrym na něj vytřeštili zrak. Oba byli naprosto zmateni a vyvedeni z míry profesorovou reakcí. Ani jeden nevěděl, co si má myslet. Na jeden den bylo nemilých překvapení až dost.
Voldemort nyní věnoval svou pozornost Darii: „Slečno Morsiová. Ještě jsem vám neřekl, jak velkou radost mám z toho, že se s vámi setkávám osobně. Jen je škoda, že vás vidím zároveň i naposled.“ Daria nebyla schopná promluvit. Zjištění, že Snape stále patří ke stoupencům lorda Voldemorta ji šokovalo a k tomu všemu ji Voldemort odhalil.
„Tome, dnes už bylo mrtvých dost…“ opět se ozval Brumbál.
„A bude jich ještě víc!“ křikl Pán Zla. „A ne jen tak ledajakých. Dcera ministra kouzel a zároveň bystrozor, pošetilý blázen, který mi už dlouho dělá vrásky a konečně… chlapec, který přežil,“ jmenoval Voldemort své budoucí oběti s obrovským potěšením. Stál tam a kochal se těmi zoufalými pohledy, které mu věnovali Daria a Harry, jediný Brumbál se zdál být klidný.
„Mýlíš se….“ odporoval mu Brumbál.
Daria se utápěla v zoufalství a ve skutečnosti blížící se smrti. V tu chvíli na sebe dostala takový vztek. Klidně si tu stojí s vyděšeným výrazem, místo toho, aby něco podnikla. Ať se jí to líbí nebo ne, je bystrozor a její povinností je zbavovat svět kouzelníků, jako je Voldemort. Ale na druhou stranu věděla, že když Voldemorta nezabil ani Brumbál, jí se to asi těžko podaří. Nevěděla, co má dělat, jak se zachovat. V tu chvíli ale vběhla do místnosti Bellatrix: „Můj Pane, bystrozoři jsou zde,“ vydechla.
„Oni mě nedokážou zastavit,“ Voldemort pozvedl svou hůlku a zamířil s ní na Harryho. „Dnes se tě konečně zbavím, Pottere,“ nenávistně sykl .
„Pane, měl byste raději jít,“ naléhala Bellatrix.
„Mlč Bello!“ okřikl ji Voldemort.
„Ale Pane, je jich mnoho a jsou blízko.“
„Tome...“ Brumbál chtěl něco namítnout, ale Voldemort ho přerušil.
„Možná dnes nezabiju vás ani ji, ale Pottera ano… AVADA KEDAV…“ nedořekl slova kletby, protože v tu chvíli vrazily do místnosti celé zástupy bystrozorů. Daria s Harrym ještě zahlédli, jak Snape pozvedl hůlku, něco zvolal a celá kobka se zaplnila oslňujícím světlem, které pálilo do očí, i když jste je měli zavřené.
Než se všichni vzpamatovali, byl Voldemort spolu s Bellatrix pryč. Nikdo kromě Harryho, Darie, pravděpodobně i Brumbála a samozřejmě Snapea nevěděl, co se právě stalo, kdo zapříčinil tu náhlou vlnu světla. Vchody do místnosti byly ucpány bystrozory, kteří se zprvu snažili rychle dostat dovnitř a chytit Voldemorta, teď se však vzpamatovávali a pokoušeli se rozkoukat ty mžitky před očima.
„Kde je Voldemort!“ rozhlížel se kolem sebe Harry a stále jej ještě pálily oči. „Vždyť se přeci nemohl přemístit, v Bradavicích to nejde,“ rozčiloval se.
„Harry, je pryč,“ klidně pronesl Brumbál.
„Za to může ON!“ rozkřikl se směrem ke Snapeovi, který tam stál s výrazem, jako by se nic nestalo.
„Ne Harry, profesor Snape za to není zodpovědný.“
Daria nevěřila vlastním uším. Před chvílí byli svědkem toho, že Snape je stále na straně Voldemorta a Brumbál jej ještě brání.
„Ale…“ pokusila se protestovat, jenže Brumbál ji zastavil.
„Slečno Morsiová,“ poprvé ji nazval pravým jménem. „Veškerou zodpovědnost beru na sebe,“ prohlásil a dal jí tvrdě najevo, ať už se do téhle záležitosti více nemotá. Daria začínala zuřit. Cítila tolik záporných emocí, myslela, že snad praskne vztekem a rozčilením. Byla naštvaná na Voldemorta, na sebe, na Brumbála a ze všeho nejvíce na Snapea. Jak jí to mohl udělat, jak si s ní mohl jen tak hrát. Připadala si jako kus hadru, který si někdo půjčí, vytře jím podlahu a pak ho vyhodí.
„Darí, jsi v pořádku?“ přistoupil k ní Kingsley Pastorek, její kolega.
„Vypadám snad, že jsem v pořádku!?“ vztekala se Daria. „Jsem naprosto neschopná, nedokázala jsem zabránit Voldomertovi ve vraždě Hermiony a Cho, sama jsem nezvládla pořádně utajit své pravé poslání zde, i když teď pochybuju o tom, že vůbec vím, proč tu jsem a jestli tu jsem jen proto, abych musela přihlížet vraždě a hrát hlavní roli v něčí hře…“ věnovala Sanapeovi jeden ze svých nenávistných pohledů.
„…tak to jsem tu pak správně a úkol jsem splnila… Vždyť já na ně měla dávat pozor, ale selhala jsem,“ pohlédla na těla obou dívek. Obrovská vlna viny ji smetla až na dno, odkud se nedokázala vyhrabat.
Ale nebyla jediná, kdo v této místnosti pociťoval vinu. Harry opět klečel nad Hermioniným tělem. Vypadal naprosto zničeně, nebyl schopný uronit už ani jedinou slzu. Avšak pocit, který zažíval, byl nesnesitelný. Ten vztek, nenávist, smutek a beznaděj jej požíraly zevnitř. Zoufalství se stalo jedinou emocí, kterou dokázal cítit. Ten pocit viny ho utápěl v myšlenkách nad svou vlastní neschopností, impulzivností a faktem, že připravil o život jedinou osobu, která mu věřila v každé situaci, i tehdy, když na něj zanevřel i Ron.
„Teď bychom měli pomoci slečně Grangerové,“ Brumbál přistoupil k Hermioninu tělu.
„Jenže… ona… je mrtvá,“ vzlykal Harry.
„Ještě není, Harry.“
Všichni na Brumbála nevěřícně zazírali, ale pomalu k němu přistoupili. Skutečně, Hermiona ještě žila. Brumbál okamžitě nařídil několika zbylým bystrozorům, protože určitá část musela odvést smrtijedy, které pochytali v bludišti, do Azkabanu, aby ji co nejrychleji dopravili k Mungovi. Pak si ještě soukromě promluvil s Kingsley Pastorkem, než odešel spolu s Darií, Harrym a Snapem do ředitelny.