2. kapitola - Blues o samotě noci

Makuji se uzdravovala mnohem rychleji, než jsem, předpokládal. Za týden už začala klopýtat po domě. Byla roztomilá. Dělaly jí radost činnosti, který mi přišli přinejlepším nudné, spíš trapné. Hrozně jí bavilo vylézt do prvního patra a pak se spustit po hlavě ze schodiště. Dole zakňučela, nechala se ode mě utěšit a pak si šla skočit znova. Nesmírně milovala můj sklad přísad do lektvarů.

Někdy v temných nocích,
Když nejde mi moc spát,
Nechávám si v touze ticha
O vlčím zpěvu zdát.
Není to jen vytí,
Je v tom smutný pocit,
Že vás pohlcuje blues
O samotě noci

***

Makuji se uzdravovala mnohem rychleji, než jsem, předpokládal. Za týden už začala klopýtat po domě. Byla roztomilá. Dělaly jí radost činnosti, který mi přišli přinejlepším nudné, spíš trapné. Hrozně jí bavilo vylézt do prvního patra a pak se spustit po hlavě ze schodiště. Dole zakňučela, nechala se ode mě utěšit a pak si šla skočit znova. Nesmírně milovala můj sklad přísad do lektvarů. Vždycky když jsem náhodou nechal pootevřené dveře, neohroženě vlezla dovnitř a dlouhé hodiny dokázala procházet kolem regálů a s vykulenýma očima zaujatě všechno očmuchávat. Na druhou stranu se vyloženě bála chodit do místnosti, kde jsem lektvary připravoval. Bylo tam příliš mnoho chemie, která jí vadila. Hned druhý den, kdy se probudila, si absolutně zamilovala moje rádio. Její první kroky zazněly na skladbu od Nightwish – Sleepwalker, a vedli právě k reproduktorům. Byla hrozně žravá a kupodivu se mě vůbec nebála. Divil jsem se, hned tu noc, co Malfoy odešel jsem si přečetl celou tu knihu o vlcích a tam jsem se dozvěděl hodně o jejich bojácnosti. Ale Makuji se nebála vůbec.
Občas mě její aktivita doháněla k šílenství. Přes prázdniny jsem hodně pracoval pro řád a pro Pána a tudíž jsem neměl zpracované osnovy do školy. Do odjezdu zbývaly pouhé tři dny. Musel jsem balit, dodělávat texty a ještě se starat o Makuji, kterou mimo jiné zcela pohltila zábava týkající se mě. Běhala za mnou z místnosti do místnosti (krom laboratoře) jako ocásek, pokud zrovna neobjevila něco zajímavého, nespouštěla ze mě ty žluté oči a navíc byla dost hlasová. Kníkala, kňučela, vrčela, mručela, skučela, legračně kvičivě štěkala a bafala. Když jsem zapnul rádio, abych její pištivý hlásek přehlušil, přidala se ke zpěvu z reproduktorů ještě hlasitěji, zřejmě v přesvědčení, že se jedná o karaoke.
Musím se veřejně přiznat, že první tři dny jsem se jí lekal, pokaždé když vydala hlasitější zvuk. Mé uši zvěda, vycvičené k vnímání mnohem tišších zvuků, než u jiných lidí, nebyly na takovou hlučnost v domě zvyklé. Domácího skřítka jsem neměl už víc jak pět let a dům v mé přítomnosti byl spíš tichý. Až na to rádio… ale i to jsem pouštěl tiše.
„ Run, run baby, run, run baby, run!“ zpívala krásným měkkým hlasem zpěvačka jejíž jméno jsem zapomněl, po ní se ozvala stará dobrá Nirvana a Makuji okamžitě přidala i svůj zvukový repertoár. Protočil jsem panenky a zavřel jsem kufr. Následující den jsem měl jet zpět do Bradavic a stále ještě jsem nevěděl, co s Makuji. Rozhodnul jsem se zariskovat.

***

Vlak zaúpěl a Makuji s vyjeveným štěknutím skočila na můj klín. Už dlouho jsem Bradavickým expresem nejel, ale přemístění nepřipadalo s Makuji v úvahu, s letaxem se bála a přenašedlo mi roztrhala (no dobře, byla to moje hloupost, že jsem udělal přenašedlo zrovna z boty, ale mě to v tu chvíli nenapadlo!). takže vlak. Udivené pohledy studentů mě sice v první chvíli vyvedly z míry, ale nasadil jsem obvyklou tvář arogance a zmizel jsem v příšeří nejzadnějšího kupé.
Makuji se hrozně líbilo nádraží. Všechno očuchávala, všechno jí vonělo a neexistovalo nic co by jí nezajímalo. Než jsem vešel na nástupiště devět a tři čtvrtě, strčil jsem si vlče pod plášť. Už tak na mě všichni studenti koukali jako na ducha ( za prvé – můj rozbitý obličej, za druhé – kdo kdy viděl, aby nějaký profesor jel vlakem?), neměl jsem zájem, aby se o mě ještě rozneslo, že mám štěně, tím bych přišel o svou image přerostlého necitlivého netopýra a o všechen respekt. V kupé jsem zatáhnul záclonky a zmučeně padnul na sedadlo. Makuji opatrně vystrčila čeníšek z mého pláště a rozhlédla se po novém prostředí. Vůbec se jí nelíbilo. Otrávena vlastní postrašeností vykvíkla a našpicovala ouška. Vlak se dával do pohybu. Konejšivě jsem jí pošeptal pár slov, Makuji zvedla neposednou hlavičku a začala mi ocumlávat ucho. Osobně by se mi to bylo líbilo, kdyby tuhle činnost vykonával někdo úplně jiný, než malá vlčí slečna ale i tak jsem se neubránil úsměvu.

***

Celou cestu střídavě kníkala a spala. Pokud zrovna kníkala, nasadil jsem si prostě na uši sluchátka a vychutnával rádio dokud se neztratil signál. Pokud spala, přepisoval jsem na kolenou osnovy. Zbývalo mi bohudík už jen patnáct stránek, což bylo ideální číslo. Byli jsme už jen pár kilometrů od Bradavic a signál z rádia se ztratil docela. Nasadil jsem si sluchátka a v duchu děkoval své mudlovské sestřenici za dárek. Jednou jí za ten mp3 přehrávač musím poslat děkovný dopis.
„ How I wish…“
„ Kvík!“ Makuji se mi tlapičkami opřela o ramena, zadníma nohama mi balancovala na kolenou.
„ Copak je, Makuji?“
Vlče se s kníknutím rozhlédlo, pak mi několikrát olízlo obličej (což jsem shledával dost nepříjemným, ale vřelým) a znova se rozhlédlo.
„ Tak co je?“ ztrácel jsem vzácnou trpělivost. Makuji mi totiž mačkala právě dodělané osnovy. Proboha, já to snad budu muset ZASE přepisovat!
Makuji vypadala nervózně, ale všechno bylo v naprostém pořádku. To jen vlak začal zastavovat na nádraží v Prasinkách. Vyděsilo jí zaskřípění kolejí.
Vzdychnul jem, naházel věci do kufru a Makuji pod plášť a vylezl jsem z vlaku ještě dřív, než si kterýkoliv student stačil všimnout, že jsme vůbec zastavili (tak jo, vyskakovat, když vlak ještě úplně nezastavil nebyl dobrý příklad pro žáky, ale je to moje specialitka). Na cestě k hradu už stáli kočáry tažené testrály a u jezera právě přirazil obr Hagrid se svou flotilou člunů pro prvňáky. Nejistě mi zamával a já mu kývnul. Na chvíli mě něco napadlo. Ohlédnul jsem se. Žáci teprve vystupovali pomalým tempem z hradu a Makuji se horečnatě pokoušela vystrčit čumák z mého pláště aby se mohla rozhlédnout a zkontrolovat nový terén. Důrazně jsem její hlavičku strčil zpátky a vydal jsem se rychlým krokem k Hagridovi.
Stál ke mně zády a přivazoval právě loďky k molu. Ještě jsem se zastavil nad tím, zda je to skutečně dobrý nápad, ale nic jiného mě prostě nenapadlo a na hostinu vzít vlka nemůžu.
„ Hagride?“
Otočil se. Vždycky mě ta jeho výška přivede do rozpaků. Sám sebe pokládám za dost vysokého, ale když před vámi stojí někdo, kdo má tři metry, připadáte si najednou malí a v nebezpečí.
„ Ehm. Pane profesore! Potřebujete něco?“
„ No já…“ zakoktal jsem se a najednou mi přišlo, že to není tak dobrý nápad.
Makuji rozhodla za mě. Štěkla a vystrčila hlavu. Bystře se na Hagrida dívala, Hagrid zamrkal, „ Jo. No chtěl jsem vás poprosit, jestli bych si u vás tak na hodinu nebo dvě mohl nechat… psa.“
Hagrid se na mě zadíval překvapenýma očima:
„ Vy máte psa, pane profesore?“
„ Já… ho jen hlídám. A potřebuji si s Brumbálem dohodnout, kde bude.“
Snažil jsem se aby můj hlas zněl stejně autoritativně a temně, ale zkuste vypadat autoritativně, když držíte v náručí malé roztomilé vlče s uličnickým výrazem. Hagrid se zatvářil jejím výrazem naprosto okouzleně a Makuji si ode mě vzal.
„ Žádnej problém, pane profesore! Jak se menuje?“
„ Ma… Makuji…“ špitl jsem. Makuji na souhlas kvíkla a začala Hagridovi rejdit čenichem v kabátě. Hagrid vypadal naprosto potěšeně a šťastně.
„ Ehm, tak děkuji. Já se pro ní nějak stavím…“ řekl jsem a vypotácel jsem se ohromen svou vlastní debilitou. Obr mě snad ani neposlouchal. Měl oči jen pro Makuji, která právě našla v jedné z jeho kapse pár plesnivých sovích mlsků a začala je s chutí mlaskavě ochutnávat. Připadal jsem si trapně. Ještě jsem se otočil:
„ A Hagride?!“
Zvednul huňatou hlavu. Makuji mu packou fackovala vousy.
„ Neříkejte nikomu, že je moje…“
spiklenecky se nad mým prořeknutím usmál a kývnul. Já se opět vydal svou cestou, rudý jak rak a s jadrnou kletbou na rtech.

***

Proslov byl… řekněme nezajímavý. Žákům přišel vtipný, mě hloupý. No ale spokojenost byla na obou stranách a tak jsem mlčel. Po hostině a zařazování jsem se vydal za Brumbálem do pracovny.
„ Takže vlče!“ usmál se potom, co jsem mu vylíčil, co se o prázdninách stalo a co si přeji.
„ Ano pane řediteli. Vlče. Nebudou s ní problémy, to vás ujišťuji.“ Kývnul jsem. Brumbál se vesele uculoval.
„ Já si vůbec nemyslím, že by s vaším vlčetem mohli být potíže, Severusi. Jen se ptám, jestli si myslíte, že bude v zajetí šťastné.“
„ Kdyby to bylo na mě, pustil bych ho třeba hned, znáte můj postoj ke zvířatům. Ale její noha… ošklivě kulhá a očividně jí vyvrhli ze smečky. Jako outsidera jí v přírodě čeká samota a smrt, pane řediteli.“
Usmál se mnohoznačným úsměvem a kývnul.
„ Jen si jí tu nechte! Myslím, že se tu bude mít skvěle! A nezapomeňte mi jí někdy přinést ukázat.“
Málem jsem mu řekl, že jí stejně dřív nebo později uvidí a hlavně uslyší (zřejmě už dnes v noci), ale nakonec jsem se jen děkovně uklonil a už jsem si to mířil pryč, když mě Brumbál naposledy zastavil.
„ A Severusi? Jak se vám líbil můj letošní proslov?“
„ Vtipný a duchaplný jako vždy, pane.“ Řekl jsem, přičemž jsem taktně pomlčel o svém skutečném názoru. Brumbál ale vypadal, že takhle je spokojený a tak jsem zmizel.

***

Hagrida Makuji svým chytrým výrazem a roztomilým chováním naprosto učarovala. Na jednu stranu jsem se tomu sice nedivil, ale stejně mě štvalo, že je o tu fenu takový zájem. Rychle jsem proto poděkoval a Makuji si zval. Hagrid vypadal smutně, že mu jí beru a cestou na mě ještě volal, že mu jí tam smím dát kdykoliv budu potřebovat. Přešel jsem to bez poznámek.
Můj pokoj se Makuji neobyčejně líbil. Ještě tu nepáchly žádné protivné lektvary, ebenové dřevo jí neskutečně vonělo navíc to pro ní bylo nové, neznámé. Neohroženě běhala všemi čtyřmi místnostmi a každou několikrát zevrubně očuchala. To dělala po celý zbytek večera. Pak jí to ale přestalo bavit, začala znova chodit za mnou a smutně kňučela. Chtěla jíst.
No jo. Jenže já tu pro ní nic neměl. Zaklepal jsem třikrát na jeden z obrazů a za pár vteřin už tu stál skřítek.
„ Co si pán přeje?“ zeptal se pokorně a poklonil se až k zemi. Makuji si ho hned všimla, našpicovala uši a bojovně k němu vyrazila. Štěkla a začala proti němu hravě dorážet. Skřítka to poněkud vyvedlo z míry.
„ Neboj se jí. Já nic nechci, ale potřebuji něco pro ní.“
Skřítek překvapeně sledoval vlčka, který kolem něj přešťastně pobíhal, chňapal po něm a radostně štěkal.
„ A.. ano pane… hned to bude pane… ale co vlastně jí takový…“
„ Potřebuji mleté maso. To je jedno jaké. Syrové mleté maso, budeš si to pamatovat?“ zeptal jsem se ledově. Skřítek kývnul a couval před útočící Makuji.
Konečně zmizel vykonat, co jsem po něm chtěl. Makuji si překvapeně sedla a pak se, zklamaná, že její nová hračka zmizela, lehla na koberec vedle mého stolu. Skřítek byl za chvíli zpátky. Makuji to brala jako výzvu ke hře a hned štěkáním návštěvníka vítala. Když skřítek s jekotem začal couvat, zvednul jsem vzpouzející se vlčici do náruče a nechal jsem ho dokončit úkol.
„ Budeš jí sem nosit jídlo čtyřikrát denně, ano?“ řekl jsem. Horlivě zakýval hlavou, že ano, pane.
S poklonkami postavil černou misku na zem a s prásknutím zmizel.
Nepoděkoval jsem mu, nedělám to nikdy. Nemám domácí skřítky rád, nemají žádnou hrdost a ani jí nechtějí. Když zmizel postavil jsem Makuji na zem. Vlče prozkoumalo místo, kde skřítek před chvílí stál, ale pak jí to omrzelo a tak se šla věnovat své misce. Začalo se ozývat spokojené mlaskání, usmál jsem se a znova jsem se vrátil k přípravě zítřejší hodiny.
Ani ne za pět minut mi kdosi zakňučel pod nohama. Makuji seděla pode mnou, sledovala mě bystrýma žlutýma očima a vrtěla ochmýřenou oháňkou. Její miska stála dva metry od svého původního místa, jak jí tam dostrkala jazykem, a vylízaná byla dočista.
„ Ty mrško malá!“ škádlivě jsem jí povalil na záda, „ ty´s to spásla všechno takhle rychle! To nevíš, že ti bude špatně?“
Makuji se po mě ohnala rozevřenou tlamičkou a nechala se drbat na holém bříšku dokud neusnula. S úsměvem jsem jí pozoroval. Ležela s nataženýma nohama na zádech, jazyk jí visel z tlamky a oči měla zavřené. Spala. Sehnul jsem se, vzal jí do náručí a odnesl do jejího pelíšku. Bylo mi sice jasné, že někdy po půlnoci mi vyskočí na postel a půjde si lehnout ke mně, ale i tak jsem nechtěl, aby si na to moc zvykala.

***

Ale nic takového se nestalo. Nikdo mě v půl jedné nevzbudil tím, že mi nelítostně neoblízal obličej a pak se vnutil ka mě pod pokrývku. Vzbudilo mě něco jiného. Zpěv.
„Noc, co noc zdává se mi sen, že nepřijde již nikdy slunce, že nepřijde ni den.“
Prudce jsem se na posteli posadil. Probůh, kdo to zpívá?
„Noc, co noc. Spánek, co spánek, snívávám, že ovívá mě temné smrti vánek.“
Překrásný hlas… nádherný, nádherný, nádherný… okamžitě strčil do kapsy, všechny mé oblíbené písničky.
„ A tak ve tvých vlasech rukou bloudím. Políbit rty tvé smrtelně toužím. Očima oči černé soudím. Myšlenky tvé vlčím hlasem soužím.“ Podle změny melodie jsem vycítil refrén. Znělo to tak… tak zasněně, nepřítomně. Skoro, jako by ten hlas plakal. Byla to žena, očividně. Tak nádherný hlas… dozněl poslední tón, hlas dozníval v ozvěnách hradu a já začal pociťovat nepřemožitelnou únavu. Těsně před tím, než jsem usnul, umínil jsem si, že si ten zasněný apatický hlas zapamatuji a hned zítra se pustím po pátrání po původkyni té přenádherné písně. Uslyšel jsem tiché nepravidelné ťapání a pak ke mně na postel skočila Makuji, zakňučela a šla se stulit ke mně pod deku. S povzdechem jsem jí přijal. Usnul jsem ani nevím jak ale ten hlas jsem slyšel ve snech celou noc.

***

První den byl strhující. Nešlo o studenty, každý rok je to stejné. O prázdninách se flákají a já je pak musím slovně ztrestat. Nešlo ani o prvňáky. Každý rok marně čekám někoho, kdo by byl dobrý na lektvary a každý rok pociťuji zklamání nad jejich neschopností. Když už se někdo najde, není z mé koleje nebo není tak dobrý a tak ho musím na oblaka vynášet já. To je třeba případ Draca Malfoye, který sice lektvary docela zvládá, ale rozhodně není žádný premiant, kterého z něj dělám. Jediné, co ho drží na vrcholu je má touha po někom opravdu příkladným z mé koleje a zároveň dobré přátelství z jeho otcem, který mi vždy na začátku roku důrazně klade na srdce, že jestli nechám Draca proletět, bude mě to hodně mrzet. Rozhodně víc než celou tu Malfoyovic famílii.
Ne. Tenhle rok mě nepřekvapil nikdo. Ani Grangerová, ani Malfoy, ani kdokoliv jiný. Stalo se něco velice trapného a hrozného… ale abych začal od začátku.
Ráno jsem měl zdržovačky s Makuji. V momentě, kdy jsem zavřel dveře od svého příbytku, začala hlasitě a výrazně kňučet, ne-li přímo plakat. Nezbývalo mi nic jiného, než poohlédnout se po náhradní variantě. První možnost, Hagrid, zemřela v momentě, kdy mi bylo sděleno, že obr má teď hodinu magiozoologie s druháky. Brumbál nepřipadal v úvahu, měl nějaké opletačky s ministerstvem a nikdo jiný se nemusel dozvědět, že mám vlče. A tak jsem se rozhodl pro jednu z nejhloupějších možností, jaké mě kdy napadly. Strčil jsem vrnící Makuji do kabinetu a nechal jsem maličko pootevřené dveře, aby nekníkala. Ano, byla to hloupost. Dveře se sice otevíraly do kabinetu, ale Makuji byla až moc šikovná a vynalézavá, co se otevírání dveří týče.
Právě jsem svým nacvičeným dra
„ Ale pane profesore…“
„ Kdybyste nebyl tak úžasný, jak jistě jste když nemusíte dávat pozor, jistě byste nehrál piškvorky.“
„ Ale to nejsou…“ hájil ho Weasley.
„ Mlčte Weasley! Myslím, že jsem se vás na nic neptal! A vy, pane Pottere. Byl bych velice rád, abyste se příště rozmyslel, než budete dělat něco tak hloupého jako je nedávání pozoru v mých hodinách.“
Potter sklapnul a strčil piškvorky ( dobře, nebyly to piškvorky. Potter si jen k periodické tabulce dopisoval datumy objevu látek, což byl ovšem domácí úkol na prázdniny. ) do tašky.
„ Ano, pane…“ zamumlal ještě a zvedal se, že půjde k tabuli na to přezkoušení. Zarazil jsem ho:
„ Kam jdete, Pottere?“
„ No k tabuli. Říkal jste, že mě přezkoušíte.“
„ Ne, to jsem neřekl. Jen jsem oznámil, že díky vám budu muset začít zkoušením, to je rozdíl.“
„ To není…“
„ Pane Pottere! Díky takovým jemným rozdílům právě propadáte z lektvarů. Radím vám, abyste si jich více všímal.“ Usadil jsem ho. Pak jsem zvednul hlavu a rozhlédnul jsem se jako dravec. Pohled mi padl na Longbottoma, který se dost marně snažil schovat před mým radarem za svého souseda. Zle jsem se usmál, jeho strach ze mne mi dělal nesmírnou zlou radost ( hej! Každý máme právo být někdy HODNĚ zlý!).
„ Tak pan Longbottom… k tabuli! A hned.“ Zavrčel jsem. Neville se zatvářil naprosto vyděšeně a sklíčeně vyrazil na svou osobní křížovou cestu.
„ Takže mi napište vzorek pro…“
„ Ňaf!“
nadskočil jsem. Třída se hlasitě rozduněla smíchem. Opatrně jsem se podíval za sebe dolů. Strnul jsem. Ne, nestrnul! Zoufale jsem svěsil ramena. Makuji si nějakým zcela záhadným způsobem otevřela dveře od kabinetu. Seděla za mnou, vrtěla ocáskem a vzhlížela ke mně s výrazem, který jasně říkal – pojď si se mnou hrát, mrzoute stará!
Třída o ní jistě věděla už několik minut, dveře do kabinetu jim byli na očích. Neobvyklé ticho mě nepřekvapilo, jelikož při mých hodinách ticho není žádnou anomálií.
„ Makuji!“ špitnul jsem vztekle. Takhle mě ten pes připraví o veškerý respekt. Makuji zaslechla své jména, zavrtěla ocáskem a opřela se mi předními tlapkami o stehno. Dívky vykřikly cosi o tom, že je strašně roztomilá. Sehnul jsem se, vzal vlčka do náruče a šlehl jsem po třídě pohledem.
„ To, že se mi po třídě prochází vlk,“ začal jsem svým nejnebezpečnějším hlasem, „ ještě neznamená, že budete mluvit. Že, slečno Malliková!“
drobná nebelvírská dívka v první lavici se zatvářila vyděšeně. Makuji se rozhlížela po třídě a vesele všechny zdravila kníkáním.
„ Otevřete si učebnici na straně patnáct a začněte s přípravou lektvaru na doplnění krve. Než budu zpátky, budete mít hotové alespoň první dva kroky.“
„ To je váš…“
„ Nechci slyšet ani slovo pane Malfoyi!“ štěknul jsem až Makuji nadskočila. Vyrazil jsem rychlostí blesku ze třídy.

***

Přišel jsem o respekt, přišel jsem o image, přišel jsem o práci. Tak ne, o práci jsem nepřišel. Ale největší téma školy teď je anketa. No samozřejmě se týká mě! Patří malé roztomilé vlče profesoru Snapeovi nebo ne? Hrůza… visí to na všech nástěnkách. Když jsem, proběhal celou školu a strhal anketu ze všech nástěnek a za hodinu to tam viselo všude znova, vzdal jsem to.
Makuji se na mě zlobila. Nechtěl jsem jí dovolit prozkoumat třídu a studenty a navíc zůstala celý zbytek vyučování zavřená u mě v pokoji. Sice jsem tam za ní každou přestávku zašel, abych se ujistil, že nepáchá žádné ničemnosti ( rozbila květináč, roztrhala koberec a ožužlala mi černou smrtijedskou pláštěnku), ale jí to samozřejmě nestačilo. Chtěla být se mnou a chtěla si hrát. Já si ale teď hrát nemohl! A ostatně po tom fiasku při lektvarech jsem ani nechtěl. Naštvala mě neskutečně.
„ To nesmíš dělat, Makuji!“ řekl jsem jí večer, když spokojeně ležela na mém klíně a mlaskala.
„ Zítra tě zkusím dát k Hagridovi, ano?“ jakoby rozuměla tomu, co říkám, zvedla hlavičku, naklonila jí šibalsky na jednu stranu a nastražila ouška.
„ To je ten obr, který tě už hlídal. Vzpomínáš si na něj? Ano?“ začala mě blaženě oblizovat, přičemž jí ani trochu nevadilo, že mačká opravené písemky na mém klíně.
„ No dobře, dobře! Rozumím! Jsi ráda? No jo…“ nenechala se ohradit.

***

Bylo to zvláštní. Za celý den jsem na tu zvláštní píseň nepomyslel. Ani mě nenapadlo pátrat po té dívce, která zpívala. Přesto jsem jí večer slyšel zpívat znova. Další sloka. Bylo něco po půl jedné a Makuji znova nepřišla.
„Den, co den za chodu snívám, že slepá jsem a přec tvou tvář vídám.“
Pozorně jsem naslouchal.
„Den, co den. Bdění, co bdění, snídávám tvé lidské okouzlení.“
Byla stejná, ale přeci trošku jiná.
„ A tak ve tvých vlasech rukou bloudím. Políbit rty tvé smrtelně toužím. Očima oči černé soudím. Myšlenky tvé vlčím hlasem soužím.“
Nevydržel jsem vzhůru. Po refrénu mi na postel vyskočila unavená Makuji, kterou hlas vyhnal z pelíšku, vnutila se nekompromisně pod mou deku a oba jsme usnuli.

***

Šlo to tak i druhý den. Ráno jsem strčil Makuji Hagridovi, s potěšením jsem shledal, že anketu prohrávám, protože si většina myslí, že nemám srdce na to mít zvíře a pak jsem se opět ve své kůži vydal na hodinu.
Hagrid byl úplně okouzlený. Makuji šťastná. Hrála si s tesákem ( ano, ona si hrála. Tesák zmučeně ležel na trávě zatímco malá vlčí slečna kolem něj poskakovala, tahala ho za ocas a za uši, bojovně kvičela a vždycky se hrozně lekla, když po ní Tesák bafnul. V takovou chvíli se šla schovat k Hagridovi. Byl jsem se na ně nenápadně podívat.)
Po vyučování jsem si jí vyzvednul a Makuji, naprosto veselá, že mě zase vidí, mi olízala celý obličej, poslintala plášť a kousla mě do ucha. Vidělo to několik studentek, večer jsem se naprosto rozčílil, protože z ankety bylo jasné, že víc jak devadesát procent školy si myslí, že Makuji mi patří. U té zmijozelské jsem černě dopsal poznámku.

Každopádně, jsem si stoprocentně jistý, že vám do toho nic není.
Prof. S. Snape

Poznámka se samozřejmě objevila na všech listech po celé škole.

***

Tuhle noc, jsem se rozhodnul nespat. Už mě napadlo, že ta píseň má nějaké uspávací účinky, protože jsem se, i přes svůj výcvik, po tom co skončila nedokázal udržet vzhůru. Jenže jsem to prostě nedokázal. Usnul jsem v křesle přibližně kolem půl dvanácté.
A po půl jedné jsem procitnul…
„Ráno, co ráno. Noc, co noc ptávám se, co to je za nemoc.“
Srdce se mu rozbušilo. Chtěl jsem vstát a jít pátrat po tom hlase, ale nedokázal jsem se ani pohnout…
„V koutku tvém, však pne se smíchu vráska. A já odolávám, to je vlčí láska.“
Zamrkal jsem. Vlčí láska?
„ A tak ve tvých vlasech rukou bloudím. Políbit rty tvé smrtelně toužím. Očima oči černé soudím. Myšlenky tvé vlčím hlasem soužím.“
Hlas znova zakončil tichým, mysticky znějícím refrénem a já i přes svou protivůli se začal nořit do spánku. Poslední, co jsem vnímal bylo, že mi na postel skočila s kníknutím Makuji a zmizela pod mou dekou.

***

Druhý den byl pro mě lehkým utrpením. Makuji si během lektvarů zopakovala svou scénku ( Hagrid si jí nemohl vzít, měl moc práce) a tentokrát se rozhodla prozkoumat třídu a hlavně studenty. Seděl jsem s hlavou v dlaní za katedrou a předstíral, že cosi zapisuji do třídního indexu. Makuji ňafala, běhala po třídě a hrozně jí těšilo, jak všichni vykřikují své oblíbené klišovité věty.
„ Jééé! Ta je tak rozkošná!“
„ Poď šem pušinko! No poď šem!“
„ Ježiši, ta je sladká!“
„ Ňo ťo víš že jo! Ňo ano…“
„ TAK DOST!“ už jsem se nedokázal ovládat. Nejen, že se jejich halekání stupňovalo ( což dělalo Makuji nesmírnou radost) ale navíc se po třídě začala posílat již zmíněná anketa o majiteli vlčete. Znova jsem se posadil a přelétl třídu dost nenávistným pohledem. Makuji se mi právě snažila utrhnout cíp pláště, což jsem shledával krajně nedůstojným.
„ Takže milánkové. Už jedno jsem vám řekl, že pokud chcete být úspěšní, musíte přenést přes srdce, že nás občas prostě budou vyrušovat… ehm, vnější vlivy.“ Vzal jsem Makuji do náruče. Vlčice mi ležela v náručí jako miminko, na zádech s hlavičkou skloněnou. Mlaskala a nechala se drbat na břiše.několik dívek se rozzářilo okouzlením. Nakrčil jsem nos:
„ Bude ale ticho!“ vstal jsem a začal jsem procházet kolem lavic, „ abych rozehnal vaše dotazy, kterým se zřejmě stejně nevyhnu. Ano, je moje. Ne, není to vlkodlak. Ano, je to fena. Ne, nenechám jí tu pobíhat. Ano, bude nám sloužit jako pomůcka až si budeme vysvětlovat jaké součásti vlka můžeme použít jako přísady do lektvarů. Ne, nebudeme na ní zkoušet účinnost vašich lektvarů, protože to bych o ní dost rychle přišel.“ Sjel jsem je autoritativním pohledem a máchl jsem hůlkou k tabuli:
„ Doděláte si lektvar z minule. Než se vrátím, bude hotový.“ Poručil jsem. Ozvalo se nesouhlasné zamručení. Než jsem vyšel ze dveří stačila mě Makuji znemožnit svým roztomilým zaňafáním.
„ Jsi nemožná…“ řekl jsem jí na chodbě, „ copak nemůžeš zůstat chvíli v klidu? Potřebuji na svých hodinách ticho a pozornost studentů a ty je vždycky úplně rozdovádíš. To už nedělej!“
Makuji se zatvářila zkormouceně. když viděla, že jí nesu do svého pokoje, zoufale zaplakala jakoby říkala , Já tam nechci být zase půl dne sama!´
povzdychl jsem si a zamířil jsem nahoru. Snad bude mít Brumbál čas.