2. kapitola

Vstala jsem tak rychle ze židle, že jsem málem spadla, ale naštěstí moje tělo mělo smysl pro rovnováhu, a tak jsem mohla v pohodě pokračovat. Vyběhla jsem do druhého patra a pokračovala dál ke mně do pokoje. Otevřela jsem dveře a skočila po tom mobilu, co mě vytrhl od mého meditování nad jídlem. V letu jsem chytla mobil a doskočila na postel.

„Ano?“
„Je tam prosím Rosalie Lilian Hale?“ zeptal se neznámý hlas.
„U telefonu.“
„Ah, dobrý den, slečno. Tady je společnost Armani. Chtěli bychom se vás zeptat, jestli byste nechtěla dělat pro naši firmu.“
„Říkáte Armaniho značka?“
„Ano.“
„Co ta práce obnáší?“
„Skoro nic, je to poblíž vašeho bydliště v Jacksonvillu. Měla byste volný prostor. Tím myslíme málo pracovní doby a hodně peněz. Módní přehlídky a další, co znáte.“
„Aha, to bude problém. Teď bydlím v Biloxi a… chodím na střední v každodenním studiu.“
„Nepřesvědčíme vás, ani když vám pošleme fotku vašeho parťáka? Je v branži sice nový, nemá žádné zkušenosti, ale k vám by se pořádně hodil.“
„Podnikala jsem sama.“
„Ano, ale Mishel je vážně jak dělaný pro vás. Fotili byste prádlo pro Armaniho, kabelky a taky nějaké ty šaty kostýmy.“
„ Spodní prádlo?“
„Ano, je s tím nějaký problém?“
„No já - už jsem se rozhodla. Nemám zájem, promiňte.“

Položila jsem to. Pomalým krokem jsem se vrátila ke své večeři. Nemohla jsem přijít na to, kde vzali moje číslo a jak si vzpomněli zrovna na mne. Ale byla jsem ráda že už to mám za sebou. Dole jsem slyšela, že mi někdo klepe na dveře. Jednou mobil, teď dveře. Převrátila jsem nad tím oči. Vždyť bylo něco kolem sedmi.

Zkontrolovala jsem se v zrcadle. Byla jsem sice v noční košili, ale to musí zpravit župan. Zase jsem seběhla se schodů a šla k těm dveřím. Někdo držel ruku na zvonku, takže pořád nechtěl utichnout a vydával ten děsivý zvuk.

„Už letím,“ křikla jsem a šla už před poslední předsíň.
„Čau sousedko!“ zahulákal někdo ze tmy, až jsem se lekla.
„Ano?“ zeptala jsem se.

Ze tmy se vynořila mladá paní. Na pohled vypadala mile. Srdcový obličej, vřelý úsměv, byla nádherná a vedle ní muž. Sice jsem se jich zase lekla, ale taky jsem si nemohla nepovšimnout, že vypadali jinak než všechny páry, které jsem dosud viděla. Vypadali nějak šťastně. Že by i takový vztah fungoval mezi mužem a ženou?

„Ahoj, já jsme Esme Cullenová a tohle je můj manžel Carlisle. Nechtěli jsme tě vylekat, jenže máš jako jediná dům v okolí, a tak jsme se rozhodli tě navštívit, ale asi jdeme moc pozdě?“ zeptala se nejistě Esme a projela mě pohledem.

„Oh, těší mě. Pojďte klidně dál, jestli vám nevadí, že právě večeřím, tak jestli byste nepočkali zatím v obýváku. Nebo si něco dáte?“ zeptala jsem se mile a Esme se na mě usmála, byla vážně milá.

„Ne, děkujeme, jedli jsme doma,“ ospravedlnila je.
Kývla jsem hlavou a pokynula jim, ať mě následují. Potom jsem máchla rukou k obýváku a sama šla do kuchyně. Na stole ležel nedojedený rohlík se sýrem a salámem. Rychle jsem ho dojedla a zase se vracela k tomu šťastnému sousedskému páru.

Vešla jsem do obýváku a zkameněla jsem. Místo dvou lidí tam bylo sedm osob. Esme s Carlislem seděli vedle sebe. Potom nějaký brunet asi v mém věku seděl s dívkou stejného odstínu vlasů. Potom ještě nějaký vytáhlý blonďák který se držel za ruku s dívkou která se momentálně dívala do mojí zahrady, ale připomínala mi docela tu Alici z dneška, a pak ještě jeden hromotluk, který se opíral o křeslo a sledovala jejich rodinku.

„Páni, vás teda je,“ ujelo mi a hned jsem se chytla za pusu. Všichni se na mne podívali a měřili si mě pohledem.
„Hele, ty seš ta holka z obchoďáku,“ vykřikl ten hromotluk, jak jen se jmenoval?
„Jé, máš pravdu, je to ona. Ale jmenuje se Rosalie, tupče,“ okřikla ho zase Alice.
„Vy se znáte?“ ptala se Esme.
„Ano, tady váš… Ehmm…“ už jsem chtěla říct tupec, když ho Alice tak krásně pojmenovala.
„Emmett,“ připomněl mi svoje jméno a zářivě se usmál.
„Emmett,“ řekla jsem, aby ho to potěšilo, „do mne v obchodním domě narazil a já skončila v pivě, že?“
„Já za to nemůžu, přehlídl jsem ji,“ řekl a díval se do země.
„Přehlídnout můžeš jenom Alici, ta je cvrček,“ zasmál se ten brunet a dostal od Alice nepěkný pohled.
„Takže já jsem se nepředstavila, jsem Rosalie Hale.“
„Edward,“ představil se ten brunet a kývl na mě.
„Bella,“ usmála se na mne ta dívka po jeho boku.
„Jasper,“ řekl poslední obyvatel jejich rodiny.

Posadila jsem se do posledního volného křesla a každého si důkladně prohlížela. Nevypadali jako rodina, děti byli na Esme a Carlislea moc mladé, ale spojovaly je ostré rysy a zlaté oči. Byli vlastně i docela pěkní, asi nejhezčí lidé, jaké jsem kdy potkala, ale to asi byl vliv velkoměsta.

„Bydlíš tady s někým, Rosalie?“ ptal se opatrně Carlisle.
„Ne, bydlím tady úplně sama. Teta mi jen přispěla na tenhle dům a víc se o mě nestará, někdy zavolá, když jí přijde nabídka, nebo když jsou s její dcerou problémy, ale jinak se moc nekontaktujeme.“
„A kolik ti je?“
„Před týdnem mi bylo osmnáct, a vám?“
„Mně je 34, Carlisle má 30, Edward 17, Bella 18, Alice 17, Jasper a Emmett 19.“
„Promiňte že se tak ptám, Esme, ale nejste trochu moc mladá na 19letého syna?“
„Tykej mi, prosím, a Emmett ani Jasper nejsou moji. Nikdo z nich, teda jsou ale jen podle papírů. Adoptovali jsme je všechny,“ řekla a všem se zachmuřil obličej.
„Aha.“
„A co ty? Proč tu bydlíš sama?“ zeptal se mě Carlisle.
„Táta odešel a… máma se zabila.“