1.kapitola

8 let před bitvou o Yavin.
Preciznost. To bylo první slovo, které Darana napadlo při pohledu na to ohromné množství vojáků, upravujících si svou výstroj. Pečlivě všechno upevnili a zkontrolovali. Jednou, dvakrát, raději třikrát. Přesně jak to má být. Drtivá většina z nich ještě nikdy nebyla v ostré akci. Stejně jako Daran. Ale imperiální výcvik byl velice tvrdý a nekompromisní. Vytvářel skvělé vojáky. Daran byl ale ještě tvrdší a nekompromisnější než většina z nich. Není proto divu, že byl už na počátku výcviku zařazen do důstojnické sekce. Vzezřením by mohl být vzorem všem vojákům Impéria. Měřil něco málo pod dva metry, byl mohutné postavy s ostře řezanými rysy v obličeji. Měl krátce střižené vlasy, černé jako uhel, a svítivě modré oči s pronikavým pohledem.
Teď byl seržant a pod sebou měl celé jedno družstvo sestávající celkem z osmi skvěle vycvičených mužů.

On, velitel družstva, označení YT 3844, vyzbrojen standardní blasterovou puškou E-11.
YT 3935, Daranův zástupce.
YT 3836, zdravotník.
YT 3945, průzkumník.
YT 3766 a YT 3864, oba stejně vyzbrojeni.
YT 3725, odstřelovač vybaven silnější verzí „E-jedenáctky“ – puškou DLT-19, upravenou pro potřeby snipera, a YT 3738 s výcvikem jednotek Shocktrooper, vybavený vrhačem střel PLT, přizpůsobeným k odpalování protonových torpéd.

Byl hrdý na to, že má tu čest jim velet.
Nacházeli se v ohromném hangáru na Caridě, nejznámějším výcvikovém středisku stormtrooperů v Galaxii. Strávil tu tréninkem mnoho let a brzy bude mít příležitost ukázat se v akci.
Na orbitě čekalo několik imperiálních křižníků v čele s Hvězdným destruktorem. Celý operační svaz. Působivá ukázka síly.
Hangár byl doslova přecpaný tou nejmodernější technikou Impéria. Repulzorové vrhače střel, několik pěchotních transportérů, nespočet speederů, pár průzkumáků AT-ST a dokonce tu byly i 2 kolosy AT-AT, chlouba výsadkářů. Připadal si jako na vojenské přehlídce, i když na žádné ve skutečnosti nikdy nebyl. Alespoň ne z pohledu diváka. Jak jinak, polovinu života strávil drilem na cvičištích Caridské základny. Když mu bylo asi 10 let, byl odveden, v rámci doplňování stavů armády, sem do střediska stormtrooperů. Nevadilo mu to, byl za to Císaři a jeho verbířům nesmírně vděčný. Dali mu šanci ukázat, co v něm opravdu je. Narodil se a žil na Tatooinu, byl synem chudého farmáře. I když mu v té době bylo už 10 let, na to období si téměř nepamatuje. Náročný caridský výcvik vám dokonale vyžene z hlavy tak nepodstatné věci, jako jsou vzpomínky na dětství. Najednou mu v mysli vytanul obraz pouštní krajiny a všudypřítomného, protivného písku. Otřásl se a rychle ten obraz z hlavy vypudil.
Jsem rád, že jsem zde, řekl si v duchu. Teď a tady.
Přípravy nepotrvají dlouho, maximálně ještě jeden, dva dny. Neměl tušení, kde se vylodí nebo kdo proti nim bude stát, ale byl klidný. Patřilo to ke standardnímu postupu. Pamatuj, že víš jen nezbytné, jak jim během výcviku neustále opakovali. Pravděpodobně to budou rebelové, možná nějací jiní vzbouřenci. Impérium nemělo sobě rovného soupeře. Nejspíš celá jedna separatistická planeta, pomyslel si při pohledu na tu nezměrnou sílu kolem. Ale dlouho už se separovat nebudou, usmál se.

***

Byly přibližně tři hodiny odpoledne galaktického času. Tam dole musí být docela příjemně, pomyslel si Davin. Byli na orbitě Calonicy, planety pod nadvládou Impéria, zastíněni měsícem a s trochou štěstí nezachytitelní radarem. Museli se skrývat, zůstat neviděni. Na palubě převládalo ticho, nikomu nebylo příliš do řeči. Není divu, poslední dobou byli neustále v pohybu, nikde nepobyli déle než pár dnů a už jsou to dobré tři měsíce, co měli naposledy pevnou půdu pod nohama. Davin byl na ticho zvyklý. Nevadilo mu, užíval si ho. Ostatní členové posádky se s ním neradi dávali do řeči. Zpočátku ho to vyvádělo z míry. Netušil, proč se ho ostatní straní. Všichni přece bojujeme za stejnou věc, jsme bratři. Po nějakém čase si zvykl a začal to ignorovat. Přeci jen, jeho rodina byla dobře situovaná s vazbami na imperiálního Moffa sektoru. Tím se většina jeho kolegů „pochlubit“ nemohla. Neměl jim to za zlé a naučil se zabavit vlastními myšlenkami. Často a rád přemýšlel nad různými věcmi.

Jaká bude Galaxie bez tyranizující ruky Císaře? Určitě krásná, volná, opět plná života. Ale je vůbec možné Imperátora porazit? Určitě ano, prostě to tak musí být. Dobro musí zvítězit.

Jako malý slýchával příběhy o Jediích, bájných rytířích dobra. Bylo mu asi jedenáct let, válka skončila, a Davin zpozoroval, že se názor na Jedie rapidně změnil. Jednou u večeře se o tom zmínil, ale otec ho zarazil: „Jediové jsou zrádci! Chtěli zničit vše, co naši předkové po staletí budovali. A ať už tě o tom neslyším mluvit!“ Davin na otcovy rady nikdy moc nedal. Častokrát si sám sebe představoval jako rytíře světla zahaleného v bílém, rozevlátém plášti s tím úžasným, elegantním světelným mečem v rozpřažené pravačce.
A tak je zde v Corellianské korvetě s dalšími zhruba čtyřiceti členy posádky a skrývá se ve stínech. Vzpomínal na své počátky v odboji. Bylo mu asi osmnáct a hádky s otcem byly k nevydržení. Davin byl přesvědčen, že má prostředky k tomu, aby nějak, jakkoli, přispěl k boji proti tomu všemu bezpráví, ale otec ho odmítal poslouchat. A tak se definitivně rozhodl. Opustil Trigalis, svoji rodnou planetu, a vydal se vstříc galaxii. Nakonec skončil na Nar Shadda, kde se měsíce jen tak poflakoval. Podařilo se mu však získat potřebné kontakty a po zdlouhavých bezpečnostních opatřeních se k nim konečně přidal. Stal se jedním z rebelů, bojovníků proti Impériu. Je pravda, že takhle si to zrovna nepředstavoval. Toužil po akci, místo toho několik měsíců jen cestovali z planety na planetu, sbírali informace a hledali spojence. Ale jednou to přijde, cítil to, již brzy dostane příležitost ukázat, co v něm doopravdy je. Pokud vše půjde podle plánu, zítra odletí a čeká je jejich poslední zastávka – Tatooine.

***

Bel upíjel ze své sklenice, upíjel pomalu, neboť neměl kam pospíchat. Měl před sebou ještě spoustu práce. Tvrdé a namáhavé. Vlastně stejně tvrdou práci jako nespočetněkrát předtím a takovou, která ho ještě mnohokrát bude čekat v budoucnu.
Pomalým, odevzdaným pohledem přejel kantýnu. Ta zatracená, zatuchlá díra byla stejná, kam až jeho paměť sahala. Nejspíš i jak si ji pamatoval jeho otec. Otec. Je to již mnoho let, co zemřel a jako jedinému synovi mu zanechal své životní dílo. Malou farmu, snad na nejméně úrodném místě v okolí. Dříve, když býval ještě mladý, plný sil (a že už je to hodně dávno, jak si s úsměvem uvědomil), ho za to nenáviděl. Měl své sny o dobrodružství, která chtěl zažít, o místech, která chtěl vidět. Sny, které se nikdy neměly splnit.
Dávno už mu to přestal vyčítat. Ne snad, že by mu odpustil nebo ho dokonce pochopil. Na nenávist už jednoduše neměl dost sil. Žil svůj život. Snášel úděl farmáře. O nic víc mu nešlo. Nezajímal se o sousedy. Nestaral se o politiku. Prostě na to neměl dost sil.