19. kapitola - Had a alchymista

„Poppy?“ sháněla se Cate polohlasně po bradavické matróně. Jenže její lehce nakřáplý hlas se zjevně nedonesl až k uším madam Pomfreyové.
Catherine zavřela dveře ošetřovny a navzdory přesvědčení, že jí následkem toho určitě praskne hlava, zkusila trochu zvýšit hlas. Hlava jí sice nepraskla, nicméně výsledek byl nula plus nic.

„Cate,“ usmála se madam Pomfreyová, když Cate po tichém zaklepání vešla do jejího kabinetu, „tebe bych tu tedy nečekala. Neříkala jsi nedávno, že máš železné zdraví?“
„Já toho napovídám,“ mávla Catherine rukou. „Neměla bys něco proti bolesti hlavy? Už od večera mám hroznou migrénu.“
Madam Pomfreyová si podrážděně povzdechla.
„Měla bych, kdyby všechno fungovalo, jak má. Jenže zásilka, která tady měla být už předevčírem, ještě nedorazila. Opravdu nevím, co jim trvá tak dlouho. Naštěstí došlo jen pár nedůležitých léků-“
„Království za lektvar, který by mi pomohl,“ zabědovala Cate.
Poppy se zasmála.
„Posaď se, udělám ti alespoň nějaký obklad, když je to tak hrozné.“
„Díky.“ Catherine se posadila a podepřela si třeštící hlavu rukou.
„Přehnalas to včera s pitím?“ zeptala se Poppy téměř pobaveně.
„Neopíjím se,“ odvětila Cate bezvýrazně.
„Teď mě tak napadlo – zkus zajít za Severusem. Třeba by se v té jeho sbírce lektvarů našel nějaký, který by byl co k čemu.“
„Zkusím to.“
„Je to lepší?“ zeptala se madam Pomfreyová, když přiložila Catherine na čelo vlhkou, příjemně studenou látku.
„Citelně, děkuju ti.“
Když ještě madam Pomfreyové slíbila, že si půjde lehnout, jak jen to bude možné – nejpozději do deseti minut, vydala se za svým strýcem.
Na strýcův zkoumavý pohled, kterým ji uvítal ve své pracovně, odpověděla neznatelným přikývnutím a mírným úsměvem.
„Posadíš se?“
„Jenom na chvilku,“ přikývla Cate. „Slíbila jsem Poppy, že si půjdu lehnout.“
„Migréna?“
„A jaká.“
„A Poppy ti proti ní nic nedala?“
„Pár nedůležitých léků, mezi nimi i lektvar proti bolesti hlavy, došlo,“ vysvětlila mu Catherine s hranou lhostejností.
Rozhostilo se významné ticho.
„Nemůžeš se mu pořád vyhýbat,“ poznamenal tiše Brumbál.
„Ale nemusím jeho přítomnost ani cíleně vyhledávat.“
„Severus by ti rád pomohl.“
„Samou radostí by se rozplynul,“ usoudila Cate ironicky.
„Váže ho k tobě jistá náklonnost, i když to dává najevo velice osobitým způsobem.“
„Natolik osobitým, že by se dal snadno zaměnit s průvodními projevy nenávisti.“
„Jak jsi na tom ve vztahu k němu vlastně ty?“ zeptal se najednou.
„Já? A- no…“
Brumbál se z nějakého nepochopitelného důvodu usmál.
„Opravdu nevím, kam tak spěcháš,“ odtušil klidně.
„Nechápu, co tím myslíš.“
„Dát někomu čas neznamená zlomit nad ním hůl. Přestože se to obvykle zdá být nejjednodušší řešení.“
„Nejjednodušší?“ nemohla Catherine věřit vlastním uším. „Mnohem jednodušší se mi jeví hrát mrtvého brouka a čekat na zázrak, a věř mi, že bych čekala třeba celý život, kdybych si myslela, že…“ Zarazila se.
„Rozumím ti, pokračuj.“
„-jenže u něj jsem si jistá tím, že jsou mu ty jeho břečky milejší než já, tak proč ztrácet čas falešnými nadějemi?“
„Tebe Severus nikdy ničím nepřekvapil?“ zajímal se Brumbál.
„Jednou dvakrát.“
„Tak proč jsi si tak jistá tím, že se mu něco takového nepodaří teď?“
„Protože – strýčku, copak ty si vážně myslíš, že-“
„Na mém názoru v tomto případě vůbec nezáleží, Catherine. Tak se jím nenech ovlivňovat.“
Cate si povzdechla.
„Tušila jsem, že to tak dopadne. Měla jsem na to být připravená.“
„Nemysli na to. Beztak nemůžeš nic dělat.“
„Chybí mi,“ řekla Catherine se smutným úsměvem.
„To věřím, Catherine. Ale nebojím se toho, že bys to nezvládla – ať už to dopadne jakkoliv.“
„Já taky ne.“

„Strýčku, prosím tě, neměl bys- tati?“ přetrhla ji myšlenku otcova přítomnost ve strýcově pracovně.
„Ahoj, Catie,“ pozdravil ji Aberforth zvesela. „Nechceš ochutnat?“ zeptal se a ukázal na jablko. Tedy spíš na něco, co jablko připomínalo. Ve skutečnosti to vypadalo jako koule polorozteklého vosku.
„Ne, ani ne,“ odvětila Cate, když se jí podařilo nabrat dech. „Kde ses tu vzal?“ „Přijel jsem s tebou oslavit Vánoce.“
Catherine se podívala na svého strýce, který s námahou potlačoval smích, a tak se skryl za novinami.
„V polovině února?“ zeptala se Aberfortha.
„Trochu mě zdrželo hledání,“ vysvětlil a když poodešel od stolu, jablko se rozteklo úplně a za podezřelého syčení začalo kapat na zem.
„Cos hledal? Zase výtah ve spíži?“
„Tohle,“ řekl a podal jí zmuchlaný list novin.
Cate na něho zbědovaně pohlédla. To, co držela v ruce, bylo na kus papíru příliš těžké. Nepochybovala, že v novinách je něco zabalené, ale měla upřímnou hrůzu z toho, co na ni vypadne.
„Co to je?“
„Noviny,“ odpověděl jí se šibalským úsměvem. „Zatím,“ uculil se.
Horší než mantichora to být nemůže, uklidňovala se a pomalu noviny rozmotala. Za chvíli se dívala na zdobený stříbrný náhrdelník vykládaný černými perlami.
Patříval její matce, která ho měla dostat do hrobu, ale Aberforthovi se nepodařilo ho včas najít.
„Tu jsem našel ale jenom jednu,“ pronesl Aberforth omluvně, když jí podával náušnici.
Catherine se rozesmála; otcův dovětek ji vytrhl z chmurných vzpomínek, které jí div nevehnaly slzy do očí.
„No, i tak děkuju. Taky pro tebe něco mám, ale dám ti to až po procházce.“ „Kdo jde na procházku?“
„My,“ popadla Aberfortha jeho dcera za ruku a dovedla ho ke dveřím. „Venku je krásně.“
Catherine se cítila jako ve snu. Šla se svým otcem zasněženou loukou, kolem jezera a kousek lesem a Aberforth celou dobu něco povídal. Nesnažila se to pochopit (bylo to beztak nemožné); stačilo jí poslouchat jeho hlas. Jako by se všechno vrátilo do časů, kdy ji jako malou učil dělat z rampouchů lektvar na růst vousů a málem při tom podpálil dům. Tywyn mu tehdy vyčinila…
Cate se podvědomě ohlédla, jako by čekala, že uvidí svou matku běžet za nimi, aby zabránila svému manželovi navádět jejich dceru k tomu, aby vylezla na strom a natrhala mu nějaké listí s tím, že ho on bude moci použít jako lék proti revma.
Když se vrátili do hradu, byla už tma. Catherine byla zmrzlá jako drozd a jediné, po čem toužila, byla horká bublinková koupel, nicméně Aberforth trval na tom, že chce vidět škebli, kterou si přivezla z Řecka, a tak se vydali do jejího kabinetu.
„Ta knížka pro Severuse,“ uhodila se Cate do čela, hned jak ve své pracovně rozsvítila. „Málem bych na ni zapomněla.“
„S tím jsem taky míval problémy,“ pokýval její otec moudře hlavou a začal si prohlížet okenní parapet.
„Ta mušle je v šuplíku ve stole,“ řekla zády k němu a začala hledat Obzvláště nebezpečné jedy.
Její otec zanedlouho přešel ke stolu a Cate zaslechla zvuk provázející otevření zásuvky, který nijak nenarušil její úsilí. Útočné zasyčení už ano.
Otočila se a leknutím upustila knihy, které právě držela v ruce.
Aberforth se napůl překvapeně, napůl s obdivem díval na stůl, na němž se plazil had. Ten se vzápětí s dalším zasyčením rozpadl na prach, který pak zničehonic začal hořet a jeho nazelenalý dým se zformoval do znamení Zla.
Chvíli to vypadalo jako špatný vtip. Když Aberforth poklesl v kolenou, se Cate dovtípila, že je to něco mnohem horšího.
„Tati!“ vykřikla. Dostala se k němu ještě dřív, než dopadl na zem. Byl však příliš těžký, aby ho udržela, a tak tím, že ho chytila, pouze zpomalila jeho pád.
„Překvapení,“ usmál se nepřítomně.
Cate se podívala na jeho pravou ruku, kterou k ní bezděčně zvedal. Původ dvou drobných krvácejících ranek nebylo možné určit špatně.
„Tohle mi nedělej,“ prosila ho zoufale. „Teď ne.“
„Uvaříš mi zítra čaj proti ztrácení brýlí?“
„Moc ráda, tatínku.“
„Tatínku?“ podivil se. „Taks mi neřekla od chvíle, kdy Tywyn…“ Jeho oči získaly skelný odlesk. „Tywyn!“ usmál se, když se podíval na Cate a třaslavě ji pohladil po tváři. „Ty ses vrátila…“
„Tati! Tati!“ volala Catherine svého otce, ten jí ale už nikdy neodpověděl.
Nespouštěla z něho oči. Čekala, že se pohne, že se zvedne a zase začne plácat nesmysly… Ale on to neudělal. Jen jí ležel v náručí a díval se ke stropu.
Pevně si ho k sobě přitáhla. Naposledy směla vdechovat vůni jeho hábitu, v níž se mísily levandule, skořice a včelí vosk. Naposledy mohla objímat svého otce…
Slzy, s nimiž od Tywyniny smrti úspěšně bojovala, nebylo možné zastavit. Vydraly se na povrch jako dlouho zdržovaný vodopád a zkrápěly Aberforthovu tvář.
Před jejíma očima se začaly míhat obrázky jako na promítačce:
Její matka letí vzduchem. Zdá se to být věčnost, než dopadne.
Tywynina rakev klesá níž a níž… už skoro není vidět. Cate pocítila šílenou touhu skočit za ní. Rozběhla se a-
„Tohle nesmíš udělat, Catherine,“ zabránila jí v tom nesmlouvavě ruka jejího strýce.
„Mami!“
„Tím jí nepomůžeš. A sobě také ne…“
Hlas jejího strýce odezněl v dálce.
Otevřela oči. Stále klečela na zemi a v náručí svírala chladnoucí tělo svého otce.
Strýc ji tehdy chytil. Zachránil jí život. Udělá to někdo teď?
„Co se děje?“ zeptal se Albus Brumbál své neteře.
Catherine stála v jeho pracovně a nevnímala okolí. Nevšimla si Severuse Snapea.
Nezaregistrovala ředitelovu otázku. Dutě se dívala před sebe. Připadala si prázdná a zbytečná.
„Můj otec,“ pronesla bezbarvým hlasem, „je mrtvý.“
Bylo jí úplně jedno, že lidé kolem se dali do pohybu. Ona se ani nehnula. Co už nebylo možné ignorovat, bylo pevné objetí jejího strýce.
Zavřela oči a kousla se do rtu. Teď se rozbrečet nesmí.
„Kde je?“
„U mě v kabinetu. Kousl ho had,“ vysvětlila mu potichu.
„Severusi, mohl byste Catherine doprovodit do jejího pokoje?“ obrátil se Brumbál na Snapea, když ji po chvilce pustil.
„Nejdu do svého pokoje,“ odmítla Catherine s přehnanou razancí. „Pošlu vzkaz na Ministerstvo a počkám u něho, dokud někdo nepřijde.“
„Catherine-“
„To je moje poslední slovo. Omluvte mě.“
Nepodívala se do očí strýci, Severusovi ani nikomu z postav na obrazech, které celý výjev zvědavě sledovaly.
Události několika následujících hodin se Cate slily do nečitelné skvrny. Pamatovala si jen pár prchavých okamžiků, nedůležitých útržků konverzace, v nichž místy rozeznávala svůj vlastní hlas, a zničující dávku beznaděje a zoufalství.
Zlomyslný šepot ve vlastní hlavě nebylo možné zapudit: „Tvůj otec zemřel. A jen kvůli tobě. Kvůli tobě…“

Catherine seděla pod oknem, hlavu si podpírala rukou a hrála si se skleničkou whiskey. Potřebovala se trochu uklidnit, zároveň si ale uvědomovala, že by nebyla schopná skončit s jedinou skleničkou. Z poloviny plná karafa stojící na stole by jí sice poskytla tolik kýžené uvolnění, ale jen dočasně a navíc – jako profesorka si nemohla dovolit opít se, jak zákon káže.
Ale dřív, než stačila umlčet buď zlomyslného našeptávače, nebo hlas rozumu, někdo jí skleničku sebral z ruky.
Cate to bylo jedno.
„Kolik toho v sobě máš?“ zeptal se Severus, když vychrstl obsah sklenice do vyhaslého krbu.
„Budeš se divit, ale nic,“ odpověděla, aniž by na něho pohlédla.
Krčila se u zdi jako malé dítě, byla najednou křehká a zranitelná. Nevěřil tomu, že je to ona. Zdálo se nemožné, že by Catherine Brumbálová potřebovala něčí pomoc. Jeho pomoc.
Nemyslel si, že by pro ni mohl být důležitý; zakázal si takové dohady. Když byla pryč, snažil se sám sebe přesvědčit o tom, že ani jemu na ní nezáleží, a možná by se mu to podařilo – nebýt téhle chvíle.
Ženská bezbrannost – pro ni tolik netypická vlastnost – byla odzbrojující a podmanivá zároveň. Bránil se nutkání pohladit ji po tváři, ale tušil, že je to předem prohraný boj.
„Nemusíš se obtěžovat, zvládnu to.“
Její hlas by působil přesvědčivěji, kdyby byl méně plačtivý.
Neposlechl ji. Trochu sebou škubla, když ucítila jeho ruku na tváři, ale pak se nechala obejmout a rozbrečela se.
Uváděla ho tím do rozpaků. Nepatřil k těm, k nimž by si ostatní chodili pro útěchu.
Vlastně se ještě nestalo, že by mu někdo plakal na rameni. Vehnala ho svým chováním do neznámých vod a on nevěděl, co má dělat nebo co by měl říct.
Zanedlouho si uvědomil, že Cate od něho vlastně vůbec nic nechce. Nepotřebovala konejšení, stačilo jí relativně málo – jeho přítomnost. Poměrně záhy vzdal snahu to pochopit, opřel se o zeď a přestože se bránil, za necelou hodinu usnul.

„Chtěl jste se mnou mluvit, pane řediteli?“
„Ano, chtěl,“ přikývl Brumbál. „Prosím, posaďte se. Dáte si čaj?“
Snape přikývl a posadil se naproti ředitelovu stolu.
„Tématem bude vaše neteř, předpokládám,“ ujistil se vlažně, když na stole před ním přistál šálek čaje, který tam Brumbál hůlkou nasměroval.
Brumbál ho chvíli pozoroval.
„Nerad o ní mluvíte?“
„Velice nerad.“
„Smím vědět proč?“
„Je to bezúčelné.“
Brumbál se pousmál.
„Chápu. Budu stručný. Aberforthova smrt ji hluboce ranila a já se upřímně obávám toho, jaké následky na ni bude mít. Nepochybuji o tom, že se Catherine se ztrátou svého otce vyrovná, nicméně bych nerad přihlížel další násilné změně jejího chování, jako tomu bylo před dvaceti lety.“
„Pokud hledáte v tomto směru pomoc, obrátil jste se na špatného člověka,“ opáčil Snape.
„Mýlíte se, Severusi. Sám jste si musel uvědomit, že skutečnost, že vás pustí do svého pokoje, aniž by se předtím ujistila, že vaše úmysly nejsou nepřátelské, je spojena se značnou důvěrou, kterou ve vás má.“
„Přeceňujete mě.“
„To ani v nejmenším,“ odtušil Brumbál a pokračoval: „Přestože by tomu ještě před několika týdny jen málokdo uvěřil, podařilo se vám dostat se ke Catherine blíž než komukoliv jinému. Pokud způsob a rychlost jejího duševního boje jsou na něčem závislé, pak na vás.“
„Myslím, že opomíjíte vlastní důležitost,“ poznamenal Severus.
„To se mi už dobrých padesát let nedaří,“ pousmál se ředitel. „Nepopírám, že mám na svou neteř jistý vliv, ovšem nebudou to následky mých činů, co se v příštích dnech promítne na Catherinině duševním stavu, nýbrž těch vašich.“
Na okamžik zavládlo v pracovně ticho.
„Je na vás, jestli s Catherine zůstanete i teď, kdy jí osud právě nenahrává, nebo ne. Nebudu před vámi skrývat, že především první možnost s sebou nese řadu rizik, mezi nimiž hlavně to, že uvidíte Catherine v jiném světle, a to může změnit vaše dosavadní smýšlení o ní. Nemusí se vám to líbit a třeba si uvědomíte, že vedle sebe nepotřebujete člověka, jako je ona.“
„Proč mi to říkáte?“ V mírně rozladěném hlase zazněla jemná výčitka.
„Cate patří mezi lidi, kteří jsou natolik disciplinovaní, že své emoce v okruhu lidí, kterým nedůvěřují, nedávají najevo,“ zvolil Brumbál okliku místo přímé odpovědi.
„Nikdo kromě nás dvou na ní nepozná, že se jí otcova smrt nějak dotkla. Navenek bude působit pořád stejně, ale její chování bude dozajista jiné, když bude s vámi. Chci předejít nějakým nedorozuměním, k nimž by mohlo dojít, proto jsem vás chtěl varovat. Abyste si mohl rozmyslet, zda vám mnou nastíněné problémy natolik zprotiví vztah s Catherine, že už v něm nebudete chtít pokračovat.“
„Na tom není co rozmýšlet,“ odvětil stroze Severus.
Ještě než přiložil šálek k ústům, se Brumbál spokojeně usmál.

Vítr se zledovatělými sněhovými vločkami bil Catherine do tváře. Stála před otevřený hrobem, na jehož náhrobku se oslnivě leskl zlatý nápis: Aberforth John Christopher Brumbál. Černá rakev, která skrývala tělo jejího otce, ležela vedle něj. Cate slyšela faráře něco říkat, ale jeho slova nechávala apaticky odplout s větrem. Dostala se do stavu, kdy jí nezáleželo vůbec na ničem. Bylo jí úplně lhostejné, co se děje. Podstatné bylo jedině to, že zemřel její otec. Zavřela oči.
Měla pocit, že omdlí. Tak jako při matčině pohřbu i teď se jí zmocnila děsivá touha vrhnout se za rakví, která pomalu klesala dolů. Tentokrát ji ještě povzbuzoval pocit viny.
Ze své mysli podvědomě vypudila obraz Albuse Brumbála, který stál vedle ní.
Náhle byla uprostřed ztichlého hřbitova sama a zvon na kostelní věži jí pravidelnými údery odpočítával chvíli určenou k onomu zoufalému činu…
Z tranzu ji ještě před posledním odbitím vytrhl pevný stisk ruky. Cate byla celá prokřehlá a ten, kdo ji chytil, měl ruku naopak nepříjemně teplou. Vytrhnout ruku z hřejivého sevření ale vyžadovalo pevnou vůli, kterou v tu chvíli postrádala.
Ohlédla se. Těžko by tehdy vyjádřila vděčnost, jakou k Severusovi pocítila.
Nedokázala uvěřit tomu, že přišel. Tentokrát nešlo hledat nějaké rozumové důvody jeho příchodu. Byl tam kvůli ní.
Mrazem ztuhlé prsty nebylo snadné ovládat, ale přesto mu stisknutí slabě oplatila. Na rakev s dutými ranami začala dopadat zem. Aberforthova smrt jako by tím byla definitivně zpečetěná. Nikdo a nic už ho nemohlo probudit k životu.
Catherine tiše naslouchala šumění větru, který jí navždy odnášel jejího milovaného tatínka, a v duchu se mu omlouvala.
„Sbohem, tati,“ zašeptala neslyšně a hodila do hrobu perleťovou lasturu, již si už nestihl prohlédnout. „A pozdravuj maminku.“
Bylo to na dlouhou dobu to poslední, co řekla. Nedokázala poděkovat Severusovi, který mlčky kráčel vedle ní, když odcházeli ze hřbitova, nebo prohodit jedno dvě slůvka se strýcem. Ani na cestě do Bradavic, ani při příjezdu tam.
Ve svém pokoji se posadila na židli k oknu, aniž si sundala kabát nebo si převlékla černé smuteční šaty. Co ji za pár hodin vytrhlo ze zamyšlení nebylo to, že se otevřely dveře, ale to, že ten, kdo vešel poměrně dlouhou dobu nepromluvil.
Otočila se a v první chvíli se chtěla Sturgise zeptat, co tam dělá a proč vlastně přišel, ale ještě než zformovala otázku, jí došlo, že je to zbytečné. Prázdný pohled v očích a strnulé držení těla by si i v tomto oboru méně vzdělaní lidé než Catherine spojili s mozkomorovým polibkem, jehož výsledkem je ztráta duše. Co už pro člověka, který přišel o duši, nebylo tak typické, byl dopis, který Sturgis držel v ruce.
Cate mu dopis vzala a podívala se na něj.
Catherine, zněla prostá adresa na obálce. Cate ji rozlepila. Nápis na lístečku jí vyrazil dech:
Ahoj, princezno.
Cate si povolila límec u krku, protože jí začalo být nepříjemné horko. I bez podpisu odesílatele snadno poznala, kdo jí dopis poslal. Nebylo to příjemné zjištění a nastalá situace byla příslibem budoucích komplikací.
Ale možná by si to pisatel přece jen rozmyslel, kdyby věděl, jaké účinky to na Catherine bude mít:
Stesk po otci byl ten tam – teď na emocionální výlevy prostě nebyl čas. Během pěti minut byla převlečená do svého všedního hábitu a na půli cesty na velitelství.
„O Sturgise Podmorea už se bát nemusíme,“ oznámila členům Řádu, kteří byli shromážděni v klubovní místnosti, jen co si oprášila popel z hábitu.
Rozhlédla se kolem a setkala se s mírně překvapeným pohledem strýcových očí. „Nevím, jak to dokázal, nicméně Voldemort vrátil mému drahému Bartemiusovi duši a ten byl tak laskav a poslal mi po Sturgisovi vzkaz.“
„Tak to mi spadl kámen ze srdce,“ vydechla paní Weasleyová.
„Vaše radost je předčasná,“ poznamenala Catherine suše. „Sturgis Podmore přišel o duši. Pošlu zprávu na Ministerstvo hned, jak mi ji podepíšeš, aby mi věřili,“ obrátila se k Brumbálovi s pergamenem v ruce.
„Nic ti není svaté!“ osočila ji Tonks. „Sturgis-“
„-přišel o duši. Má to za sebou. Na rozdíl od nás. Ještě něco?“
Tonks jen bezmocně zalapala po dechu.
„Hned jsem zpátky,“ ujistila je, když svinula podepsaný pergamen a s povelem:
„Škola čar a kouzel,“ zmizela v krbu.