19. kapitola - Dvě tváře

Tom se dostal z myslánky velice snadno, zaklonil hlavu a vylétl na podlahu profesorova kabinetu. Vždyť se ho Vraimond ani nezeptal, kde ji vlastně vzal. Patřila přece současnému řediteli! Nebylo pochyb, že ji ukradl. Toma jeho čin nechal chladným, nezanechalo to na něm jedinou stopu výčitek svědomí. Bezpochyby věděl, že tohle nebude první krutost, které se dopustil. S výrazem uspokojení vyšel ven z kabinetu.

„Co tu děláš?“ ozvalo se za ním. Byl to Chris. Nemohl spát, a tak se toulal nočním hradem.
„A co tu děláš ty? Nevíš, že toulat se v noci po hradě je zakázáno?“ Tom si chtěl hrát na prefekta, aby se vyhnul odpovědi, ale Chris se nedal.
„Zrovna ty mi máš co říkat, nemyslíš? Viděl jsem tě dobře Radlle, viděl jsem, jak se díváš na Alex! Přísahám, že kdybys nebyl ten den u nás v ložnici, myslel bych si, že v tom máš prsty.“ zasyčel Chris.
„Prosím tě,“ ohradil se Radlle, „co bych z toho měl, kdybych ji zabil? Aha?“
„Nevím, ale nelíbí se mi tvý chování, Tome. Dřív jsme byli přátelé, proč nás najednou přehlížíš? Proč upřednostňuješ jiný a nás si nevšímáš?“ Chrisovi ruply nervy. Bylo toho tolik, co muselo ven. Zatímco si vyléval srdíčko, Tom ho pozoroval a horečně přemýšlel. Pokud Chris řekne, že ho tu viděl v tuhle hodinu, bude to nebezpečné. Pokud ho dál bude přehlížet, mohlo by mu všechno dojít.
„Víš co, Chrisi? Já se omlouvám za své chování a chci ji ještě jednou vidět.“ Chris se rozzářil, to byl Tom, jak ho znal. Vedl ho chodbou do místnosti, kde uložili Alex. Když tam tak stáli, Chris řekl:
„Tome, zde nad jejím tělem ti chci něco říct, něco co ty možná ani nevíš.“ Tom očekával nejhorší. „Já to vím, přestože ona mi to nikdy neřekla…“ pokračoval Chris. Nakonec se odhodlal: „Ona tě milovala Tome. Proč musela umřít? Proč se zahazovala s tebou?“ Chris si přiklekl k ní a vzal její ruku do své. Tom stál a mlčel. Tak to nebylo tím, že by se kletba podařila, ten její smrtelný výraz v očích, jak tvrdil Vraimond. Tom pochopil, že to byl jen bolestný výraz obrovského zklamání a výraz posvátné hrůzy ze zrady, kterou by nikdy nečekala. „Chci, abys mi teď přísahal, že jsi to neudělal. Zde, u ní.“
„Já to nebyl!“ příliš pohotová odpověď. Prásk! Lampa spadla ze stolu na zem.
„Musíme zmizet!“ Chlapci se rozběhli oba naráz a oddechli si až ve zmijozelské ložnici. V pondělí ráno, když se Tom Raddle oblékl, vůbec nemyslel na to, na co by myslet měl. Přišel na to, až když si místo kouzelnické čapky nandával na hlavu pravou rukavici. Když byl konečně pořádně upraven a ustrojen, vydal se do Společenské místnosti Zmijozelu. Společně s Dereckem a Chrisem se vydal do Velké síně na snídani. Dereck se dnes dobře najedl. Chris seděl naproti a měl pocit, že má žaludek jak na vodě. Jeho smutné srdce tiše plakalo. Nemohl jíst – ne po tom, co se stalo. Doufal, že ho to přejde a opět dostane chuť do života. Na První svátek vánoční všichni vstali brzo. Seděli, tlachali a sem tam někdo zívl. Dereck se připotácel do zmijozelské Společenské místnosti, kde byl neobvyklý klid. Ze stolu, na kterém ještě od večera ležel jeho domácí úkol z přeměňování, vzal pergamen a začal psát.

Ahoj Chrisi a Wille.
Brzy se uvidíme.
Váš kámoš Dereck.

PS: Pošlete sovu, kdy přesně přijedete zpátky do Bradavic.

Dereck vzal dopis a šel. Prošel velkou chodbou Malého Thepaga. Thepag Malý byl velice rozbouřený duch zemřelého výčepního z Prasinek. Hned z Derecka začal utahovat. Ten se však na Thepaga zašklebil a zamířil zpět do své ložnice.