18. kapitola - Zpátky

Když Catherine dorazila do Bradavic, byl už téměř čas snídaně – hodiny v rohu ukazovaly čtvrt na pět. Bylo zbytečné jít spát, a tak se rozhodla, že si připraví věci na vyučování a pak se půjde případně trochu projít. Šrám na ruce skoro nebolel, jen trochu krvácel. Usoudila, že je zbytečné tahat z postele jak Severuse, tak madam Pomfreyovou, takže si odlila z karafy skleničku whiskey a začala se prodírat domácími úkoly, které před odjezdem nestihla opravit.

Když konečně dopsala poslední písmeno na pergamen s úlohou, bylo už šest hodin. Vzala ze skrýše v jedné noze postele klíč od své kanceláře a vydala se spojit procházku s účelným pověšením meče zpět.
Vracela se přes Vstupní síň, kde se na okamžik zastavila před čtveřicí přesýpacích hodin. Mrzimoru se podle všeho podařilo zaujmout přední místo v soutěži o školní pohár, ale Nebelvír ztrácel jen málo bodů. Na něj se dotahoval Havraspár a nejhůře na tom byl Zmijozel, který neměl o moc bodů více, než když se Cate na hodiny dívala posledně – asi tak před měsícem.
„Už jsi přišla na to, čím je způsoben neúspěch Zmijozelu?“
Catherine se ohlédla. Severus stál napůl ve stínu v chodbě za ní.
Tuhle chvíli si představovala na Kolchidě snad tisíckrát, doufala, že Severus projeví alespoň nepatrnou známku radosti z toho, že se vrátila živá, ale on jen stál a pozoroval ji tím svým chladným pohledem, v němž se neodrážela ani špetka citu nebo radosti; pouze ledová lhostejnost.
„Ne,“ připustila.
„Škoda,“ řekl a pomalým krokem došel až k ní. „Ale jsem si jistý, že to časem určitě zjistíš.“
„Severusi,“ začala Cate, aniž věděla, co vlastně chce říct.
„Pokud to není nic důležitého, nech to na jindy,“ přerušil ji s očima pevně zabodnutýma do hodin. „Mám ještě nějakou práci.“
A bez jakéhokoliv vysvětlení nebo prostého pohledu na ni se otočil a odešel. Jako by byla jenom bezvýznamná socha, která mu ještě ke všemu překáží v cestě…

„Neruším?“ zeptala se Catherine, když po lehkém zaťukání na dveře ředitelny vešla dovnitř a narazila na svého strýce a profesorku McGonagallovou, kteří se nad šálkem čaje probírali nějakými papíry.
„Catherine! Ty už jsi zpátky?“ postavil se Brumbál a vydal se své neteři naproti.
„Ráda vás vidím,“ podotkla profesorka McGonagallová s mírným náznakem úsměvu. „Já vás taky,“ odpověděla Cate, jakmile políbila svého strýce.
„Nedala by sis s námi čaj?“ pokračoval Brumbál.
„Ráda,“ přikývla Catherine.
Přestože profesorka McGonagallová položila pár zdvořilostních otázek, kde Catherine byla, nezdálo se, že by nějak zvlášť toužila po přesné odpovědi, kterou jí Cate tak jako tak nehodlala poskytnout. Po pár minutách přiběhl Filch a soptil, že někdo z nebelvírských očaroval brnění v devátém patře, takže všechna poskakují po chodbách jako zběsilá, a tak se profesorka McGonagallová vydala celou situaci urovnat.
„Jsi v pořádku, Catherine?“ zadíval se Brumbál po chvilce ticha, které se v místnosti po odchodu profesorky a namíchnutého školníka rozhostilo.
„Jo, je mi fajn.“
„Už jsi mluvila se Severusem?“
Cate si přestala hrát s hrnkem a podívala se na svého strýce.
„Pokud se to o našem setkání dá říct,“ povzdechla si.
„Nerozumím ti.“
„Dorazila jsem dnes brzo ráno,“ spustila, když odložila prázdný hrneček na stůl.
„Připravila jsem si všechny nesmysly na vyučování a šla se trochu projít. Ve Vstupní síni jsem narazila na Severuse. Nezdál se být – když to hodně zjednoduším – příliš potěšen tím, že mě vidí živou.“
„Podle čeho tak usuzuješ?“
„Byl ještě nepříjemnější než obvykle.“
Ke Catherininu údivu se Brumbál zasmál.
„Ty nemáš zdání, co tady ty tři týdny bez tebe prožíval.“
„Ne, to opravdu nemám,“ přisvědčila Catherine. „Můžeš mi roušku tajemství, která jeho stav halí, trochu poodhrnout?“
„Neřeklas mu, kam jedeš, za čím, co a s kým tam budeš dělat a jestli se vůbec vrátíš. Jediné, čím si mohl být jistý, bylo, že se nechystáš podniknout nic bezpečného.“
„Pokud měl o mně strach, jak se mi tu snažíš velice jednoduše říct, proč neměl radost, když mě viděl?“
„Protože se mu nelíbí, že život bez tebe se pro něho stává čím dál tím těžší. Severus nemá v povaze sklony k ... v okamžiku, kdy má pocit, že ho něco svazuje, jeho přirozenou reakcí je snaha zbavit se toho.“
„Takže stačí, když si sbalím kufry a odstěhuju se na Aljašku. Uleví se mu?“
„Ne,“ odpověděl Brumbál, který na rozdíl od Cate zůstal klidný.
„Ne?“
„Zřejmě ti to nikdy neřekl a opravdu by mě překvapilo, kdyby se k tomu někdy odhodlal, ale – záleží mu na tobě. Svým způsobem. Pokud toužíš po romantických vyznáních lásky, Severus Snape není tou správnou volbou.“
„Nepotřebuju, aby mě nosil na rukou nebo aby mě bral na procházky za svitu luny podél tajuplně zurčícího potůčku. Ale trocha vřelosti by rozhodně neškodila.“
„Catherine, Severus žil velice dlouho sám. Určitě uznáš, že pro něho není právě jednoduché zvyknout si na naprosto odlišný způsob života.“
„A já mám v mezičase sedět a trpělivě čekat, než si laskavě zvykne?“
„To záleží na tobě.“
„Úžasné. Proč jsem to pořád jenom já, kdo se musí přizpůsobovat? Já, kdo svůj život organizuje podle někoho jiného? Bude někdo brát ohled na mě, až mě to přestane bavit a řeknu dost?“
„Já.“
„Vždycky jsem obdivovala tvoji schopnost vyvolat v někom výčitky svědomí.“
„O nic podobného jsem se nikdy nesnažil,“ zakroutil Brumbál hlavou. „O co mi jde, je vysvětlit ti, že současná situace má dvě řešení: buď se s okamžitou platností se Severusem rozejdeš, nebo mu dáš čas, aby zjistil, jestli je pro něho důležitější svoboda, nebo ty.“
„Ten člověk mě zničí.“
„To nemůžu vyvrátit.“
„A potvrdit?“ zkusila Cate opatrně.
„To už vůbec ne.“
„I tak je to hrozná bilance.“
„Ty to zvládneš,“ usmál se konejšivě.
„Když myslíš.“
„A služba v kuchyni ti v tom zcela jistě pomůže,“ dodal pobaveně.
Catherine se na něho tázavě podívala.
„Polovina skřítků je v pracovní neschopnosti,“ vysvětlil prostě. „Někdo je musí nahradit.“
„Co se stalo?“
„Nerad bych tě obtěžoval nějakými nepodloženými domněnkami-“ musel se pousmát, když Cate zvedla hlavu a jejich oči se na okamžik setkaly „-ale Kráturovi se zřejmě podařilo je nějakým způsobem přiotrávit.“
„Jak jim je?“
„Jsou mimo ohrožení života.“
Catherine se zaklonila v křesle a spojila konečky prstů.
„Víš,“ začala s rozvernou vážností, „už dlouho přemýšlím, čím by se dalo zdejší schodiště ve třetím patře zkrášlit. Je takové prázdné a nezajímavé… No a napadlo mě – přivedla mě na to původní dekorace na velitelství – co kdybychom vytvořili sbírku bust domácích skřítků? Mohli bychom začít s Kráturovou hlavou. Mileráda mu ji useknu.“
„Neřekl bych, že situace zašla tak daleko.“
„Tak o tom bych se s tebou hádala.“
Brumbál se na ni se zájmem zadíval.
„-kdybych na to měla náladu,“ dodala spěšně.
„A čas,“ doplnil ji. „měla bys jít připravovat oběd.“
„Už letím,“ přikývla a zvedla se k odchodu.

„Kde jste byla?“ ukázal na Catherine útočně Dawlish, když vešla do ředitelny. „V kuchyni pro housku,“ pokrčila Cate rameny a s chutí se do pečiva zakousla.
„Tam jste určitě nebyla celou dobu,“ triumfoval Williamson.
„To záleží na tom, co rozumíte pod pojmem celá doba.“
„Odjela jste ještě před vánočními prázdninami,“ založil si Kingsley ruce. „Proč?“
Catherine se pozorně rozhlédla kolem sebe, aby jí z jejího okolí neunikl sebemenší detail.
„Nejsme u soudu,“ obrátila se na bystrozory nakonec, „a vy mě tím pádem nemůžete nijak vyslýchat.“
„Jako profesorka na této škole máte povinnost-“
„-a svatosvaté právo vybrat si za rok čtrnáctidenní dovolenou. Nečetl jste zákoník práce?“
„Ze znalosti práva jsem skládal zkoušku!“ ohradil se Williamson.
„Pokud se někdy octnu u soudu, upřímně doufám, že mě nebudete obhajovat vy.“
„U soudu se octnete už brzy, o to se postarám,“ pronesl Dawlish výhružně.
Catherine se neobtěžovala s okamžitou odpovědí, místo toho se opět zakousla do housky a pobaveně Dawlishe pozorovala.
„Vážně?“ zeptala se nakonec.
„Mám důkazy, že jste jed zdejším domácím skřítkům podala vy!“
„Cur ego?“ obrátila Cate bezmocně oči vzhůru.
„Co prosím?“
„Nic, to já jen tak plkám,“ mávla Cate rukou. „Myslíte, že byste mohli jít – třeba… řekněme pryč? Víte, je to přesně pět let, tři dny a osmnáct hodin, kdy jsem poprvé ochutnala sushi, a chtěla jsem toto významné výročí se svým strýcem patřičně oslavit.“ „Ne, nemohli,“ usoudil Williamson.
„Škoda.“

„Slečno Patilová, děláte si ze mě legraci?“
Cate ten den opravdu nevypadala, že by bylo radno si s ní zahrávat, a Parvati už podruhé nesplnila úkol, který jí uložila. Zdálo se, že její pohár trpělivosti právě přetekl. „Paní profesorko, já-“ pokusila se Parvati s očima zoufale těkajícíma po třídě o omluvu. „Mě to nezajímá,“ přerušila ji Catherine stroze. „Pokud se nejste schopná tři čtvrtě hodiny na něco soustředit, nemáte tu co dělat.“
Parvati svěsila hlavu a kousla se do rtu.
„Očekávám vás v sedm hodin ve svém kabinetu.“
„Ale paní p-“
„Nemám pocit, že bych vám dala slovo, slečno Brownová. Nebelvír přichází o dvacet bodů.“
„Ale-“
„Varuji vás podruhé a naposledy, abyste byla zticha. V sedm hodin, slečno Patilová. Přesně.“
Podívala se na hodinky.
„Dobrá, pro dnešek končíme. Ti, kteří se dostaví i na příští hodinu tak žalostně připravení jako na tu dnešní, vyhodím v průběhu prvních pěti minut a bude mi úplně jedno, jak si budou doplňovat látku. Pokud jste mi rozuměli, můžete odejít. Slečna Brownová a slečna Patilová uklidí třídu a pak mi také urychleně zmizí z očí.“
„Co to do ní vjelo?“ ptal se Dean polohlasně Seamuse, když za sebou Cate přibouchla dveře do kabinetu.
„Krize středního věku,“ pokrčil Seamus rameny a Dean, Harry a Ron vyprskli smíchy. V jednom zlomku vteřiny se Seamus podíval Parvatiným směrem, ale vzápětí se otočil na Deana a společně se vydali ke dveřím.

Přehršel domácích úkolů, které kvůli svému nucenému volnu naložila na studenty, jí sice na jednu stranu ušetřila práci co do vysvětlování látky, ale nebylo právě možné říct, že by nějak prospěla volným večerům. Catherine od večeře nedělala nic jiného, než že opravovala úlohy, které měla rozdělené podle tříd a vyskládané do několika stohů, díky nimž nebyla u svého psacího stolu téměř vidět.
„To jsem toho zase udělala,“ povzdechla si, když se přesně v sedm hodin ozvalo zaklepání na dveře. „Vstupte.“
Parvati třaslavě vešla dovnitř.
„Paní profesorko, já se vám chtěla omluvit za to, že jsem vás neposlechla. Moc mě to mrzí,“ vysypala ze sebe kvapně.
„Budeš v těch dveřích stát až do smrti?“
„N-ne,“ zajíkla se a zavřela je.
„Posaď se,“ vyzvala ji Cate a zašroubovala lahvičku s inkoustem.
Parvati se opatrně posadila na okraj židle a s očima pevně zabodnutýma někam mezi řádky seminární práce Rose Zellerové nervózně vyčkávala.
„Čaj?“
Po chvilce váhání nejistě přikývla.
Catherine před ni postavila hrnek s čajem a zkoumavě ji sledovala.
„Hořím zvědavostí, Parvati.“
Parvati se na ni nechápavě podívala.
„Dobře, tak pomalu a srozumitelně: Do Vánoc jsi byla hned po Hermioně nejlepší studentka ročníku, alespoň co se obrany proti černé magii týče. Teď tě bez problémů předčí i Crabbe a Goyle, kteří jsou jmenovitě mnou na vyhazov. Nechceš mi tvrdit, že je všechno v pořádku, že ne?“
Parvati si pozorně prohlížela vlastní ruce a neříkala nic.
„Nebudu tě nutit, aby ses svěřovala mně. Jenom mi řekni-“
„Jde o Seamuse,“ vyhrkla Parvati z ničeho nic. „On- vůbec si mě nevšímá a chová se, jako bych byla jenom – vzduch!“
Cate obrátila oči v sloup.
„Zdá se to být zdejší postvánoční syndrom,“ poznamenala s ironickým úsměvem.
„Cože?“
„Vcelku nic, co by bylo nutné chápat,“ uklidnila ji Catherine a na okamžik se odmlčela.
„Budeš se možná divit, ale sama se potýkám s obdobným problémem.“
Parvati si utřela slzy do rukávu.
„Vážně?“
„Takže vím naprosto přesně, jak ti je. Tak jako jsem si jistá tím, že neexistuje sebemenší důvod, proč bys kvůli Seamusově idiotii měla na konci roku propadnout.“
Parvati se pousmála.
„S řešením téhle situace ti bohužel nemůžu pomoct, ale vřele ti doporučuju, aby sis uvědomila, že se svět nezhroutil a tudíž by možná nebylo tak úplně od věci chovat se, jako kdyby to bylo naopak. Včerejší písemku máš za pět.“
„Za pět?“ zopakovala Parvati nevěřícně, když pochopila souvislosti.
„Ještě jedna pětka a nechám tě propadnout.“
Mlčky přikývla.
„Zítra budu zkoušet z vyprošťovacího zaklínadla,“ řekla jí Cate po chvíli ticha. „Mám v plánu namátkou vyvolat tebe.“
„Proč mi to říkáte?“
„Protože tě nechci nechat propadnout.“
Zvedla se od stolu s Parvatinou písemnou prací v ruce a hodila ji do krbu.
„A tvůj test nešťastnou nehodou shořel. Budeš si muset napsat nový.“
Parvati se na ni rozčarovaně dívala.
„Když se nad tím zamyslíš, neměla bys dnes večer na Seamuse čas, ani kdyby si tě všímal. Musíš se učit, je to tak?“
Parvati se zdála být příliš v šoku na to, aby reagovala.
„Tak syp, nebo to nestihneš.“
„A co ten školní trest?“ podivila se Parvati.
„Á vidíš, na ten bych zapomněla,“ pokývala Cate hlavou a rozhlédla se po svém stole. „Tady. Ořež mi tužku.“

„Strýčku, prosím tě, neměl bys- tati?“ přetrhla ji myšlenku otcova přítomnost ve strýcově pracovně.
„Ahoj, Catie,“ pozdravil ji Aberforth zvesela. „Nechceš ochutnat?“ zeptal se a ukázal na jablko. Tedy spíš na něco, co jablko připomínalo. Ve skutečnosti to vypadalo jako koule polorozteklého vosku.
„Ne, ani ne,“ odvětila Cate, když se jí podařilo nabrat dech. „Kde ses tu vzal?“
„Přijel jsem s tebou oslavit Vánoce.“
Catherine se podívala na svého strýce, který s námahou potlačoval smích, a tak se skryl za novinami.
„V polovině února?“ zeptala se Aberfortha.
„Trochu mě zdrželo hledání,“ vysvětlil a když poodešel od stolu, jablko se rozteklo úplně a za podezřelého syčení začalo kapat na zem.
„Cos hledal? Zase výtah ve spíži?“
„Tohle,“ řekl a podal jí zmuchlaný list novin.
Cate na něho zbědovaně pohlédla. To, co držela v ruce, bylo na kus papíru příliš těžké. Nepochybovala, že v novinách je něco zabalené, ale měla upřímnou hrůzu z toho, co na ni vypadne.
„Co to je?“
„Noviny,“ odpověděl jí se šibalským úsměvem. „Zatím,“ uculil se.
Horší než mantichora to být nemůže, uklidňovala se a pomalu noviny rozmotala.
Za chvíli se dívala na zdobený stříbrný náhrdelník vykládaný černými perlami. Patříval její matce, která ho měla dostat do hrobu, ale Aberforthovi se nepodařilo ho včas najít. „Tu jsem našel ale jenom jednu,“ pronesl Aberforth omluvně, když jí podával náušnici. Catherine se rozesmála; otcův dovětek ji vytrhl z chmurných vzpomínek, které jí div nevehnaly slzy do očí.
„No, i tak děkuju. Taky pro tebe něco mám, ale dám ti to až po procházce.“
„Kdo jde na procházku?“
„My,“ popadla Aberfortha jeho dcera za ruku a dovedla ho ke dveřím. „Venku je krásně.“
Catherine se cítila jako ve snu. Šla se svým otcem zasněženou loukou, kolem jezera a kousek lesem a Aberforth celou dobu něco povídal. Nesnažila se to pochopit (bylo to beztak nemožné); stačilo jí poslouchat jeho hlas. Jako by se všechno vrátilo do časů, kdy ji jako malou učil dělat z rampouchů lektvar na růst vousů a málem při tom podpálil dům. Tywyn mu tehdy vyčinila…
Cate se podvědomě ohlédla, jako by čekala, že uvidí svou matku běžet za nimi, aby zabránila svému manželovi navádět jejich dceru k tomu, aby vylezla na strom a natrhala mu nějaké listí s tím, že ho on bude moci použít jako lék proti revma.
Když se vrátili do hradu, byla už tma. Catherine byla zmrzlá jako drozd a jediné, po čem toužila, byla horká bublinková koupel, nicméně Aberforth trval na tom, že chce vidět škebli, kterou si přivezla z Řecka, a tak se vydali do jejího kabinetu.
„Ta knížka pro Severuse,“ uhodila se Cate do čela, hned jak ve své pracovně rozsvítila. „Málem bych na ni zapomněla.“
„S tím jsem taky míval problémy,“ pokýval její otec moudře hlavou a začal si prohlížet okenní parapet.
„Ta mušle je v šuplíku ve stole,“ řekla zády k němu a začala hledat Obzvláště nebezpečné jedy.
Její otec zanedlouho přešel ke stolu a Cate zaslechla zvuk provázející otevření zásuvky, který nijak nenarušil její úsilí. Útočné zasyčení už ano.
Otočila se a leknutím upustila knihy, které právě držela v ruce.
Aberforth se napůl překvapeně, napůl s obdivem díval na stůl, na němž se plazil had. Ten se vzápětí s dalším zasyčením rozpadl na prach, který pak zničehonic začal hořet a jeho nazelenalý dým se zformoval do znamení Zla.
Chvíli to vypadalo jako špatný vtip. Když Aberforth poklesl v kolenou, Cate se dovtípila, že je to něco mnohem horšího.
„Tati!“ vykřikla. Dostala se k němu ještě dřív, než dopadl na zem. Byl však příliš těžký, aby ho udržela, a tak tím, že ho chytila, pouze zpomalila jeho pád.
„Překvapení,“ usmál se nepřítomně.
Cate se podívala na jeho pravou ruku, kterou k ní bezděčně zvedal. Původ dvou drobných krvácejících ranek nebylo možné určit špatně.
„Tohle mi nedělej,“ prosila ho zoufale. „Teď ne.“
„Uvaříš mi zítra čaj proti ztrácení brýlí?“
„Moc ráda, tatínku.“
„Tatínku?“ podivil se. „Taks mi neřekla od chvíle, kdy Tywyn…“ Jeho oči získaly skelný odlesk. „Tywyn!“ usmál se, když se podíval na Cate a třaslavě ji pohladil po tváři.
„Ty ses vrátila…“
„Tati! Tati!“ volala Catherine svého otce, ten jí ale už nikdy neodpověděl.
Nespouštěla z něho oči. Čekala, že se pohne, že se zvedne a zase začne plácat nesmysly… Ale on to neudělal. Jen jí ležel v náručí a díval se ke stropu.
Pevně si ho k sobě přitáhla. Naposledy směla vdechovat vůni jeho hábitu, v níž se mísily levandule, skořice a včelí vosk. Naposledy mohla objímat svého otce…
Slzy, s nimiž od Tywyniny smrti úspěšně bojovala, nebylo možné zastavit. Vydraly se na povrch jako dlouho zdržovaný vodopád a zkrápěly Aberforthovu tvář.
Před jejíma očima se začaly míhat obrázky jako na promítačce:
Její matka letí vzduchem. Zdá se to být věčnost, než dopadne.
Tywynina rakev klesá níž a níž… už skoro není vidět. Cate pocítila šílenou touhu skočit za ní. Rozběhla se a-
„Tohle nesmíš udělat, Catherine,“ zabránila jí v tom nesmlouvavě ruka jejího strýce.
„Mami!“
„Tím jí nepomůžeš. A sobě také ne…“
Hlas jejího strýce odezněl v dálce.
Otevřela oči. Stále klečela na zemi a v náručí svírala chladnoucí tělo svého otce. Strýc ji tehdy chytil. Zachránil jí život. Udělá to někdo teď?
„Co se děje?“ zeptal se Albus Brumbál své neteře.
Catherine stála v jeho pracovně a nevnímala okolí. Nevšimla si Severuse Snapea.
Nezaregistrovala ředitelovu otázku. Dutě se dívala před sebe. Připadala si prázdná a zbytečná.
„Můj otec,“ pronesla bezbarvým hlasem, „je mrtvý.“
Bylo jí úplně jedno, že lidé kolem se dali do pohybu. Ona se ani nehnula. Co už nebylo možné ignorovat, bylo pevné objetí jejího strýce.
Zavřela oči a kousla se do rtu. Teď se rozbrečet nesmí.
„Kde je?“
„U mě v kabinetu. Kousl ho had,“ vysvětlila mu potichu.
„Severusi, mohl byste Catherine doprovodit do jejího pokoje?“ obrátil se Brumbál na Snapea, když ji po chvilce pustil.
„Nejdu do svého pokoje,“ odmítla Catherine s přehnanou razancí. „Pošlu vzkaz na Ministerstvo a počkám u něho, dokud někdo nepřijde.“
„Catherine-“
„To je moje poslední slovo. Omluvte mě.“
Nepodívala se do očí strýci, Severusovi ani nikomu z postav na obrazech, které celý výjev zvědavě sledovaly.
Události několika následujících hodin se Cate slily do nečitelné skvrny. Pamatovala si jen pár prchavých okamžiků, nedůležitých útržků konverzace, v nichž místy rozeznávala svůj vlastní hlas, a zničující dávku beznaděje a zoufalství.
Zlomyslný šepot ve vlastní hlavě nebylo možné zapudit: „Tvůj otec zemřel. A jen kvůli tobě. Kvůli tobě…“

Catherine seděla pod oknem, hlavu si podpírala rukou a hrála si se skleničkou whiskey. Potřebovala se trochu uklidnit, zároveň si ale uvědomovala, že by nebyla schopná skončit s jedinou skleničkou. Z poloviny plná karafa stojící na stole by jí sice poskytla tolik kýžené uvolnění, ale jen dočasně a navíc – jako profesorka si nemohla dovolit opít se, jak zákon káže.
Ale dřív, než stačila umlčet buď zlomyslného našeptávače, nebo hlas rozumu, někdo jí skleničku sebral z ruky.
Cate to bylo jedno.
„Kolik toho v sobě máš?“ zeptal se Severus, když vychrstl obsah sklenice do vyhaslého krbu.
„Budeš se divit, ale nic,“ odpověděla, aniž by na něho pohlédla.
Krčila se u zdi jako malé dítě, byla najednou křehká a zranitelná. Nevěřil tomu, že je to ona. Zdálo se nemožné, že by Catherine Brumbálová potřebovala něčí pomoc. Jeho pomoc.
Nemyslel si, že by pro ni mohl být důležitý; zakázal si takové dohady. Když byla pryč, snažil se sám sebe přesvědčit o tom, že ani jemu na ní nezáleží, a možná by se mu to podařilo – nebýt téhle chvíle.
Ženská bezbrannost – pro ni tolik netypická vlastnost – byla odzbrojující a podmanivá zároveň. Bránil se nutkání pohladit ji po tváři, ale tušil, že je to předem prohraný boj.
„Nemusíš se obtěžovat, zvládnu to.“
Její hlas by působil přesvědčivěji, kdyby byl méně plačtivý.
Neposlechl ji. Trochu sebou škubla, když ucítila jeho ruku na tváři, ale pak se nechala obejmout a rozbrečela se.
Uváděla ho tím do rozpaků. Nepatřil k těm, k nimž by si ostatní chodili pro útěchu.
Vlastně se ještě nestalo, že by mu někdo plakal na rameni. Vehnala ho svým chováním do neznámých vod a on nevěděl, co má dělat nebo co by měl říct.
Zanedlouho si uvědomil, že Cate od něho vlastně vůbec nic nechce. Nepotřebovala konejšení, stačilo jí relativně málo – jeho přítomnost. Poměrně záhy vzdal snahu to pochopit, opřel se o zeď a přestože se bránil, za necelou hodinu usnul.

Vítr se zledovatělými sněhovými vločkami bil Catherine do tváře. Stála před otevřený hrobem, na jehož náhrobku se oslnivě leskl zlatý nápis: Aberforth John Christopher Brumbál. Černá rakev, která skrývala tělo jejího otce, ležela vedle něj.
Cate slyšela faráře něco říkat, ale jeho slova nechávala apaticky odplout s větrem.
Dostala se do stavu, kdy jí nezáleželo vůbec na ničem. Bylo jí úplně lhostejné, co se děje. Podstatné bylo jedině to, že zemřel její otec. Zavřela oči.
Měla pocit, že omdlí. Tak jako při matčině pohřbu i teď se jí zmocnila děsivá touha vrhnout se za rakví, která pomalu klesala dolů. Tentokrát ji ještě povzbuzoval pocit viny. Ze své mysli podvědomě vypudila obraz Albuse Brumbála, který stál vedle ní. Náhle byla uprostřed ztichlého hřbitova sama a zvon na kostelní věži jí pravidelnými údery odpočítával chvíli určenou k onomu zoufalému činu…
Z tranzu ji ještě před posledním odbitím vytrhl pevný stisk ruky. Cate byla celá prokřehlá a ten, kdo ji chytil, měl ruku naopak nepříjemně teplou. Vytrhnout ruku z hřejivého sevření ale vyžadovalo pevnou vůli, kterou v tu chvíli postrádala.
Ohlédla se. Těžko by tehdy vyjádřila vděčnost, jakou k Severusovi pocítila. Nedokázala uvěřit tomu, že přišel. Tentokrát nešlo hledat nějaké rozumové důvody jeho příchodu. Byl tam kvůli ní.
Mrazem ztuhlé prsty nebylo snadné ovládat, ale přesto mu stisknutí slabě oplatila. Na rakev s dutými ranami začala dopadat zem. Aberforthova smrt jako by tím byla definitivně zpečetěná. Nikdo a nic už ho nemohlo probudit k životu.
Catherine tiše naslouchala šumění větru, který jí navždy odnášel jejího milovaného tatínka, a v duchu se mu omlouvala.
„Sbohem, tati,“ zašeptala neslyšně a hodila do hrobu perleťovou lasturu, již si už nestihl prohlédnout. „A pozdravuj maminku.“
Bylo to na dlouhou dobu to poslední, co řekla. Nedokázala poděkovat Severusovi, který mlčky kráčel vedle ní, když odcházeli ze hřbitova, nebo prohodit jedno dvě slůvka se strýcem. Ani na cestě do Bradavic, ani při příjezdu tam.
Ve svém pokoji se posadila na židli k oknu, aniž si sundala kabát nebo si převlékla černé smuteční šaty. Co ji za pár hodin vytrhlo ze zamyšlení nebylo to, že se otevřely dveře, ale to, že ten, kdo vešel poměrně dlouhou dobu nepromluvil.
Otočila se a v první chvíli se chtěla Sturgise zeptat, co tam dělá a proč vlastně přišel, ale ještě než zformovala otázku, jí došlo, že je to zbytečné. Prázdný pohled v očích a strnulé držení těla by si i v tomto oboru méně vzdělaní lidé než Catherine spojili s mozkomorovým polibkem, jehož výsledkem byla ztráta duše. Co už pro člověka, který přišel o duši, nebylo tak typické, byl dopis, který Sturgis držel v ruce.
Cate mu dopis vzala a podívala se na něj.
Catherine, zněla prostá adresa na obálce. Cate ji rozlepila. Nápis na lístečku jí vyrazil dech:

Ahoj, princezno.
Cate si povolila límec u krku, protože jí začalo být nepříjemné horko. I bez podpisu odesílatele snadno poznala, kdo jí dopis poslal. Nebylo to příjemné zjištění a nastalá situace byla příslibem budoucích komplikací.
Ale možná by si to pisatel přece jen rozmyslel, kdyby věděl, jaké účinky to na Catherine bude mít:
Stesk po otci byl ten tam – teď na emocionální výlevy prostě nebyl čas. Během pěti minut byla převlečená do svého všedního hábitu a na půli cesty na velitelství.
„O Sturgise Podmorea už se bát nemusíme,“ oznámila členům Řádu, kteří byli shromážděni v klubovní místnosti, jen co si oprášila popel z hábitu.
Rozhlédla se kolem a setkala se s mírně překvapeným pohledem strýcových očí. „Nevím, jak to dokázal, nicméně Voldemort vrátil mému drahému Bartemiusovi duši a ten byl tak laskav a poslal mi po Sturgisovi vzkaz.“
„Tak to mi spadl kámen ze srdce,“ vydechla paní Weasleyová.
„Vaše radost je předčasná,“ poznamenala Catherine suše. „Sturgis Podmore totiž přišel o duši. Pošlu zprávu na ministerstvo hned, jak mi ji podepíšeš, aby mi věřili,“ obrátila se k Brumbálovi s pergamenem v ruce.
„Nic ti není svaté!“ osočila ji Tonks. „Sturgis-“
„-přišel o duši. Má to za sebou. Na rozdíl od nás. Ještě něco?“
Tonks jen bezmocně zalapala po dechu.
„Hned jsem zpátky,“ ujistila je, když svinula podepsaný pergamen a s povelem: „Škola čar a kouzel,“ zmizela v krbu.