18. kapitola - Proměna

Lucius a Dereck se nikdy neměli moc v lásce, přesto se již necelých deset minut v kuse smáli a Tom s dvojčaty se na ně jen nechápavě dívali. Lucius bušil do postele a nemohl udržet smích, Tom se jen ledově usmíval a zíral z okna. Otevřeli se dveře a vstoupil Worm Steiner. ,,Okamžitě máte jít, pan McLean, pan Raddle a pánové Moodyovi, k Brumbálovi do ředitelny. Okamžitě!“ pronesl Worm a zmizel kdesi za rohem.

Chlapci se zvedli, že tedy půjdou. Nebyli si vědomi, že by něco provedli, samozřejmě až na to, že byli členy Klubu černé magie. To by je ale nejspíše rovnou vyloučili ze školy. Šli dlouhou chodbou, dokud nedošli k velkým dveřím ředitelny.
,,Ty zaklep.“ řekl Dereck.
,,Srabe.“ nařkl Tom Derecka a zaklepal.
,,Pojďte dál a posaďte se.“ řekl Brumbál a v jeho očích se leskl smutek.
,,Stalo se něco, pane profesore?“ zeptal se Dereck úzkostlivě.
,,Ano, pane McLeane, stalo se něco hrozného.“ Brumbál opět posmutněl. „Stalo se něco velmi nečekaného. Vaši kamarádku, slečnu Dewallsovou, našli mrtvou v dívčí umývárně. Byla to má vnučka.“ zlomil se mu hlas. Kluci zůstali stát jako opaření, nevěřili tomu, co právě zaslechli, ale také nikdy neviděli profesora, který stěží zadržoval slzy.
„Ne, to nemůže být pravda!“ vydechl Chris. Dereck s Willem stále mlčeli a Radlle se až příliš pozdě přinutil ke smutnému výrazu. Brumbál se opět ozval:
„Musím vám říci ještě několik věcí k tomu, co se stalo. Objevili jsme, že to nebyla nešťastná náhoda, Alex byla zavražděna. Byla použita jedna z kleteb, které se nepromíjí. Proto vás vyzývám, pokud víte o někom, kdo by toho byl schopen, abyste mi to ve vlastním zájmu řekli.“ Podívali se jeden na druhého. Nevěděli, kdo mohl být něčeho takového schopen, ale došlo jim, že vrah zůstal ve škole a může kdykoli zaútočit znovu. Nikdo už nebyl v bezpečí. Oči chlapců se z neznámého důvodu obrátili k Tomovi, který zarytě mlčel. Brumbál ještě nakonec chlapcům sdělil, že se s Alex nebudou smět rozloučit, její rodiče si nepřejí, aby ji pohřbili na pozemcích školy. Kluci nevěděli, co říct. Byli se za ní podívat do ředitelny, byla to poslední možnost, jak ji spatřit, než si ji odvezou její rodiče. Každý z chlapců přinesl Alex na poslední cestu něco, co mu bylo velice drahé, dokonce i Moodyovic dvojčata přinesla své nejoblíbenější famfrpálové figurky. Jen Tom se nepřišel rozloučit. Nejdelší dobu strávil u Alex Chris. Vyčítal si, že ji nechal samotnou a proklínal celý svět. Kéž by tak on mohl změnit čas, vyměnit si místo s tou nehybnou bledou osůbkou, která ležela před ním. Kdyby ji nenechal utéct, nikdy by se to nestalo. Pulsovala mu ve spáncích velká nenávist vůči jejímu vrahovi.
„Přísahám Alex.“ zašeptal nad jejím nehybným tělem. „Přísahám, že najdu tvého vraha a pomstím tvou smrt!“ Poprvé a naposledy Alexis Dewallsovou, svou tajnou lásku, políbil na rozloučenou na chladné rty. Pak vyběhl jako smyslů zbavený z ředitelny. Dlouze uvažoval, kdo by to mohl být. V duchu vinil Toma. Nemohl si nevšimnout, že Alex do něj byla zblázněná. Ale on to být přece nemohl, v tu dobu byl s nimi v ložnici a navíc nevěřil tomu, že by toho byl vůbec schopen. Tom Raddle po odchodu z ředitelny zamířil rovnou do Vraimondova kabinetu. Ani nezaklepal a rovnou vešel do kabinetu…
,,Á, konečně jsi tu. Čekám tu celou dobu, tak mě nenapínej a povídej…! “ Tom stál za zavřenými dveřmi. Díval se přesně na místo, kde byl Vraimondův stůl. Místo Vraimonda se však díval sám na sebe. Za stolem seděla věrná kopie Toma Rojvola Raddlea. Tom stojící u dveří se podíval na náramkové hodinky ,,Už je čas. Přesně půlnoc…“ pomalu ani nedořekl větu a na tomtéž místě stál profesor Vraimond.
,,Kdybych byl učitel lektvarů, dostanete řád za přípravu mnoholičného lektvaru!“ ušklíbl se. ,,Vůbec nikdo nepostřehl, že to nejste vy, pane Raddle. A teď povídejte. Jak to probíhalo? Použil jste kletbu, která se nepromíjí?“ Tom se zvedl ze židle a pokynul profesorovi, aby šel k malé misce na pracovním stole. Oba obstoupili myslánku. Tom chytl profesora Vraimonda za rukáv a už se propadali směsí myšlenek. Zastavili se u dívčí umývárny. Vraimond a Tom sledovali, jak myslánkový Tom vchází do dveří umývárny. Má nataženou hůlku, v očích prázdno a na způsobu, jak se pohybuje, bylo vidět, že je velice soustředěný. Pak už jen slyšeli pronést kletbu.
,,Říkal jsem si, jestli vám pomohou mé rady a učení o kletbách, které se nepromíjí. Provedl jste to výtečně. Teď bych se jen podíval na mrtvou. Jestli mohu?!“ řekl Vraimond a hrnul se do umývárny, aby lépe viděl. ,,Skutečně. Jak ohromující a zničující je kletba Avada Kedavra, když je myšlena ze srdce.“ Vraimond jen obdivně koukal na dívčino mrtvé tělo a na tvářích měl spokojený usměv. ,,Je mi líto, že tak nadaného žáka černé magie musím nyní opustit, ale jinak to nejde. Zde na hradě není dost potravy, aby mě nasytila. Váš plán skvěle vyšel a teď už vám nestojí nic v cestě za objevením Tajemné komnaty a pokořením celého hradu. Nemusíte se však obávat, já senvrátím. Jen ještě maličkost. Jak jste věděl, že vás zradí?“
„Dnes jsem jí zaslechl brečet na dívčích toaletách, slyšel jsem každé slovo. Jaká škoda pro ni, trpěla samomluvou.“ ušklíbl se.
„A proto jste mě hned vyhledal a seznámil s plánem!“ pokýval hlavou Vraimond. „Ničeho se nebojte. Ode mě se nikdo nedozví, kdo to spáchal. Vskutku geniální. No, nesmím se již zdržovat. Zatím sbohem.“ S těmito slovy se Vraimond odlepil od země roztáhl svá křídla a vyletěl oknem do temnoty noci.