18. kapitola

V půlkruhu kolem profesora Zaira stály všechny šesté ročníky a poslouchaly jeho výklad o mečích. Bylo to celkem nudné a všechny už od stání bolely nohy. Harry s překvapením zjistil, že o zbraních se mu vybavuje nesčetně mnoho vzpomínek od Rawëy. Jak už z šermířských soubojů, tak i ze střelby z luku nebo vrhání nožů. Už se celkem těšil na souboje.

Profesor vyčaroval hromadu jedenapůlručních mečů a obrátil se ke studentům:
,,Umí někdo z vás zacházet s mečem?“
Zvedlo se několik rukou, hlavně ze Zmijozelu a bohatších rodin. Harry se také přihlásil a hlásil se také Malfoy s Ismat.
„A kdo z vás si myslí, že umí opravdu dobře?“
Ruce nahoře nechala jenom Ismat a Harry.
„Jak dlouho?“ obrátil se k Ismat.
„Šest let závodně,“ odpověděla.
„A vy?“ pohlédl na Harryho.
,,Hodně dlouho,“ odpověděl zamyšleně. Asi by znělo hodně divně, kdyby řekl, že jeho mysl cvičila 500 let, ale jeho tělo nikdy meč v ruce nedrželo.
,,Nemůžete to upřesnit?“ zamračil se Zair.
,,Ne, nemůžu,“ odpověděl.
Profesor si ho chvíli zamyšleně, ale i trochu rozzlobeně prohlížel.

,,Výborně. Slečna Surem a pan Potter nám ukáží ukázku šermířského souboje. Pojďte a vyberte si meče,“ prohlásil a vítězoslavně se podíval na Harryho. Věděl co si myslel. Že se jenom vytahova,l aby na sebe upoutal pozornost.

Povzdechl si a z hromady vytáhl meč. Nechápal co profesor myslel tím „vybrat“ protože všechny meče byly stejné.

„Meče jsou očarované,“ začal Zair. „nepodaří se vám s nimi nějak poranit, maximálně si něco narazíte, ale budeme vědět, kdyby některý z vás teoreticky zemřel, nebo byl vážně zraněn. Opakuji! Vám se nic nestane, je to jenom jako!“
,,Můžete začít!“ řekl, když už stáli naproti sobě. Ismat se na něj dívala poněkud nedůvěřivě, stejně jako všichni ostatní.

,,Teď!“ vykřikl. Tak trochu všichni očekávali, že se na sebe hned vrhnou, ale oni setrvávali v základní pozici a ani jeden se nehnuli. Harrymu se závratnou rychlostí v hlavě připomínaly ty tisíce soubojů, chvatů, porážek i výher, které elfka kdy zažila. Pevněji uchopil měč. Cítil v sobě pulzující nadšení, ale nedal to nijak znát.

Po pěti minutách, kdy se ani jeden nepohnul nakonec vyrazila do útoku Ismat. Lehce se jí ubránil a využil toho, že zaútočila jako první a prudce jí výpad oplatil. Pak už to šlo rychle. Meče o sebe nárážely v téměř až hypnototickém rytmu. Myslel si, že bude celkem lehké jí porazit, ale opak se stal pravdou. Byla člověk, k tomu nedospělý a bojovala líp než kdejaký elf. Přestal myslet, pročistil si hlavu a nechal jednat instinkty.

Jeho síla spočívala především v jeho mrštnosti. Neměl vůbec potuchy jak dlouho už spolu bojovali, ale on byl celkem udýchaný, ačkoliv se to moc často nestávalo. Každý úder jeho soupeřky byl silný a dynamický, jakoby do něj dávala všechno, ale přesto pak měla spoustu síly na další boj.

Jeho svět se zúžil na ostří a hbité rány. Bylo vidět, že už jsou oba unavení.

Po dalších dlouhých chvílích boje zaútočila dvakrát po sobě. To ho vyvedlo z rytmu. Bylo to neočekávané a rychlé. Svižně si kleknul, aby se ranám vyhnul, ale než stihl opět vstát, zasáhla ho mečem na plocho do boku a když ztratil rovnováhu, zamířila mu mečem na krk. Místo, kde se meč dotkl ho trochu zabolelo a rozzářilo se rudě, což znamenalo, že je mrtvý.

Upustil meč na podlahu a padl na kolena. Vnímal svůj zrychlený dech a snažil se snížit hladinu adrenalinu. Všude kolem bylo ticho, až na jeho bušení srdce. Za okamžik se ale ozvala rána meče vedle něj a za chvíli se sesunula Ismat. Klečela se zrudlýma tvářema a culík, který byl ještě před hodinou upravený jí držel jen malou část vlasů. I on na tom byl podobně.

Po chvíli se byl schopen postavit a natáhl ruku i k Ismat, která ji s unaveným úsměvem přijala.

Všichni na ně koukali s vyvalenýma očima. Ismat se rozpačitě usmála a on jen vyhledal očima profesora, jehož výraz se od ostatních nelišil. Hleděl na něj a pocity z něj přímo sršely. Překvapení, obdiv, snad i trochu porážka, ale především nadšení. Po chvíli se očividně trochu vzpamatoval a vykročil k nim, což odstartovalo vlnu šuškání.

,,Klobouk dolů před vámi a těmi co vás učili. Takový souboj sem ještě v životě neviděl," promluvil učitel v hlase neskrývaném nadšení.
,,Bojovali jste přes půl hodiny!" zamával rukama ve snaze zvýraznit svá slova. Ismat s Harrym se na sebe nechápavě podívali.
,,Můžete jít, jste jistě unavení, probereme to příští hodinu," řekl, když viděl jejich rudé obličeje. Harry byl tomu rád, strašně ho začala bolet hlava.

Ten den si šel hodně brzy lehnout. Bolest hlavy nepřestala a přes všechna jeho snažení bolela čím dál víc. Zapadl do postele a poslední jeho myšlenka patřila tomu zvláštnímu pocitu, který se ho zmocňoval.

Stál uprostřed záře silného bílého světla, přesto ho neoslňoval. Hučelo mu v uších, ale hlava přestala bolet. Zmateně se otočil kolem dokola, všude ale bylo jenom to bílé světlo.

,,Pohleď!!!" ozval se najednou hlas, až to s ním trhlo. Ten hlas nebyl ani mužský, ani ženský, ani vysoký či hluboký, ale přesto překrásný. Cítil, jak jeho ozvěna rozechvívá jeho duši.

Najednou světlo okolo něj začalo zlátnout, až se proměnilo na sluneční svit, který ozařoval zelenou louku pod obrovskou skálou. Díval se na ní se směsicí bázně a očekávání.

,,Pamatuj!!!" rozlehl se znovu překrásný hlas po louce. Najednou se mu ztratila louka pod nohama a on letěl výš a výš. Viděl, že kolem skály jsou rozlehlé lesy a jezero stejně černé jako to Bradavické. Pak se zablesklo a on se znovu ocitl v záři bílého světla.

A pak to uslyšel. Nejkrásnější zpěv jaký kdy v životě slyšel. Nyní ale neslyšel nejasný hlas, ale spousty mužských a ženských hlasů zpívajících tu samou píseň. Podle řeči poznal, že zpívají elfové. Zaposlouchal se do textu písně.

Ty musíš najít sklálu tajemnou,
až navrchol se vyšplhat,
nedovol ji zlomit víru tvou,
musíte vytrvat.

Nahoře nic nenajdete,
přesto tam stojí živlů chrám,
tak pospěsše,
ať najdete toho,
jený je nepoznán.

Pak déšť, který se na les spouští,
a stromy spolu s ním,
píseň živlu spustí,
a zpěven sýym
bránu bran,
mohou otevřít.

Vylétl do sedu tak prudce, až se mu k ukrutné bolesti hlavy přidaly ještě tmavé fleky před očima. Radějii sebou švihl zpět do postele.

Zajímalo ho, proč musí být probouzení z prorockých snů tak nepříjemné. Zůstal tedy ležet a přemýšlel o básničce. Většina částí mu byla jasná. Musí najít tu skálu, kterou viděl ve snu a vyšplhat na ní. Nahoře je ukrytý chrám, který budou muset najít. V něm pravděpodobně budou předměty, které věští jejich moc. O tom nepochyboval, věděl, že tohle proroctví přijde. Netušil, kdo je Ten, jenž je nepoznán, ale cítil, že to není tak důležité. V hlavě mu spíše vrtalo otevření chrámu, která byla v básničce označená jako brána bran. Tedy alespoň doufal, že se mluví o vstupu do chrámu. Ale co znamená část o zpěvu stromů a deště, tomu vůbec nerozuměl. Jak stromy rozeznít to věděl, ale donutit zpívat vodu určitou píseň bylo témě nemožné, tedy pokud se písní živlů myslela klasická elfská balada. Povzdechl si a vylezl z postele. Bylo sice ještě brzy, ale on nutně potřeboval mluvit s Moarim. Rychle se oblékl a vyhlédl z okna. Ale místo Černého jezera tam stálo ledové kluziště. Trochu se pozastavil nad představou, že by to nechal na jindy, ale nakonec se otočil a vydal se k Moarimu.

Trvalo mu docela dlouho, než našel jeho ložnici, ale nakonec zabouchal na masivní dveře profesorovy soukromé místnosti. Dlouho se neozývalo nic a tak zaklepal znova, mnohem výrazněji. Svým ostrým sluchem z druhé strany uslyšel tiché klení a musel se pro sebe usmát.

,,Co je!" vyštěkl Moari, ačkoliv ještě ani neotevřel dveře. Když viděl Harryho, kterému se na rtech objevil lehký úsměv, překvapeně zamrkal.
,,Děje se něco? Jestli sis nevšiml je 5 ráno a já jsem v depresi, protože zamrzlo jezero!" zaprskal podrážděně.

Harry se trochu zarazil. Toho, že je tak časně si opravdu nevšiml, ale to nic neměnilo na tom, že s ním potřebuje mluvit.

,,Měl jsem vidění, už vím, kde jsou artefakty," vysvětlil.
,,Vážně?" ptal se užasle. Harry jen přikývl.
,,Tak pojď dál," řekl nakonec profesor a pozval ho dovnitř.

Jakkoliv si mohl představovat pokoj profesora obrany, ale nikdy by se netrefil. Stěny ani nebyly vidět pod náporem plakátů hudebních skupin, nejen kouzelnických, ale i mudlovských. Nábytek byl chaoticky rozmístěn po místnosti, na stolku leželo spousty papírů a knížek. Na křesle stála elektrická kytara. Vše bylo laděno do všech odstínů modré. V rohu místnosti se vyjímalo obrovské akvárium a v něm plavaly rybky všech barev. Na druhé straně místnosti pro změnu bylo terárium ve kterém lezla drobná ještěrka. Pohlédl na Moariho, který spěšně odklízel věci z křesla, aby uvolnil místo.

,,Ty hraješ na kytaru?" zeptal se.
,,Jo jo...zpíval jsem v dost skupinách a abych něco držel v ruce tak jsem se naučil," řekl aniž by na něj pohlédl a rozmáchlým gestem odhodil na stranu kus zmuchlaného papíru, který se nejdříve trefil do zdi a pak spadl do koše.

,,Gól!" vykřikl, zazubil se a nabídl Harrymu nyní volné křeslo.

Začal si uklízet druhé pro sebe, když našel bílou košili, přehodil si jí přes předloktí, vzal si tužku a papír a zeptal hlasem napodobujícím číšníka: ,,Copak si dáte, pane?"

Harry se usmál. ,,Ne nic, děkuju."
,,Směješ se vůbec někdy?" zeptal se zničeně a sednul si do křesla.
,,Ještě o tom nevím," řekl s pokrčením ramen. Nastalo krátké ticho, které přerušil Moari.
,,Tak co se ti zdálo?" zeptal se. Harry mu dopodrobna vypověděl celý sen. Spoustu času strávili nad rozebíráním básničky, ale opět na nic nepřišli. Část se zpěvem deště a stromů jim nešla do hlavy. Nakonec Harry odešel s nepořízenou. Na dnešek večer si ovšem měli domluvit schůzku s Ismat a Malfoyem, takže snad na něco přijdou oni.