17. kapitola - Pravda umírá

Myšlenka na to, co udělal, hřála Toma celou noc. Konečně věděl, že je výjimečný, tak jak o tom celý život snil. Jeho radost kazil fakt, že není čistokrevným kouzelníkem a nejvíce ho mrzelo, že jeho matka zemřela, přestože byla čarodějka, myslel na to už od doby, kdy zjistil, že ho přijali do Bradavic. Zvedla se v něm veliká nenávist vůči otci, který ho opustil. Tomova matka jej stačila ještě před smrtí pojmenovat: „Tom po mém otci, Rojvol po mém dědovi.“
Ne, vytvoří si vlastní jméno, které se bude jednou každý kouzelník bát vyslovit!

Blížila se další schůzka klubu. Naše čtveřice si všimla, že je Tom stále více rozrušený. Od té doby, co na něj udělali ten menší podraz s mnoholičným lektvarem s nimi nemluvil a to dokonce ani nevěděl, že právě oni to mají na svědomí. Jednak z toho obviňoval Belatrix a jednak Tom nemluvil poslední dobou vůbec s nikým.
Vraimond je tentokrát učil, jak se ubránit nepříteli, který je zřejmě silnější, bez použití násilí. Ano, Vraimond nebyl z lidí, kteří by si dělali něco z toho, že porušili řád, ne-li přímo zákon. Nedělalo mu problém učit studenty potají kletby, které se používat nesměly. Členové Klubu černé magie si neuvědomovali, jak moc si zahrávají se silami zla, všichni, nebo skoro všichni, to brali jako legraci, jako dobrý zážitek. A naopak, někteří v tom viděli smysl svého života.
„Dobrá schůzka, co, Derecku?“ pochvaloval si Will, když za sebou zavíral dveře ložnice. „Myslel jsem si, že Vraimond je jen chlápek, co má moudrost vyčtenou z knížek, ale je vidět, že to, co nás učí, zkoušel i v praxi.“
„Jo, třeba tenkrát, jak vyprávěl svoje zážitky, když nás učil to kouzlo, kdy necháš protivníka viset hlavou dolů jako netopýra, to bylo super!“ přitakal Dereck.
Ozvalo se bušení na dveře.
„Otevřete, honem!“
„To je přece Alex!“ vylítli Dereck s Willem a hnali ke dveřím.
Rozrušená Alex vnikla do chlapecké ložnice.
„Co se proboha stalo?“
„Tam, pod postelí, nějaká ruka!“ Kluci se podívali pod postel.
„Nic tam není, Alex.“ Chris už také dorazil. „Další iluze?“
„Alex, šáhla jsi na to nebo jsi na to zkusila zaútočit?“
„Chrisi, hrozně jsem se lekla! Běžela jsem rovnou sem! Musel to být někdo od nás! Nikdo jiný nezná heslo!“
„Nebo mnoholičný lektvar.“ neodpustil si Dereck. Chris ho okřikl, že není čas na srandičky.
„Musíš to říct Dippetovi!“ rozhodl za všechny.
Alex si sedla na postel a rozbrečela se. „N…nemůžu, Chrisi!“
„A proč ne?“ nechápal Chris.
Alex v duchu sbírala odvahu k tomu, co chtěla udělat: „Kluci, já vám musím něco říct... Tom Rojvol Raddle je nepřímý potome...“ najednou se rozlétly dveře a dovnitř ložnice vstoupil, nebo spíše vpadnul, Tom Raddle a Lucius Malfoy. Oba byli udýchaní.
,,Honil nás školník.“ utrousil Malfoy a začal se šíleně smát, jenže Tom se nesmál, pohledem visel na Alex Dewallsové a nejspíše by z ní nespustil oči. Nevěřil tomu, co právě zaslechl... Alex se rozběhla ke dveřím, zabouchla je za sebou a utekla na dívčí toalety. Když běžela po chodbě, srazila k zemi dvě figuríny s podobiznou básníka Emilia Aberfortha, které po nárazu promluvily:
,,Mladí studenti z Bradavic,
nemaji soucit ani cit.
Shodí všechno, co nemá nohy,
zakryjí tím moje vlohy.
Zemřít nechali mě v domě mého syna,
v bradavické chodbě je mi zima.“
Alex se ale neohlížela na básníkova slova a s velkou silou za sebou zavřela dveře od záchodové místnosti. Posadila se na poklop, vytáhla hůlku namířila jí proti dveřím a čekala, jestli neuslyší blížící se kroky. Bála se, aby se Tom nerozhodl jít za ní a zabránit jí, aby komukoliv řekla o Tomovu příbuzenském vztahu se Salazarem Zmijozelem. Jenže to není Tomovi podobné, vždyť kdyby se něco takového dozvěděli ostatní, určitě by k němu chovali mnohem vetší respekt než teď.
Salazar byl hodně obávaný. Když zakládali Bradavice, tak jako jediný nesouhlasil s ostatními zakladateli školy a jako odplatu podle pověsti zanechal na hradě Tajemnou komnatu s bájným tvorem. Tuto komnatu může otevřít jen sám Salazar - nebo jeho potomek a tím by mezi studenty vypustil onoho tvora, který zabije každého, kdo není čistokrevný kouzelník. Tom Raddle nejspíše nechtěl, aby někdo věděl, že on jediný může do Bradavic vpustit smrt, a proto byla Alex jen přítěží. Někde v koutu duše doufala, že ji Tom miluje stejně jako ona jeho. Přesto se ho bála. Mezitím však Malfoy, Raddle, Moodyovic dvojčata a McLean seděli na posteli v chlapecké ložnici a náramně se bavili při vyprávění Luciusova a Tomova útěku ze školníkova kumbálu, když profesorce Morticii Klátilové ukradli z kabinetu kapku dračího dechu a nalili ho školníkovi pod dveře. Jenže je uviděl, a tak museli utéct a nenapadlo je nic lepšího, než se schovat do Dereckovy, Willovy a Chrisovy ložnice.
Alex stále seděla se skleněnýma očima a bylo zřejmé, že právě uronila slzu. Na kolenou se jí v pravé ruce třásla hůlka, kterou po celou tu dobu, co seděla v dívčí umývárně, křečovitě svírala. Ve chvíli, kdy uslyšela kroky postupující směrem k ní, by se v Alexině unaveném těle krve nedořezal. Chtěla vyběhnout a křičet z plných plic, jenže nemohla. Hrůzou se nemohla ani pohnout. Najednou se stalo to, čeho se nejvíce obávala. Rozletěly se dveře.
,,Avada Kedavra!“
Vykřikl kdosi schovaný za silnou září smrtící kletby hrnoucí se z hůlky namířené přímo na hrudník dívky. Alex se sesunula na zem. Z očí jí vytekla slza, spadla na studenou podlahu. Její výdech byl tak blízko smrti, bylo to to poslední, co ve svém životě udělala. Smrtelná kletba Avada Kedavra se Alexis vryla do mrtvé tváře. Ležela, její mrtvé tělo se tísnilo v malé místnůstce. Je až neuvěřitelné, jak rychle z člověka vyprchá život. Alexina duše již věděla, že je všemu konec, a proto se její astrální podoba vznesla nad mrtvolu a začala plakat. S první kapkou slané slzy se zdálo, že se snad rozplynula nad jejím chladným tělem. Jakmile slza zmizela, astrální Alex jako duch spustila srdcervoucí píseň: