17. kapitola - Na zabití

„Nechci, aby ses mi pletl pod nohy.“
„Nejsem pes, abych se ti pletl pod nohy.“
„Pokud ji mám zabít, rozhodně na to potřebuju soustředit veškerou pozornost, a ne neustále hlídat, jestli náhodou neohrožuje někoho jiného.“
„Jsem dospělý, umím se o sebe postarat.“

Catherine si přestala brousit meč a podívala se na Faëthona, který očividně nebyl s to pochopit, že ho s sebou na výpravu nevezme.
„Dobře. Umíš se o sebe postarat. Připusťme, že bych tě s sebou vzala. Pomůžeš mi ji zabít. Co budou zdejší lidé dělat, když se nám to nepodaří a ona místo toho zabije nás?“
Faëthon se na Cate zamyšleně díval.
„Stane se někdy, že nejdřív myslíš na sebe a pak až na všechny ostatní?“ zeptal se.
„Kdybych myslela na sebe, musela bych se nutně zbláznit. Neodpověděls mi.“
„Zdejší lidé si poradí.“
„Možná beze mě,“ souhlasila Catherine. „Ale co bez tebe? Pokud sis nevšiml, jsi jejich jediná naděje.“
„To jsi snad ty, ne?“
„Faë, zkus použít hlavu – pokud to není za hranicemi tvých schopností – kdo mě sem zavolal? Kdo zorganizoval a vedl všechny ty pátrací akce, abych se nemusela podobnými nesmysly po příjezdu zdržovat? Kdo je celou dobu uklidňuje, aby je nepopadl amok? Dám ti nápovědu – já ne.“
„Nepsal jsem ti proto, abys tohle riziko podstoupila sama,“ zakroutil hlavou.
„Podívej se, je to moje práce. Když jsem se rozhodovala, jestli přijedu, brala jsem tohle riziko na vědomí. Pokud nebudu úspěšná, musí tu zůstat někdo, kdo se o ty lidi postará.“
Faëthon souhlasně přikývl, přesto se nezdál být nadšený tím, že zůstane doma.
„A kdo dá mým příbuzným vědět o tom, že při pečení vánočního cukroví můžou dělat o jednu porci méně,“ dodala ledabyle.
„Kathleen!“
„No jo, no jo, ty toho naděláš,“ mávla rukou a vrátila se k opečovávání své zbraně. O pár hodin později jí už ale do smíchu nebylo. Procházela lesem na místo, kde Faëthon objevil mantichořino doupě. Kolem ní vládlo mrtvé ticho; kromě větviček, které jí praskaly pod nohama, nebylo slyšet vůbec nic.
Co ji příliš netěšilo, byl fakt, že v lese nebylo díky všelijakým kouzlům antických kněží možné se přemisťovat. Pevněji sevřela jílec meče, který byl její jedinou šancí, a zvolnila krok. Nebylo kam spěchat.
Nenašel vhodnou společnici, nebo se pletu? vetřel se jí opět do mysli hlas Margaret Laestrigonové.
Tiše si povzdechla. Vlezlý červíček pochybností, který od Deukaliónových úkolů nahlodával její víru v to, že Severuse bude i po jejím návratu těšit její společnost, začínal v tomhle nerovném boji získávat první úspěchy.
Plášť nechala doma, protože věděla, že by jí překážel, a vítr – jako by to věděl – zlomyslně foukal víc než kterýkoli den před tím. V prstech levé ruky, jíž držela meč, ztrácela cit.
Zastavila se. Na zahřátí přece existuje v magii vyššího stupně kouzlo…
„Jenom by mi patřilo, kdyby mě sežrala,“ spustila polohlasně, když se jí nepovedlo. „Jen takový neschopný ignorant jako já může po třech měsících tréninku neumět ani to nejjednodušší kouzlo. Severus-“
-by se určitě dobře bavil, chtěla říct, ale slova jí uvázla na rtech. Zakázala si na něj teď myslet a aby se ubránila dotěrným vzpomínkám, opět vyrazila.
U cíle své cesty se octla dřív, než jí bylo milé. Slyšela polohlasný zpěv – návnada zřejmě splnila svůj účel.
Catherine se opatrně naklonila přes okraj prolákliny skrývající mantichořino doupě. Z krávy, která obludě posloužila jako oběd, už toho moc nezbývalo.
Zavřela oči. Buď si bude zanedlouho mantichora takhle pochutnávat na ní, nebo se o ní bude psát ve všech odborných knihách o nebezpečných tvorech. Ani o jedno nestála; přála si pouze vrátit se domů a oslavit se svým strýcem Vánoce. K tomu ale bylo zapotřebí nejprve –
„Nerada tě tahám od oběda,“ oslovila zvíře, jakmile doskočila, „ale obávám se, že tvá přítomnost zde se stala nežádoucí.“
Mantichora jen mrskla ocasem a pomalu se otočila. Sama o sobě už působila hrozivě, ale lidský obličej, v němž však chyběly sebemenší známky lidského myšlení a po kterém se jí rozlil nepříčetný úsměv, dával Cate jasně na srozuměnou, že tvář je to jediné, co z člověka má. Nebude s ní mít soucit, pokud ji porazí.
„Ale můžu přijít klidně jindy, jestli se ti to nehodí,“ zamumlala Cate nepřítomně.
Mantichora prudce vyrazila kupředu, ale Catherine to očekávala a stihla včas uskočit stranou. Zvíře rozhodně neztrácelo čas a první výpad následoval další. Catherine se včas přikrčila, a tak ji mantichora pouze přeskočila a přistála na druhé straně mýtinky.
Chvíli rozšafně přecházela sem a tam, čímž Cate nechtěně poskytla čas na promyšlení taktiky. Pak bez varování zaútočila.
Jejím lvím tlapám se Catherine dokázala vyhnout – s ocasem už ale takové štěstí neměla. Roztrhl jí kalhoty na holeni a škrábl ji. To ovšem nic neměnilo na tom, že se obluda octla v pozici, v níž si ji Cate přála mít: rozmáchla se a usekla mantichoře ocas, který pro ni představoval největší nebezpečí, protože by ji jediným bodnutím dokázal usmrtit.
Zvíře zaskučelo bolestí a ohnalo se po ní. Mocná tlapa zasáhla čepel meče, který Catherine pevně svírala v ruce. Meč se zlomil a jí zůstal v ruce jen jílec.
„To mám ale kliku,“ zajásala nenadšeně.
Mantichořin nevraživý pohled, zvěstující další výpad, Catherine zachytila včas a ve chvíli, kdy skočila co nejdál od běsnícího zvířete, si poprvé všimla, že je zraněná.
Na to, jak byl šrám mělký, až příliš krvácel a pálil jako rozpálené želízko.
Cate přišla o svou jedinou zbraň a cítila, jak jí pravá noha začíná odumírat. Nic, co by evokovalo vítězství, právě naopak.
Zdálo se, že mantichora si to také uvědomuje. Jako by si vychutnávala každou vteřinu svého triumfu; Catherine jen čekala na to, až její oponentka vyrazí.
Konečně se mantichora odhodlala ke skoku. Cate se těsně přitáhla k větvi stromu, která se natahovala až k ní. Cítila, jak pod ní zvíře prosvištělo. Vzápětí ji ale bodavá křeč tryskající z rány na noze donutila pustit se.
Dopadla na záda na tvrdou zem a křeč ustoupila bolesti dopadu. Vítězoslavný řev mantichory ji zvedl právě včas – ve chvíli, kdy se vyškrábala na nohy, doskočila obluda na místo jejího krátkého odpočinku.
Než stačila promyslet další postup, vlivem nového záchvěvu křeče se jí podlomily nohy.
Dopadla tváří na zem. Chvíli neslyšela nic, jen vlastní dech. Pak zapraskala větev, jak mantichora začala postupovat k ní.

Stříbrný rámeček s Catherininou fotkou začínal tmavnout a obrázek se zakaloval. První, kdo si toho všiml, byl Fawkes. Začal zběsile poletovat po ředitelně a poplašeně trylkoval.
Albus Brumbál vzhlédl od prezenční listiny ministryně Alexandry Laestrigonové a podíval se na krbovou římsu, kam umístil fotografii své neteře.
„Tohle mi nedělej, Catie,“ požádal ji polohlasně.
Rámeček nabyl temně černé barvy a Cate na obrázku už téměř nebyla vidět.
„No tak, snaž se,“ zašeptal zoufale.
Catherine se pomalu plazila co nejdál od mantichory, která se zakončením potyčky nijak nespěchala a ke své zatím živé kořisti se přibližovala jen, co noha nohu mine.
Cate narazila zády na skalní stěnu.
Mantichořiny oči vzrušeně zářily, když se na okamžik zastavila, aby lesu triumfálním rykem oznámila, že právě slaví další vítězství. Každá vteřina se natáhla na sto let, když na ni obluda opět stočila pohled a přikrčením se připravila ke skoku. Lidskou tvář zkroucenou do hrozivého šklebu - Catherininy ruce zbarvila krev, která jí v hustých pramenech stékala od dlaní až na ramena; jejich proud Cate cítila posléze i na zádech a na hrudi. Se zadostiučiněním sledovala překvapení, které na mantichořině tváři vystřídalo škodolibost.
Zvíře s posledním vydechnutím kleslo na zem. Ze srdce mu trčel článkovitý štíří ocas, který Catherine posloužil jako efektivní zbraň.
„Asi nejsi imunní vůči vlastnímu jedu, co?“ oslovila udýchaně mrtvou mantichoru. Pak se bláznivě rozesmála.

Na dlouhých pět dní vesnici ovládly bouřlivé oslavy. Catherine by tam nebyla setrvala až do jejich konce, ale Deukalión, který jí ošetřoval nohu, jí zakázal odjet dřív, než se na ni bude moct postavit.
„Straníte se zábavy?“ ozval se za ní Deukalionův hlas.
„I tak by se to dalo říct.“
Cate stála ve stínu vedle jednoho z domků, aby ji nikdo z těch, kteří vesele křepčili kolem ohně na náměstí, neviděl. Mlčky pozorovala bujarou zábavu a potlačovala úsměv, kdykoliv se Faëthon pokusil odprostit se svého ženského doprovodu, jenž chvílemi skýtal i sedm členů.
„Proč se na mě tak díváte?“ zeptala se ho, když se otočila.
„Přemýšlím, co muselo potkat tak mladou a krásnou ženu jako vy, že sama sobě zakázala příležitostné povyražení,“ zněla odpověď.
„Nejsem příliš společensky založený člověk.“
„Ano, už jsem si všiml. Ale to není jediný důvod, nebo se pletu?“
Cate se obrátila zpět k náměstí. Deukalión jí položil ruku na rameno.
„Stýská se vám, je to tak?“
„Trochu,“ připustila polohlasně.
„A máte z něčeho strach.“
Zvedla hlavu. Ano, má strach. Zoufalý strach, že se stane to, co od svého osudného setkání s bubákem předvídala.
Přikývla.
„Hrozně rád bych se s ním někdy seznámil,“ oznámil jí Deukalión s úsměvem.
„Kdybyste v budoucnu měli cestu kolem, zastavte se.“
Catherine se na něho nechápavě dívala.
„Dávejte na sebe pozor,“ požádal ji a zmizel. Spolu s ním i dům, o nějž se opírala.
„Kathleen!“ vykřikl Faëthon. „Proč se k nám nepřipojíš?“
„Mluvila jsem s Deukaliónem,“ oznámila mu trochu rozčarovaně. „Ale-“
„S kým?“
„S Deukaliónem.“
„Kdo to je?“ zeptal se Faëthon, který zjevně začínal mít strach o to, jestli mantichora nepřipravila Cate o zdravý rozum.
Cate se mohla jen dohadovat, jak je možné, že Faëthon nezná někoho, kdo byl hlavou celé vesnice. Jako by ani nikdy neexistoval…
„Zapomeň na to,“ zakroutila hlavou a spolu s ním došla do centra všeho dění.
Byla by přísahala, že ji celou noc provrtával pronikavý pohled zelených očí a zdálky slyšela hlas: „Získala jste mocnou zbraň. Mějte to na paměti a zapomeňte na to!“