17. kapitola

Podíval se do zrcadla. Našel tam odraz nehybné tváře. Téměř opak toho, co teď cítil uvnitř. Za chvíli měla přijít McGonnagalová. Stáhl si vlasy dozadu. Vlasy kolem obličeje, které byly o hodně kratší mu padaly do očí a vytvářely mezi těmi, co byly staženými do culíku, mezeru akorát pro špičaté uši. Už se nebude skrývat.

Někdo zaklepal na dveře. Harry si naposledy urovnal černý společenský hábit a vydal se otevřít. Podle očekávání tam stála profesorka. Přeměřila si ho od hlavy až k patě, pak krátce kývla ať jí následuje.

Na hřbitov se dostali pomocí přenášedla. Bylo to ponuré místo, ačkoliv ranní slunce prosvítalo skrze veliké stromy, zabarvené do ruda. Profesorka se několikrát rozhlédla a pak se přímo vydala po cestě. Dál už nebylo třeba hledat. Na jednom místě se shlukly postavy v černém. Neomylně se k nim vydali.

Stál tam snad celý Fénixův řád. Uprostřed byla rakev a vedle ní vyvýšený můstek, pravděpodobně pro toho, kdo bude vykonávat obřad.

V Harrym se vzedmula vlna úzkosti. Z rakve cítil otisk duše. Duše dobré a jemu tak známé... Raději odvrátil pohled a prohlížel si lidi kolem sebe. Tonksová stála kousek od něho, byla opřená o Pastorka a plakala. Atmosféra byla silně prosycena smutkem.

Krátkým zakašláním na sebe upoutal pozornost muž, který si stoupnul na vyvýšené místo.

,,Sešli jsme se tu proto..." začal monotonním hlasem, ale to už ho Harry nevnímal. Ponořil se do svých vlastních myšlenek a vzpomínek na Remuse. Od té chvíle, co ho poprvé viděl ve vlaku, až po okamžik jeho smrti. Cítil v sobě obrovskou prázdnotu, kterou už nikdo nezaplní. Ale on už nebyl sám. Měl tři lidi, se kterými byl spjatý osudem.

Zachytil profesorčin pohled a obrátil na ní svoje smaragdové oči. Dívala se na něj rozzlobeně a po tvářích se jí koulely slzy. Když si všimla jeho pohledu ihned se otočila zpět.

Zajímalo ho, co jí mohlo tak rozzlobit. Jistě, od té doby, co začal chodit do školy, ho téměř nesnášela. Myslela si, že se přestal učit. Kvůli tomu, že je jiný, nemusí dodržovat stejná pravidla, jako ostatní. Kdyby jen věděla, kolik času stráví v knihovně.

Muž podal jedné ženě, kterou Harry neznal, malou lopatku, aby s ní podle tradice vhodila hlínu na rakev, která se nyní při smutné hudbě spouštěla dolů. Žena se sklonila k hromádce. Po ní následovalo spousty dalších lidí a i McGonagalová. Harry se k rituálu dostal až jako poslední. Odmítl nabízenou lopatku a hlínu vzal do dlaní. Vysloužil si tím užaslé pohledy, ale těch si nevšímal. Stoupnul si nad jámu, naposledy pohlédl dolů na otisk duše jeho opatrovníka a upustil hlínu dolů. Přitom zamumlal elfská slova a na víko rakve místo hrudek hlíny dopadly drobounké bílé kvítky. Nikdo si toho nevšiml, snad jen muži, co díru zakopávali.

Profesorka s ním nepromluvila ani slovo a Harry se ze slušnosti zeptal, co se stalo, ačkoliv ho to vůbec nezajímalo.

,,Vy se ještě ptáte Pottere?" řekla ledově a ani se na něj nepodívala.
,,Ano, ptám." Učitelka přeslechla jeho drzý tón a pokračovala.
,,Remus tě měl tak rád, staral se o tebe a ty po něm ani nevzdechneš," řekla rozlíceně.
Harry, který doteďka šel vedle profesorky se prudce zastavil.
,,Tohle si o mě myslíte?" zeptal se a překvapeně na ní upřel zrak. Tohel opravdu nečekal.
Zdálo se, že jistota profesorky trochu zakolísala.
,,Ani na jeho pohřbu ste se netvářil nějak sklíčeně, jen ste koukal do prázdna!" vykřikla profesorka a taky zastavila.
,,Myslíte, že si můžu dovolit ukázat slabost? Že můžu truchlit? Já viděl jeho smrt! Prožíval jsem jí s ním, ale nemohl jsem mu pomoct! Jak myslíte že mi bylo? Nejsem bezcitný tak jak vypadám!" Jeho hlas byl stále tichý, ačkoliv přetékal zlostí. Mnohem horší, než kdyby křičel.

Profesorku to očividně zarazilo. Bezeslova mu podala přenášedlo a spolu se přemístili do Bradavic.

Otevřel oči, protáhl se a odhrnul závěsy. Dneska spal docela dlouho, ačkoliv ještě všichni ostatní měli půlnoc, on si zvykl vstávat za svítání. Dneska neměli školu, ale první kurz přemisťování a potom hodinu bojových umění a soubojů. Ačkoliv jeho první reakce byla především záporná, teď už se docela těšil. Vyklouzl z postele, oblékl se a vydal se na snídani, kde měli dostat instrukce. Cestou mu v hlavě vířily myšlenky. Hlavně na včerejší den a profesorku. Jistě, bylo účelem, aby vypadal nepřístupňe, aby neukazoval city, ale tak trochu věřil, že ho zná natolik dobře...ale ne, vždyť se tak hrozně změnil. Cítil, jak se v něm emoce hromadí a už stačilo jenom šťouchnout a ony by vybuchly. Určitě to ale nebude nikde na veřejnosti.
Vešel do Velké síně, jejíž strop byl dnes pochmurně šedý. Vesměs tady bylo jen pár lidí a u profesorského stolu seděl Snape a Zair. Sedl si k Nebelvírským, nalil si hrníček čaje a čekal. Čekal na to, až přijde někdo, kdo jim řekne kam mají jít. Čekalo se ještě hodně dlouho a i potom, co přišel ředitel ještě čekali na ostatní žáky 6. ročníků.

,,Vaše první hodina přemisťování se bude konat ve speciální místnosti, která byla založena už prvními řediteli. Má takovou schopnost, že jí může najít pouze právoplatný ředitel, pro ty ostatní je nenalezitelná," promluvil Brumbál. Potom je vyzval, aby se za ním všichni seřadili a vydali se hledat učebnu.

Vyšli až do bůh ví kolikátého patra, než jim ředitel mávnutím ruky naznačil místo na stěně. Všichni na něj koukali jako na blázna, dokud jim to nevysvětlil.

,,Tohle je jako zeď na nástupišti v King´s Cross. Jenom se zdá být pevná," řekl a pobídl dívku z Mrzimoru, aby vstoupila dovnitř. Takhle se do místnosti namačkali všechny šesté ročníky a každý z nich si stoupnul na vyznačená místa.

,,Takže teorii přemisťování už jste dostatečně probrali s profesorkou McGonagalovou, takže přejdeme přímo k praktickému cvičení," řekl ředitel a stoupl si před studenty.

Ti na něj koukali. Nikdo netušil, že je bude učit zrovna ředitel. Ještě minulý rok přemisťování učila McGonagalová.

,,Máte tady několik záchytných bodů. Protože si myslím, že dnes se to povede jen pár studentům, je jich zatím poskromnu. Můžete začít. Hlavně si pamatujte! Soustředit se, tady by se vám sice nemělo nic stát, ale přecejen si dávejte pozor," řekl ředitel a posadil se do křesla v rohu místnosti. Všichni na něj zůstali civět, ale on je jen netrpělivým gestem popohnal.

Harry si tedy vybral jeden záchytný bod, byl to vydlaždičkovaný roh místnosti a zavřel oči. Jasně si před sebou vybavil strukturu zdi i podlahy. Představoval si, jak se jeho duše i tělo připravují na transport a pak povolil, jakoby vystřelil šíp. Cítil jak se jeho tělo rozkládá na malinké částečky a přesouvá se na dané místo. Měl si v mysli stále podržet jeho obraz, ale nedokázal to. Pocit ztráty sebekontroly ho téměř dovedl k panice, ale nakonec se dokázal ovládnout. Cítil jak se jeho tělo začíná formovat. Nemohl se ani pohnout. Když se mu konečně podařilo získat vládu nad svým tělem, pevně zavřel oči a padl na kolena. Kolem sebe měl absolutní tmu. Podvědomě si zablokoval i svůj druhý zrak a přestal vnímat okolí. Rozhodl se, že už se nepřemístí dokud to nebude absolutně nutné. Pomalu se začal uklidňovat a uvolnil svůj zrak. Kolem něj bylo postaveno spoustu lidí a nejblíže Brumbál.

,,Jste v pořádku pane Pottere?" ptal se Brumbál, když Harry otevřel oči. Ten jen krátce přikývl a opatrně se postavil. Najednou se nad ním ozvala rána a na něj spadla Hermiona, které se právě povedlo přemístit. Opět ho prudce srazila k zemi, až si bolestivě narazil záda.

,,Ježiši promiň," zajíkla se a jala se z něj zvednout. Kolem se ozýval smích, dokonce i Brumbál se smál. Asi byl divný, ale jemu to příliš vtipné nepřišlo.

,,V pohodě," přikývl a chytil se nabízené ruky.

,,Pane Pottere, slečno Grangerová gratuluji, můžete tady buď zůstat anebo jít do společenské místnosti připravit se na hodinu soubojů. Samozřejmě přidávám Nebelvíru 20 bodů," prohlásil s úsměvem ředitel.
Harry se rozhodl jít do společenské místnosti. Šel sám, Hermiona se nakonec rozhodla zůstat v Přemisťovací místnosti.
Řekl Buclaté dámě heslo a zastavil se u nástěnky. Stálo tam napsáno, že souboje se budou konat ve Velké síni, která bude dočasně předělána na tělocvičnu. Mělo se přijít ve volnějším oblečení, protože jako první budou probírat souboje s mečem. Harry musel uznat, že profesor Zair byl muž činu, nezdržoval se nějakými úvodními hodinami. Čím víc se to blížilo, tím víc se těšil. Usadil se do křesla, vzal si knížku a čekal, až bude čas jít se připravit.