16. kapitola - Vřelé přijetí

„Zdá se, že jsme tady Fawkesi,“ utrousila Catherine suše, když se pustila fénixova ocasu a položila na zem svůj kufr.
Stála uprostřed malé vísky, která byla ze všech stran obklopena hlubokým lesem. Bylo teprve šest hodin ráno a všude kolem vládlo nepřirozené, až mrazivé ticho. Nikde se nic nepohnulo, odnikud nebyl slyšet žádný zvuk naznačující lidskou činnost. Jediný jev, který narušoval klid dávno zapečetěné hrobky, byl prudký vítr, který se proháněl za strašidelného šustění ve větvích stromů.

Vesnička byla tvořená několika malými domky, které byly uspořádány do kruhu a stály hodně blízko u sebe. Obvod vesnice opisovala vysoká hradba z dřevěných kůlů, v níž byla mezi dvěma věžemi vstupní brána, která byla zrovna zavřená na petlici. Cate měla pocit, že se ocitla v táboře spartské armády. Navíc se jí zdálo, že ji někdo sleduje.
Vzápětí prolomilo ticho křupání písku způsobené jistými kroky vysokého snědého muže, který vyšel z jednoho z domků a rychle se přibližoval ke Catherine. Jediná změna, které doznal za dobu, co ho neviděla, byl hustý černý knír, který mu vyrůstal pod nosem. Jinak jeho hnědé oči nepozbyly rebelského jiskření, tmavé vlasy měl jako obvykle hladce učesané a extravagantní zlatá náušnice v levém uchu se v záři ranního slunce oslnivě leskla.
„Kathleen, chodíš ty vůbec někdy spát?“ oslovil ji a podal jí ruku.
„Občas se mi to poštěstí,“ odpověděla Cate. „Jak se máš?“
„Nic moc,“ pokrčil Faëthon rameny a naznačil ji, aby ho následovala. „Přijela jsi brzy.“
„Musela jsem svůj odjezd trochu uspíšit,“ řekla Catherine. „Vždyť víš, že obvykle s podobnými záležitostmi čekám do odpoledne.“
„Špatně mi rozumíš, předpokládal jsem, že pokud vůbec dorazíš, bude to nejdřív za týden.“
„Pokud vůbec dorazím? Chceš říct, že ta tvá rychlosova se ještě nevrátila?“
Faëthon zakroutil hlavou.
„Vyřiď doma, že jsem v pořádku dorazila. Večer tě budu čekat,“ obrátila se Catherine na Fawkese.
Fénix souhlasně zatrylkoval a zmizel.
Dorazili k malému domku, po jehož zdech se pnula vinná réva. Vchod do něj byl tak nízký, že se Cate musela ohnout.
„Vědět, že přijedeš, uklidil bych,“ poznamenal Faëthon s mírnou úklonou, když za sebou zavřel dveře.
„Neuklidil,“ odporovala Cate a luskla prsty. Svíčka na dřevěném stole, který se téměř prohýbal pod vahou knih, neuspořádaných stohů papírů a demižónu s vínem, se rozsvítila.
„Rada starších bude muset schválit tvůj pobyt,“ řekl Faëthon. „Usedne ve dvě hodiny. Mezitím nevycházej z domu.“
„Proč?“
„Řekněme, že na tebe zdejší lidé nejsou připravení,“ zodpověděl po rozpačité pauze Catherinin dotaz.
Catherine si povzdechla. Nikdy neměla na růžích ustláno; vždycky musela nejdřív překonat předsudky, které měli vůči ní všichni lidé, s nimiž přišla do kontaktu – jako mladá žena obvykle nepůsobila příliš přesvědčivě, když hrdě prohlásila, že dokáže zabít akromantuli.
„Dobře,“ souhlasila a posadila se na židli.
„Vypadáš unaveně,“ poznamenal Faëthon, když narovnal židli na druhé straně stolu a posadil se.
„Moc jsem toho v posledních dnech nenaspala.“
„Můžeš si chvilku zdřímnout tady,“ navrhl jí. „Probudím tě včas.“
Catherine se podívala na hodinky. Do odpoledne ještě zbývalo poměrně dost času, takže Faëthonovi poděkovala, lehla si na postel naproti dveřím a usnula, jako když ji do vody hodí.

Dům kruhového půdorysu, v němž se scházela rada starších, se skládal všehovšudy z jedné místnosti, v níž byla jen dvě malá okénka a podél zdi spousta rozvrzaných dřevěných židlí. Ve střeše bylo několik trhlin, které se nikdo – patrně proto, že v Řecku tak často neprší – neobtěžoval zacelovat.
Zasedání Rady bylo zahájeno přibližně půl hodiny po plánovaném termínu, ale jinak probíhalo přesně tak, jak Catherine očekávala.
„Nikdy. Copak nám může pomoci někdo jako ona?“ ukázal na ni rozzuřeně jeden postarší muž prstem. „Nedokázala by si poradit ani se slepicí, natož potom s tím zvířetem!“
Vesničané měli s vyslovením slova mantichora úplně stejný problém jako s Voldemortem, což se Cate zdálo přinejmenším komické. Pobavený úsměv, jemuž nedokázala po konci Héfaistova dramatického projevu zabránit, pak na vesničany působil asi tak jako červená barva na rozzuřeného býka.
„A ještě se drze směje!“ vyprskl Héfaistos.
„Mám snad brečet?“ podařilo se Catherine přehlušit mumlání jeho spoluobčanů. Faëthon ji varovně chytil za ruku.
„Na vašem místě, slečno, bych si pořídil dlouhou zástěru a šel bych si hledat příhodnější místo v kuchyni,“ mínil jiný muž, kterému do sta let zřejmě příliš nechybělo.
Místnost teď naplnil souhlasný pohrdlivý smích a výkřiky jako: „Ano!“, „Jistě!“ a „Jo, jen ať se pakuje!“, poslední především ze strany těch mladších, jejichž přítomnost vytvářela radě starších opravdu zvláštní patinu.
„Já se klidně budu pakovat,“ souhlasila Cate.
„Konečně,“ ucedil Héfaistos.
Cate mu odpověděla pohledem děkuji-že-mi-neskáčete-do-řeči a pokračovala: „Ale předtím by mě opravdu zajímalo, kdo z vás se té mantichory-“ Tiché šumění, které se do té doby šířilo kolem, zaniklo, jako když utne. „- ujme. To mi, prosím, ještě sdělte a já půjdu trávit vánoční svátky do té kuchyně, nebo kam jste to říkal.“ „Do toho ti nic není!“ vykřikl dotčeně jeden mladík, sedící přímo naproti Catherine.
„Ty-“
V tu chvíli se židli pod ním ulomila noha a on se skácel na zem.
„Za to můžete vy!“ vykřikl Héfaistos pobouřeně. Bylo na něm ovšem znát, že chlapcova pádu spíš zneužívá k podnícení nenávisti vůči ní, než že by měl pro své tvrzení nějaké podklady nebo důvod usuzovat, že se Catherine právě podařilo praktické provedení Lámavého zaklínadla z kategorie magie vyššího stupně.
„Podle čeho tak soudíte?“ zeptala se zdvořile.
„Kdo jiný?“ rozmáchl se po chvíli trapného ticha nejistě rukama.
„Třeba někdo, kdo k němu sedí blíž než na druhé straně místnosti,“ pokrčila Catherine rameny.
„To by stačilo,“ ozval se klidný hlas z temnější strany síně. Ticho, které zavládlo, bylo téměř posvátné.
Catherine se rozhlédla kolem, aby zjistila, komu hlas patří, a setkala se s pronikavým pohledem světlezelených očí, jimiž si ji prohlížel velice starý, shrbený pán, sedící na vyšší židli než všichni ostatní a přesto nižší než jeho nejbližší sousedé. Přes hlavu měl přetaženou hnědou ošoupanou kapuci a v ruce držel krátkou sukovitou hůl, v jejímž horním konci byl vsazen smaragdově zelený kámen.
„Jste pyšná a až přehnaně sebejistá,“ oznámil jí bez skrupulí. „To musíte uznat.“
Cate neměla, co odpovědět.
„Jste ctižádostivá a při plnění svých cílů ochotná udělat takřka cokoliv,“ pokračoval, nespouštěje z ní oči. „Buďte tak laskavá a řekněte mi, co je na pozadí vaší návštěvy. Prozraďte mi to a já vám slibuji, že se vám dostane pozornosti, o niž tolik stojíte.“
Starý pán mluvil pomalu a srozumitelně. V podtextu jeho řeči ale bylo skryto něco, co Catherine znervózňovalo a uvádělo do rozpaků. Byla z něho cítit síla a moc, kterou málokdy používal – ale o to víc mu jí zbývalo.
„Přišla jsem vám pomoct,“ odpověděla po pravdě.
„Opravdu?“ podivil se. „Jste si jistá, že se nesnažíte jen dobýt dalšího vítězství a připsat si na své konto další úspěch?“
Catherine si vzpomněla na smutný úsměv svého strýce, když od ní den předtím odcházel, na Severuse, s nímž se před pár hodinami ani nerozloučila, na Bradavice… Copak jí kůže nějaké zdivočelé hyeny stojí za to, aby o tohle všechno přišla? „Ujišťuji vás, že není žádná jiná příčina ani účel mé cesty sem,“ odpověděla nakonec.
Starý pán se pousmál.
„To dodává vašim vlastnostem kladný nádech. Ctižádost a odvaha mohou být nebezpečné v držení dobyvačných a slávychtivých lidí. Absyrte,“ obrátil se na muže vedle Héfaista.
Dlouhovlasý muž uctivě kývl hlavou na znamení toho, že poslouchá.
„Odveď Kathleen do domu tvé sestry a splň jí každé její přání. Vy ostatní mějte na paměti, že nám přišla pomoci. Zůstane tu, dokud se o to alespoň nepokusí. A pokud Frixos nemá námitek, považoval bych dnešní zasedání za ukončené.“
Ať už byl Frixos kdokoliv, námitky neměl, a tak se Catherine nechala Absyrtem odvést ven z místnosti. Starý pán se ještě dlouho díval ke dveřím, kde mu zmizela z očí.

„Ty taky nejsi příliš komunikativní.“
„Jak jsi poznala, že jsem to já?“ podivil se Faëthon, když vešel ke Cate, která k němu byla otočená zády.
„Viděla jsem tě přicházet a navíc – kdo jiný by ke mně zavítal? Nevím o nikom, kdo by mě toužil dobrovolně navštěvovat. Nejsem příliš oblíbená, jak sis mohl všimnout,“ odtušila Catherine nepřítomně a s knihou v ruce se na něho otočila.
„Tvá popularita značně stoupla od chvíle, kdy se na tvou stranu naklonil Deukalión.“

„Vážně?“ zeptala se bez valného zájmu.
„Ano. Co to čteš?“ zajímal se Faëthon.
„Našla jsem nějaké knihy o chimérách a mantichorách, které se potulovaly naposledy – počkej – v roce 1029. Zajímavé.“
„Co je zajímavé?“
„Jenom chiméru se někomu podařilo zabít, nicméně ten chudák vyčerpáním spadl z pegasa, když se vracel domů, takže si moc nepomohl…“ Sarkasticky se pousmála. „Co myslíš, jakou mám šanci? Jedna ku dvaceti milionům?“
„Kathleen, o tom se nežertuje,“ zamračil se Faëthon.
„Jsem smrtelně vážná,“ ujistila ho Catherine. „Potřebuju si prohlédnout okolí. Nevíš o nějakém sebevrahovi, který by mi dělal průvodce?“
Faëthon si založil ruce na prsou.
„Vím,“ odpověděl. „Já ti budu milerád dělat společnost.“
„Tak to se mi ulevilo.“
„Tvá radost je předčasná – pojedeme na koních.“
„Na čem?“
„To jsou ta zvířata, co mají na konci nohou kopyta,“ poučil ji Faëthon.
„Ale já neumím jezdit na koni,“ namítla Catherine.
„Tak se to naučíš.“
Catherine odložila knihu a připnula si na pásek egyptskou šavli, kterou si s sebou vzala ze své pracovny v Bradavicích. „Až zabiju tu mantichoru, vezmu si na paškál tebe,“ ujistila ho.

Na Boží hod ráno Catherine probudilo nepříjemné štípání na palcích u nohou. Posadila se a zjistila, že v dolní části její postele netrpělivě stepuje puštík, který má na nožičce přivázaný malý balíček a příležitostně ji klove do prstů.
Cate ho osvobodila od jeho břemene, sova jí věnovala povýšenecký pohled a vylétla otevřeným oknem ven.
Catherine nedokázala potlačit úsměv, když poznala Severusovo písmo.
Na pečlivě zavázaném balíčku byla připevněna obálka. Otevřela ji a přečetla si vzkaz:

"Nerozbij to."

Pochopitelně. Od ředitele zmijozelské koleje přece nemohla očekávat přání veselých Vánoc. Měla trochu obavu z toho, co na ni z krabice vyskočí. Mírně se jí třásly ruce, když rozvazovala provázek, a připravená na nejhorší zvedla víko.
Nic na ni nevyskočilo, místo toho na ni čekal do látky zabalený kulatý předmět. Cate z něho látku opatrně odmotala a drobné zachvění uvnitř onoho předmětu způsobilo, že jí vyklouzl z ruky a spadl na postel.
Nic Cate nemohlo překvapit víc než tohle. Na posteli se chvíli převalovalo a pak se s posledním jemným otřesem zastavilo okrově zbarvené kulaté vejce s hnědými skvrnami – vejce augurona, známého jako irský fénix.
„Jak tohle mohl sehnat?“ podivila se Catherine šeptem, stále pevně přesvědčená, že se jí to jenom zdá. Augoron sice není tak vzácný jako fénix, ale ani tak není zrovna jednoduché ho sehnat.
Cate vejce jako ve snách opět vzala do ruky a chvíli si ho nevěřícně prohlížela. Pak začala přemýšlet, kam ho uloží, než se pták vylíhne, což podle občasného chvění, kterým se vejce otřásalo, nemělo dlouho trvat. Nakonec mu postoupila svůj polštář a přikryla ho peřinou právě v okamžiku, kdy se ozvalo klepání na dveře.
„Vstupte.“
„Dobré ráno,“ popřál jí Faëthon. „Vyspala ses?“
„Do růžova. Děje se něco?“
„Deukalión s tebou chce mluvit.“
„O čem?“ podivila se Catherine.
„Nemám zdání.“
„Fajn, tak počkej chvíli,“ požádala ho.
Převlékla se, rozčesala si vlasy a vyšla ven.
Dovedl ji až na druhou stranu vesnice k malému domku, kterého si předtím nevšimla, protože byl zastrčený za větším a navíc dokonale splýval s okolím; byl napůl zapuštěný v zemi a jeho vchod byl obrostlý vínem a olivovými keři.
Cate zaklepala a vešla dovnitř. V domku byla tma jako v pytli. Pak se odněkud ozval Deukaliónův hlas: „Vítej, Catherine.“
Cate rychle zavřela dveře a když se opět otočila do světnice, v jednom rohu plápolalo světlo.
„Odkud znáte moje jméno?“ Bylo podivné mluvit s někým, koho neviděla. Deukalión se totiž ve světle neukázal.
„To není důležité,“ usoudil a najednou se ve dvou stěnách objevila okna a rázem bylo v místnosti světla dost. Seděl na trojnožce přímo naproti ní v místnosti, kde byla pouze postel, vysoká pec a starý sloup, uprostřed něhož byla malá jamka.
„Co je tedy důležité?“
„To nikdo neví. Ani ty, ani já a dokonce ani tvůj strýc. Chci ti něco ukázat.“
Hbitě seskočil ze stoličky s pružností, kterou by si k jeho věku nikdy nepřiřadila, a dřív, než se nadála, vzal ze své hole kámen a vložil ho do jamky.
Vzápětí Catherine oslepilo pronikavé světlo. V příští vteřině stála ve vysoké klenuté síni obložené mramorem. Byla dokonale osvětlená, přestože nikde nebyly žádné pochodně, svíce a ani okna. Uprostřed haly stála velkolepá fontána, z níž v prapodivných spirálách tryskala křišťálově čistá voda. Vedle paty schodů, které se vypínaly přímo naproti ní a vedly k masivním dřevěným dveřím se zlatým kováním, na svět cenili zuby dva zlatostříbrní lvi, jejichž oči vypadaly tak živě, že to vypadalo, že se šelmy v příští vteřině dají do pohybu.
Catherine se otočila a zjistila, že tentýž výhled se jí skýtá na všech čtyřech stranách. Teď zaměřila svou pozornost sama na sebe a zjistila, že na sobě má dlouhé sněhobílé šaty protkávané zlatými a stříbrnými nitěmi, jejichž rukávy jsou zdobeny jemnými krajkami. Vlasy rozpuštěné ve volných kudrnách jí splývaly podél ramen.
Automaticky si sáhla na levé předloktí a zjistila, že nemá svou hůlku.
„Kde to jsem?“ zeptala se nahlas.
„To není důležité,“ odpověděl jí Deukalión, který kde se vzal, tu se vzal, stál proti ní. „Nemůžu ti říct, co je za těmito dveřmi,“ pokračoval a pokynul rukou k jedněm z nich. „To záleží na tobě. Ano, jen na tobě…“
Catherine se na něho dívala a snažila se ho pochopit. Naprosto bez úspěchu.
„Musíš projít všemi. Času máš, kolik chceš. Tady žádný čas není. Podívej,“ udělal dva kroky a hmátl někam do vzduchu. Pak se najednou z prostoru v jeho ruce vyrýsovaly přesýpací hodiny a pod nimi vyřezávaný dřevěný stůl. Deukalión je se šalamounským úsměvem obrátil a – písek zůstal v jejich horní polovině, nepřesypával se.
Ticho, které na okamžik zavládlo, prolomil tikot hodin, jež se objevily vedle přesýpacích. Vteřinová ručička ale setrvávala na svém místě, vůbec se nepohybovala. Cate se podívala zpět na Deukalióna a ten se náhle rozplynul jak dým.
„Ne, počkejte, nenechávejte mě tady,“ pokusila se ho zastavit, avšak zbytečně. Byl pryč a ona stála uprostřed haly sama, pouze s dutým tikotem hodin.
„Bože můj,“ povzdechla si. Ani moc neželela své chybějící hůlky, protože měla takový zvláštní pocit, že by jí stejně byla k ničemu. Co jí vadilo daleko víc, bylo, že se octla kdesi, kde očividně neplatí fyzikální zákony, pokud tam vůbec platí nějaké zákony. Nevěděla, na co se může, nebo naopak nemůže spolehnout. V tak děsivé nejistotě ještě nikdy nebyla.
Nakonec sebrala odvahu a vykročila k jednomu schodišti. Na jeho vrcholu se zhluboka nadechla a vzala za kliku.
V naprosté tmě, která ji obklopila, se objevil stříbrný tác, na němž ležela její hůlka. Pomalu doletěl až k ní a vznášel se ve vzduchu. Cate po chvilce váhání po své hůlce sáhla a jakmile ji pevně sevřela v ruce, temnota kolem ní se začala barvit a formovat do všelijakých tvarů. Rázem stála na famfrpálovém hřišti a nad ní trénovalo nějaké mužstvo.
Ten trénink znala a také poznala ženu, která se jí proháněla nad hlavou s camrálem v podpaží… Její matka při onom osudném cvičení… Ale proč se proboha octla zrovna tady? Pohlédla na hůlku ve své ruce. Má tomu snad zabránit?
Tywyn obletěla brankové tyče a právě mířila na druhou stranu hřiště. Jeden z potlouků tam ale také směřoval… Catherine zvedla hůlku a­-
Zavřela oči a otočila hlavu. Ozvala se rána a pak zvuk, kterým byl doprovozen Tywynin pád na zem. Malá dívka na tribunách vykřikla a o překot se k Tywyn hnala. Cate poklesla v kolenou a dopadla na zem. Otřeseně se dívala na tu hroznou scénu, kdy jí před dvaceti lety její matka umírala v náručí… Nedokázala tomu zabránit. Nemohla. Tolik věcí v budoucnu by se změnilo…
Zavřela oči a když je otevřela, zjistila, že hřiště i její matka zmizely. Teď stála za svou židlí u učitelského stolu ve Velké síni, na níž seděla nějaká žena a mluvila se Severusem.
Catherine najednou pocítila hrozný vztek, ačkoli nevěděla proč. Měla chuť tu ženu něčím praštit, aby si uvědomila, že tam nemá co dělat. To je přece její místo.
„Severusi, netvrďte mi, že muž jako vy tráví všechen svůj čas sám,“ štěbetala ona žena svádivě. „Tomu se mi nechce věřit.“
Severusi? Catherine měla pocit, že se jí to všechno jen zdá. Ona mu říká křestním jménem?
„Zkuste to,“ odvětil Severus odměřeně.
„Ne, to prostě nejde,“ zasmála se strojeně. „Víte, překvapuje mě, že nejste ženatý. U žen přece musíte mít nebývalý úspěch.“
Severus se na ni podíval.
„Slibte mi, že neodmítnete mé pozvání na ples,“ pokračovala prosebně.
„Na ples?“ zeptala se Catherine nahlas dřív, než se stihla zarazit. K jejímu nemalému překvapení na to ale nikdo nezareagoval.
„Rozmyslím si to.“
Catherine zavřela oči. Hůlka, kterou držela v ruce, se jí pokušitelsky vetřela do mysli. Tak jako před chvílí přemýšlela, jestli ji má, nebo nemá použít. Chtěla dát průchod svému vzteku, popustit uzdu svým emocím…
A tak jako při famfrpálovém tréninku ani teď neudělala nic. Obraz Severuse a Alexandry se pomalu vzdaloval a nahradil ho jiný:
Schodiště se lvy a dveřmi nahoře… Byla opět v hale a opět bez hůlky. Jedno schodiště ale ústilo jenom ke zdi – dveře tam už nebyly.
Okamžik trvalo, než se jí podařilo uklidnit samu sebe. Měla chuť něco rozbít – nejlépe zdobenou porcelánovou vázu, která by se rozletěla na tisíc střepů.
Možná se jí to jen zdálo, ale hodiny na stolku náhle začaly tikat o něco rychleji. Trochu vratkým krokem vystoupala po dalším schodišti.
Za dveřmi bylo slyšet podivné dunění, jako by měla vstoupit přímo doprostřed proudu nějaké divoké řeky… Rázně vzala za kliku.
Ocitla se uprostřed sopky. Stála na pokraji výběžku, který byl velice vysoko nad lávovou řekou pod ní, ale začínal se pomalu trhat a hrozil pádem dolů… Catherine se otočila a chtěla projít dveřmi zpátky, ale narazila jen na rozpálenou stěnu.
„Ne!“ vykřikla v panické hrůze. Nemůže spadnout, to přece nejde, je to jen iluze, jen sen… Skála pod ní se utrhla a jí se po několikametrovém pádu podařilo zachytit se jiného výčnělku, o který si odřela nohu. Bolest, pád a pot, který se jí rozlil po celém těle ji přesvědčil o tom, že horko i výška jsou až nepříjemně skutečné.
Podívala se vzhůru. Asi dvacet metrů nad ní se napříč propastí pnul visutý most. Bylo jí jasné, že její jediná šance je dostat se na něj a včas, přestože neměla zdání, kam most napříč sopečným kráterem může vést.
Začala šplhat vzhůru, ale nebylo to jednoduché. Ruce jí na stěnách klouzaly a na rychlosti nepřidávalo ani chvění, kterým trpěla každá část jejího těla. Kdyby spadla dolů…
Několikrát se jí výčnělek, kterého se chytila, ulomil pod rukou, a ona měla co dělat, aby se na stěně udržela. Taky ty, o které se opírala nohama, kolikrát nevydržely její váhu.
Zdála se to být věčnost, než se dostala na most. Tady ale nastal další problém.
Zřetelně viděla na jeho druhé straně zelenou zahradu plnou pestrých květin; dokonce se jí zdálo, že přes hučení lávy pod sebou slyší veselé štěbetání ptáků. K tomu, aby se tam dostala ale chybělo poměrně dost – přejít přes most, v jehož podlaze bylo víc děr než pevného dřeva.
Catherine měla na vybranou – buď se smíří s osudem a spadne dolů, nebo zkusí přejít.
Roztřesenou rukou se chytila provazu a snažila se neuvědomit si, že nevypadá, že by vydržel mnoho. Pomalu vykročila.
Most se povážlivě zhoupl.
„Bože můj, pokud se s tím mostem tohle děje teď, co se stane, až budu uprostřed?“ zeptala se zoufale sama sebe.
Celá se nekontrolovatelně třásla, přesto přesunula jednu nohu na další dřevěné prkénko vpletené do provazové konstrukce.
„Dopředu, musím se dívat dopředu,“ poučovala sama sebe. Most se zakymácel, Cate ztratila koncentraci a podívala se dolů.
Vzápětí ztratila i rovnováhu a nechtěně se přehoupla přes provazové zábradlí.
Křečovitě se držela lana a když se jí podařilo trochu se uklidnit, vysoukala se zpět na most.
Bojácně pokračovala v cestě, výbuchy pod ní a otřesy jí příliš odvahy nedodávaly. Uprostřed mostu se vší silou snažila udržet rovnováhu; nohu pokaždé položila přesně doprostřed dřevěného trámku.
Konečně se dostala nakonec a vyčerpaně se zhroutila na práh zahrady. Prsty pevně sevřela voňavou trávu a zhluboka oddychovala. Výbuchy a hukot sopky se stávaly čím dál slabšími až se ztratily úplně a spolu s nimi i tráva pod jejími dlaněmi a zpěv ptáků…
Ležela na chladné zemi v síni. Šaty se jí díky potu nepříjemně nalepily na tělo a vlasy se rozdělily do několika mastných pramenů.
„Čím dál, tím líp,“ vydechla a odkašlala si. Výpary síry jí rozhodně nedělaly dobře. Dveře nade dvěma schodišti zmizely.
„S chutí do toho, půl je hotovo,“ ucedila suše a zvedla se. O pár desítek vteřin později s naprostou odevzdaností otevřela třetí dveře.
Octla se v místnosti, kde kromě tří holých stěn nebylo vůbec nic – s výjimkou něčeho, co vypadalo jako fontána, s tím rozdílem, že z ní neproudila žádná voda, místo toho z jejího středu čas od času vyšlehl blesk.
Catherine se otočila, aby zjistila, že tak jako v případě sopečné stěny i teď dveře, kterými sem vešla, zmizely.
„Není nad to, když se člověk několikrát denně octne v bezútěšné situaci,“ podotkla a v hlase jí zaznělo mírné podráždění.
Nebylo divu; stála v místnosti, kde byly jen tři stěny a jedna fontána, která nepůsobila právě bezpečně. Cate si byla téměř jistá, že je nebezpečná, z čehož usoudila, že by se k ní měla přiblížit.
Na mramorovém okraji fontány byly vyryté drobné květy, které se neustále zavíraly a otevíraly, a malá zvířata, která vesele poskakovala podél jejího obvodu.
Catherine si dodala odvahy a naklonila se, aby viděla na dno. Fontána ale něčím takovým nedisponovala. Nebylo v ní kromě světla vůbec nic – tedy ani dno.
Cate bylo nad slunce jasné, co by měla udělat, ovšem nedalo by se říct, že by se jí do toho chtělo. Nakonec si uvědomila, že stejně nemá jinou možnost, a tak se postavila na okraj fontány, zhluboka se nadechla – a skočila dolů.
Z ničeho nic se octla ve vodě. Ne, že by do ní spadla, ona tam prostě najednou byla. Dalším překvapivým zjištěním bylo, že nemusí dýchat.
Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že přímo před ní vyrůstá z písčitého dna nějaký hrad. Jinak, kam oko dohlédne, nebylo kromě chaluh a řas vůbec nic.
Bílé šaty, které do té doby měla na sobě, byly nahrazeny k její nesmírné úlevě jejím starým hábitem a na levém předloktí zřetelně cítila pouzdro s hůlkou.
Za pár minut se jí podařilo doplavat až k hradu a jedním z oken, které bylo vyplněné nazlátlou plazmatickou hmotou, nahlédla dovnitř.
V rohu potemnělé cely s tísnivými kamennými zdmi seděla nějaká žena, které velice silně krvácelo nadloktí, a v náručí držela muže, jenž měl pro změnu rozbitou hlavu. Oba spali a když muž pootočil hlavu, Cate na něho zůstala ohromeně zírat. Byl to Remus Lupin.
Catherine se pozorně zahleděla na ženu, která sebou trochu cukla, a když se ujistila, že Remus klidně spí, opřela si hlavu o zeď a zavřela oči. Díky vlasům, krvi a četným šrámům, které zkreslovaly její obličej, ale nešlo poznat, o koho se jedná.
Za mřížovanými dveřmi se objevil Lucius Malfoy. Chvíli se se škodolibým úsměvem díval na oba vězně a pak spokojeně odešel.
Cate předpokládala, že jestli předtím byla v minulosti a přítomnosti, tak se teď octla v budoucnosti, a začínala chápat, jak to Deukalión myslel s tím časem. Otázkou ovšem bylo, co dělat. Došla k závěru, že si může dovolit změnit budoucnost, a tak se rozhodla, že Malfoyovy zajatce osvobodí. K tomu se ovšem potřebovala dostat do hradu.
„Tak to bychom měli,“ poznamenala šeptem, když slezla z okenního parapetu, na který se dostala tím, že proplavala jedním z oken.