16. kapitola - Meropa Gauntová

V duchu si nadával, kde přišel na nápad, říct Luciusovi o svém plánu, co bude dělat po ukončení školy. No, sice s ním trávil času víc než s kýmkoli jiným, ale přátelé nebyli. Tom nebyl z těch, kteří někomu bezmezně věří, jak se to mezi přáteli dělá. Na jedné straně byl pro své okolí perfektní žák, prefekt, student, kterého profesoři dávali ostatním za příklad, chlapec, který se rád bavil s lidmi. Na druhé straně, pod maskou hodného chlapečka, to byl chladný a bezcitný, vypočítavý a zákeřný hajzlík, kterého bavilo druhým tajně ubližovat. Chtěl se naučit černou magii, aby mohl ostatní ohromovat, aby je mohl děsit tím, co oni neznají a cítil, že v černé magii tkví smysl jeho života.

Z bylinkářství byli omluveni. Tak vzornému žákovi, jako byl Tom Raddle, se tolerovalo, když přišel o čtvrt hodiny pozdě, protože si pak učivo zajisté doplnil.
„Teda někdy mám štěstí, že jsi můj kámoš.“ řekl Lucius, když hodina skončila.
Lucius byl naproti tomu věčný záškolák se spoustou trestů a snad si i profesoři mysleli, že ve společnosti Raddlea se přece jen změní k lepšímu. Tom už se mezitím přestal zlobit.
„Hele, Křiklan mě pozval zítra do jeho kabinetu zase na pokec, zve si prominentní žáky. Máme si prý také přivést doprovod.“
„Bude mi ctí Tome!“ usmál se Lucius. Ranní hádka byla rázem zapomenuta. Oba byli spokojení a odcházeli zpátky na kolej.
Další odpoledne už spěchali, stejně jako spousta dalších studentů, do kabinetu profesora Křiklana. Profesor pořádal velice rád sezení, kde si oťukával žáky, kteří to podle něj měli šanci dotáhnout daleko. Taky dnes se tu sešlo spoustu lidí, naneštěstí pro Toma a Luciuse tu byli i žáci z jiných kolejí, nejen ze Zmijozelu.
Profesor Křiklan, který učil lektvary, vždy studenty mátl tím, že se jich nečekaně na něco zeptal. Většina studentů k němu chodila jen kvůli velkolepým hostinám a stolům plným jídla.
„Pane Raidere, čím si myslíte, že to je, že jste tak významný chytač?“ zeptal se Křiklan. Lucius s Tomem seděli na židli a skřípali zubama. Tenhle namyšlený frajírek Tomas Raider jim už dlouho pil krev, stejně jako jeho kumpán Sebastian Alden. Tom upřímně nechápal, jak Tim Alden a Sebastian mohou být vůbec bratři, vždyť Tim měl tolik netušených kvalit.
„Asi to bude dědičný, otec kdysi hrával famfrpál, ale byl střelec.“ nejistě odpověděl Tomas.
Křiklan se ptal dál: „Severusi, jak se jmenuje vaše matka?“
„Eleanor Marrieta Devorová.“ odpověděl pohotově Devor.
„Velmi dobrá žákyně, opravdu, měl jsem tu čest ji učit.“ usmál se Křiklan a obrátil se na Toma: „Vás jsem se ještě nezeptal Tome, víte něco o svých rodičích?“
„Zatím jsem svůj rodokmen nezkoumal, pane profesore.“ Tom skoro šeptal.
Křiklan se na Toma usmál: „To je veliká nezodpovědnost, pane Raddle. Podle vašich předností a kvalit musíte jistě pocházet ze vznešeného rodu. Nu, drahý hochu, myslím, že je na čase, začít po tom pátrat.“ usmál se.
Nasadil tím Tomovi brouka do hlavy. Mimoto Lucius si ho cestou na kolej neustále dobíral. „Že mi řekneš, až zjistíš, z jakého jsi rodu?“ popichoval ho Lucius. Pak se zničehonic rozesmál.
„Co zas?“ Toma už to začínalo pomalu, ale jistě štvát.
„Ale nic. Jen mě tak napadlo, co kdybys náhodou zjistil, že jsi třeba jen obyčejný mudla? Nebo dokonce moták?“ Lucius se neudržel a rozesmál se na plno. Tom naštvaný na nejvyšší míru po něm skočil a začali se prát.
„Jednou budeš škemrat, abys mi mohl zavázat boty.“ supěl Tom.
„To se ještě uvidí!“ Lucius se jen tak nedal. Chvíli se ještě pošťuchovali a pak je od sebe odtrhl zmijozelský primus a oni šli do postelí.
Toma napadlo, že může najít něco o svém původu v knihovně v Oddělení s omezeným přístupem. Bylo pro něj docela jednoduché dostat se někam, kde neobchází ten starý školník. Vydal se tedy ztemnělým hradem, až došel k velkým zaprášeným dveřím. Pozvedl hůlku a pronesl:
,,Alohomora!“ dveře se s mírným zavrzáním otevřely a Raddle vkročil do Oddělení s omezeným přístupem. Kolem sebe viděl spoustu tlustých, starých a zaprášených knih, ve kterých jistě byla ta největší a nejnebezpečnější zaklínadla a lektvary, které se již mnoho let nesměly dostat do nepovolaných rukou. Řekl si, že by měl potíže, kdyby ho načapali zde, a tak nemůže riskovat ještě to, že by ho chytli navíc ještě i s ukradenou knihou. Mohli by ho potom vyloučit z Bradavic a to on nechtěl. Přišel k velké polici, na které visel nápis: Kartotéka žáků Bradavické školy čar a kouzel. Začal tedy hledat.
„R...Rubius, Rockwood, R. Raddle Tom.“ Konečně našel to, co hledal. Opatrně otevřel složku a začal listovat.
Tom Rojvol Raddle:
• Narozen: 31. prosince 1926.
• Syn mudly a čarodějky.
• Otec: Tom Raddle, mudla z vesnice Malý Visánek.
• Matka: Meropa Gauntová, zemřela v Londýně hodinu po porodu, byla potomkem Salazara Zmijozela.
• Tom Rojvol Raddle: ,,poloviční“ potomek Salazara Zmijozela.

Tom stále nemohl uvěřit tomu, co právě přečetl ve své vlastní složce, ještě jednou se podíval na přední stranu desek. Opravdu tam bylo napsáno Tom Rojvol Raddle. Chladný úsměv se objevil na jeho tváři. Status posledního dědice Salazara Zmijozela dala Tomovi myšlenku, že je výjimečný, jedinečný, oprávněný k velkým činům. Začínal věřit tomu, že by se měl přátelit pouze s čistokrevnými kouzelníky a svou osobní snahou se zbavit svět nečistokrevných kouzelníků a mudlů, jak si přál Zmijozel. V jeho náhlém zjištění si začínal pomalu, ale jistě uvědomovat, že sen, který se mu zdál o Salazaru Zmiozelovi, by s ním a s Tajemnou komnatou mohl souviset. Aniž by si v rozrušení uvědomoval, velice rychle z police vytáhl knihu Smrt a její použití, obelstění a jiné. Strčil knihu pod hábit a utíkal, co mu nohy stačilya, do své ložnice, kde už všichni spokojeně spali.