15. kapitola - Vánoční překvapení pro Dursleyovy

„Kde zase lítá?“ zeptal se Ron téměř pohoršeně, když si přečetl na nástěnce ve Vstupní síni, že z důvodu nepřítomnosti Catherine Brumbálové odpadají všechny hodiny obrany proti černé magii. Přičemž profesorka Brumbálová zanechala pokyny, že první ročníky nemají zapomenout na seminární práci o nebezpečí při neopatrném zacházení s ghúly, druhý až pátý ročník na esej o zákonu týkajícím se kouzelnických soubojů, k níž navíc přibyla ještě esej o kletbách, které se nepromíjejí. A nakonec nejvyšší dva ročníky mají za úkol napsat pojednání o nejvýznamnějších černokněžnících posledních pětiset let. Pro všechny platí, že si mají udělat poznámky ze dvou lekcí místo jedné.

„Co se mohlo stát?“ zamyslel se Harry. „Odjela tak najednou… Kdyby věděla dopředu, že bude pryč, tak by nám to přece řekla minulou hodinu, nebo ne?“ „Asi něco pro Řád,“ pokrčil Ron rameny. „Spíš by mě zajímalo, proč se Snape nechopil příležitosti a nebude suplovat alespoň nějaké hodiny.“
„Prosím tě, Rone,“ zakroutila Hermiona hlavou a vydala se k Velké síni. Ron povytáhl obočí a podíval se na Harryho.
„Počkej, co to mělo znamenat?“ vyběhl za ní, když Harry zakroutil hlavou na znamení toho, že nemá ponětí, co měla Hermiona na mysli.
„Vůbec nic.“
„No tak, vysvětli mi to,“ naléhal Ron.
Hermiona si povzdechla.
„Proč myslíš, že suploval hodiny obrany proti černé magii, když tady učil Lupin?“
„Protože se nudil?“ navrhl Ron.
„Protože chtěl obranu proti černé magii učit trvale, neměl rád Lupina a chtěl přesvědčit Brumbála o tom, že se na to místo hodí líp.“
„A to teď už nechce?“ zeptal se Harry.
„Samozřejmě že ne.“
Harry tomu nerozuměl o nic víc než předtím. Ron očividně taky ne.
„A proč ne?“ dožadoval se.
„Protože proti Catherine nic nemá.“
Ron se rozesmál.
„Nepleteš si ho s někým?“
Hermiona se dotčeně posadila ke stolu a položila si vedle sebe batoh.
Ron, kterého smích rychle přešel, si spolu s Harrym sedl naproti ní a pokradmu ji pozoroval.
„Hermiono,“ začal opatrně. „Promiň, ale podle čeho jsi to poznala?“
„Tobě je zbytečné cokoliv vysvětlovat, Rone,“ obvinila ho a pustila se do jídla. „To je vskutku báječné, Albusi, opravdu můžu osobně navštívit nějaké hodiny?“ rozlehl se Velkou síní pronikavý hlas nějaké ženy, která právě po boku Albuse Brumbála vešla do dveří.
Byla poměrně vysoká, mahagonově se lesknoucí vlasy měla vyjma dvou pramínků, které jí elegantně lemovaly obličej, stažené na temeni do pevného uzlu, což dávalo vyniknout dlouhým zlatým náušnicím, a její hnědé oči byly orámované brýlemi s oválnými obroučky. Na sobě měla červený hábit, který byl dostatečnou zárukou toho, že ji nikdo nepřehlédne. Nemohlo jí být o moc víc než pětačtyřicet.
„Probíral jsem včera vaši návštěvu s profesory a žádný z nich není proti tomu, abyste navštívila kteroukoli z hodin,“ odpověděl Brumbál s úsměvem a doprovodil ji k čestnému stolu, kde zaujala Catherinino uvolněné místo vedle Snapea a v mžiku se s ním dala do řeči.
„Kdo to je?“ zeptal se Harry.
„Nová ministryně kouzel,“ odpověděla Hermiona, aniž by jí věnovala víc než jeden letmý pohled. „Alexandra Margaret Laestrigonová.“
„Popletal ministrování pověsil na hřebík?“ podivil se Ron.
„Skončilo mu volební období, Rone,“ ubezpečila ho Hermiona. „Alexandru Laestrigonovou zvolili ministryní před týdnem.“
„Ale co tady dělá?“ podivil se Ron.
„Asi bere Bradavice vážněji než Popletal,“ pokrčila Hermiona rameny.

„Na tohle si nikdy nezvyknu,“ povzdechla si paní Grangerová, vysoká štíhlá žena s hustými kudrnatými vlasy, když jí při přípravě večeře vařečka vylétla z ruky a začala zcela samovolně míchat omáčku.
„Ale zvykneš, mami,“ ujistila ji Hermiona a zvedla se od stolu, aby jí pomohla nanosit na stůl talíře.
„Jde vám to skvěle, Helen,“ připojila se paní Weasleyová.
Byl teprve druhý prázdninový den a velitelství Řádu bylo zkrášleno vánoční výzdobou, která se sestávala ze stromku v předsíni a girlandy nad hlavními dveřmi. Podstatně zajímavější věcí, která v Grimmauld Place 12 přibyla, byla tabule visící v kuchyni, na níž bylo množství žárovek se jmény těch, kteří byli díky svému mudlovskému původu v nebezpečí.
Bylo už dávno po večeři, když se rozblikalo světýlko nad jménem: „Dursley, Zobí ulice 4“.
„Vezmu si to na starost,“ zabručel Moody.
„Není třeba, Alastore,“ zarazil ho klidně Brumbál. „Já to zařídím. S kávou na mě nečekejte, Molly.“
Zvedl se ze židle a v tu ránu byl pryč.
„Harry, drahoušku, tvá teta a strýc budou určitě v pořádku,“ uklidňovala paní Weasleyová Harryho, když si špatně vyložila jeho pohled upnutý k tabuli. Harry přikývl a začal lžící zamyšleně přehazovat ovesnou kaši.