14. kapitola

„O, to snad ne! To je...“ mumlala Anna, když několik dní před vysvědčením dostala dopis od rodičů. „Děje se něco?“ optal se Harry, který téměř spal v křesle v nebelvírské Společence. „Ale to...to rodiče! Píšou, že mi koupili byt v Londýně a sami se vrací do Ruska. Prý se mám po prázdninách nastěhovat přímo do Elmové ulice číslo 3!“

„Nastěhovat? Proč?“ zajímalo Harryho, který se stačil jakžtakž probrat.
„Abych nebyla celé dva měsíce sama v našem velkém domě a stejně prý jsem plnoletá a budu se chtít osamostatnit!“ protáhla nevěřícně.
„Vždyť to je dobré, ne?“ ozvala se Hermiona, která právě sestupovala ze schodů.
„No, já nevím. Ještě nikdy jsem sama nebydlela. A oni se vrátí až před začátkem školního roku! Prý neodkladné záležitosti!“ zabručela.
„Snad si nemyslíš, že tě tam pustím samotnou?“ zamumlal Harry už zase v polospánku a neživě se sesunul hlouběji do křesla. Hermiona se zasmála.
„Tak to vypadá, že budeš mít celé prázdniny společnost.“

Všichni studenti bradavické Školy čar a kouzel si dnes od svých třídních profesorů odnášeli písemné hodnocení za celé jejich celoroční snažení. Čtyři přátelé šli mlčky po chodbě a studovali svá vysvědčení.
„Zdá se mi to, nebo nás Snape skutečně nenechal ani jednoho propadnout?“ ozval se nesměle Ron, který doopravdy nemohl věřit svým očím.
„No ano,“ zamumlala Anna. Ji však vysvědčení ani za mák nezajímalo. Rozhlížela se kolem sebe a svým bystrým pohledem sledovala okolí. Draco Malfoy však nebyl nikde na dohled a ona nevěděla, zda ji to má těšit nebo trápit.
„Takže jak to plánujete?“ zeptala se znenadání Hermiona, která jako obvykle byla se svým vysvědčením navýsost spokojená.
„Co jako?“ opáčila Anna a dál se ohlížela přes rameno.
„Jedete spolu do Londýna?“
„Ach, tohle! No...předpokládala jsem že ano.“ pohlédla na Harryho a ten se zazubením přikývl.
„To pořád platí. Říkal jsem ti, že tě nenechám dva měsíce bez dozoru.“
„A už jsi mluvil s Brumbálem?“ zeptal se pochybovačně Ron a složil svůj výkaz do kapsy hábitu.
„Vlastně ne, ale myslel jsem, že stejně, jakmile v červenci oslavím sedmnáctiny, Dursleyovi mě vyhodí. Tak ten měsíc...“ dodal neurčitě. Anna se k němu přitiskla a nechala ho, aby ji objal kolem ramen.
„Pojedeš se mnou.“ řekla rozhodně a tak měli po starostech.

Příštího dne brzy ráno všichni studenti nasedali do Spěšného bradavického vlaku. Anna se usadila se svými přáteli do jednoho prázdného kupé. Pohodlně si opřela hlavu o Harryho rameno a poklidně dřímala. Vlak se dal do pohybu a vyjel z bradavického nástupiště. Až když se krajina za oknem změnila tak, že vysoké hory zastoupila pole a zelené louky, Anna se probudila.
„Už jsme tam?“ zeptala se rozespale.
„Ještě ne,“ řekl Harry jemně a pohladil ji po tváři.
„Ale, ale, to snad ne?!“ ozval se náhle známý hlas protahující každý tón. Ve dveřích kupé stál Draco Malfoy spolu se svými kamarády.
„Hrdličky vrkají?“ optal se posměšně ale v jeho hlase se chvěl hněv.
„A kdyby, tak co?!“ vystartoval Harry a zaťal ruce v pěst.
„Ale nic. Vůbec nic. Jen se uklidni, Pottere. Však ona sama ví, koho si měla vybrat,“ poznamenal tiše Draco a upíral na dívku pohled. Po chvilce tísnivého ticha se obrátil a s hlavou vysoko zdviženou odešel.
„Tak, to by bylo.“ řekl Ron s úšklebkem. Anně však do smíchu nebylo. Mlčky se opřela do sedadla a svá těžká víčka nechala klidně sklouznout po vlhkých očích.

„Anno, vstávej, už jsme v Londýně,“ zašeptala jemně Hermiona, zatímco Harry s Ronem sbírali všechna příruční zavazadla. Dívka se protáhla a celkem probuzeně vyšla z kupé. Následovali ji její přátelé. Když sešli ze schůdků Bradavického expresu, ovanul je příjemný vánek, kterého se jim v rozpáleném vlaku nedostávalo.
„Dneska je opravdu krásně!“ vzdychla Anna a chytla se Harryho za ruku. Prošli zdánlivě pevnou přepážkou, která je dělila od mudlovského světa a rozhlédli se kolem sebe.
Hermioniny ani Ronovy rodiče tady ještě nebyli a s rodinou Harryho a Anny se nedalo počítat. Vyšli tedy vstříc mnoha perónům a vesele mezi sebou švitořili. Pomalu se procházeli kolem rychlých vlaků, tak málo podobných bradavické lokomotivě. Anna se opírala hlavou o Harryho rameno.
„Co bude po prázdninách?“ zeptala se smutně.
Harry se chystal něco odpovědět, když se halou ozval veselý ženský hlas.
„Rone! Hermiono! Harry! A ty musíš být jistě Anna!“ Byla to paní Weasleyová, malá ženuška s dobromyslnou tváří. Začala je všechny objímat a líbat na tváře, zvláště pak Annu, která se jí očividně zalíbila.
„Jsem tak ráda, že vás všechny zase vidím! Zvlášť potom tebe, Anno!“ usmívala se šťastně.
„Člověk by neřekl, že jsi moje matka,“ zabručel Ron.
„Ale prosím tě.“ odbyla ho s úsměvem paní Weasleyová.
„A kde je vlastně Ginny?“ zeptala se pak a rozhlížela se kolem, jako by ji jeden z nich za sebou skrýval.
„Myslím, že zůstala někde vzadu, za chvíli tady bude,“ zasmála se Hermiona.
„Měla jste hezký rok, paní Weasleyová?“ zeptal se Harry.
„Copak já, na mě nezáleží, ale co vy?“
„To víš, Harry nám dospěl.“ zašklebil se Ron a pohlédl na mladou dvojici.
„O čem to zase mluvíš?“
Ron se zarazil. Omluvně se podíval po svých kamarádech a pak jen pokrčil rameny.
„Zapomněl jsem, že to nevíš. Harry se bude ženit.“ zamumlal.
Paní Weasleyová setrvala s naprosto ohromeným výrazem ve tváři.
„Ale ne, paní Weasleyová! Tak to vůbec není. My spolu s Harrym pouze chodíme. Svatbu ještě vůbec...“ Anna nedomluvila, protože je Ronova maminka oba stiskla ve vroucném obětí.
„Ach Harry! Já jsem tak šťastná! Větší radost jsi mi nemohl udělat!“ vzlykala a otírala si oči kapesníkem. Když je pustila, oba mladí ještě chvíli vrávorali.
„No, paní Weasleyová,“ Harry jí nemohl zkazit takovou radost, „vlastně máte pravdu, že Anno?“ pohlédl na ni významně. Dívka rychle přitakala. Po chvíli, když se paní Weasleyová uklidnila, zvolala:
„Á, Ginny, tady tě máme. Tak pojďte.“
Poté všichni opustili rozlehlé nádraží a vyrazili vstříc začínajícímu létu...

Anna a Harry se rozloučili s Weasleyovými a Grangerovými se slibem, že je brzy přijedou navštívit. Sami se pak vydali do Elmové ulice. Byla to krásná stará část Londýna s mnoha domy a zahradami. Vysoké letité stromy rostly podél dlouhé cesty a v jejich korunách cvrlikali ptáci.
„Podívej! Támhle to je!“ ukázal Harry přes cestu, kde v tmavém zákoutí stál majestátný dům s mosaznou trojkou a klepadlem v podobě lva.
„Ale rodiče psali, že mi koupili byt...“ zaváhala Anna. Když zvážila, co považují její rodiče za byt, přešla silnici a zastavila se u zrezivělé branky.
„Vypadá to zajímavě.“ řekl Harry a obhlížel si celý dům.
„Zajímavě? Vypadá to děsivě!“ zvolala popuzeně dívka, ale sáhla po klice branky a otevřela ji. Procházeli velkou, zpustošenou zahradou s mnoha pokroucenými stromy a břečťanem. Nejdříve dům obešli okolo, aby si jej lépe prohlédli, ale na nic jiného než na spoustu zeleně nenarazili. Harry neohroženě otevřel hlavní vchodové dveře a strčil Annu dovnitř. Oba se rázem ocitli v rozlehlé předsíni velmi starého domu. Naproti dveřím viselo starobylé zrcadlo ve stříbrném rámu, přímo proti velké komodě byly dřevěné schody, které se klikatily až do dalšího patra. Na podlaze, na skříni prožrané červotočem a na malé lampě byla silná vrstva prachu. Očividně tady nikdo nebyl již roky.
„To je hrůza!“ zakňučela Anna a sesula se na špinavou podlahu.
„Ale no tak, není to tak zlé. Pojď, podíváme se dál,“ vybízel ji její přítel.
„Já nikam nejdu. Jdi sám.“ zaprotestovala a očima provázela Harryho, který odcházel vysokými skleněnými dveřmi do další místnosti. Po chvilce se ozval jeho zaražený hlas.
„Anno, miláčku?“
Dívka se jen těžce zvedla, její těhotenství se už opravdu začalo projevovat. Šla stejnou cestou jako Harry a zastavila se po jeho boku. Byli ve velikánském, zdobené hale. Jako v předsíni zde kryl podlahu prach, ale všechen nábytek byl potažen bílým suknem. Okna se táhla do výšky a zakrývaly je staré závěsy. V místnosti nechyběl ani kamenný krb se ztrouchnivělým dřevem a velký křišťálový lustr, který se nebezpečně houpal v průvanu. Harry však upíral oči na něco jiného. Ústa měl otevřená a čelo skrčené. Když Anna spatřila to, co on, vůbec mu to nezazlívala. Za dubovým pracovním stolem, který stál v rohu haly seděla perleťově průsvitná bytost. Byl to muž, asi padesátiletý, účesem a oblekem tak z přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Skláněl se nad pracovní deskou stolu a usilovně něco sepisoval dlouhým brkem a inkoustem.
„To je...“ nevěřila svým očím Anna.
„...duch?“ doplnil ji Harry.
Sedící muž zvedl hlavu a upřel zrak na příchozí.
„Hm, takže tady máme další,“ zabrblal si sám pro sebe.
„Co tady děláte?“ zeptala se Anna a po chvilce ticha dodala:
„My jsme noví majitelé domu.“
„Nejste nějak mladí na koupi takového domu?“ zeptal se nevrle muž.
„Ale drahý, zase zpovídáš nějakého majitele?“ ozval se znenadání káravý ženský hlas. V příštím okamžiku proplula stěnou další napůl viditelná bytost, tentokrát žena. Nemohlo jí být více než čtyřicet let. Byla stále velmi krásná a slušivě oděná podle módy osmnáctého století.
„Dobrý den, vy budete jistě slečna Torgovyjovová a vy pan Potter, že?“ zeptala se usměvavě a na malý servírovací stolek položila podnos se čtyřmi hrníčky a čajovou konvičkou.
„Ano, ale...omluvte mě, ale kdo jste?“ otázala se tiše Anna a snažila se, aby to znělo co nejzdvořileji.
„No jistě, jsme to ale nezdvořáci, že? Jmenuji se Angelina Bonnetová a toto je můj manžel Charles Bonnet. Neposadíte se?“ usmála se a ze dvou křesel stáhla přehoz.
„Bonnet? Ten Charles Bonnet?“ zeptal se ohromeně Harry.
„Ano, jistě jste se o mě učili ve škole, že?“ zapýřil se pan Bonnet.
„No jistě, vydal jste Studii o výživové hodnotě různých plodin.“ zavzpomínal Harry na své vědomosti ze základní školy.
„No samozřejmě, vždycky jsem tušila, že se o tobě jednou budou děti učit, Charlesi.“ Paní Bonnetová poplácala svého muže po zádech a odešla do kuchyně.
„Takže vy máte prázdniny?“ zeptal se Bonnet a zkoumavě si je měřil.
„Ano, navštěvujeme Bradvickou školu čar a kouzel...“ Anna se zarazila. Nevěděla, jak jsou tito duchové zvyklí na čáry.
„Ale s tímhle si nedělejte starosti.“ mávl rukou pan Bonnet.
„Už jsme si s Angelinou zvykli. Koneckonců, když jste duch, nic vás nepřekvapí...“ muž se znovu sehnul nad pergamen a psal. Anně se z toho všeho točila hlava.
„Dům s jinými obyvateli můžou opravdu koupit jen moji rodiče.“ vzdychla nešťastně a schovala hlavu do dlaní.