13. kapitola

Desítky žáků šestého ročníku seděly tiše v lavicích a skláněly se nad pergameny. Někteří ustaraně žmoulali brk, jiní si otírali pot z čela a ustrašenýma očima těkali po ostatních. Bylo dopoledne 15. června a Anna společně se svými spolužáky skládala písemnou zkoušku z Obrany proti černé magii, v těchto hrozných dobách tak potřebnou. Ve třídě bylo nesnesitelné horko. Studenti i učitelé těžce oddechovali a snažili se nasát alespoň nějaký čerstvý vzduch. To byla pro Annu muka. Rukou si přejela po zaobleném bříšku a podepřela si těžkou hlavu. Vzápětí jí projela hlavou i celým tělem ostrá bolest tak silná, že se jen stěží ovládla, aby nevykřikla. Před očima se jí zamžilo a ona nevnímala nic jiného než hukot v uších. Po několika vteřinách bolest ustala a dívka zaslechla pro ni známý šepot. "Pojď k nám! Tak pojď! Stojíš na špatném místě – měla bys být u nás!"

V tu chvíli se učebnou rozezněl hradní zvon oznamující konec hodiny a Annu tak probral z transu. Společně s ostatními vyspěchala ze třídy, ale nezastavovala se. Až v jednom zapadlém koutu chodby se opřela o zeď a těžce oddechovala. Rukama svírala své vystouplé bříško a dlouhé vlasy se jí lepily studeným potem.
„Můj bože!“ zvolala rozezleně a pěstí udeřila do pevné stěny.
„Kdy už tohle skončí?!“ Otočila se k nejbližšímu oknu ve snaze nabrat do plic vzduch. Její pohled upoutal rozlehlý Zapovězený les. V celé své majestátnosti a děsivosti se rozpínal po obzoru a nedovoloval ani jedinému paprsku proniknout mezi husté větve stromů. Anně se v hlavě rozezněla slova šepotu. Hrůza lesa ji přitahovala, chtěla být jeho součástí...

„Anno! Co tady ještě děláš? Je tady na padnutí,“ z jejích myšlenek ji vyrušil Harry, který se očividně až teď posbíral z učebny.
„No jistě, jistě, už jdu.“ řekla Anna omámeně a společně se svým kamarádem sešla po kamenných schodech až do Vstupní síně.

Ve Velké síni již seděli téměř všichni studenti a poklidně obědvali. Harry podpíral Annu a starostlivě na ni hleděl.
„Není ti dobře?“ zeptal se, když procházeli síní. Anna se neupřímně usmála a přikývla. Její oči si nemohly nevšimnout světlovlasého mladíka, který je zkoumavě pozoroval a ruce zatínal v pěst.
„To bude dobré, jen mám hlad.“ Usedli u dlouhého nebelvírského stolu vedle Hermiony a Rona. Oba se hned starostlivě nakláněli k dívce a ptali se jak jí je. Když je Anna ujistila o svém dobrém zdravotním stavu, mohli se pustit do jídla. Oběd byl skutečně skvělý, ale Anna nemohla pozřít ani sousto. Když alespoň její přátelé dojedli, mohli se zvednout a odejít na svou kolej. Harry pohotově přispěchal k dívce a nabídl jí své rámě. S mnoha díky se do něj zavěsila a přijala tak pomocnou sílu.
„Anno, mohl bych s tebou o něčem mluvit?“ zeptal se tiše Harry, když vystupovali po jedněch z mnoha schodů. Anna samozřejmě přikývla. Od té doby, co se rozhlásilo, že čeká dítě, se k ní choval jinak. Nedopustil, aby někam odešla bez jeho pomoci a ve Velké síni si vyhrazoval místo výhradně vedle ní. Dívce to nebylo nepříjemné, ba naopak, byla mu moc vděčná za všechnu péči, kterou jí věnoval.

„Chtěl jsi mi něco říct?“ zeptala se usměvavě Anna o několik hodin později, když se ujistila, že je nebelvírská Společenka prázdná.
„Moc ti to sluší,“ hlesnul Harry. Dívka se zasmála a posadila se do blízkého křesla u krbu.
„To jsem ti vlastně nechtěl říct. Je to vážně těžký vyslovit...“ začal a přitáhl si malé křesílko. Když se do něj trochu nepohodlně usadil, pokračoval.
„Myslím, že nás všechny dost trápí tahle situace, to, co prožíváš...“
Anna stále nechápala.
„O čem to mluvíš?“
„Dobře, já...já jsem ti chtěl říct, že...“ očividně mu vyschlo v ústech.
„Co? Copak jsi mi chtěl říct?“ kývla na něj povzbudivě dívka. Nadechl se a zavřel oči.
„Že bych se rád ujal tvého dítěte.“
Anna seděla naprosto nehnutě a nebyla schopna vydat ani hlásku.
„Samozřejmě mi na to nemusíš nic říkat! Tedy alespoň zatím. Rozmysli se a dej mi vědět.“ dodal rychle a zvedl se z křesla. Zjevně se mu velmi ulevilo, že to vyslovil.
„Tak já půjdu...půjdu k sobě do ložnice,“ řekl a zamířil k točitým schodům.
„A Anno?“ ozval se ještě. „Rozmysli si to dobře.“ Po té se ztratil ve tmě malé chodbičky.

Celý příští den Anna chodila jako ve snách. Záměrně se vyhýbala Harrymu i svým přátelům a nebyla sto se někomu podívat do očí.
„Anno, co je s tebou? Tváříš se jak boží umučení.“ vzdychla jednou Hermiona.
„Víš, dělám teď docela důležité rozhodnutí a nevím, jak si počít.“ pousmála se smutně dívka a posadila se u krbu.
„Jestli je to správná věc. tak jdi do toho.“ povzbuzovala ji kamarádka. Po chvilce se jen tak mimochodem podívala na hodinky a vykřikla.
„Pane bože! Tolik hodin! Měla bych jít spát, abych byla na tu zítřejší zkoušku z Lektvarů čilá!“ Během okamžiku se pak Hermiona ztratila na schodišti vedoucím k dívčím ložnicím. Anna osaměla. Nešťastně složila hlavu na stůl a v okamžiku usnula.

Příštího dne se probudila podezřele čilá a vyspalá. Stačil jí jediný pohled na velké hodiny nad krbovou římsou, aby se jí udělalo mdlo – už pět minut probíhala závěrečná zkouška z Lektvarů. Dívce stačilo pár rychlých kroků, aby si ze své ložnice vzala všechny potřebné přísady a kotlík, a už utíkala tak rychle, jak jen to v jejím stavu šlo, po schodech do sklepení.

Když prudce rozrazila dveře učebny, všichni studenti zvedli hlavy od svých kotlíků a zadívali se na ni. Anna si oddychla, když nikde nespatřila ne příliš přívětivého profesora Lektvarů. Když už byla odhodlaná zasednout k nejbližšímu stolu, ozval se za ní nepříjemně známý hlas, při kterém jí běhal mráz po zátylku.
„Ale, ale, jak je vidět, těhotenství vám leze na mozek!“ šklebil se Severus Snape a procházel kolem ní jako přerostlý netopýr. Dívka nebyla schopna ani slova, stála nehnutě a neopovažovala se ani otevřít ústa.
„Já vážně nechápu, jak někdo mohl zplodit něco tak hloupého, jako jste vy,“ usmál se nepříjemně profesor a sedl si za katedru jako by to byl trůn.
„Když už jsme u toho plození, stejně tak nechápu, jak byl někdo ochoten zplodit s vámi to, co momentálně nosíte pod srdcem. Jistě to bude stejný tu...“ nedomluvil, třídou se totiž ozval dvojhlasný protest.
„Takhle s ní nemluv!!!“ ozvali se dva studenti, jeden ze Zmijozelu, druhý z Nebelvíru. Pro jednou se nevědomky spojili a stáli oba na jedné straně.
„Co si to dovoluje?!“ zavrčel nenávistně Snape a propaloval pohledem oba opovážlivce. Draco Malfoy a Harry Potter však stále trvali na svém a neucouvli ani o kousek.
„Říkal jsem, že s ní takhle nesmíte mluvit!“ zvolal Draco rozezleně. Veškerá pozornost ve třídě se stočila na něho a jeho spolužáci napjatě očekávali, jak tohle dopadne.
„Pane Malfoyi! Dávám vám poslední šanci! Hned si sedněte a pokračujte v práci.“ řekl tiše a vzápětí se tón jeho hlasu změnil na velmi pobavený.
„Nebo se snad obvykle staráte o nemanželské děti svých spolužaček z Nebelvíru?“ Draco se stěží držel, když se však konečně po chvíli odhodlal něco říct, mluvil velmi pomalu a výhružně.
„To vaše nemanželské dítě, jak říkáte, je dítě vašeho nejlepšího studenta.“
Snape se ušklíbl a založil si ruce na prsa.
„Že by Grangerová?“ Po chvíli mu zjevně došel celý obsah sdělení. Oči se mu rozšířili překvapením a veškerá jeho zásoba nadávek a zlostných připomínek jako by vyschla.
„Tak takhle to je!“ zamumlal nevěřícně a vzápětí se zvedl z křesla.
,,Dobrá, dobrá, jak myslíte! Pokračujte v práci,“ vyštěkl a přešel až ke dveřím.
„Strhávám Nebelvíru i Zmijozelu padesát bodů!“ křikl pak a ztratil se otevřenými dveřmi.
„Co tak vejráte?“ vzkřikl Draco a rozhodil ruce.