12. kapitola

Nechal oba nosiče, aby vybrali cestu k bráně. Kvůli nezvykle velkému obsahu zavazadel museli zvolit méně obtížnou cestu. Původně byl v určitém pokušení nabídnout Atii pomoc s jejími vlastními zavazadly, ale nakonec raději pomlčel. Nejspíš by o podobnou pomoc ani nestála. Na to byla příliš hrdá a nezávislá žena. Vlastně nezapadala do žádného obvyklého standardu, který znal. Roky v zajetí ji musely opravdu změnit. Od svého návratu už nebyla jako dřív. Ani nevypadala jako dřív. Ne že by výrazně zestárla, ale prostě byla jiná. Během cesty k bráně nezkoušel zapříst hovor, ačkoliv ho pohledem vyzývala. Rozhodně netoužil po konverzaci.

Hleděl na dvojici jdoucí před sebou. Neuhnul pohledem ani o milimetr. Dlouhé roky strávené o samotě ho naučily železnému ovládání. Co si vlastně namlouval? Dobře věděl, že ona určitě vyrazí do skrýše zpátky s ním. Očekával jiného z členů hnutí, který by Twinheada zasvětil spíš do skutečného umění boje než politiky. Konec konců DTKá mu přesně tohle slíbil. Jenom neupřesnil termín. Krátce o daném tématu hovořili, ale musel, byť neochotně, připustit důležitost jiných programů. Globální zájem celé rasy byl zkrátka přednější. Jenom si přál, aby situace byla o něco příznivější. Nejspíš už byl nejvyšší čas. Z dalších věcí, jež vyzvěděl od vrchního staršího, byla informace o rozsáhlé operaci, v níž měli zachránit Intela Comparuse a jeho lidi. Právě oni mohli být rozhodujícím klíčem pro jejich samotnou záchranu. Pokud dorazí včas.
Druhá odštěpná frakce odmítala jakékoliv bojové mise řkouc, že by šlo o zneužití všeho, čeho kdy Branoopané dosáhli, vylepšení sama sebe nevyjímaje. Nepostupovali s až paranoidní opatrností jako jejich frakce, což nakonec přivodilo jejich zkázu. Došlo k rozpadu a mnoho z nich odešlo pryč. Žoldáci je nalezli a bez boje zajali jádro skupiny. Naštěstí neměli mezi sebou žádné spojení, takže nemohli najít jejich úkryt. Ovšem věděli o nich, a to samo o sobě stačilo. Možná si tu informaci nechali pro sebe, takže existovala určitá šance získat všechny zpět a současně eliminovat hrozbu. Čtveřice cestovatelů měla konečně bránu přímo na dosah. Zbývalo necelých pět set metrů. Zde nebylo kam nebo kde se ukrýt. Do druhého návratového bodu zbývaly dvě hodiny. Předchozích téměř čtyřicet kilometrů překonali za devět a půl hodiny. Oklikou trvala cesta déle, ovšem nesli zavazadla. Přes veškerá fyzická vylepšení se zavazadla přeci jenom pronesla. Zůstali sedět ve výklenku, který je částečně chránil před zpozorováním. Těžko by je někdo sledoval, přesto nedorazili až k šestimetrovému kruhu a zatím čekali zde.
„Až dorazíme do skrýše, necháš jisté věci v mých rukou?“ položila Atia otázku.
„Mám snad jinou možnost?“ odseknul okamžitě.
„Máš velký podíl na našich plánech, takže necháš mě jednat podle mého?“ pokračovala trpělivým a zatím tázavým tónem.
„Chceš mi snad říci, že mohu odmítnout?“ nadhodil pobaveně.
„Můžeš to samozřejmě zkusit,“ usmála se na něj sladce. „Pak ovšem nesehraješ žádnou další důležitou roli, ani nic nedostaneš.“
„Nestojím o nic,“ odtušil nepřesvědčivě.
„Ale ano, stojíš,“ naklonila k němu hlavu pokračujíc šeptem. „Přesně o tohle stojíš. Já znám příliš dobře toho muže pod maskou. A mám přesně to, co tolik chceš. S sebou…,“ doplnila sotva slyšitelně jenom pro něj.
Vrhnul po ní nevrlý pohled, ale nedokázal do něj vložit potřebnou sílu. Nedokázal se ani pořádně rozzlobit, protože měla svým způsobem pravdu. Chtěla ho mít z cesty, až začne sama jednat, a znala cenu, kterou ho dokáže koupit. Přes veškerou nemorálnost cítil sílící známky nervozity. Pomáhal onu věc vytvořit, přestože sám ji nikdy nevlastnil. Vyzkoušel účinky, navrhnul konstrukci, ale samotnou finální verzi dostali jen vybraní nanoválečníci. Z důvodů, jimž nikdy zcela neporozuměl. Dal by cokoliv za jednu z těch úžasných věciček a ona tohle dobře věděla. Mohla s ním proto dle vlastní potřeby manipulovat.