11. kapitola - Ztracen

Ron se k ní přihnal a přiložil ucho k Harryho rtům. Také pocítil závan horkého dechu vycházejícího z Harryho úst.
„On je naživu!“ křičel Ron a otíral si z očí slzy.

„Přežil!“ ječela Hermiona a na místě zuřivě poskakovala. Smíšené slzy radosti a smutku stékaly jako perly po její tváři.
Madame Pomfreyová vykouzlila rychle kouzelná nosítka a položila ho na ně.
Harry byl ledový a silně krvácel. Nikdo nevěděl, co se vlastně stalo.

* * *

Všechno, co Harry věděl, bylo, že se cítil jako by plaval pryč, do nedohledna. Ale potom slyšel hlas, který ho zkoušel volat zpět.
„Harry, vzbuď se prosím, pojď...“ uslyšel a znovu se probudil. Ležel na ošetřovně.
„Harry-“ ten hlas patřil Cho. Harryho paměť se převíjela zpátky. Hnilobná ruka, úzké červené oči... Cho a Hermiona jako zajatci a oslnivé zelené světlo.
„Udělal ti něco?“ ptal se šeptem Harry Cho. Viděl ji rozmazaně, ale zkoušel k ní natáhnout ruku.
„Ne, jsem v pořádku,“ řekla Cho zlehka a držela ho za ruku, „zachránil jsi mě... Vždycky nás nakonec zachráníš...“
Harry se cítil nemocný a měl závratě i při pomyšlení, že by se posadil. Někdo mu podal brýle a on mohl vidět Hermionu, jak nad ním stojí a usmívá se.
Ron spal v křesle vedle něj. Zatahala za něj, ale nevzbudila ho, vypadal bledý a částečně vyděšený dokonce i ve spánku.
„Ron tady byl s tebou celou noc vzhůru,“ řekla Hermiona a Harry se na něj podíval. „Měli jsme strach... Nevěděli jsme, co máme dělat...“
„VOLDEMORT!“ vykřikl najednou Harry a rychle se posadil, „musíme varovat Brumbála... Kde je Voldemort?!“
Hermiona a Cho vypadaly smutné a unavené. Jejich oči byly červené a nateklé od pláče.
„Voldemort utekl, málem tě zabil,“ řekla Hermiona a podívala se smutně na Cho.
„Dostal Brumbála...“ řekla Cho tiše a její oči se znovu zaplavily slzami.
Harry skryl hlavu mezi kolena a snažil se skrýt skutečnost, že také plakal. Ron se probudil polekaný a viděl, jak Harry sedí na posteli.
„Harry!“ zařval „Díky Bohu, jsi v pořádku?“
Harry zvedl hlavu nad kolena a ostatní mohli vidět, že pláče. Harry si otřel oči a pak si položil hlavu do dlaní a cítil na svých rukou teplou krev.
„Harry...“ řekla Cho zlehka a objala ho. Brumbál je mrtvý, Harryho hrdina je mrtvý. Teď už tu není nikdo, koho by se Voldemort bál, škola už nebyla tak chráněná a jakmile Voldemort zjistí, že Harry přežil, vrátí se a dokončí tu záležitost.

* * *

„C-Co se vlastně stalo?“ ptal se Harry a slzy stékaly po jeho bledých tvářích.
„Znovu jsi přežil kletbu, která zabíjí,“ řekla jemně Cho. Ron mu popsal, co se stalo jim a co se stalo, když byl Harry v bezvědomí a Harry se mírně zachvěl.
„A-Ale proč jsem znovu zůstal naživu?“
„Kvůli astma jsi omdlel ve stejnou dobu, kdy tě chtěl zabít...“ řekla Hermiona a Harry si všiml, že ho drží pevně za ruku.
„Měl jsi ohromné štěstí!“ řekl Ron.
„Byli jsme v šoku... Bylo to tak děsivé!“ řekla Cho, „to bylo to, co Cedrik viděl než...“
„Ale jak se Voldemort dostal do hradu aniž...“ začala se ptát Hermiona. Podívala se na Harryho. Harry byl v šoku a jeho hlava už nemohla vydržet ten neustálý přísun informací.
„Nemůžu uvěřit, že je Brumbál....“ řekl Harry a k jeho nohám kapaly slzy z jeho tváře.
„Ani my ne!“ řekli naprosto smutně.

* * *

Harry měl strach, kdo nahradí Brumbála a znovu udělá Bradavice bezpečnými.
Harry najednou slyšel hlas Kornelia Popletala, který vycházel z chodby před ošetřovnou. Harry vyskočil z postele dřív než ho někdo mohl zastavit a řítil se ke dveřím z místnosti.
„Brumbál je mrtvý... Nechtělo se mi tomu věřit když mi řekli že je v kanceláři!“ slyšel Popletala.
„Harry měl obrovské štěstí!“ řekla McGonagallová, která stále ještě vzlykala. Harry otevřel dveře a zavřel je s velkým třísknutím. Byli překvapení, když Harry vpadl do chodby. Krev ještě stále stékala z jeho čela dolů a Hermina, Ron a Cho se přihnali za ním.
„Harry!“ ječela McGonagallová a pokoušela se ho dostat zpátky na ošetřovnu. Krev z Harryho hlavy spadla na čistou kamennou podlahu se stříknutím. Kornelius Popletal se na Harryho podíval ustaraně.
„Harry, vím, že to muselo být děsivé, ale...“ řekl.
„Vy... jste nám nevěřil... minulý rok... kdybyste poslouchal Brumbála, mohl ještě žít... a Sirius také!“ ječel Harry bez dechu a jeho astma se začalo zase projevovat.
Popletal se na něj podíval a další postava se blížila tmavou chodbou přímo k nim.
Hermiona táhla Harryho pryč a snažila se ho odtáhnout na ošetřovnu, když si Harry uvědomil, kdo byla ta postava v chodbě. Lupin tam stál oblečený v zeleném opotřebovaném hábitu a vypadal znepokojený.
„Kdybyste nebyli tak hloupí, ani jeden by nemusel zemřít!“ ječel stále Harry a Hermiona ho tahala za ruku.
Lupin už to nevydržel, zvednul Harryho, a i když Harry usilovně bojoval, nezabránil Lupinovi, aby ho položil zpátky do postele a aby držel jeho ruce, kterými se ještě Harry bránil.
Hermiona se dívala na Harryho vyděšeně a Harryho hlava začala bolet víc než předtím a Harry znovu omdlel. Někdo ho poplácal po tváři a všichni v pokoji stáli kolem něj a strnule se na něj dívali. Hermiona mu z hlavy stírala krev tak, aby se nedotkla bolestivé jizvy, která svítila sytě červenou barvou.
„Promiňte, proč všichni stojíte nade mnou?“ ptal se a tisknul si bolestivou hlavu.
„Byl jsi vyčerpaný a omdlel jsi. Strašně jsi nás vyděsil!“ řekla Hermiona a sundávala Harryho ruku z jeho hlavy. Harry ani neprotestoval. Když ho Cho objala, pevně ji stiskl.
Popletal odvedl Lupina do koutu a něco si tam dlouhých pět minut šeptali a potom Lupin přišel k Harrymu a díval se na něj rozrušeně a ustaraně.
„Harry, potřebovali bychom, abys znovu šel do Brumbálovi pracovny,“ řekl tiše a Harryho zachvátila panika. On tam nemohl jít. „Chceme, abys nám řekl, co se stalo a co šlo tvou myslí.“
Lupin a Popletal ho vedli nahoru až ke kanceláři. Nějaký kouzelník pořizoval nějaké kouzelné fotky a pak odešel s Brumbálovým kloboukem dolů po schodech.
Harry sledoval ostatní, měl strach a horší než to, bylo, že byl opravdu vyděšený. Harry se hluboce nadechl a vkročil do kanceláře.
Hermiona se podívala na Harryho, její ústa se otevřela údivem. Nemohla věřit tomu, že Harry dělá zrovna tohle, po tom všem, co se stalo v noci. Harry dostal ještě větší strach, když byl v tom pokoji, atmosféra tam naháněla hrůzu, co kdyby Voldemort čekal za nějakým rohem.
Lupin ho vedl dozadu do místnosti a posadil ho tam na židli. Harry byl ještě vyděšený, každý to mohl vidět v jeho velmi jasných zelených očích. Harry zíral na místnost a jeho hlava mu teď vytvářela šílená muka.
„Máš moje slovo!“ řekl krutý hlas. Viděl Voldemortův obraz plovoucí na vrcholu jeho mysli. Slyšel smích. Byl to děs. Začal lapat po dechu. Harry dal hlavu mezi kolena a tlačil si na hlavu. Hermiona ho objala. Harry vřískal pro sebe, kolébal se dopředu a dozadu. Všichni v místnosti na něj zírali pohledem plným soucitu a pochopení. Nikdo nezažil tolik, co Harry, nikdo na světě.
„To už je na něj moc! Je to moc brzo!“ ječela Cho na Popletala.
„My Vám řekneme, co se stalo!“ křičel Ron. Popletal se podíval smutně na Harryho a pak na Lupina.
„Lupine, jste jmenován prozatímním ředitelem,“ řekl Popletal a v jeho očích se zablesklo. Odešel, když ještě Harry plakal, byl vyděšený a ostatní se na něj dívali jako kdyby byl šílený.
Lupin byl překvapený a vyděšený tím, co se stalo v noci a vzal Harryho zpátky na ošetřovnu. Cho, Ron a Hermiona zůstali u Harryho, dokud neusnul.
Harry tam ležel celou noc, vůbec nespal a cítil, že jeho nervy jsou hrozně otřesené. Kdyby Harry zavřel oči, vracel by se znovu tam nahoru, slyšel by Voldemortův křiklavý smích a viděl by jeho hnilobnou ruku natahující se k němu.

* * *

Příští den opustili ošetřovnu, Harry se ale necítil na návrat do Nebelvírské věže, tak se on, Cho, Ron a Hermiona šli projít po Bradavických pozemcích. Většinu času šli ostatní před ním. Harry byl stále ještě vystrašený a podrážděný, tak Ron musel kontrolovat rohy.
Dostali se až k jezeru a sedli si do stínu, vítr vál jejich vlasy a slunce osvětlovalo Bradavické pozemky.
Smích zvonil v jeho uších a Harry si položil hlavu na kolena, a snažil se na to nemyslet. Hermiona a Ron se ukryli za růžové křovisko, celkem blízko, ale dobře skryté. Cho zkoušela odvést Harryho do bezpečí do hradu, ale skloněná hlava byla víc než výmluvná. Ale bylo pozdě a kousek před nimi stál Lord Voldemort. Cho přešla k Ronovi předtím než ji mohl Voldemort vidět. Zírala na Harryho, pak se už nemohla dál dívat. Harry cítil Voldemortův zlý a upřený pohled na něj až to nakonec Harry nevydržel.
„Prosím ne! Prosím!“ prosil ho Harry.
„Oh Harry. Jsi otřesený z našeho posledního setkání?“ smál se Voldemort nad Harrym, který se krčil na zemi s rukama přes hlavu. Hermiona a Cho měla obličej v dlaních.
„Třeba ti pomůže menší porce bolesti,“ řekl pohrdavě. „Crucio!“ zaječel Voldemort a namířil hůlku na Harryho. Bolest najednou projela Harryho tělem. Bylo to nesnesitelné, horší než kdy předtím. Cho vykřikla při pohledu nad tím, co myslela, že se stalo Cedrikovi. Voldemort se díval všude okolo, ale nikoho neviděl, tak otočil svou pozornost zpátky k Harrymu. Harry cítil jako by byl uvězněn uvnitř své hlavy, děs ho úplně ovládl.
„Crucio!“ vykřikl znovu Voldemort. Cho už se dál nemohla skrývat, vyběhla ven a Ron s Hermionou se ji zkoušeli zadržet, ale už bylo pozdě, aby něco udělali.
„Harry-“ křičela Cho a běžela k němu. Klekla si vedle Voldemortovi nohy.
„Prosím pane... Už není při smyslech... Zešílel z toho...“ prosila ho před Voldemortem. Harry ještě měl ruce nad sebou při pokusu bránit se.
„Pravda, ale on ještě není dostatečně šílený!“ smál se Voldemort a ve tváři Cho se objevilo zděšení.
„Crucio!“ vykřikl Voldemort.
Hermiona vyběhla také a Ron už ji nestihl zastavit. Padla na kolena vedle Cho a Harry.
„Skvělá představa,“ řekl Voldemort a jeho oči byly jasnější než předtím.
Hermiona se na něj dívala se strachem.
Voldemort zvedl svou hůlku a Harry mírně zvedl hlavu.
„Rockfetset!“ teď nevylétlo zelené světlo, ale z Voldemortovi hůlky vylétlo světle modrý paprsek, který se rozletěl na všechny strany.
Najednou Cho běžela dopředu, aby kryla jeho a Hermionu od Voldemortova sálajícího světla. Paprsek zasáhl Cho, která zazářila a padla na zem. Její vlasy vlály ve větru jako kdyby pohodila hlavou.
„Harry. Místo toho, abych tě zabil hned, zabiju všechny lidi, kteří jsou pro tebe důležití a chystám se začít touhle...“ pištěl Voldemort a znovu ukázal na Cho. Ale z nějakého důvodu zmizel v návalu smíchu a Harry cítil, jak ho jizva pálí jako kdyby hořela.
Ron přiběhl k Cho. Byla ještě naživu, dýchala, ale její oči byly zavřené a její tvář studená jako led. Hermiona vstala od Cho a přešla k Harrymu.
„Harry, už je to dobré. Je pryč!“ řekla mu Hermiona, a snažila se odtáhnout jeho ruce od hlavy. Hermiona se mu zadívala do očí a Harry ji objal a rozbrečel se jí na rameně. Sirius, jeho rodiče, Brumbál a Cedrik, všichni zemřeli kvůli němu.
Hermiona vytáhla Harryho na nohy s trochou pomoci od Rona, který se na Harryho díval smutně. Nevěděli, co mají dělat. Harryho opustila všechna jeho statečnost a důmyslnost. Teď z něj byla nervózní troska, se kterou si nevěděli rady.

* * *

Ron se snažil donést Cho nahoru do hradu, ale byla pro něj příliš těžká, tak Hermiona běžela pro pomoc. Zatímco byla Hermiona pryč, Ron se díval na Harryho, seděl na zemi obklopený křovími a v jeho tváři byl obraz čistého děsu. Harry se houpal dopředu a dozadu.
Ron se cítil rozhněvaný, rozhněvaný, že Harry nechal Cho samotnou, i když si připouštěl, že to nebyla tak úplně jeho chyba. „Není sám!“ řekl si pro sebe nahlas a obě myšlenky se mu najednou dostali z hlavy. Vypadalo to, že se už Harry nikdy nebude v pořádku, Ron vážně pochyboval o tom, že by se Harrymu ještě někdy mohl vrátit rozum.
Hermiona přišla s Lupinem v patách. Lupin měl v ruce hůlku a vypadal úzkostlivě. Jemně mumlal k Cho nějaká slova, ale ona byla stále v bezvědomí.
„Hermiono, kde je Harry?“ ptal se Lupin. Hermiona ukázala na Harryho, který se ještě pořád pohupoval vpřed a vzad. Lupin se podíval na Harryho s lítostí v očích a smutek vyzařoval z jeho tváře.
„To se nikdy nemělo stát...“ řekl k sobě tiše, ale Hermiona ho zaslechla.
„Lupine?“ ptala se opatrně Hermiona.
„Kdyby Lily...“ pokračoval, ale když viděl Hermioninu tvář, zastavil se.
„Co kdyby udělala Harryho máma?“ ptal se Ron.
„Kdyby se Lily podřídila... pak dědeček... James a ona by nezemřeli... Sirius.. a Harrymu by se nestalo tohle...“
„Co udělala?“ ptala se Hermiona strnule hledící na Lupina.
„Kdo byl její dědeček?“ ptal se Ron.
„Voldemort...“ řekl tiše Lupin. Ron si něco v šoku mumlal.
„A proč chce Voldemort zabít vlastního pravnuka? Souvisí to nějak s věštbou?“ zeptala se Hermiona s povzdechem, ale Lupin jí neodpověděl.
„Harry je jediný, kdo zná celou věštbu,“ řekl.
„Nikdy nám ji neřekl,“ řekl Ron.
„Rone, Sirius zemřel a ty ses s ním nebavil,“ řekla Hermiona.
„Mohl nám to říct minulý týden,“ reptal Ron.
Pomalu šla k Harrymu a vedla ho pryč.
„Už je to v pořádku, Harry. Pojď s námi do hradu,“ řekla Hermiona, ale Harry se nepohnul ani o kousek. Lupin zvedl Harryho a on cítil, že leží v Lupinově náruči a nese ho ke hradu.

* * *

Příští věc, kterou si Harry pamatoval, bylo že leží na ošetřovně. Byl obklopený hlasy, ale neotevřel oči, tušil, že se všichni dívají do jeho tváře. Harry neměl jediný záchytný bod, aby věděl, co se stalo. Musel mít další astmatický záchvat.
„Bylo to opravdu divné. Hned si dal ruce nad hlavu!“ slyšel hlas, který hned poznal jako Ronův.
„Ale on je normálně tak odvážný!“ ozval se další hlas, který rozpoznal jako střelkyně Katie Bellové.
„Cho před něj skočila a zasáhlo ji to světlo,“ řekl tiše Ron.
Harry se cítil přemožený myšlenkami a znovu usnul. Později slyšel, jak se nemocniční dveře s ránou zavřely. Harry se pohnul a pomalu otevřel oči. Viděl Cho ležící na posteli vedle něj. Měla zavřené oči a vypadala bledá. Vedle její postele seděla Hermiona.
„Harry, slyšíš mně?“ ptala se zlehka a dívala se mu do jeho zelených očí.
„Ano...“ odpověděl „C-Co se stalo Cho?“
Hermiona neodpověděla a Harry přemýšlel o všem možném, nevěděl co se stalo, ale..
„Harry?“ zeptala se Hermiona, „jsi v pořádku?“
„Myslím, že ano,“ odpověděl Harry, byl zmatený. Co se stalo?
„Harry, něco bys měl vědět!“ řekl rychle Ron.
Ron mu spěšně vysvětlil, co se stalo a Harry se styděl za to, co udělal. Naprosto to nebyl on, takový zbabělec. Ron neřekl Harrymu, co se stalo Cho a Harry byl v obavách zjistit, co se jí vůbec stalo.
„Co se stalo C-Cho?“ ptal se Harry s dlouhým povzdechem, přemýšlel nad tím, že to všechno je jeho chyba. Ale bylo to tak. Harry si všiml, že se Cho posadila.
„Jsi v pořádku?“ ptala se ho s úsměvem na tváři.
„Jo, jsem, a co ty?“ usmál se na ni. Cho mu vysvětlila, co se stalo a Harry z toho byl ještě víc v šoku. Cítil se čím dál víc jako zbabělec.
„Mysleli jsme, že jsi zešílel...“ řekl Hermiona.
„Ty jsi tam jen klečel, kryl sis hlavu a prosil jsi ty-víš-koho!“ pokračoval Ron.
„Cože?“ křičel Harry. „To jsem nedělal!“ Harry si začal ubližovat, stejně jako to měl ve zvyku Dobby.
„Proč jsem byl tak ubohý? Proč jsem byl takový zbabělec?“ ptal se sám sebe a stále si ještě ubližoval.
„Harry, nech toho!“ ječela Hermiona a chytila mu ruce.
„Proč jsem prosil toho nečistého vraha?“ zeptal se nahlas sám sebe Harry.
„Ale je ještě něco jiného, co bys měl vědět...„ řekl tiše Ron a Hermiona s Cho na něj divoce třásly hlavami.
„Co?“ ptal se Harry podezíravě a na všechny se strnule díval. Když vstoupil Lupin, Harry se na něj podíval se šťastným výrazem, ale na něm bylo vidět, že má spoustu problémů.
„Co?“ ptal se znovu. Hermiona a Cho se na něj vyděšeně dívaly.
„Harry, musím ti říct něco, co ses měl dozvědět už dávno,“ řekl vážně Lupin. To, jak se na něj Lupin díval, Harryho vyděsilo. Ron přikročil blíž k Harrymu.
„Prosím, řekněte mi...“ prosil je Harry a byl zvědavý, co se to tam dělo.
„Voldemort je tvůj pradědeček,“ řekl bez obalu Lupin a Harry s šokem vykulil oči a široce otevřel pusu.
„Můj... pradědeček?“ křičel Harry, „A pokouší se mě zabít!“
„Proto chceme něco vědět...“ začala Hermiona.
„Co?“ ptal se v šoku Harry.
„Brumbál byl jediný, kdo to věděl... Jak zněla ta věštba?“ pokračoval Ron.
„Objeví se jeden s mocí, se kterou porazí Temného pána... Narodí se těm, kteří již třikrát vzdorovali Temnému pánovi, narodí se na sklonku sedmého měsíce a Temný pán ho označí za sobě rovného, ale on bude mít moc, o které Temný pán neví... Jeden musí zemřít rukou toho druhého a ani jeden nesmí žít, pokud druhý přežije... Jeden s mocí, se kterou porazí Temného pána se narodí na sklonku sedmého měsíce...“ vzpomínal si Harry.
Hermiona hned po Cho zalapala po dechu.
„Znám věštbu a všechno, ale on je něco jako můj dědeček a snaží se mě zabít!“ díval se Harry do zdi.
„Je v tom něco jiného...„ řekl Lupin. Všichni se podiveně podívali na Lupina a zmateně čekali, co jim řekne dalšího.
„Tvoje matka, Lily, byla jeho vnučka a chvíli s ním během školy žila a měla s největší pravděpodobností chodit do Zmijozelu. Voldemort byl velmi zklamaný, že ji Moudrý klobouk vybral zrovna do Nebelvíru. Potom, když opustila školu, vzala si Jamese a měla s ním tebe,“ vysvětloval Lupin a Harry nevěřil svým uším.
„Pořád ale nevím, proč...“ řekl Harry.
„Tvůj otec byl dědic Godrica Nebelvíra...“ řekla Hermiona.
„To ale znamená, že jsem Zmijozelův i Nebelvírův dědic!“
„Jednoho dne, kdy se smísí krev těchto dvou rivalů, bude to znamenat na věky konec Zmijozelově linii!“ recitovala Hermiona z knihy, která jí ležela na klíně.
„Cože?“
„Jednoho dne, kdy se smísí krev těchto dvou rivalů...“ opakovala Hermiona.
„Těmi soupeři byli samozřejmě Godric Nebelvír a Salazar Zmijozel!“ řekl zbytečně Ron.
„A já jsem z krve obou,“ povzdechl si Harry.
„Znamená to konec dědiců Zmijozela...“ pokračovala Hermiona.
„Už víš, jak to pokračovalo...“ řekla Cho. Nastalo dlouhé ticho.
„Moment. Ale moje matka se narodila u mudlů!“ řekl svou myšlenku Harry nahlas.
„Ne, byla adoptována. Zjistila to ve druhém ročníku, snažila se to skrýt, ale James to zjistil.“
„Harry se cítil zmatený. Voldemort, osoba, jež byla Harryho pradědečkem, se ho snažila zabít. Potom se vrátili Harryho myšlenky opět k matce.
„Nemusela zemřít,“ slyšel zřetelně Voldemortův hlas. Voldemort zabil vlastní vnučku. Co se stalo? Ptal se Harry sám sebe, zatímco ležel na posteli na ošetřovně. Harry opravdu nemohl uvěřit, že Voldemorta prosil o život. Teď už mu to bylo jasné, a on se cítil zahanbeně. Cho usnula na posteli vedle něho, byla tichá jako myš. Její oči byly zavřené, díval se na ni, když klidně spala a měsíc jí ozařoval bledou tvář. Nemohl uvěřit, že Voldemort byl jeho pradědeček. Příštího dne se vrátil do společenské místnosti a byl vyděšený z toho, co mu ostatní řeknou. Harry a Cho toho večera opustili ošetřovnu společně a obrazy visící na stěně, šeptali si a vytvářely divoké představy o tom, co se jim stalo.
Harry a Cho potkali Hermionu na chodbě před ošetřovnou, když tam na ně čekala. Cho se s nimi na čtvrtém podlaží rozloučila a políbila Harryho. V pátém patře potkali Ginny, která se vracela z formulí.